14. Pozdější angličtí reformátoři

Zatímco Luther otvíral neznámou Bibli lidem v Německu, vedl Duch Svatý Tyndala, aby totéž vykonal pro Anglii. Viklef přeložil Bibli z latinského textu, který obsahoval mnoho chyb. Tato Bible nebyla nikdy vytištěna a ruční opis měl tak vysokou cenu, že si jej mohlo opatřit jen několik bohatých a urozených lidí. Byla poměrně málo rozšířena také proto, že ji církev přísně zakázala. Roku 1516, rok před tím, než Luther vyhlásil své články, vydal Erasmus řecký a latinský text Nového zákona. Boží slovo tak bylo poprvé vytištěno v původním jazyku. V tomto díle opravil mnohé chyby předchozích rukopisů, smysl textu byl srozumitelnější. Mnoha vzdělaným lidem to pomohlo k lepšímu poznání pravdy a povzbudilo je to v díle reformace. Většina prostých lidí však i nadále k Božímu slovu neměla přístup. Tyndale měl pokračovat ve Viklefově díle tím, že dá svým krajanům Bibli v jejich jazyku.

Tyndale pilně studoval a usilovně hledal pravdu. Evangelium pochopil z řeckého Erasmova znění Nového zákona. Neohroženě hovořil o svém přesvědčení a žádal, aby každé učení bylo prověřováno Písmem. Na námitku katolíků, že Bibli vydala církev a že jen církev ji může vykládat, Tyndale odpověděl: „Víte, kdo naučil orly hledat kořist? A tentýž Bůh učí své hladovějící děti, aby hledaly svého Otce v jeho slově. Vy jste nám Písmo nedali, naopak, vy jste je před námi ukryli. Upalujete ty, kdo je hlásají a učí mu, a kdybyste mohli, upálili byste i Písmo.“ (D‘Aubigné: Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 18, kap. 4)

Tyndalova kázání vzbudila velký zájem. Mnoho lidí přijalo pravdu. Kněží však sledovali situaci, a jakmile se Tyndale vzdálil, snažili se jeho dílo hrozbami a překrucováním zmařit. V mnoha případech se jim to dařilo. Tyndale o tom řekl: „Co mohu dělat. Zatímco já zasévám, nepřítel pustoší pole, které jsem opustil. Nemohu být všude. Kdyby jen křesťané měli Písmo svaté ve vlastním jazyku, sami by těmto chytrákům odolali. Bez Bible laikové nemohou být utvrzeni v pravdě.“ (D‘Aubigné: Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 18, kap. 4) Začal se zabývat novou myšlenkou. Říkal si: „V Hospodinově chrámě byly žalmy zpívány v jazyku Izraele, nemělo by tedy být evangelium hlásáno mezi námi v angličtině? ... Má mít církev méně světla v poledne, než měla ráno? ... Křesťané musí číst Nový zákon ve své mateřštině.“ Církevní učitelé a učenci se mnohdy ve svých názorech liší. Jen Bible může člověka přivést k poznání pravdy. „Jeden teolog hlásá to, druhý ono. ... Oba dva pak odporují ostatním. Jak můžeme poznat, kdo mluví pravdu a kdo hlásá lež? ... Jak? ... Opravdu jen podle Božího slova.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 18, kap. 4) Krátce nato jeden katolický teolog ve sporu s Tyndalem prohlásil: „Snadněji se obejdeme bez Božích zákonů než bez papežových.“ Tyndale mu odpověděl: „Odmítám papeže i se všemi jeho zákony a dopřeje-li mi Bůh života, přičiním se o to, a nepotrvá to dlouho, aby každý zemědělský nádeník znal Písmo lépe než vy.“ (Anderson, Letopisy anglické Bible, str. 19)

Myšlenka dát lidem Písmo svaté, Nový zákon, v rodném jazyce, se kterou si do té doby jen pohrával, se nyní stala pevným rozhodnutím a Tyndale se hned pustil do práce. Když ho pronásledování vyhnalo z domova, odešel do Londýna a tam po nějakou dobu nerušeně pokračoval v práci. Zloba obhájců papežství ho však znovu donutila utíkat. Měl pocit, že celá Anglie stojí proti němu, a proto se rozhodl hledat útočiště v Německu. Tam také začal s tiskem anglického překladu Nového zákona. Dvakrát musel práci přerušit. Když mu zakázali tisknout v jednom městě, odešel do jiného. Nakonec se dostal do Wormsu, kde o několik let dříve hájil Luther evangelium před sněmem. V tomto starobylém městě žilo mnoho přátel reformace a Tyndale tam pokračoval ve svém díle bez dalších potíží. Brzy byly vytištěny tři tisíce Nových zákonů a ještě téhož roku následovalo další vydání.

Tyndale pokračoval v práci svědomitě a vytrvale. Přestože anglické úřady velmi pečlivě hlídaly přístavy, dostávalo se Boží slovo různými tajnými cestami do Londýna a odtud se šířilo po celé zemi. Zastánci papežství se pokoušeli pravdu potlačit, ale marně. Durhamský biskup koupil od jednoho knihkupce, Tyndalova přítele, celou zásilku Biblí, aby je zničil, v naději, že tím do značné míry překazí celou věc. Dosáhl však pravého opaku. Takto získané peníze umožnily nákup materiálu pro nové a lepší vydání, ke kterému by jinak nemohlo dojít. Když byl Tyndale později uvězněn, nabídli mu svobodu za podmínky, že prozradí jména lidí, kteří mu pomáhali financovat tisk jeho Biblí. Odpověděl jim, že durhamský biskup udělal pro to víc než všichni ostatní. Tím, že zaplatil velkou částku za celou zásilku knih, umožnil, že Tyndale mohl pokračovat v činnosti ještě odvážněji.

Tyndale se zradou dostal do rukou svých nepřátel a po mnoho měsíců trpěl ve vězení. Nakonec zaplatil svou víru mučednickou smrtí. Avšak zbraně, které připravil, umožnily jiným bojovníkům, že mohli zápasit po další staletí až do dnešní doby. 

Latimer hlásal z kazatelny, že se Bible má číst v jazyce lidu. Původcem Písma svatého, jak tvrdil, „je sám Bůh,“ a proto má Písmo také něco z moci a věčnosti svého Původce. „Všichni, král, císař, úředník i správce, ... jsou povinni poslouchat ... svaté Boží slovo.“ „Nechoďme oklikami, řiďme se Božím slovem. Nekráčejme cestami ... našich předků, nedělejme to, co dělali, ale to, co měli dělat.“ (Hugh Latimer: První kázání před králem Edvardem VI.)

Barnes a Frith, věrní Tyndalovi přátelé, vystoupili na obranu pravdy. Po nich přišli bratři Ridleyové a Cranmer. Tito představitelé anglické reformace byli lidé vzdělaní a namnoze v katolických kruzích pro svou zbožnost velice vážení. Postavili se proti papežství, protože poznali bludy „svaté stolice“. Protože znali tajemství „Babylóna“, mělo jejich svědectví o to větší sílu.

„Nyní vám položím podivnou otázku,“ prohlásil Latimer. „Kdo je nejpilnějším biskupem a prelátem v celé Anglii? ... Vidím, že posloucháte a očekáváte, že ho budu jmenovat. ... Řeknu vám to: je to ďábel. ... Nikdy neopouští svou diecézi. Zavolejte ho kdykoli, vždycky je doma. Je stále u svého pluhu ... Nikdy ho nepřistihnete při zahálce. O tom vás mohu ujistit. ... Tam, kde se zabydlí ďábel, tam mizí knihy a objevují se svíčky, mizí Bible a objevují se růžence, tam mizí světlo evangelia a nahrazuje ho světlo svíček, a to i v poledne. Tam se ztrácí Kristův kříž a objevuje se prodej odpustků, přestává odívání nahých, sycení chudých a pomoc bezmocným a nastává uctívání rytin a obrazů, zdobení dřeva a kamene, vyzdvihují se výmysly člověka a jeho zákony a odmítají se Boží přikázání a nejsvětější Boží slovo. ... Kéž by naši preláti stejně přičinlivě zasévali semeno dobrého učení, jako je satan pilný v zasévání koukolu a plevele!“ (Hugh Latimer: Kázání)

Tito reformátoři vyznávali velkou zásadu, stejnou zásadu, jakou uznávali Valdenští, Viklef, Jan Hus, Luther, Zwingli a jejich spolupracovníci, že Písmo svaté je neomylným měřítkem víry a života. Odmítali domnělé právo papežů, sněmů, církevních otců a králů ovládat svědomí lidí ve věcech víry. Uznávali svrchovanou autoritu Bible a všechno učení a všechny názory posuzovali jejím učením. Víra v Boha a jeho slovo podpírala tyto svaté muže, když obětovali své životy na hranicích. Když plameny začaly umlčovat jejich hlas, obrátil se Latimer na svého druha v utrpení se slovy: „Buď dobré mysli, ještě dnes zažehneme v Anglii z Boží milosti takovou svíci, která, doufám, nikdy nedohoří.“ (Dílo Hugha Latimera, díl 1, str. XIII)

Semeno pravdy, které zasel ve Skotsku Columba a jeho spolupracovníci, nebylo nikdy úplně zničeno. Staletí po tom, co se anglické sbory podrobily Římu, udržovaly si sbory ve Skotsku svou svobodu. Ve dvanáctém století tam však papežství získalo moc a řádilo tak neomezeně jako v žádné jiné zemi. Nikde nepanovala větší temnota. Ale i tam se dostaly paprsky světla, pronikly tmou a slibovaly příchod nového dne. Lolardi sem z Anglie přinesli Viklefovu Bibli a jeho učení. Vykonali mnoho pro to, aby evangelium neupadlo v zapomnění. Každé století mělo své svědky pravdy a své mučedníky.

Počátek velké reformace přinesl Lutherovy spisy a pak Tyndalův anglický Nový zákon. Tito hlasatelé tiše překračovali hory a údolí, aniž si toho všimla církevní vrchnost, a znovu zapalovali pochodeň pravdy, která ve Skotsku téměř uhasla, a napravovali to, co Řím napáchal za čtyři staletí útlaku.

Krev mučedníků podnítila rozvoj reformačního hnutí. Představitelé římské církve si najednou uvědomili nebezpečí, které jim hrozilo, a přivedli na hranici některé z nejušlechtilejších a nejváženějších synů Skotska. Tím však jen postavili kazatelnu, z níž zněla po celé zemi slova umírajících svědků, která rozechvívala srdce posluchačů a naplňovala je pevnou touhou svrhnout okovy Říma.

Hamilton a Wishart, šlechtici povahou i rodem, kteří vychovali mnoho oddaných učedníků, položili své životy na hranici. Wishartova hranice však probudila muže, kterého plameny neumlčí a který pod Božím vedením odzvoní papežství ve Skotsku umíráčkem.

John Knox zavrhl církevní tradici a mystiku a začal se sytit pravdou Božího slova. Wishartovo učení ho utvrdilo v odhodlání rozejít se s Římem a přidat se k pronásledovaným reformátorům. Jeho druhové na něj naléhali, aby přijal kazatelský úřad. Knox se třásl před takovou odpovědností. Teprve po dnech přemýšlení o samotě a po těžkém vnitřním zápase souhlasil. Jakmile však jednou úkol přijal, plnil jej s vytrvalou odhodlaností a s nezkrotnou odvahou po celý svůj život. Tento upřímný reformátor se nebál lidí. Mučednické hranice, které hořely kolem něj, jen posilovaly jeho horlivost. I když nad jeho hlavou výhrůžně visela sekyra pronásledovatelů, stál pevně a silnými ranami ničil modlářství.

Když ho předvedli před skotskou královnu, v jejíž přítomnosti ochladla horlivost nejednoho představitele protestantů, podal John Knox přímé svědectví o pravdě. Nedal se získat lichotkami, nezalekl se hrozeb a necouvl před nimi. Královna ho obvinila z kacířství. Prohlásila, že navádí lid, aby přijal náboženství zakázané státem, a tím přestoupil Boží přikázání, které nařizuje, aby poddaní poslouchali svou vrchnost. Knox rozhodně odpověděl: „Protože pravé náboženství neodvozuje svou sílu ani moc od světských knížat, ale jen od věčného Boha, nejsou poddaní povinni přizpůsobovat své náboženství podle své vrchnosti. Knížata často vědí o pravém náboženství méně než kdokoli jiný. ... Kdyby všichni Abrahámovi potomci přijali náboženství faraóna, kterému byli tak dlouho poddáni, řekněte, Vaše Veličenstvo, jaké náboženství by nyní na světě bylo? Nebo kdyby všichni lidé v době apoštolů přijali stejné náboženství jako římští císařové, jaké náboženství by nyní bylo na zemi? ... Z toho je možno, Vaše Veličenstvo, vidět, že poddaní nejsou povinni vyznávat náboženství své vrchnosti, i když ji mají poslouchat.“ Královna Marie řekla: „Vy vykládáte Písmo tak, a oni (římskokatoličtí učitelé) jinak. Komu mám věřit a kdo to rozsoudí?“

„Máte věřit Bohu, který mluví jasně ve svém slovu,“ odpověděl reformátor. „A nad to, co Vás učí Boží slovo, nemáte věřit ani tomu ani onomu. Boží slovo je jasné a srozumitelné. Objeví-li se na některém místě nejasnost, vysvětluje Duch Svatý, který si nikdy neodporuje, tutéž věc srozumitelněji na jiných místech, takže nemůže zůstat žádná pochybnost, s výjimkou lidí, kteří chtějí mermomocí zůstat v nevědomosti.“ (David Laing: Sebrané spisy Johna Knoxe, díl 2, str. 281, 284)

Tuto pravdu přednesl neohrožený reformátor před královnou s nebezpečím ztráty života. Se stejně neochvějnou odvahou konal svůj záměr, modlil se a bojoval Boží boj, dokud Skotsko nebylo osvobozeno od papežství.

Pronásledování se v Anglii zavedením protestantství jako státního náboženství sice zmírnilo, úplně však neustalo. Anglikánská církev zavrhla mnoho z učení Říma, nemálo věcí si však ponechala. Odstranila sice nadvládu papeže, ale na jeho místo se dostal panovník jako hlava církve. Její bohoslužba se stále ještě značně odchylovala od čistoty a prostoty evangelia. Nepochopila velkou zásadu náboženské svobody. Protestantští králové se jen výjimečně uchylovali ke krutostem, kterými Řím bojoval proti kacířství, neuznávali však právo každého člověka uctívat Boha podle hlasu svého vlastního svědomí. Od všech vyžadovali, aby přijali učení a zachovávali bohoslužebné formy předepsané státní církví. Po staletí byli lidé, kteří měli jiný názor, ve větší nebo menší míře pronásledováni.

V sedmnáctém století vyhnali nepřátelé tisíce kazatelů z jejich domovů. Pod hrozbou těžkých pokut, vězení nebo vyhnanství zakazovali lidem účastnit se jakýchkoli náboženských shromáždění, která církev neschválila. Věrní lidé, kteří chtěli i nadále společně uctívat Boha, se museli shromažďovat v tmavých chodbách, na půdách a někdy i v noci po lesích. V hlubokém lese v tomto Božím chrámu se scházely pronásledované Boží děti, aby se modlily a oslavovaly Boha zpěvem. Přes všechnu opatrnost mnozí z nich pro víru trpěli. Plnila se vězení, rozpadaly se rodiny. Mnozí museli odejít do vyhnanství. Bůh však byl se svým lidem a jeho svědectví nemohlo umlčet žádné pronásledování. Mnoho lidí muselo odejít za moře do Ameriky, kde položili základy občanské a náboženské svobody, které tvoří bezpečí a slávu této země.

Podobně jako v době apoštolů, pronásledování jen podpořilo šíření evangelia. V odporném vězení naplněném zločinci, prožíval Jan Bunyan nebeskou atmosféru. Tam také napsal své podivuhodné dílo, alegorii o cestě poutníka ze země zkázy do nebeského města. Po tři staletí promlouvá tento hlas z bedfordského vězení a posiluje lidská srdce. Bunyanovy spisy „Cesta poutníka“ a „Milost dostatečná i pro největšího z hříšníků“ přivedly mnohé lidi na cestu života.

Baxter, Flavel, Alleine a další nadaní a hluboce vzdělaní lidé s velkou křesťanskou zkušeností vystoupili, aby statečně hájili víru, která byla svatým jednou provždy dána. Dílo, které tito muži vykonali, nemůže být nikdy zničeno, i když je vládci tohoto světa pronásledují a stavějí mimo zákon. Flavelovy knihy „Pramen života“ a „Metody milosti“ naučily tisíce lidí, jak se přibližovat ke Kristu. Baxterův spis „Protestantský pastor“ se stal požehnáním pro mnohé, kteří toužili po oživení Božího díla. Jeho kniha „Věčný odpočinek vykoupených“ splnila své poslání a přivedla mnohé věřící k „odpočinku“, který má Boží lid ještě stále před sebou.

O sto let později, v době velké duchovní temnoty, vystoupili jako šiřitelé Božího světla Whitefield a bratři Wesleyové. Státní církev přivedla anglický lid do stavu náboženského úpadku, který se příliš nelišil od pohanství. Duchovní velice rádi studovali přirozené náboženství, což tvořilo hlavní část jejich teologie. Příslušníci vyšších společenských tříd se posmívali zbožnosti a chlubili se, že jsou povzneseni nad to, co nazývali náboženským fanatismem. Nižší vrstvy byly nevzdělané, propadaly neřestem a církev neměla odvahu ani víru, aby bojovala za ztracenou věc pravdy. Téměř úplně se zapomnělo na důležité učení o ospravedlnění z víry, kterému tak srozumitelně učil Luther. Jeho místo zaujala římská zásada spoléhat na to, že spasení lze získat dobrými skutky. Whitefield a Wesleyové byli příslušníky státní církve, upřímně však hledali Boží přízeň. Byli poučeni, že jí dosáhnou ctnostným životem a plněním náboženských předpisů.

Když Charles Wesley jednou onemocněl a cítil, že se blíží smrt, dostal otázku, z čeho odvozuje naději na věčný život. Jeho odpověď zněla: „Snažím se co nejlépe sloužit Bohu.“ Přítel, který mu otázku položil, nebyl s jeho odpovědí očividně vůbec spokojený. Wesley si pomyslil: „Jakže! Moje snaha není dostatečným důvodem k naději? Chce mi snad upřít moje úsilí? Vždyť na nic jiného spoléhat nemohu.“ (John Whitehead: Život kazatele Charlese Wesleyho, str. 102) Tak velké temno zahalilo církev a zastřelo učení o usmíření, oloupilo Krista o jeho slávu a odvrátilo pozornost lidí od jejich jediné naděje na spasení, od krve ukřižovaného Vykupitele.

Wesley a jeho přátelé dospěli k poznání, že pravé náboženství vychází ze srdce a že Božímu zákonu podléhají myšlenky právě tak jako slova a činy. Byli přesvědčeni, že svatost srdce je nutná právě tak jako bezúhonné chování, proto začali žít opravdu novým životem. Opravdově a s modlitbou se snažili potlačit přirozené zlé sklony lidského srdce. Žili nesobeckým, obětavým životem, v lásce a pokoře. Přísně dodržovali všechno, o čem se domnívali, že by jim mohlo pomoci dosáhnout toho, po čem nejvíce toužili. Po svatosti, která jim zaručí přízeň u Boha. Vytčeného cíle však nedosáhli. Marně se snažili osvobodit od vlivu hříchu nebo zlomit jeho moc. Bojovali stejně jako kdysi Luther v klášterní cele v Erfurtu. Trápila je stejná otázka: „Nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?“ (Jb 9,2)

Oheň Boží pravdy, který na protestantském oltáři téměř vyhasnul, měl být znovu zapálen ohněm staré pochodně, kterou po staletí udržovali čeští křesťané Jednota bratrská. Po reformaci katolická církev v Čechách protestantismus udusila. Všichni, kdo se nechtěli vzdát pravdy, museli uprchnout. Někteří vyhnanci našli útočiště v Sasku a udrželi si starou víru. Potomci těchto křesťanů přinesli světlo Wesleymu a jeho přátelům.

John a Charles Wesleyové byli po svém vysvěcení ke kněžství posláni na misijní cestu do Ameriky. Stejnou lodí cestovala také skupina Moravanů (českých bratří). Plavbu provázely silné bouře a John Wesley tváří v tvář smrti poznal, že nemá jistotu smíření s Bohem. Moravané naproti tomu projevovali klid a důvěru, které on neznal. 

Později napsal: „Mnohem dříve jsem si všiml, jak vážně a opravdově jednají. Trvale projevovali pokoru, sloužili ostatním cestujícím tak, jak by to žádný Angličan nedělal. Za své služby nepožadovali a ani by nepřijali odměnu. Tvrdili, že je to užitečné pro jejich pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro ně vykonal mnohem více. Každý den měli příležitost projevit tichost, kterou nedokázala překonat žádná urážka. Když je ostatní odstrkovali, odháněli nebo sráželi, vstali a odešli, ale nestěžovali si. Pak měli možnost prokázat, zda jsou oproštěni strachu, právě tak jako pýchy, hněvu a pomstychtivosti. Při zpěvu žalmu na počátku jejich bohoslužby se rozbouřilo moře, hlavní plachta se roztrhla na kusy, voda zaplavila loď a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina. Angličané začali strachy křičet. Moravané však zpívali klidně dál. Ptal jsem se později jednoho z nich: „Neměl jste strach?“ Odpověděl: „Díky Bohu, nikoli.“ Zeptal jsem se: „Nebály se však vaše ženy a děti?“ Odpověděl klidně: „Ne, naše ženy a děti se nebojí smrti.“ (Whitehead: Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10)

Když se dostal do města Savannah, žil Wesley nějaký čas s Moravany a jejich křesťanský život na něj hluboce zapůsobil. O jejich bohoslužbě, která se tak lišila od bezduchého formalismu anglikánské církve, napsal: „Když jsem viděl tu neobyčejnou prostotu a slavnostnost, téměř jsem zapomněl na to, že už uplynulo sedmnáct staletí, a představil jsem si, že jsem v jednom z oněch shromáždění bez obřadů a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce stanů, nebo rybář Petr, ve kterých se však projevoval Boží duch a moc.“ (Whitehead: Život kazatele Johna Wesleyho, str. 11,12)

Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bratrské poznal jasněji Biblickou víru. Pochopil, že chce-li být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale musí plně důvěřovat „Božímu Beránku, který snímá hříchy světa“. Na shromáždění Jednoty bratrské v Londýně četli Lutherův článek o změně, kterou Duch Boží působí v srdci věřícího. Wesley vyslechl Lutherův článek a v jeho srdci se probudila víra. Popsal to slovy: „Pocítil jsem v srdci zvláštní teplo. Cítil jsem, že věřím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spasení. Získal jsem jistotu, že Kristus sňal mé hříchy a vysvobodil mě od zákona hříchu a smrti.“ (Whitehead: Život kazatele Johna Wesleyho, str. 52)

Po dlouhá léta únavného bezútěšného snažení, po léta přísného odříkání, pokání a pokořování, sledoval Wesley vytrvale svůj cíl nalézt Boha. Nyní ho našel a poznal, že milost, kterou si chtěl zasloužit modlitbami a posty, almužnami a odříkáním, je dar, „který si nelze koupit nebo zasloužit“.

Když plně přijal víru v Krista, celá jeho bytost zahořela touhou šířit všude známost evangelia o Boží milosti. „Celý svět chápu jako svou farnost,“ prohlásil, „ať jsem v kterékoli části světa, pokládám za vhodné, správné a za svou svatou povinnost hlásat všem, kdo jsou ochotni poslouchat, radostnou zvěst o spasení.“ (Whitehead: Život kazatele Johna Wesleyho, str. 74)

Žil dále přísným, odříkavým životem, nyní však už ne proto, aby si něco zasloužil, ale jako důsledek víry. Nebyla to podmínka, ale ovoce svatosti. Boží milost v Kristu je základem křesťanské naděje, tato milost však vede k poslušnosti. Wesley zasvětil svůj život hlásání velkých pravd, které poznal, jako je ospravedlnění z víry v očisťující krev Pána Ježíše a proměňující moc Ducha Svatého v lidském srdci. Tato moc přináší v životě člověka ovoce a vede jej, aby se řídil příkladem Ježíše Krista.

Whitefield a Wesleyové byli ke svému dílu připraveni tím, že po dlouhou dobu žili v přesvědčení, jak jsou ztraceni a jak je jejich stav beznadějný. Aby mohli snášet těžkosti jako dobří bojovníci Ježíše Krista, byli vystaveni krutým zkouškám opovržení, výsměchu a pronásledování jak na univerzitě, tak ve své kazatelské práci. Jejich bezbožní spolužáci na univerzitě je a několik dalších opovržlivě nazývali „metodisté“, tedy jménem, které jedna z největších náboženských společností v Anglii a v Americe dnes považuje za hodné úcty. Jako členové anglikánské církve lpěli na tradičních formách bohoslužby, Pán jim však ve svém slově ukázal lepší formy. Duch Svatý je vyzýval, aby kázali ukřižovaného Krista. Jejich snahu provázela Boží moc. Přivedli tisíce lidí k poznání pravdy a opravdovému obrácení. Tyto ovce bylo třeba chránit před dravými vlky. Wesley neměl v úmyslu založit novou náboženskou společnost, zorganizoval je však do útvaru, který nazval Jednota metodistů.

Tito kazatelé naráželi na skryté i otevřené nepřátelství státní církve, Bůh však ve své moudrosti způsobil, že právě díky tomu začala obnova působit v samotné anglikánské církvi. Kdyby reformační hnutí vzniklo zcela mimo církev, neproniklo by tam, kde ho bylo tak potřeba. Protože oživenečtí kazatelé byli členy církve a působili jako kazatelé v řadách církve, kde k tomu jen našli příležitost, našla si pravda vstup tam, kde by jinak zůstaly zavřené dveře. Někteří další duchovní se probrali z mravní otupělosti a začali ve svých farnostech horlivě kázat. Sbory, které ustrnuly ve formalismu, se probudily k životu.

V době Wesleyů, podobně jako ve všech obdobích církve, vykonali lidé s různými dary dílo, ke kterému je Bůh povolal. Neshodovali se v každém bodu učení, všechny však vedl Boží Duch a všechny spojoval cíl získávat lidi pro Krista. V určité době hrozily názorové rozdíly mezi Whitefieldem a Wesleyovými, že zapříčiní jejich odcizení, protože se však učili v Kristově škole tichosti, usmířila je vzájemná snášenlivost a láska. Neměli čas se přít, vždyť všude okolo vládly bludy a nepravosti a hříšníci spěli ke zkáze.

Boží služebníci kráčeli po úzké cestě. Proti nim se postavili vlivní a vzdělaní muži. Po nějaké době někteří kněží zaujali vůči nim rozhodný nepřátelský postoj a zavřeli dveře kostelů před ryzí vírou a před těmi, kdo ji hlásali. Jednání duchovních, kteří je odsuzovali z kazatelen, vedlo k nevědomosti, temnotě a nepravosti. John Wesley opakovaně unikal smrti jen díky Boží milosti. Když vůči němu začal dav projevovat nenávist a když se už zdálo, že neunikne, objevil se po jeho boku anděl v lidské podobě, lůza se zalekla a Boží služebník odešel bez úhony.

Po jednom takovém vysvobození před rozzuřeným davem Wesley napsal: „Mnozí se mě pokoušeli srazit na zem, když jsme sestupovali s kopce po strmé, kluzké stezce do města. Dobře věděli, že octnu-li se na zemi, těžko se znovu postavím na nohy. Já jsem však neklopýtl, ani neuklouzl, dokud jsem nebyl zcela z jejich dosahu. ... Mnozí se mě snažili chytit za límec nebo za šaty, aby mě mohli srazit, ale nemohli mě uchopit. Jen jediný zachytil kapsu mého kabátu a za chvíli mu zůstala v rukou. Druhá kapsa, v níž jsem měl jednu bankovku, zůstala jen natržena. ... Jeden zuřivec, který stál těsně za mnou, mával velkou dubovou holí. Kdyby zasáhl můj zátylek, zbavil by mě všech dalších nesnází. Pokaždé však, když se rozpřáhl, šla jeho rána vedle. Nevím, jak je to možné, protože jsem nemohl uhnout ani napravo ani nalevo. ... Jiný se protlačil kupředu a zvedl ruku, aby mě udeřil, náhle však jeho ruka zvolna klesla, takže mě jen pohladil po hlavě a řekl: ‚Jaké má hebké vlasy!‘ ... Celé město znalo tyto muže jako největší výtržníky, vždycky stáli v čele lůzy. Jeden z nich dokonce vyhrál v zápase s medvědem...“

„Jak laskavě a poznenáhlu nás Bůh připravuje, abychom plnili jeho vůli. Před dvěma lety zasáhl kus cihly mé rameno. Rok nato jsem dostal kamenem mezi oči. Před měsícem jsem dostal ránu, dnes večer dvě, jednu, než jsme vešli do města, druhou, když jsme odcházeli. Necítil jsem však ani jednu. Jeden muž mě udeřil silně do prsou, druhý do úst tak prudce, že mi hned vytryskla krev. Necítil jsem však ani takovou bolest, jako kdyby se mne dotkli stéblem.“ (John Wesley: Dílo, díl 3, str. 297, 298)

První metodisté, prostý lid i kazatelé, se stali terčem posměchu. Pronásledovali je jak členové anglikánské církve, tak i nevěřící lidé, které poštvalo zkreslené líčení jejich učení. Vláčeli je před soudy, které prosazovaly spravedlnost jen podle jména, spravedlnost byla tehdy u soudu vzácným hostem. Pronásledovatelé se na nich často dopouštěli násilí. Lůza pronikala do jejich domů, ničila jim nábytek a zařízení, kradla, co se jí zlíbilo, a týrala muže, ženy i děti. V několika případech se objevily plakáty a vyzývaly všechny, kdo se chtějí zúčastnit rozbíjení oken a rabování domů metodistů, aby se shromáždili v určenou dobu na určeném místě. Úřady trpěly a mlčky schvalovaly toto veřejné porušování lidských i Božích zákonů. Lidé, jejichž jediným přestupkem bylo to, že se snažili vést kroky hříšníků z cesty zkázy na cestu svatosti, byli soustavně pronásledováni.

John Wesley o obviněních vznesených proti němu a jeho přátelům prohlásil: „Někteří lidé tvrdí, že učení těchto mužů je falešné, bludné a fanatické, že je nové a dosud neslýchané, že je to kvakerství, fanatismus a papeženství. Všechna tato obvinění byla již vyvrácena a bylo podrobně dokázáno, že každý bod tohoto učení, jak je vykládá naše církev, vychází z Písma. Proto nemůže být ani falešné, ani bludné, přijímáme-li Písmo jako pravdivé.“ „Jiní tvrdí: ‚Jejich učení je příliš přísné, příliš zužují cestu do nebe.‘ To je opravdu první námitka (a byla to téměř jediná námitka po nějakou dobu) a skrývá se za tisíci dalších námitek, které mají nejrůznější podobu. Opravdu dělá cestu do nebe užší, než jak ji představil náš Pán a jeho apoštolové? Je opravdu jejich učení přísnější než učení Bible? Zamysleme se jen nad několika jasnými texty: „Protož milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své.“ „Ale pravím vám, že z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný.“ „Protož buďto že jíte, nebo pijete, anebo cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (5 M 6,5; Mt 12,36; 1 K 10,31)

„Je-li jejich učení přísnější než toto, zaslouží si výtku. Vy však dobře víte, že tomu tak není. A kdo může být byť o puntík méně přísný, aniž by porušil Boží slovo? Mohl by být služebník Božích tajemství považován za věrného, kdyby změnil nějakou část svatého pokladu? Nikoli. Nemůže nic zmírnit, nemůže nic zeslabit, musí hlásat všem lidem: ‚Nesmím podřizovat Písmo vašemu vkusu. Vy se mu musíte podřídit, jinak zahynete.‘ Z toho vychází celý povyk, že tito lidé jsou ‚přísní a nemilosrdní‘. Opravdu jsou přísní a nemilosrdní? V jakém smyslu? Copak nesytí hladové a neoblékají nahé? ‚Ne; v tom to není: v tom jsou přičinliví, jsou však přísní a neúprosní v posuzování druhých lidí. Myslí si, že spaseni budou jen lidé, kteří to dělají jako oni.“ (John Wesley: Dílo, díl 3, str. 152, 153)

Duchovní úpadek, který se projevil v Anglii krátce před tím, než vystoupil Wesley, byl do značné míry důsledkem učení bojujícího proti Božímu zákonu. Mnozí tehdy tvrdili, že Kristus zrušil mravní zákon a že křesťan ho už nemusí zachovávat, že věřící člověk nemusí konat dobré skutky. Jiní sice připouštěli, že zákon je věčný, avšak prohlašovali, že není třeba, aby kazatelé vedli lid k poslušnosti přikázání, protože ty, které Bůh vyvolil k spasení, „Boží milost neodolatelně vede k zbožnému a ctnostnému životu“, zatímco lidé předurčeni k věčnému zatracení, „nemají sílu plnit požadavky Božího zákona“. 

Ještě jiní, kteří tvrdili, že „vyvolený nemůže odpadnout od milosti nebo pozbýt Boží přízeň“, dospěli k ještě hrůznějšímu závěru, že totiž „bezbožné činy, které páchají, nejsou ve skutečnosti hříšné, že je nelze pokládat za přestupování Božího zákona a že tedy nemusejí ze svých hříchů činit pokání.“ (McClintock and Strong: Encyklopedie, heslo Antinomie) Tvrdili: „Proto ani ten nejodpornější hřích, považovaný všeobecně za přestoupení Božího zákona, není v Božích očích hříchem, jestliže se ho dopustí někdo z vyvolených, „protože jednou z podstatných a význačných vlastností vyvolených je, že nemohou činit nic, co by se nelíbilo Bohu nebo co by zakazoval jeho zákon.“ Toto hrozné učení se v podstatě shoduje s pozdějším učením lidových vychovatelů a teologů, kteří hlásali, že vlastně neexistuje neměnný Boží zákon jako měřítko pravdy, ale že měřítka mravnosti si určuje společnost sama a že je stále mění. Všechna tato učení vymýšlí a podněcuje týž mistrný duch. Už mezi bezhříšnými obyvateli nebes zahájil kdysi své dílo, které si klade za cíl odstranit spravedlivé požadavky Božího zákona.

Takový pohled na Boží nařízení, která měla zušlechtit povahu lidí, vedl mnohé k tomu, že zavrhli Boží zákon úplně. Wesley rozhodně vystupoval proti bludům hlasatelů učení odstraňujících Boží zákon a dokazoval, že učení, které pošlapává Boží zákon, odporuje Písmu. „Zjevilať se jest zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem.“ „Nebo toť jest dobré a vzácné před spasitelem naším Bohem, kterýž chce, aby všelijací lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli. Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, kterýžto dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky.“ (Tt 2,11; 1 Tm 2,3-6) Pán štědře uděluje svého Ducha všem lidem, kteří přijímají jeho nabídku spasení. Tak Kristus, „pravé Světlo, … osvěcuje každého člověka“ (J 1,9). Lidé ztrácejí spasení tím, že dar života svévolně odmítají.

Na tvrzení, že smrt Ježíše Krista odstranila zákon o obřadech stejně jako přikázání desatera, Wesley odpověděl: „Mravní zákon, obsažený v desateru a potvrzený proroky, Kristus nezrušil. Účelem Kristova příchodu nebylo odvolat nějakou jeho část. Mravní zákon nemůže být nikdy zrušen, stojí pevně jako věrný svědek v nebi. ... Tak tomu bylo na počátku světa, kdy zákon ještě nebyl vytesán do kamenných desek, ale při stvoření byl vepsán do srdcí lidí. 

I když zákon, který kdysi napsala Boží ruka, je nyní do značné míry znetvořen hříchem, přesto nemůže být úplně vymazán, protože bychom nevěděli nic o dobru a zlu. Každá součást tohoto zákona musí platit pro všechny lidi ve všech dobách, zákon není závislý na čase ani na místě, ani na jiných okolnostech podléhajících změnám, ale jen na podstatě Boha a na přirozenosti člověka a na jejich vzájemném neměnném vztahu.

„‚Nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti.‘ ... Není sporu, že tímto výrokem Ježíš Kristus myslí (shodně se vším, co předcházelo, a s tím, co bude následovat) Přicházím, abych nastolil zákon v jeho plnosti a odstranil všechno, co k němu přidali lidé. Přicházím, abych objasnil, co je v něm zatemněného a nejasného. Přicházím, abych ukázal pravý a plný význam každé jeho části; abych ukázal délku a šířku a celý dosah každého přikázání, které zákon obsahuje, výšku a hloubku a nevýslovnou čistotu a duchovnost zákona ve všech jeho částech.“ (Wesley, kázání 25) Wesley prohlásil, že zákon je v dokonalém souladu s evangeliem. „Zákon a evangelium pojí nejužší možný vztah. Na jedné straně zákon neustále připravuje cestu pro evangelium a odkazuje nás k němu. Na druhé straně nás evangelium trvale vede k důslednějšímu plnění zákona. Zákon například požaduje, abychom milovali Boha, abychom milovali svého bližního, abychom byli pokorní, tiší a svatí. Cítíme, že na to nestačíme, že pro člověka je to nemožné‘. Bůh nám však slíbil, že nám takovou lásku, pokoru, tichost a svatost dá. Přijímáme toto evangelium, tuto radostnou zvěst, a ono se v nás uskutečňuje na základě naší víry. ‚Spravedlnost zákona‘ se v nás naplňuje ... vírou, jež je v Kristu Ježíši. ...“

Wesley také napsal: „V prvních řadách nepřátel Kristova evangelia stojí lidé, kteří otevřeně a výslovně odmítají Boží zákon a pomlouvají jej, lidé, kteří učí ostatní, aby přestupovali ne jedno, ať už nejmenší nebo největší, ale všechna přikázání najednou. ... Nejpřekvapivější na tom je to, že lidé, kteří přijali tento hrozný blud, opravdu věří, že uctívají Krista, když odmítají jeho zákon, a že oslavují Boha, když ruší Boží učení. Uctívají Krista právě tak, jako ho poctil Jidáš, když řekl: „Buď zdráv, Mistře,“ a políbil ho. A Kristus může zrovna tak právem říci každému z nich: „Zrazuješ Syna člověka políbením?“ Vždyť to není nic jiného než zrazování Krista polibkem, když někdo mluví o jeho krvi a bere mu jeho korunu, když někdo zlehčuje některou část jeho zákona pod záminkou, že pomáhá dílu evangelia. Odpovědnosti se nezbaví nikdo, kdo hlásá víru takovým způsobem, že přímo nebo nepřímo navádí k neposlušnosti, kdo káže Krista tak, že ruší nebo oslabuje třeba jen nejmenší z Božích přikázání.“ (Wesley, kázání 25)

Lidem, kteří tvrdili, že „hlásání evangelia naplňuje všechny požadavky zákona“, Wesley odpověděl: „To naprosto odmítáme. Odporuje to prvotnímu požadavku zákona, totiž usvědčovat lidi z hříchu a probouzet ty, kdo dosud spí na pokraji záhuby.“ Apoštol Pavel napsal, že „skrze Zákon přichází poznání hřícha“ (Ř 3,20) a že dokud člověk nepozná svůj hřích, nepocítí potřebu smiřující Kristovy krve. ... Pán Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ „Je proto nesmyslné nabízet lékaře lidem zdravým nebo lidem, kteří jsou přesvědčeni o svém zdraví. Nejdříve je musíme přesvědčit, že jsou nemocní, jinak vám za vaši nabídku ani nepoděkují. Stejně nesmyslné je nabízet Ježíše Krista lidem, kteří mají pocit, že jsou dokonalí a nikdy neprožili lítost nad sebou.“ (Wesley, kázání 35)

Wesley podobně jako kdysi jeho Mistr hlásal evangelium o Boží milosti a přitom se snažil vyvýšit a zvelebit Boží zákon. Věrně plnil Bohem svěřený úkol a dožil se velkých výsledků. Na sklonku jeho dlouhého života, dožil se více než osmdesáti let a více než půl století prožil na cestách jako kazatel, se k jeho učení hlásilo přes půl miliónu věřících. Počet lidí, které jeho působení pozvedlo ze zkázy a otroctví hříchu k vyššímu a čistšímu životu, a počet lidí, kteří díky jeho učení prožili hlubší a plnější zkušenost s Bohem, se dovíme, až se celá rodina vykoupených jednou shromáždí v Božím království. Wesleyův život poskytuje každému křesťanu velmi cenné poučení. Kéž by se víra a pokora, neúnavná horlivost, obětavost a oddanost tohoto Kristova služebníka projevovala i v dnešních církvích!