23. Co je to svatyně

Základem i hlavním pilířem víry v příchod Ježíše Krista se stal především text: „Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter, a přijdou k obnovení svému svaté služby.“ (Da 8,14) Tato slova velmi dobře znali všichni, kdo věřili v brzký příchod Pána Ježíše. Tisíce úst opakovaly toto proroctví jako heslo své víry. Věřili, že na událostech předpovězených těmito slovy závisí splnění jejich nekrásnější naděje a největší touhy. Vypočítali, že lhůta určená proroctvím skončí na podzim roku 1844. Spolu s ostatními křesťany adventisté věřili, že svatyní je země nebo nějaká její část. Měli za to, že očištění svatyně bude znamenat očištění země ohněm posledního soudu a dojde k tomu při druhém příchodu Ježíše Krista. Proto došli k závěru, že se Kristus vrátí na tuto zem v roce 1844.

Stanovené datum ovšem uplynulo a Pán nepřišel. Věřící věděli, že Boží slovo nemůže selhat, že chyba musí být v jejich výkladu proroctví. V čem se ale mýlili? Někteří řešili problém prohlášením, že období 2300 dnů neskončilo v roce 1844. Neměli pro to však jiné zdůvodnění než to, že Pán Ježíš nepřišel tehdy, když ho čekali. Dospěli k závěru, že kdyby lhůta předpovězená proroctvím skončila v roce 1844, Kristus by se vrátil, aby očistil svatyni a vyčistil zemi ohněm. Protože nepřišel, nemohla lhůta skončit. Přijmout takový závěr znamenalo zavrhnout dosavadní výpočet prorockých období. Dalším studiem zjistili, že období 2300 prorockých dnů začalo na podzim roku 457 př. Kr., kdy vstoupil v platnost Artaxerxův dekret o obnově Jeruzaléma. Vezmeme-li toto datum jako výchozí bod, souhlasí dokonale sled všech předpovězených událostí v knize Daniel 9,25-27. Šedesát devět týdnů, prvních 483 let z 2300 let, sahá k Mesiáši, Pomazanému. Kristův křest a jeho pomazání Duchem Svatým v roce 27 po Kr. se vyplnily přesně podle předpovědi. Uprostřed sedmdesátého týdne měl být Mesiáš zabit. Tři a půl roku po svém křtu, na jaře roku 31 po Kr., byl Kristus ukřižován. Sedmdesát týdnů, neboli 490 let, bylo odděleno přednostně pro Židy. Koncem tohoto období zpečetil národ zavržení Krista pronásledováním jeho učedníků a apoštolové se v roce 34 po Kr. obrátili k pohanům. Tehdy skončilo 490 let, první část z 2300 prorockých dnů, a zbývalo 1810 let. Období 1810 let od roku 34 po Kr. skončilo v roce 1844.

Jak prohlásil anděl: „A přijdou k obnovení svému svaté služby.“ Všechny proroctvím předpovězené údaje se neklamně splnily v určenou dobu. Všechno v tomto výkladu bylo srozumitelné a jasné až na to, že nevymezoval, jaká událost je očištěním svatyně, ke kterému došlo v roce 1844, předpovězena. Popřít, že prorocké období skončilo v uvedeném roce, by znamenalo vnést do celé věci zmatek a nebrat v úvahu, že se řada důležitých událostí odehrála přesně v době určené proroctvím. Bůh svůj lid ve velkém adventním hnutí vedl. Provázel toto dílo svou mocí a slávou a nepřipustil, aby skončilo zklamáním a aby lidé mohli tvrdit, že šlo o falešné a fanatické nadšení. Bůh nedovolí, aby se jeho slovo stalo předmětem pochybností a nejistoty. I když po zklamání mnozí lidé odmítli výpočty prorockých lhůt a zavrhli hnutí, které na jejich základě vzniklo, jiní věřící nebyli ochotni vzdát se své víry a svých prožitků, které stály na Písmu a svědectví Ducha Svatého. Věřili, že studiem proroctví došli ke správnému výkladu a jejich povinností je držet se poznané pravdy a pokračovat dál ve studiu Bible. S opravdovou modlitbou prověřovali svůj výklad Písma a snažili se odhalit svou chybu. Protože ve svém výpočtu prorockých údobí nemohli najít žádnou chybu, začali se podrobněji zabývat otázkou svatyně.

Studiem zjistili, že v Písmu není jediný doklad podporující obecně přijatý názor, že svatyně znázorňuje naši zemi. Našli však v Bibli vysvětlení, co je to svatyně, jaký má účel, kde se nachází a jaká služba se v ní koná. Svědectví Biblických pisatelů je tak jasné a podrobné, že nedává prostor pro pochybnosti. Apoštol Pavel napsal v listě Židům: „Mělať pak i první ona smlouva ustanovení z strany služeb a svatyni světskou. Nebo udělán byl stánek první, v kterémž byl svícen, a stůl, a posvátní chlebové, a ten sloul svatyně. Za druhou pak oponou byl stánek, kterýž sloul svatyně svatých, zlatou maje kadidlnici, a truhlu smlouvy, všudy obloženou zlatem, kdežto bylo věderce zlaté, mající v sobě mannu, a hůl Aronova, kteráž byla zkvetla, a dsky zákona, nad truhlou pak byli dva cherubínové slávy, zastěňujíci slitovnici.“ (Žd 9,1-5)

Svatyní, o níž apoštol hovoří, byl stánek postavený na Boží příkaz Mojžíšem jako pozemský příbytek Nejvyššího. „I udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich.“ (2 M 25,8) přikázal Bůh Mojžíšovi, když s ním byl na hoře. Když Izraelci putovali pouští, bylo možno svatyni stěhovat z místa na místo, přesto to však byla velkolepá stavba. Její stěny byly z prken bohatě obložených zlatem a zasazených do stříbrných soklů, střechu tvořila vrstva koberců a pokrývek, její vrchní část byla z kůže. Vnitřek byl z jemného plátna překrásně zdobeného postavami cherubínů. Kromě vnějšího nádvoří, na kterém stál oltář pro zápalné oběti, tvořily samotný svatostánek dvě místnosti, nazývané svatyně a svatyně svatých. Oddělovala je od sebe krásná a drahocenná opona, podobná oponě, která uzavírala vchod do první místnosti, do svatyně. Ve svatyni stál na jižní straně svícen se sedmi lampami a osvětloval svatyni ve dne i v noci. Na severní straně stál stůl s předkládanými chleby a před oponou, oddělující svatyni od svatyně svatých, byl zlatý kadidlový oltář, z něhož každý den stoupal k Bohu oblak příjemné vůně spolu s modlitbami Izraele.

Ve svatyni svatých stála truhla zhotovená ze vzácného dřeva, obloženého zlatem, schránka to pro dvě kamenné desky, na které Bůh vyryl Desatero přikázání. Truhlu přikrývala slitovnice, drahocenné umělecké dílo, které tvořilo víko posvátné schránky. Nad ní se vypínali dva cherubíni, každý na jedné straně, zhotovení z ryzího zlata. V této části svatyně se ukazovala Boží přítomnost v podobě oblaku slávy mezi cherubíny.

Když se Hebrejové usadili v Kanaánu, postavili jako náhradu za tento svatostánek Šalomounův chrám, tedy už pevnou stavbu mnohem větších rozměrů, zachovali však původní proporce a vnitřní zařízení. V této podobě svatyně existovala, s výjimkou doby proroka Daniela, kdy byla v sutinách, až do roku 70 po Kr., kdy ji zničili Římané. Je to jediná pozemská svatyně, o níž Bible podává nějaké zprávy. Apoštol Pavel ji nazývá svatyní první smlouvy. Ale co nová smlouva, nemá žádnou svatyni?

Když se lidé, kteří hledali pravdu, znovu obrátili k listu Židům, zjistili, že již citovaná slova apoštola Pavla hovoří o existenci druhé svatyně neboli svatyně nové smlouvy: „I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo.“ Spojkou „i“ apoštol Pavel naznačuje, že se o této svatyni zmínil již dříve. Když se vrátíme na počátek předchozí kapitoly dopisu Židům, můžeme číst: „Ale summa toho mluvení tato jest, že takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích. Služebník jsa svatyně, a pravého toho stánku, kterýž Pán vzdělal, a ne člověk.“ (Žd 8,1.2)

Zde se hovoří o svatyni nové smlouvy. Svatyni první smlouvy vybudovali lidé, postavil ji Mojžíš. Nebeskou svatyni postavil Pán a ne člověk. Ve starozákonní svatyni konali službu lidé jako kněží, v nebeské svatyni slouží Ježíš Kristus, náš velký Velekněz. První svatyně byla na zemi, druhá je v nebi.

Navíc, Mojžíš zhotovil svatostánek podle nebeského vzoru. Pán mu přikázal: „Vedlé všeho, jakž já ukazuji tobě podobenství stánku a podobenství všech nádob jeho, tak uděláte.“ Tento příkaz dostal opakovaně: „Hlediž pak, abys udělal podlé podobenství toho, kteréž tobě ukázáno jest na hoře.“ (2 M 25,9.40) Apoštol Pavel dodává, že první svatostánek byl „věcí nebeských příkladové“, že kněží, kteří obětují dary podle zákona, slouží podle „podobenství a stínu nebeských věcí“, „neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by byla příklad s pravou svatyní se srovnávající, ale právě v nebe všel, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás“ (Žd 9,9.23; 8,5; 9,24).

Nebeská svatyně, ve které slouží Ježíš Kristus v náš prospěch, je originál, zatímco svatyně vystavená Mojžíšem byla její napodobeninou. Bůh vložil svého Ducha na stavitele pozemské svatyně. Řemeslnická zručnost a umění projevené při stavbě byly výrazem Boží moudrosti. Stěny vypadaly jako z jednoho kusu zlata a odrážely světlo sedmi lamp zlatého svícnu na všechny strany. Stůl s předkládanými chleby a kadidlový oltář zářily jako ryzí zlato. Nádherné koberce, které tvořily strop a v nichž byly vetkány postavy andělů v modré, purpurové a šarlatové barvě, zvýrazňovaly krásu stavby. Za druhou oponou se ukazovala záře nad slitovnicí, viditelný projev Boží slávy, do jejíž přítomnosti mohl přijít pouze nejvyšší kněz, kdokoli jiný by zemřel.

Nevyrovnatelná nádhera pozemské svatyně znázorňovala pro lidský pohled slávu nebeské svatyně, v níž Ježíš Kristus, náš Vůdce, slouží za nás před Božím trůnem. Velikost a nádheru příbytku Krále králů, kde „tisícové tisíců sloužili jemu, a desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním“ (Da 7,10), onen chrám naplněný slávou věčného trůnu, kde serafíni, jeho zářící strážci, zakrývají v úctě své tváře, mohla jen matně znázornit nejznamenitější stavba, jakou kdy vybudovaly lidské ruce. Přesto pozemská svatyně a služby, které se v ní konaly, učily důležitým pravdám o nebeské svatyni a velikém díle, které tam probíhá pro záchranu člověka.

Nebeskou svatyni znázorňovala dvě oddělení pozemského svatostánku. Když apoštol Jan směl ve vidění pozorovat Boží chrám v nebi, viděl „sedm lamp ohnivých hořících před trůnem“ (Zj 4,5). Viděl anděla „maje kadidlnici zlatou. I dáni jsou jemu zápalové mnozí, aby je obětoval s modlitbami všechněch svatých na oltáři zlatém, kterýž jest před trůnem“ (Zj 8,3). Apoštol Jan směl sledovat první oddělení nebeské svatyně; viděl tam „sedm lamp ohnivých“ a „zlatý oltář“, které ve svatyni na zemi znázorňoval zlatý svícen a kadidlový oltář. Nebeská svatyně se otevřela znovu (Zj 11,19) a Jan nahlédl za vnitřní oponu svatyně svatých. Tam uviděl „truhlu (schránu) Boží smlouvy“, kterou na zemi znázorňovala posvátná truhla, do níž Mojžíš uložil Boží zákon.

Lidé, kteří hledali řešení vzniklé otázky, našli neklamný důkaz, že v nebi existuje svatyně. Mojžíš postavil na zemi svatyni podle vzoru, který mu Pán ukázal. Apoštol Pavel učí, že vzorem je pravá svatyně, která je v nebi. A Jan dosvědčuje, že ji v nebi viděl. V nebeském chrámu, v Božím příbytku, stojí Boží trůn spravedlnosti a soudu. Ve svatyni svatých je uložen Boží zákon, základní měřítko pravdy, podle něhož Pán posuzuje celé lidstvo. Schrána úmluvy, ve které jsou uloženy desky zákona, je přikrytá slitovnicí, před níž nabízí Kristus svou krev za hříšníka. Tím je znázorněno spojení spravedlnosti a milosti v plánu vykoupení člověka. Jen nekonečná moudrost mohla vymyslet takové spojení a jen nekonečná moc je mohla uskutečnit. Toto spojení naplňuje celé nebe úžasem a úctou. Sochy cherubínů v pozemské svatyni shlížely uctivě na slitovnici a znázorňovaly zájem, s jakým nebeské zástupy sledují dílo vykoupení lidstva. To je tajemství milosti, které by i andělé chtěli pochopit: že totiž Bůh může zůstat spravedlivý, i když ospravedlňuje kajícího hříšníka a obnovuje spojení s hříšným lidstvem, že Kristus může sestoupit, aby zachránil nespočetné zástupy lidí z propasti zkázy, a přikrýt je neposkvrněným rouchem své spravedlnosti, aby spolu s anděly, kteří nepadli, mohli navždy žít v Boží přítomnosti.

Dílo Ježíše Krista jako Přímluvce za člověka jedinečně znázornil prorok Zachariáš v proroctví o muži, „jehož jméno jest Výstřelek“. Napsal: „Ten vystaví chrám Hospodinův. Nebo ten má vystavěti chrám Hospodinův, a tentýž zase přinese slávu, a seděti a panovati bude na trůnu svém, a bude knězem na trůnu svém, a rada pokoje bude mezi nimi oběma.“ (Za 6,12.13)

„Ten vystaví chrám Hospodinův.“ Svou obětí a službou prostředníka je Kristus zakladatelem a stavitelem Boží církve. Apoštol Pavel ukazuje na Krista, který je „gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němžto všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu; na kterémžto i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.“ (Ef 2,20-22) „Bude obdařen velebností.“ Kristu náleží sláva za vykoupení lidského rodu, který padl do hříchu. Po věčnost bude znít zpěv vykoupených: „Kterýžto zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou, … jemužto buď sláva a moc na věky věků.“ (Zj 1,5.6) „Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem.“ Ještě nesedí na trůnu své slávy, protože království slávy ještě nebylo nastoleno. Teprve až ukončí své dílo prostředníka, „dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho“ a „království jeho nebude konce“ (L 1,32.33). Jako kněz sedí nyní Ježíš Kristus se svým Otcem na Božím trůnu (Zj 3,21). Na trůnu s Věčným Bohem, který má život sám v sobě, sedí nyní Pán Ježíš, který „nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl“, „zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu“, proto „může také pokušení trpícím spomáhati“. „Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce.“ (Iz 53,4; Žd 4,15; 2,18; 1 J 2,1) Přimlouvá se svým probodeným a ztýraným tělem, svým neposkvrněným životem. Raněné ruce, probodnutý bok, probité nohy prosí za padlého člověka, jehož spasení vykoupil za tak nezměrnou cenu.

„Mezi obojím bude pokojná shoda.“ Láska Otcova je stejně jako láska Syna zdrojem záchrany pro ztracené lidstvo. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, dříve než od nich odešel: „Nepravímť vám, že já budu prositi Otce za vás. Nebo sám Otec miluje vás.“ (J 16,26.27) Bůh byl v Kristu, když „smířuje svět s sebou“ (2 K 5,19). A ve službě v nebeské svatyni je „mezi oběma pokojná shoda“. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16)

Bible dává jasnou odpověď na otázku: Co je svatyně? Termínem „svatyně“ Bible označuje nejdříve svatyni postavenou Mojžíšem jako napodobeninu nebeské skutečnosti, a za druhé „pravou svatyni“ v nebi, kterou pozemská svatyně jako napodobenina znázorňovala. Smrtí Ježíše Krista skončila obrazná služba. „Pravá svatyně“ v nebi je svatyně nové smlouvy. A protože proroctví Daniel 8,14 se splnilo v nové smlouvě, musí být svatyně, k níž se proroctví vztahuje, svatyní nové smlouvy. Když v roce 1844 skončilo období 2300 prorockých dnů, na zemi už po mnoho století izraelská svatyně neexistovala. Proto proroctví: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (očištění)“ se nepochybně týká svatyně v nebi.

Zbývá však ještě odpovědět na nejdůležitější otázku: Co je to očištění svatyně? Bible podrobně popisuje takovou službu v pozemské svatyni. Může však být v nebi něco, co je třeba očistit? V listu Židům 9. kapitole se hovoří o očištění pozemské i nebeské svatyně: „A téměř všecko podle Zákona krví očišťováno bývá, a bez krve vylití nebývá odpuštění vin. Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťováni byli, nebeské pak věci lepšími obětmi, nežli jsou ty,“ (Žd 9,22.23) totiž drahocennou krví Ježíše Krista.

Očištění, a to v obrazné i ve skutečné službě, musí být vykonáno krví. V obrazné službě krví zvířat, ve skutečné službě krví Pána Ježíše. Apoštol Pavel jako důvod, proč očištění musí být vykonáno krví, uvádí, že bez prolití krve není odpuštění. Odpuštění neboli vymazání hříchů je dílo, které je třeba vykonat. Jakou souvislost však mají hříchy se svatyní, ať už v nebi, nebo na zemi? To můžeme pochopit studiem obrazné služby v pozemské svatyni, jež je svatyní „podobenství a stínu nebeských věcí“ (Žd 8,5).

Služba v pozemské svatyni se dělila do dvou fází. Kněží sloužili každý den ve svatyni a pak jednou za rok konal velekněz ve svatyni svatých zvláštní úkon smíření a očištění svatyně. Každý den přinášeli kající hříšníci své oběti ke dveřím svatostánku, pokládali ruku na hlavu obětního zvířete a vyznávali své hříchy. Tím obrazně přenášeli svoji vinu ze sebe na nevinnou oběť. Pak bylo zvíře usmrceno. „Bez krve vylití,“ vysvětluje apoštol, „nebývá odpuštění vin.“ „Nebo duše všelikého těla ve krvi jest.“ (3 M 17,11) Porušení Božího zákona vyžaduje smrt přestupníka. Krev znázorňuje život hříšníka propadlého odsouzení. Jeho vinu přenesenou na oběť zanesl kněz v krvi obětního zvířete do svatyně a kropil jí před oponou, za níž byla truhla s deskami zákona, který hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve obrazně přenesen do svatyně. V případě některých obětí nebyla krev vnášena do svatyně, ale její maso snědl kněz, jak Mojžíš přikázal Áronovým synům: „Poněvadž ji dal vám, abyste nesli nepravost všeho množství.“ (3 M 10,17) Oba obřady jsou symbolem přenesení hříchu z člověka, který hřích vyznal, do svatyně.

Taková služba probíhala ve svatyni každý den po celý rok. Hříchy Izraele byly přenášeny do svatyně a zvláštním obřadem je bylo třeba odstranit. Podle Božího příkazu bylo nezbytné vykonat smírčí obřady pro každé oddělení svatyně. „A očistí svatyni od nečistot synů Izraelských a od přestoupení jejich i všech hříchů jejich. Totéž učiní i stánku úmluvy, kterýž jest mezi nimi u prostřed nečistot jejich.“ Smírčí obřad bylo třeba vykonat také pro oltář, a tím „očistí jej i posvětí ho od nečistot synů Izraelských“ (3 M 16,16.19).Jednou za rok ve velký Den smíření vstoupil nejvyšší kněz do svatyně svatých, aby svatyni očistil. Tento úkon uzavřel celoroční cyklus služby ve svatyni. V Den smíření postavili před dveře svatostánku dva kozly. Potom určili „los jeden Hospodinu, a los druhý Azazel“ (3 M 16,8). Kozel, na kterého padl los pro Hospodina, měl být poražen jako oběť za hřích lidí a kněz měl jeho krev zanést za oponu a pokropit jí slitovnici a před slitovnicí. Krví měl být pokropen také kadidlový oltář, který stál před oponou.

„A vlože Aron obě ruce své na hlavu kozla živého, vyznávati bude nad ním všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich, a vloží je na hlavu kozla, a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušť. (Kozel ten zajisté ponese na sobě všecky nepravosti jejich do země pusté.) A pustí kozla toho na poušti.“ (3 M 16,21.22) Kozel určený k vyhnání se už do izraelského tábora nevrátil a muž, který ho odvedl do pouště, musel, dříve, než se vrátil do tábora, omýt sebe a svůj oděv vyprat.

Celý obřad měl Izraelcům ukázat, jak je Bůh svatý a jak je pro něj hřích odporný. Navíc jim měl ukázat, že každý styk s hříchem je znečistí. Bůh požadoval, aby se každý Izraelec toho dne, kdy se konalo dílo smíření, pokořoval ve svém srdci. Museli odložit jakoukoli práci a prožít celý den v opravdové pokoře před Bohem, s modlitbami, postem a opravdovým zpytováním srdce.

Předobrazná služba v pozemské svatyni představovala důležité pravdy o smíření. Místo hříšníka byla v ní přijímána krev zástupné oběti. Krev obětních zvířat však nemohla odstranit hřích. Byl to jen prostředek, který přenášel hřích do svatyně. Obětováním krve hříšník uznal autoritu zákona, vyznal, že se provinil a vyjádřil touhu dosáhnout odpuštění vírou ve Vykupitele, který přijde. Tím ale ještě nebyl úplně osvobozen od odsouzení zákona. V Den smíření vešel velekněz do svatyně svatých s krví obětního zvířete, které přineslo celé shromáždění, a pokropil jí slitovnici nad zákonem, aby učinil zadost požadavkům zákona. Potom jako prostředník vzal všechny hříchy na sebe a vynesl je ze svatyně. Položil ruce na hlavu živého kozla, vyznal nad ním všechny tyto hříchy, čímž je obrazně přenesl ze sebe na kozla, a ten pak byl vyhnán do pouště. Tím byly hříchy lidu symbolicky navždy odstraněny.

„Sloužíce podobenství a stínu nebeských věcí.“ (Žd 8,5) A co se při službě v pozemské svatyni konalo obrazně, koná se při službě v nebeské svatyni ve skutečnosti. Po svém nanebevstoupení začal náš Spasitel konat dílo jako náš velekněz. Apoštol Pavel napsal: „Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, kteráž by byla příklad s pravou svatyní se srovnávající, ale právě v nebe všel, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Žd 9,24)

Služba kněze během roku v prvním oddělení svatyně, „za oponou“, která oddělovala svatyni od nádvoří, představovala službu, kterou Ježíš Kristus zahájil po svém nanebevstoupení. Úkolem kněze při každodenní službě bylo přinášet před Boha krev oběti za hřích a kadidlo, jehož vůně stoupala s modlitbami Izraele. Kristus přinesl před Otce svou krev prolitou za hříšníky a předložil před něho také vzácnou vůni své spravedlnosti spolu s modlitbami kajících věřících. To byla služba v prvním oddělení nebeské svatyně.

Tam provázela Ježíše Krista víra jeho učedníků, když od nich odešel do nebe. Tam se upírala jejich naděje a „v této naději“, jak napsal Pavel, „kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu, kdežto předchůdce náš pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky“. „Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všel jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ (Žd 6,19.20; 9,12)

Po osmnáct staletí trvala tato služba znázorněná prvním oddělením svatyně. Krev Ježíše Krista představovala přímluvu za věřící, kteří projevovali pokání, a zajišťovala jim odpuštění a přijetí u Otce. Jejich hříchy však zůstávaly stále zaznamenány v nebeských knihách. Jako v obrazné službě v pozemské svatyni se na konci roku konalo dílo smíření, tak se musí, dříve, než skončí Kristovo dílo pro vykoupení člověka, vykonat smíření tím, že ze svatyně bude odstraněn hřích. Tato služba měla začít po uplynutí 2300 prorockých dnů. V určenou dobu, jak předpověděl prorok Daniel, vstoupil náš Velekněz do svatyně svatých, aby vykonal poslední část svého slavného díla, očištění svatyně.

Jako byly kdysi hříchy lidu vírou přenášeny na oběť za hřích a pak obrazně její krví vnášeny do pozemské svatyně, tak jsou podle nové smlouvy hříchy kajících lidí vírou vkládány na Ježíše Krista a ve skutečnosti přenášeny do nebeské svatyně. Tak jako v obrazné službě očištěním pozemské svatyně byly odstraněny hříchy, které ji znečistily, tak musí být očištěna nebeská svatyně tím, že z ní budou odstraněny nebo vymazány záznamy hříchů. Než se to však může stát, musí být záznamy prozkoumány, aby se rozhodlo, na koho se může vztahovat smíření v Ježíši Kristu, kdo je pokáním a vírou v Pána Ježíše přijal. Očištění svatyně proto zahrnuje také vyšetřování a soud. Toto dílo se musí uskutečnit dříve, než Ježíš Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Protože až Ježíš Kristus přijde, přinese s sebou odplatu, aby odměnil každého podle jeho činů (Zj 22,12). Lidé, kteří sledovali světlo prorockého slova, poznali, že Kristus, místo aby přišel na tuto zem, zahájil po skončení údobí 2300 prorockých dnů v roce 1844 dílo v nebeské svatyni svatých, aby vykonal závěrečné dílo smíření před svým příchodem na zem. Pochopili také, že oběť za hřích předobrazně představovala Ježíše Krista jako oběť a velekněz znázorňoval Pána Ježíše jako Prostředníka, ale také, že kozel, určený k vyhnání, na něhož velekněz přenesl hříchy celého lidu, symbolizoval satana, původce hříchu, na něhož budou nakonec vloženy všechny vyznané hříchy lidí. Když velekněz krví oběti za hřích očistil svatyni od hříchů, vložil hříchy na kozla. Když Ježíš Kristus svou vlastní krví na konci své služby odstraní hříchy svého lidu z nebeské svatyně, vloží je na satana, který musí nést konečný trest uložený soudem. Kozel byl vyhnán do pouště, aby se už nikdy nemohl vrátit mezi Izraelce. Satan bude navždy odstraněn z přítomnosti Boha a jeho lidu. Bude zahuben při závěrečném zničení hříchu a hříšníků.