1. Zničení Jeruzaléma

„Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly; ale skrytoť jest to nyní od očí tvých. Nebo přijdou na tě dnové, v nichž obklíčí tě nepřátelé tvoji valem, a oblehnou tebe, a ssouží tě se všech stran. A s zemí srovnají tě, i syny tvé, kteříž v tobě jsou, a nenechajíť v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého.“ (L 19,42-44)

Pán Ježíš se díval z vrcholu Olivetské hory na Jeruzalém. Rozprostíral se před ním krásný a pokojný pohled. Byl právě svátek Pascha (Velká noc) a ze všech zemí se sem shromažďovali potomci Jákoba, aby oslavili velký národní svátek. Uprostřed zahrad, vinic a zelených strání posetých stany poutníků se zvedaly stupňovité pahorky, výstavné paláce a mohutné opevnění hlavního města Izraele. Zdálo se, jako by Siónská dcera ve své pýše říkala: „Sedím jako královna a nepoznám zármutek.“ Byla krásná a domnívala se, že je v bezpečí a že se těší přízni nebes jako kdysi před staletími, kdy královský pěvec zpíval: „Ozdoba krajiny, útěcha vší země jestiť hora Sion, … město krále velikého.“ (Ž 48,3) Ve vrcholném pohledu se nacházely budovy chrámu. Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly jeho běloskvoucí mramorové zdi, odrážely se od zlaté brány, věže a cimbuří. Chrám, pýcha židovského národa, tu stál jako „dokonalost krásy“. Které dítě Izraele by se na to mohlo dívat, aniž by ho nenaplnilo rozechvění radosti a obdivu. Pán Ježíš však přemýšlel nad něčím úplně jiným. „A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním.“ (L 19,41) Uprostřed všeobecného jásotu při triumfálním vjezdu, kdy lidé mávali palmovými ratolestmi a pahorky zněly ozvěnou radostného „hosana“, když jej tisíce hlasů provolávaly za krále, přemohl Vykupitele světa najednou nepochopitelný zármutek. On, Boží Syn, Zaslíbený Izraele, který svou mocí zvítězil nad smrtí a povolal její zajatce z hrobu, byl nyní v slzách. Nebyly výrazem obyčejného zármutku, ale velké, nepřekonatelné smrtelné úzkosti.

Neplakal nad sebou, i když dobře věděl, kam povedou jeho kroky. Před ním leželo Getsemane, místo jeho nastávajícího utrpení. V dohledu byla také Ovčí brána, kterou po staletí vodívali zvířata k obětem a která se měla otevřít i pro něj, až bude „jako beránek k zabití veden“ (Iz 53,7). Nedaleko odtud čněla Golgota, dějiště ukřižování. Na cestu, po níž bude brzy kráčet, padne hrůza velké temnoty, až položí svou duši jako oběť za hřích. Nebyly to však myšlenky na tyto události, které na Něho vrhaly stín v této hodině radování. Jeho nesobecké srdce nesevřela úzkostí předtucha vlastního nadlidského utrpení. Kristus plakal nad tisíci odsouzenými v Jeruzalémě, plakal nad slepotou a zatvrzelostí lidí, kterým přišel požehnat a které přišel zachránit. Před Ježíšovým zrakem se promítlo období více než tisíce let, v němž Bůh prokazoval vyvolenému lidu zvláštní přízeň a projevoval zvláštní péči. Stála tu hora Moria, na níž se dal „syn zaslíbení“ bez odporu připoutat jako oběť k oltáři, symbol oběti Božího Syna. Zde byla „otci věřících“ potvrzena smlouva požehnání, slavné mesiášské zaslíbení (1 M 22,9.16-18). Na tomto místě plameny oběti stoupající k nebi z humna Ornana Jebuzejského odvrátily meč hubícího anděla (1 Par 21), vhodný to symbol Spasitelovy oběti a jeho přímluvy za viníky. Jeruzalém byl poctěn Bohem více než celá země. „Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek.“ (Ž 132,13) Tady po věky svatí proroci pronášeli svá varovná poselství. Tady kněží mávali svými kadidelnicemi a vůně kadidla spolu s modlitbami věřících stoupala k Bohu. Tady byla denně obětována krev beránků, která ukazovala na budoucího Božího Beránka. Tady Hospodin zjevil svou přítomnost v oblaku slávy nad slitovnicí. Odtud vycházel onen tajemný žebřík spojující zemi s nebem (1 M 28,12; J 1,51),žebřík, po němž sestupují a vystupují Boží andělé a který otevírá světu cestu do nejsvětějších míst. Kdyby Izrael jako národ zůstal Bohu věrný, zůstal by Jeruzalém, Boží vyvolené město, zachován navždy. Avšak dějiny tohoto oblíbeného národa, byly dějinami odpadlictví a vzpoury. Pohrdli Boží milostí, zneužili své výsady a promarnili své příležitosti.

Ačkoli Izraelci „posmívali se poslům Božím, a pohrdali slovy jeho, a za svůdce měli proroky jeho“ (2 Pa 36,16), Bůh se jim stále projevoval jako „Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě“ (2 M 34,6). Boží milosrdenství vůči nim nepřestalo, přestože je stále odmítali. S láskou, která převyšuje soucitnou lásku otce k synovi, jim Bůh posílal své služebníky „proto, že se přívětivě měl k lidu svému a k příbytku svému“ (2 Pa 36,15). Když výzvy, prosby a napomenutí selhaly, poslal jim největší dar nebes, a v tomto jediném daru jim Bůh dal vlastně celé nebe.

Sám Boží Syn přišel, aby zachránil zatvrzelé město. Byl to Kristus, kdo vyvedl Izrael jako velký vinný kmen z Egypta (Ž 80,9). Vlastní rukou vyháněl před ním pohany. Zasadil ho „na úrodném svahu“. Pečlivě jej ohradil, vyslal své služebníky, aby se o něho starali. „Což ještě činěno býti mělo vinici mé,“ zvolal, „ješto bych jí neučinil?“ (Iz 5,1.4) Když pak očekával, že ponese hrozny, plodila plané víno. Nepřestával však doufat, že ponese plody, a proto přišel osobně na svou vinici, aby zjistil, zda ji lze šťastně zachránit před zkázou. Okopal vinný kmen, prořezal ho a ošetřil. Byl neúnavný ve svém úsilí zachránit vinný kmen, který sám zasadil.

Po tři léta chodil Pán světla a slávy mezi svým lidem. „Kterýžto chodil, dobře čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla;“ obvazoval raněné, vyhlásil zajatcům propuštění, navracel zrak slepým. Díky jeho působení chromí chodili a hluší slyšeli, očišťoval malomocné, křísil mrtvé a chudým zvěstoval evangelium (Sk 10,38; L 4,18; Mt 11,5). Všem lidem bez rozdílu platila jeho milostivá výzva: „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mt 11,28)

I když mu odpláceli za dobro zlobou a za jeho lásku nenávistí (Ž 109,5), Pán Ježíš vytrvale konal své poslání milosti. Nikdy neodmítl žádného, kdo hledal jeho milost. Žil jako poutník bez domova, jeho každodenním údělem byla chudoba a potupa. Žil k službě potřebám lidí, ulehčoval jim v jejich bídě a přesvědčoval je, aby přijali dar života. Příliv slitování, odražený od zatvrzelých lidských srdcí, se k nim vracel ještě silnějším proudem nevýslovné, soucitné lásky. Izrael se však odvrátil od svého nejlepšího Přítele a Pomocníka. Nabídkami jeho lásky pohrdl, jeho rady odmítl, jeho varování zesměšnil.

Čas naděje a odpuštění rychle plynul. Kalich Božího, tak dlouho odkládaného hněvu se téměř naplnil. Nyní se temné mračno, vytvářené po dlouhé věky odpadnutí a vzpour, nad viníky téměř roztrhlo. A ten, kdo je jediný mohl zachránit před trestem, který jim hrozil, byl zlehčován, pomlouván, zatracován a v krátké době měl být ukřižován. Až bude Kristus viset na golgotském kříži, skončí období, v němž se Izrael jako národ těšil Boží přízni a požehnání. Ztráta jediného člověka je neštěstím, které převažuje všechny zisky a poklady světa. Když si však Pán Ježíš prohlížel Jeruzalém, viděl před sebou úděl celého města i celého národa, toho města a národa, který byl kdysi vyvoleným Božím, jeho vzácným pokladem.

Proroci plakali nad odpadlictvím Izraele a nad strašnými zpustošeními, kterými byly navštíveny jejich hříchy. Jeremiáš si přál, aby jeho oči byly pramenem slz, aby mohl dnem i nocí oplakávat zabitou „dceru lidu svého“, „stádce Hospodinovo“, které bylo odvedeno do zajetí (Jr 9,1; 13,17). Jaký zármutek musel potom prožívat ten, jehož prorocký zrak viděl ne roky, ale celé věky dopředu! Viděl hubícího anděla s mečem pozdviženým proti městu, které bylo tak dlouho místem, v němž přebýval Hospodin. Z hřebenu Olivové hory, místa, které později zabral Titus a jeho vojsko, hleděl Kristus přes údolí na svatá nádvoří a sloupořadí, a očima zalitýma slzami viděl v strašném výhledu hradby obklíčené cizími vojsky. Slyšel dupot armád táhnoucích do války. Slyšel hlasy matek a dětí žebrajících v obleženém městě o chléb. Viděl, jak krásná svatyně, paláce i věže byly vydány plamenům a na místě, kde to vše dříve stálo, viděl jen hromadu doutnajících sutin.

Při pohledu do budoucnosti viděl vyvolený národ rozptýlený do všech zemí, „jako vraky na pustém břehu“. V trestu, který měl brzy dopadnout na obyvatele města, Kristus viděl pouze první doušek z kalichu hněvu, který bude muset národ při posledním soudu vypít do dna. Boží soucit a toužebná láska se projevily v truchlivých slovech: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste.“ (Mt 23,37) Kéž bys, národe, poctěný více než ostatní, poznal dobu svého navštívení a ty věci, které patřily tvému pokoji. Zadržel jsem anděla spravedlnosti, volal jsem tě ku pokání, ale nadarmo. Odmítal jsi a zavrhoval nejen služebníky, vyslance a proroky, ale i Svatého Izraelského, svého Vykupitele. Zahyneš-li, poneseš za to odpovědnost ty sám. „… nechcete přijíti ke mně, abyste život měli.“ (J 5,40)

Kristus v Jeruzalémě viděl symbol světa zatvrzelého v nevěře a vzpouře a spějícího k setkání se s Božím odvetným soudem. Utrpení padlého lidstva tížící jeho srdce přinutilo jeho rty k hořkému pláči. V lidské bídě, v slzách a krvi viděl stopy hříchu. Jeho srdce bylo pohnuto nekonečným soucitem k souženým a trpícím na zemi. Toužil pomoci všem. Ale ani jeho ruka nemohla zadržet příval lidského utrpení; jen málo lidí by hledalo skutečný zdroj pomoci. Byl ochoten položit život, aby jim na dosah přinesl záchranu, ale jen někteří z nich k němu přišli, aby mohli mít život.

Majestát nebes v slzách! Syn věčného Boha se rmoutí na duchu, je sklíčen úzkostí! Tato scéna naplnila celé nebe údivem. Tento výjev nám ukazuje nesmírné nebezpečí hříchu. Ukazuje, jak těžký je i pro nekonečného Boha úkol zachránit viníka před následky přestoupení Božího zákona. Ježíš, když shlížel na poslední generaci, viděl svět, který byl zapojen do podvodu, jenž byl podoben tomu, který zničil Jeruzalém. Velkým hříchem Židů bylo to, že zavrhli Krista. Velkým hříchem křesťanského světa bude zavrhnutí Božího zákona, základ Jeho vlády na nebi i na zemi. Hospodinovými příkazy bude pohrdáno a budou brány za nic. Miliony v poutech hříchu, satanovi otroci, odsouzeni trpět druhou smrt, také odmítnou naslouchat slovům pravdy, až nastane jejich den navštívení. Jak strašná to slepota! Jak divné to poblouznění! 

Dva dny před svátkem Pascha (Veliké noci), když naposledy odešel z chrámu, poté, co odsoudil pokrytectví židovských vůdců, vyšel Kristus opět se svými učedníky na Olivovou horu a posadil se s nimi na travnaté úbočí, prohlížejíc si město. Ještě jednou se díval na jeho hradby, věže a paláce. Ještě jednou patřil na chrám v jeho oslňující nádheře, na diadém krásy korunující posvátnou horu. O tisíc let dříve velebil žalmista přízeň, kterou Bůh projevil Izraelcům tím, že učinil jejich svatyni svým obydlím: „V Sálem jest stánek jeho, a obydlí jeho na Sionu.“ Bůh si zvolil „pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval. A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou“ (Ž 76,3; 78,68.69). První chrám byl vystavěn v období dějin, kdy se Izraeli dařilo nejlépe. Král David shromáždil pro tento účel obrovské poklady a Božím vnuknutím byly vypracovány plány na stavbu chrámu (1 Pr 28,12.19). Šalomoun, nejmoudřejší z panovníků Izraele, dílo dokončil. Tento chrám byl nejznamenitější stavbou, jakou kdy svět viděl. Přesto Hospodin prohlásil o druhém chrámu ústy proroka Agea: „Větší bude sláva domu tohoto posledního, než onoho prvního.“ „Pohnu, pravím, všemi národy, a přijdou k Žádoucímu všechněm národům, i naplním dům tento slávou, praví Hospodin zástupů.“ (Ag 2,10.8)

Poté, co byl první chrám zbořen Nabuchodonozorem, byl znovu postaven asi pět set let před Kristovým narozením lidmi, kteří se po celoživotním zajetí vrátili do zničené a téměř opuštěné vlasti. Mezi lidem byli tehdy starci, kteří pamatovali slávu Šalomounova chrámu a kteří naříkali při kladení základů nové stavby, že nebude tak velkolepá jako předešlá. Tehdejší pocity působivě popsal prorok: „Kdo jest mezi vámi pozůstalý, ješto viděl dům ten v slávě jeho první? A jaký vy jej nyní vidíte? Zdaliž není proti onomu jako nic před očima vašima?“ (Ag 2,4; Ezd 3,12) Tehdy bylo dáno zaslíbení, že sláva druhého domu převýší slávu prvního.

Druhý chrám se však prvnímu nevyrovnal nádherou a velkolepostí, ani nebyl poctěn stejnými viditelnými důkazy Boží přítomnosti, jakými byl poctěn první chrám. Neprojevila se v něm nadpřirozená moc, která by svědčila o jeho zasvěcení. Nikdo v něm neviděl oblak slávy, který by naplnil nově vystavěný svatostánek. Z nebe nesestoupil oheň, který by strávil oběť na jeho oltáři. Mezi cherubíny ve svatyni svatých nepřebývala Boží sláva (šekinah), vždyť uvnitř nebyla truhla smlouvy, slitovnice ani desky svědectví. Z nebe nepromlouval hlas, který by kněžím oznamoval Hospodinovu vůli.

Po staletí se Židé marně pokoušeli dokázat, že se splnilo Boží zaslíbení, oznámené Ageem. Jejich myšlení totiž zaslepila pýcha a nevěra, proto nepoznali pravý význam prorockých slov. Druhý chrám nebyl poctěn oblakem Hospodinovy slávy, ale živou přítomností toho, v němž přebývala plnost božství tělesně a jenž byl sám Bůh zjevený v těle. „Touha všech národů“ přišla opravdu do svého chrámu, když Ježíš z Nazaretu učil a uzdravoval na jeho posvátných nádvořích. Kristovou přítomností, a jenom jí, převyšoval druhý chrám první. Avšak Izrael odmítl nabídnutý Dar nebes. Se skromným Učitelem, který toho dne naposledy vyšel z jeho zlaté brány, opustila Boží sláva chrám navždy. Naplnila se již Spasitelova slova: „... zanecháváť se vám dům váš pustý.“ (Mt 23,38)

Učedníky naplnila hrůza a úžas, když Pán Ježíš předpověděl zničení chrámu. Chtěli lépe porozumět smyslu jeho slov. Více než čtyřicet let bylo vynakládáno mnoho prostředků, práce a stavitelského umění, aby se zvýšila jeho nádhera. Herodes Veliký na něj vynaložil jak římské bohatství, tak židovské poklady, a dokonce i císař jej obohatil vlastními dary. Těžké hranoly bílého mramoru téměř neuvěřitelných rozměrů, které byly k tomuto účelu dopraveny z Říma, tvořily součást stavby chrámu. Na ně upozornili učedníci svého Mistra slovy: „Mistře, pohleď, kteraké kamení a jaké jest toto stavení!“ (Mk 13,1) Na tato slova Pán Ježíš odpověděl vážně a překvapivě: „Nebude zůstaven tuto kámen na kameni, kterýž by nebyl zbořen.“ (Mt 24,2)

Učedníci se zničením Jeruzaléma spojovali událost, kdy Kristus přijde osobně na zem v pozemské slávě, aby převzal vládu nad celosvětovou říší, potrestal zatvrzelé Židy a zlomil římskou nadvládu nad národem. Pán jim slíbil, že přijde podruhé. Proto při zmínce o soudech nad Jeruzalémem obrátili své mysli na jeho druhý příchod. Když se na Olivové hoře shromáždili kolem Spasitele, zeptali se: „Kdy to bude, a která znamení budou příchodu tvého a skonání světa?“ (Mt 24,3)

Budoucnost byla učedníkům milosrdně zahalena. Kdyby tehdy plně pochopili dvě strašné skutečnosti, utrpení Vykupitele, jeho smrt a zkázu města i chrámu, přemohla by je hrůza. Kristus jim naznačil význačné události, ke kterým dojde před koncem času. Tehdy mu však plně neporozuměli. Skutečný význam jeho slov měl být pochopen, až to Boží lid bude potřebovat. Proroctví, které Kristus vyslovil, mělo dvojí smysl: Předpovídalo zkázu Jeruzaléma a zároveň hrůzy posledního velkého dne.

Pán Ježíš vyprávěl naslouchajícím učedníkům o soudech, jež stihnou odpadlý Izrael, a zvláště o trestu, který na sebe přivolají odmítnutím a ukřižováním Mesiáše. Blízkost hrůzného vyvrcholení budou oznamovat neomylná znamení. Strašná hodina přijde náhle a rychle. Spasitel upozornil své následovníky: „Protož když uzříte ohavnost zpuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ana stojí na místě svatém, (kdo čte, rozuměj) tehdáž ti, kteříž by byli v Judstvu, nechť utekou k horám.“ (Mt 24,15.16; L 21,20.21) Až modloslužebné symboly Římanů budou postaveny na posvátné půdě, která se rozprostírala ještě několik set metrů za městskými hradbami, tehdy Kristovi následovníci mají hledat bezpečí v útěku. Až uvidí varovná znamení, nesmějí ti, kdo se chtějí zachránit, ani okamžik otálet. V celém Judsku i v samém Jeruzalémě musí okamžitě uposlechnout signál k útěku. Ten, kdo náhodou bude na střeše domu, nesmí už vejít do domu, ani kdyby tím mohl zachránit své nejvzácnější poklady. Ti, kdo budou pracovat na polích nebo vinicích, nesmějí ztrácet čas tím, že se vrátí pro vrchní oděv, který odložili při práci v parnu dne. Nesmějí otálet ani okamžik, aby je nestihla zkáza.

Za vlády Heroda byl Jeruzalém nejen velice zkrášlen, ale vybudováním věží, hradeb a pevností se stal zdánlivě nedobytným. Kdo by tehdy veřejně předpověděl jeho zkázu, byl by, tak jako svého času Noe, nazván bláznivým panikářem. Kristus však řekl: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“ (Mt 24,35) Boží hněv vzplanul proti Jeruzalému pro jeho hříchy a zatvrzelá nevěra jeho úděl jen zpečetila.

Hospodin prostřednictvím proroka Micheáše prohlásil: „Slyštež již toto přední v domě Jákobově, a vůdcové domu Izraelského, kteříž v ošklivosti mají soud, a cožkoli jest pravého, převracejí: Každý vzdělává Sion vraždami, a Jeruzalém nepravostí. Jehož přední podlé darů soudí, a kněží jeho ze mzdy učí, a proroci jeho z peněz hádají, a však na Hospodina zpoléhají, říkajíce: Zdaliž Hospodina není u prostřed nás? Nepřijdeť na nás nic zlého.“ (Mi 3,9-11) 

Tato slova přesně popisují zkorumpované a samospravedlivé obyvatele Jeruzaléma. Zatímco tvrdili, že přesně zachovávají požadavky Božího zákona, ve skutečnosti však přestupovali všechny jeho zásady. Nenáviděli Krista, protože jeho čistota a svatost odhalovala jejich nepravost. Obviňovali ho, že je příčinou všech nesnází, které je postihly jako důsledek jejich hříchů. I když věděli, že je naprosto bez hříchu, prohlašovali, že jeho smrt je nezbytná, aby se zachránili jako národ. „Necháme-li ho tak,“ říkali židovští vůdcové, „všickni uvěří v něho, i přijdou Římané, a odejmou místo naše i lid“ (J 11,48). Jestliže obětují Krista, mohou se znovu stát silným, jednotným národem. Tak uvažovali a souhlasili s rozhodnutím svého velekněze, že by bylo lépe, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ. Tak židovští vůdcové budovali „Sion vraždami, a Jeruzalém nepravostí“ (Mi 3,10). A pak, když zavraždili svého Spasitele, protože káral jejich hříchy, byli tak samospravedliví, že se považovali za Bohem vyvolený národ a očekávali, že je Bůh osvobodí od jejich nepřátel. „Protož“, pokračoval prorok, „vaší příčinou Sion jako pole orán bude, a Jeruzalém v hromady obrácen bude, a hora domu toho v vysoké lesy“ (Mi 3,12).Téměř po čtyřicet let, od chvíle, kdy Ježíš Kristus předpověděl zkázu Jeruzaléma, odkládal Pán své soudy nad městem a národem. Boží shovívavost vůči lidem, kteří odmítli evangelium a zavraždili jeho Syna, byla obdivuhodná. Boží jednání s židovským národem je představeno v podobenství o neplodném stromu. V tomto podobenství byl vysloven rozkaz: „Vytniž jej! Proč i tu zemi darmo kazí?“ (L 13,7) Boží milosrdenství jej však ještě na nějaký čas ušetřilo. Mezi Židy bylo stále mnoho jedinců, kteří nevěděli nic o Kristově povaze a díle. Děti ještě neměly příležitost setkat se se světlem, které jejich rodiče odmítli. Bůh je chtěl prostřednictvím kázání apoštolů a jejich následovníků ozářit světlem. Měli poznat, jak se splnila proroctví nejen o narození a životě Pána Ježíše, ale i o jeho smrti a vzkříšení. Děti nebyly odsouzeny za hříchy rodičů. Když však s plným světlem daným jejich rodičům děti odmítly další světlo jim udělené, stali se spoluúčastníky hříchů svých rodičů a naplnili míru své nepravosti.

Boží shovívavost vůči Jeruzalému jen utvrzovala Židy v jejich tvrdošíjné nevěře. Nenávistí a krutostí vůči Ježíšovým učedníkům pohrdli poslední nabídkou milosti. Pak Bůh od nich odňal svou ochranu a přestal bránit satanu a jeho následovníkům a národ byl ponechán zvůli vládce, kterého si vybral. Jeho děti pohrdly Kristovou milostí, která by jim umožnila ovládnout zlé povahové rysy, jež se nyní staly nad nimi vítězi. Satan rozpoutal jejich nejprudší a nejnižší vášně. Lidé přestali uvažovat, neřídili se rozumem, ovládaly je pudy a slepá zuřivost. Stali se ďábelskými ve své krutosti. V jednotlivých rodinách i v celém národě, v nejvyšších i v nejnižších společenských vrstvách zavládlo podezírání, závist, nenávist, hádky, vzpoury, vraždy. Nikde nebylo bezpečno. Přátelé a příbuzní se navzájem zrazovali. Rodiče zabíjeli své děti a děti vraždily své rodiče. Vládci národa neměli dost síly na to, aby ovládali sami sebe. Rozpoutané vášně z nich udělaly tyrany. Židé přijali falešné svědectví, aby odsoudili nevinného Božího Syna. Falešná obvinění nyní způsobila, že si nebyli jisti vlastními životy. Svými činy již dávno hlásali: „Sejděte s cesty, svozujte od stezky, nechať se vzdálí od tváří naší Svatý Izraelský.“ (Iz 30,11) Nyní se jejich přání splnilo. Boží bázeň je už přestala znepokojovat. Do čela národa se postavil satan a nejvyšší občanské a náboženské úřady se ocitly pod jeho vlivem.

Vůdci znepřátelených skupin se někdy spojili, aby loupili a týrali své zubožené oběti, a pak se znovu vrhali jeden na druhého a bez milosti se zabíjeli. Ani svatost chrámu nemohla zkrotit jejich strašnou zběsilost. Vyznavači byli pobíjeni před oltářem a svatyně byla znesvěcena těly zabitých. Ve slepé a rouhavé opovážlivosti původci tohoto ďábelského díla veřejně prohlašovali, že nemají obavy, že by Jeruzalém mohl být zničen, protože je městem samotného Boha. Aby ještě více upevnili svou moc, podplatili falešné proroky, aby hlásali, dokonce i když římské legie obléhaly chrám, že lid má očekávat Boží vysvobození. Doposledka se velké množství lidí drželo přesvědčení, že Nejvyšší zasáhne a porazí jejich nepřátele. Izrael však pohrdl Boží ochranou a nyní mu nebylo pomoci. Nešťastný Jeruzalém, rozdrobený vnitřními nesváry, jehož ulice barvila krev jeho dětí, které se vzájemně vraždily, zatímco nepřátelská vojska dobývala jeho opevnění a pobíjela jeho válečníky! Všechny předpovědi o zkáze Jeruzaléma, které Pán Ježíš vyslovil, se do písmene splnily. Židé zakusili pravdu jeho varovných slov: „ ... nebo jakým soudem soudíte, takovýmž budete souzeni.“ (Mt 7,2)

Ukázala se znamení a divy, které ohlašovaly příchod pohromy a zkázy. Uprostřed noci zazářilo nad chrámem a nad oltářem nadpřirozené světlo. Při západu slunce bylo na obloze vidět obrazy vozů a válečníků, chystajících se k bitvě. Kněží, sloužící v noci ve svatyni, byli poděšeni tajemnými zvuky, země se chvěla a byly slyšet hlasy volající: „Odejděme odtud.“Velká východní brána, která byla tak těžká, že ji sotva zavřelo dvacet mužů a která byla zajištěna obrovskými železnými tyčemi vsazenými hluboko do pevné kamenné dlažby, se o půlnoci bez viditelného zásahu otevřela. (Milman, Dějiny Židů, kniha 13)

Po sedm let chodíval po ulicích Jeruzaléma muž, který hlásal, jaké pohromy město postihnou. Ve dne i v noci zpíval strašný žalozpěv: „Hlas z východu. Hlas ze západu. Hlas ze všech čtyř stran. Hlas proti Jeruzalému a proti chrámu. Hlas proti ženichům a nevěstám. Hlas proti celému národu.“, Ibid. Tento podivný člověk byl uvězněn a zbičován, z jeho úst však nevyšlo jediné slovo stesku. Na urážky a nadávky odpovídal jen: „Běda, běda Jeruzalému. Běda, běda jeho obyvatelům.“ Jeho volání a nářek neustal, dokud nebyl zabit při obléhání, které předpověděl.

Ani jediný křesťan při zničení Jeruzaléma nezahynul. Kristus dal svým učedníkům pokyny a všichni, kdo uvěřili jeho slovům, čekali na předpověděná znamení. „Když pak uzříte obležený od vojska Jeruzalém,“ prohlásil Pán Ježíš, „tedy vězte, žeť se přiblížilo zkažení jeho. A tehdy ti, kdož jsou v Judstvu, utíkejte k horám, a kdo uprostřed něho, vyjděte“ (L 21,20.21). Když Římané pod vedením Cestia obklíčili město, upustili nečekaně od obléhání, i když se zdálo, že všechno mluví ve prospěch okamžitého útoku. Obležení bez naděje na další úspěšný odpor se již chtěli vzdát, ale velitel římských vojsk stáhl své síly, aniž k tomu měl nejmenší viditelný důvod. Ale milosrdná Boží prozíravost řídila události tak, aby přinesly dobro Božímu lidu. Čekající křesťané tak dostali slíbené znamení a všichni, kteří uposlechnou Spasitelova varování, získali nyní příležitost. Události probíhaly tak, že ani Židé ani Římané nemohli útěku křesťanů zabránit. Když Cestius ustoupil, Židé vyrazili z Jeruzaléma a pronásledovali jeho ustupující vojsko. A zatímco vojska obou stran byla takto plně zaměstnána, křesťané měli možnost odejít z města. V té době nebyl v zemi nepřítel, který by se mohl pokusit jim v tom zabránit. V době obležení byli Židé shromážděni v Jeruzalémě, aby slavili svátky stánků, a tak křesťané v celé zemi mohli útěk uskutečnit, aniž je při tom někdo rušil. Bez váhání uprchli na bezpečné místo do města Pelly v Pereji za Jordánem.

Židovská vojska, pronásledující Cestia a jeho armádu, udeřila na jeho zadní voj s takovou zběsilostí, jako by jej chtěla ohrozit úplným zničením. Jen s velkými nesnázemi Římané uspěli ve svém ústupu. Židé neměli takřka žádné ztráty a vítězoslavně se vrátili s kořistí do Jeruzaléma. Tento zdánlivý úspěch jim však přinesl jen zlo. Naplnil je tvrdošíjným odporem vůči Římanům, a to mělo za následek, že na odsouzené město záhy dolehlo nevýslovné utrpení.

Když Titus znovu oblehl město, postihly Jeruzalém strašné pohromy. Město bylo obklíčeno v době Velké noci, kdy se za jeho hradbami shromáždily miliony Židů. Zásoby potravin, které by vystačily pro obyvatele města na léta, kdyby byly pečlivě uskladněny, byly zničeny z řevnivosti a msty soupeřících skupin, a proto nyní všichni prožívali hrůzy hladovění. Mírka pšenice se prodávala za talent. Hlad doléhal tak, že muži okusovali kůži svých opasků, svou obuv a povlak svých štítů. Lidé se ve velkém množství vydávali v noci za hradby města, aby tam nasbírali divoce rostoucí rostliny, ačkoli mnozí při tom byli chyceni a po krutém mučení usmrceni. Ti, kdo se bezpečně vrátili, byli často oloupeni o to, co nasbírali s nasazením života. Vůdci používali nejnelidštější způsoby mučení, aby od strádajících vymohli poslední skrovné zásoby, které snad ještě mohli někde ukrýt. A těch krutostí se často dopouštěli lidé, kteří měli ještě dost jídla a chtěli si spíše jen vytvořit zásoby potravin pro budoucnost.

Tisíce lidí zahynuly hladem a morem. Zdálo se, že přirozené city byly zničeny. Muži okrádali své manželky, ženy okrádaly své manžely. Bylo vidět, jak děti odtrhují jídlo od úst svých starých rodičů. Když se prorok ptal: „I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým?“ Dostalo se mu odpovědi ve zdech tohoto odsouzeného města: „Ruce žen lítostivých vařily syny své, aby jim byli za pokrm v potření dcery lidu mého.“ (Iz 49,15; Pláč 4,10) Znovu se splnilo varovné proroctví vyslovené před čtrnácti staletími: „Rozmazaná mezi vámi a v rozkoši schovaná žena, kteráž rozmazaností a rozkoší velikou ledva nohou země se dotkla, vlastnímu muži svému a synu svému i dceři své, … ano i synů svých, kteréž zplodí, záviděti bude; nebo jísti je bude tajně pro nedostatek všech věcí v obležení a ssoužení, jímž ssouží tě nepřítel tvůj v městech tvých.“ (5 M 28,56.57)

Římští vojevůdci se snažili vyvolat v Židech děs a hrůzu, a tak je přimět, aby se vzdali. Zajatci, kteří kladli odpor, když byli zajímáni, byli mrskáni, mučeni a ukřižováni před městskou hradbou. Stovky jich takto umíraly každý den. A toto příšerné dílo trvalo tak dlouho, dokud v údolí Jozafat a na Golgotě nebylo postaveno tolik křížů, že se mezi nimi dalo jen stěží projít. Tak úděsně se vyplnilo strašné zaklínání, které znělo před Pilátovým soudným trůnem: „Krev jeho na nás i na naše syny.“ (Mt 27,25)

Titus by byl rád ukončil tyto hrůzyplné výjevy a takto zachránil Jeruzalém, aby se jeho úděl nenaplnil v plné míře. Byl naplněn hrůzou, když viděl hromady mrtvých těl ležících v údolích. Jako očarovaný pozoroval z vrcholu Olivové hory velkolepý chrám a vydal rozkaz, aby se nikdo nedotkl ani jediného z kamenů, z nichž byl postaven. Než se rozhodl k útoku na chrám, vyzval čestně židovské vůdce, aby ho nenutili znesvětit posvátné místo krví. Vyjdou-li a budou-li bojovat na jiném místě, neznesvětí žádný Říman svatost chrámu. Sám Josephus vynaložil všechnu svou výmluvnost a zapřísahal je, aby se vzdali a zachránili tak sebe, své město a své bohoslužebné místo. Na jeho slova však odpověděli jen hrubým proklínáním. Když před nimi tento jejich poslední lidský prostředník stál a zapřísahal je, aby se vzdali, zasypali ho šípy. Židé již dříve odmítli prosby Božího Syna a nyní je domluvy a zapřísahání ještě utvrdily v odhodlání odolávat až do konce. Titus se marně snažil chrám zachránit. Ten, který je větší než byl on, prohlásil, že tam nezůstane kámen na kameni.

Slepá umíněnost židovských vůdců a hrozné zločiny, páchané v obleženém městě, vyvolaly u Římanů hrůzu a rozhořčení. Titus se nakonec rozhodl, že na chrám zaútočí. Umínil si přitom, že by pokud možno měl být ochráněn před zkázou. Jeho rozkazy však nebyly uposlechnuty. Když se v noci uchýlil do svého stanu, Židé z chrámu zaútočili a napadli vojáky před chrámem. Za boje pak vhodil jeden římský voják vchodem do předsíně hořící pochodeň a v mžiku se octly v plamenech cedrovým dřevem vykládané předsíně kolem svatyně. Titus v doprovodu svých generálů a velitelů přispěchal hned na místo a přikázal vojákům, aby oheň uhasili. Jeho slov však nikdo nedbal. Rozvášnění vojáci rozšířili požár do dalších prostor sousedících s chrámem a svými meči pak zabili velké množství Židů, kteří se tam ukrývali. Krev tekla po chrámových schodech jako voda. Tisíce a tisíce Židů zahynuly. Vřavu boje přehlušovaly hlasy volající „Ichabod“, sláva odešla.

„Titus poznal, že je nemožné uklidnit běsnící vojsko. Vstoupil do chrámu se svými důstojníky a prohlížel si posvátnou budovu zevnitř. Nádhera naplnila všechny údivem, a protože plameny dosud nepronikly do svatyně, učinil poslední pokus o její záchranu. Znovu přikázal vojákům, aby požár nešířili. Setník Liberalis se pokusil vynutit si poslušnost u svých vojáků, avšak ani úcta k císaři nedokázala potlačit jejich zběsilé nepřátelství vůči Židům, válečnickou vášeň a neukojenou touhu drancovat. Vojáci viděli, že všechno kolem nich se v divokém světle plamenů leskne zlatem. Domnívali se, že ve svatyni jsou uloženy nesmírné poklady. Jeden voják v nestřežené chvíli vhodil hořící pochodeň do otevřených dveří chrámu: v okamžiku vzplála celá budova. Oslepující oheň a kouř donutil důstojníky k odchodu a nádherná budova byla ponechána svému údělu. Byla to úděsná podívaná pro Římany, natož pro Židy. Celý vrchol hory, která vévodila městu, planul jako sopka. Jedna budova za druhou se hroutily za strašného rachotu, pohlceny ohněm. Střechy z cedrového dřeva byly jako plamenné jazyky. Pozlacené věže svítily jako hřeby rozžhavené do červena. Z věží u brány šlehaly jazyky plamenů a vystupoval dým. Okolní pahorky byly ozářeny světlem požáru. Postávaly na nich tmavé skupiny lidí, kteří s hrůzou a úzkostí sledovali postup zkázy. Na hradbách a na vyšších místech horního města bylo vidět mnoho tváří, některé bledé strachem a zoufalstvím, jiné zachmuřené pomstychtivostí. Výkřiky římských vojáků, kteří pobíhali sem a tam, a nářek vzbouřenců, kteří umírali v plamenech, se mísil s vřavou požáru a duněním padajících trámů. Výkřiky lidí stojících na vyvýšených místech se vracely ozvěnou z okolních pahorků. Podél hradeb zněl všude nářek a pláč. Lidé, vyčerpaní hladem, sbírali poslední síly, aby projevili svou úzkost a zármutek. 

Krveprolití v prostorách chrámu bylo strašnější než to, co se dělo venku. Muži i ženy, staří i mladí, vzbouřenci i kněží, ti, kdo bojovali, i ti, kdo prosili o smilování, všichni byli bez rozdílu pobíjeni. Počet zabitých převyšoval počet těch, kdo je zabíjeli. Vojáci museli přelézat hromady mrtvol, aby mohli pokračovat v díle vyhlazování.“ (Milman, Dějiny Židů, kniha 16)

Po zničení chrámu padlo brzy do rukou Římanů celé město. Vůdci Židů vyklidili své nedobytné věže, takže Titus našel věže opuštěné. Prohlížel si je s úžasem a prohlásil, že mu je dal do rukou Bůh, protože žádná zbraň, jakkoli silná, by nic nesvedla proti takovým opevněním. Jak město, tak chrám byly srovnány do základů a místo, na němž stála svatyně, bylo zoráno „jako pole“ (Jer 26,18). Během obležení a za vraždění, které pak následovalo, zahynulo více než milion lidí. Ti, kdo přežili, byli odvedeni jako zajatci, prodáni do otroctví, odvlečeni do Říma, aby zvýšili lesk vítězoslávy dobyvatele, byli předhazováni dravé zvěři v amfiteátrech nebo rozehnáni jako tuláci po celé zemi.

Židé sami byli strůjci svého údělu. Sami si naplnili pohár pomsty. V úplné pohromě, která je jako národ postihla, a ve všech bídách, které pak následovaly, když byli rozptýleni, sklízeli jen to, co sami zaseli. Prorok praví: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli,“ protože „jsi padl příčinou nepravosti své“ (Oz 13,9; 14,1). Jejich utrpení se často vykládá jako trest, který je postihl na základě přímého Božího rozhodnutí. Velký podvodník se tak snaží utajit svou vlastní činnost. Tvrdošíjným odmítáním Boží lásky a milosti Židé způsobili, že byla od nich odňata Boží ochrana a satan jim mohl vládnout podle své vůle. Strašné krutosti, které se projevily při zkáze Jeruzaléma, ukazují, jaká je satanova pomstychtivá moc nad těmi, kteří se poddali jeho nadvládě. 

Neuvědomujeme si, kolik vděčíme Kristu za pokoj a ochranu, kterou užíváme. Je to Boží ochraňující moc, která brání, aby se lidstvo nedostalo plně pod nadvládu satana. Neposlušní a nevděční mají všechny důvody k tomu, aby byli vděční Bohu za milosrdenství a shovívavost, s níž drží pod kontrolou krutou a zlomyslnou moc toho zlého. Když však lidé překročí meze Boží trpělivosti, je tato brzdící moc odňata. Bůh se nechová k hříšníku jako vykonavatel rozsudku vyneseného za přestoupení. Ale ponechává lidi, kteří odmítají jeho milost, aby sklidili to, co sami zaseli. Každý paprsek světla, který jsme odmítli, každé varování, kterým jsme pohrdli nebo které jsme nebrali vážně, každé hovění vášni, každé přestoupení Božího zákona je zasetým semenem, které přinese jistou žeň. Jestliže je tvrdošíjně odporováno Duchu svatému, Bůh jej nakonec hříšníku odejme, a pak už neexistuje moc, která by bránila zlým pohnutkám lidského srdce, není ochrany před zlobou a nepřátelstvím satana. Zkáza Jeruzaléma je strašným varováním pro všechny, kdo si pohrávají s nabídkou Boží milosti a odmítají prosby božské milosti. Nikdy nebylo dáno přesvědčivější svědectví, jak Bůh nenávidí hřích, a svědectví jistého trestu, který stihne viníky.

Spasitelovo proroctví o tom, že Jeruzalém postihne trest, se splní ještě podruhé, strašná zkáza Jeruzaléma je pouze náznakem oné závěrečné zkázy. V údělu vyvoleného města můžeme vidět úděl celého světa, který odmítá Boží milost a pošlapává Boží zákon. Temné jsou záznamy o lidské bídě, kterou země zažila za dlouhá staletí zločinu. Při přemítání o tom se srdce svírá a mysl omdlévá. Strašné byly následky odmítání Boží moci. Avšak ještě temnější budou výjevy, které se odehrají v budoucnosti. Minulé události, dlouhý sled bouří, sporů a převratů, „všickni bojovníci předěšeni, a roucha ve krvi zbrocena,“ (Iz 9,5), jsou ničím v porovnání s hrůzami doby, kdy bude zlým lidem ochraňující Boží Duch zcela odňat a nebude již déle bránit projevům lidských vášní a satanova hněvu! Tehdy celý svět uvidí, jako dosud nikdy, výsledky satanovy vlády.

V ten den však, jako v době zničení Jeruzaléma, bude Boží lid vysvobozen. Vysvobozen bude „každý, kdož jest zapsán k životu“ (Iz 4,3). Ježíš Kristus řekl, že přijde podruhé, aby shromáždil k sobě své věrné: „Tuť budou kvíliti všecka pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, a shromáždíť vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich.“ (Mt 24,30.31) Tehdy budou ti, kteří neposlouchali evangelium, zahubeni duchem jeho úst a zničeni slávou jeho příchodu (2 Te 2,8). Jako ve starém Izraeli se zlí zničí sami. Zahubí je jejich vlastní nepravost. Životem v hříchu se jejich povaha tak pokazí zlem a sami se vyjmou ze souladu s Bohem, že projev Boží slávy bude pro ně stravujícím ohněm.

Lidé by měli být pozorní a nepřehlédnout naučení, která jsou sdělena v Kristových slovech. Když Kristus upozornil své učedníky na zkázu Jeruzaléma, oznámil jim znamení blížící se pohromy, aby mohli včas odejít. Podobně upozornil svět i na dobu konečné zkázy a udal znamení její blízkosti, aby všichni, kdo chtějí, mohli uniknout blížícímu se hněvu. Pán Ježíš řekl: „A budouť znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi soužení národů.“ (L 21,25; Mt 24,29; Mk 13,24-26; Zj 6,12-17) Lidé, kteří rozpoznají tato znamení jeho příchodu, poznají, že „je blízko, přede dveřmi“ (Mt 24,33). „Bděte tedy,“ jsou jeho slova varování (Mk 13,35). Ti, kdo dbají jeho upozornění, nebudou ponecháni v temnosti, aby je ten den zastihl nepřipravené. Ale pro ty, kdo nebudou bdělí, „ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde“ (1 Te 5,2-5).

Svět není o nic ochotnější přijmout poselství pro tuto dobu, než byli Židé ochotni přijmout Spasitelovo varování týkající se Jeruzaléma. Ať nastane Boží den kdykoli, přijde na bezbožné nečekaně. Když život půjde zdánlivě dál a lidé budou plně zaměstnáni zábavami, obchodem a vyděláváním peněz, když náboženští vůdcové budou opěvovat pokrok a osvícenost světa a lidé budou ukolébáni falešnou jistotou, tehdy, podobně jako se zloděj o půlnoci vkrádá nestřeženými dveřmi, tak přijde náhlá zkáza na neopatrné a bezbožné „a neuniknou“ (1 Te 5,3).