27. Moderní probuzenecká hnutí

Kdekoli lidé věrně hlásali Boží slovo, všude se dostavily výsledky, které dosvědčily jeho nebeský původ. Duch Svatý provázel poselství Božích služebníků a slovo mělo mocný účinek, pohnulo svědomím hříšníků. „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka,“ ozářilo tajné kouty jejich nitra, odhalilo tajné hříchy. V mysli a srdci byli hluboce přesvědčeni. Duch Svatý je přesvědčil o hříchu, spravedlnosti i soudu, který přijde. Uvědomili si, jak spravedlivý je Hospodin, a prožívali hrůzu při pomyšlení, že by se tak hříšní a nečistí měli postavit před Pána, který zkoumá lidská srdce. V úzkosti volali: „Kdo nás vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Když se pak seznámili s golgotským křížem a nezměrnou obětí za hříchy lidstva, poznali, že pouze zásluhy Ježíše Krista mohou odčinit jejich přestoupení, jen ony mohou smířit Boha s člověkem. S vírou a pokorou přijali Božího Beránka, který snímá hříchy světa. Jen díky krvi Pána Ježíše získali odpuštění svých hříchů.

Tito hříšníci projevili skutečné ovoce pokání. Uvěřili, dali se pokřtít a začali nový život, jako nová stvoření v Kristu Ježíši, ne aby žili jako dříve podle svých hříšných sklonů, ale aby vírou v Božího Syna žili podle jeho vzoru, napodobovali jeho povahu a očišťovali se tak, aby byli čistí jako on. Věci, které kdysi nenáviděli, začali nyní milovat, co jim bylo kdysi příjemné, začali si nyní ošklivit. Dříve pyšní a panovační lidé se stali pokornými a laskavými. Dříve ješitní a domýšliví lidé se stali skromnými a zdrženlivými. Z bezbožných lidí se stávali zbožní, z opilců abstinenti, ze zhýralců lidé ctnostní. Odložili marnosti světa. Věřící nehledali ozdobu „v spletání vlasů, a províjení jich zlatem, anebo v odívání plášťů, ale ten skrytý srdce člověk, záležející v neporušitelnosti krotkého a pokojného ducha, kterýžto před obličejem Božím velmi drahý jest“ (1 Pt 3,3.4).

Probuzenecká hnutí vedla k důkladnému sebezpytování a k pokoře. Vyznačovala se slavnostními, vážnými výzvami k hříšníkům a vřelým soucitem k lidem vykoupeným krví Pána Ježíše. Muži i ženy se modlili a prosili Boha, aby je zachránil. Plody takových probuzení se projevily u lidí, kteří se nebáli sebezapření a obětí, ale kteří se radovali, že mají tu čest trpět výsměch a soužení pro Ježíše Krista. Změna nastala také v životě formálních křesťanů. Jejich vliv prospíval celé společnosti, ve které žili. „Shromažďovali s Kristem“ a „zasévali s Duchem Svatým“, aby sklidili věčný život. Mohlo se o nich říci: „Že jste zarmouceni byli, ale že jste se ku pokání zarmoutili. ... Nebo zármutek, kterýž jest podle Boha, ten pokání k spasení působí takové, jehož nikdy líto nebude, ale zármutek světa způsobuje smrt. Ano hle, to samo, že jste podlé Boha zarmouceni byli, kterakou v vás způsobilo snažnost, nýbrž jakou omluvu, nýbrž zažhnutí hněvu, nýbrž bázeň, nýbrž žádost vroucí, nýbrž horlivost, anobrž pomstu? A všelijak ukázali jste se nevinni býti v té příhodě.“ (2 K 7,9-11)

To je výsledek působení Božího Ducha. Jediným důkazem skutečného pokání je náprava života. Teprve když člověk splní, co slíbil, když vrátí, co uloupil, když vyzná své hříchy a začne milovat Boha a své bližní, může mít hříšník jistotu, že se smířil s Bohem. Takové výsledky se v minulosti vždy projevily jako následek náboženského obrození. Podle plodů, které tato období přinesla, je zřejmé, že je Bůh požehnal pro záchranu člověka a pro pozvednutí lidstva. Mnohá probuzenecká hnutí moderní doby se však zásadně liší od projevů Boží milosti, které v dřívějších dobách provázely působení Božích služebníků. Je sice pravda, že vyvolávají velký ohlas, mnozí lidé tvrdí, že se obrátili, a církve zaznamenávají přírůstek členů. Dlouhodobé výsledky nás však neopravňují k domněnce, že přinesla odpovídající vzrůst skutečného duchovního života. Světlo, které nakrátko vzplane, brzy opět uhasne a zanechá po sobě ještě větší temnotu, než jaká byla předtím.

Populární probuzenecká hnutí se příliš často dovolávají obrazotvornosti tím, že vzbuzují pocity a uspokojují touhu po něčem novém a vzrušujícím. Tímto způsobem obrácení lidé projevují malou touhu po Biblické pravdě, málo se zajímají o svědectví proroků a apoštolů. Bohoslužba pro ně není přitažlivá, pokud neobsahuje něco vzrušujícího. Poselství, jež se dovolává střízlivého rozumu, na ně nepůsobí. Nezajímají se o prostá varování Božího slova, která se přímo dotýkají jejich věčného života.

Nejvyšším životním zájmem každého opravdově obráceného je vztah k Bohu a k věčným hodnotám. Kde je však v dnešních církvích opravdová oddanost Bohu? Nově obrácení lidé neodkládají svou pýchu, ani lásku ke světu. Nejsou o nic ochotnější zapřít se, vzít na sebe svůj kříž a následovat milujícího a pokorného Ježíše, než byli před svým obrácením. Náboženství se pro nevěřící a pochybovače stalo předmětem posměchu, protože mnoho vyznavačů křesťanství neví nic o jeho zásadách. Z mnoha církví se téměř vytratila síla zbožnosti. Myšlenky na Boha vytlačily církevní výlety, divadelní představení, bazary, krásné budovy a okázalost. Majetek, bohatství a světské záležitosti zaměstnávají lidi tak, že si jen stěží povšimnou věcí věčného zájmu.

Navzdory všeobecnému úpadku víry a zbožnosti jsou v těchto církvích stále ještě praví následovníci Ježíše Krista. Dříve než na zem dopadnou konečné Boží soudy, dojde mezi Božím lidem k takovému oživení původní zbožnosti, jaké se neprojevilo od doby apoštolů. Na Boží lid sestoupí Boží Duch a moc. Pak se mnoho lidí oddělí od těch církví, v nichž láska ke světu potlačila lásku k Bohu a jeho slovu. Mnozí, jak duchovní, tak členové těchto církví, radostně přijmou velké pravdy, které nechal hlásat Bůh, aby se lidé připravili na druhý příchod Pána Ježíše. Nepřítel spasení by toto dílo rád zmařil. Dříve než přijde doba pro toto hnutí, pokusí se je napodobit. V církvích, které dostane pod svou klamnou moc, vzbudí dojem, že na ně Bůh seslal své požehnání, a projeví se něco, co budou považovat za velké náboženské probuzení. Zástupy lidí budou jásat, že Bůh pro ně koná úžasné věci, přitom však půjde o působení jiného ducha. Pod náboženským pláštíkem se satan pokusí rozšířit svůj vliv na celý křesťanský svět.

V mnoha probuzeneckých hnutích, ke kterým došlo v posledních padesáti letech, působily v menší či větší míře stejné vlivy, jaké se projeví v ještě větších hnutích v budoucnu. Je to citové vzrušení, směs pravdy a klamu dobře připravená k tomu, aby lidi zmátla. Nikdo se však nemusí nechat oklamat. Ve světle Božího slova není obtížné rozpoznat podstatu těchto hnutí. Můžeme si být jisti, že tam, kde lidé neberou vážně svědectví Bible, a odmítají prosté pravdy, které prověřují lidská srdce a vyžadují sebezapření i odmítnutí světa, Bůh své požehnání neuděluje. A podle pravidla, které nám dal Pán Ježíš: „Po ovocích jejich poznáte je.“ (Mt 7,16), je zřejmé, že tato hnutí nejsou dílem Božího Ducha.

Bůh se lidem zjevuje v pravdách svého slova. Všem, kdo je přijímají, jsou štítem proti satanovým podvodům. Přehlížení těchto pravd, které je dnes v náboženském světě tak rozšířené, otevírá dveře všemu zlému. Lidé do značné míry ztrácejí ze zřetele podstatu a důležitost Božího zákona. Nesprávné chápání povahy, trvalé platnosti a závaznosti Božího zákona vede k mylným názorům na obrácení a posvěcení a působí v církvích úpadek zbožnosti. Tady hledejme tajemství, proč v oživeneckých hnutích naší doby schází Boží Duch a jeho moc.

V různých církvích jsou lidé známí svou zbožností, kteří to vědí a trápí se nad daným stavem. Profesor Edwards A. Park vyjmenovává nebezpečí, která církve v současné době ohrožují, a výstižně píše: „Jedním zdrojem nebezpečí je to, že se z kazatelen nezdůrazňuje Boží zákon. V dřívějších dobách bývala kazatelna ozvěnou hlasu svědomí. ... Naši nejskvělejší kazatelé dávali svým kázáním jedinečnou vznešenost tím, že po vzoru Mistra vyzvedali Boží zákon, jeho přikázání a jeho varování. Opakovali dvě velké zásady, totiž že zákon je projevem Boží dokonalosti a člověk, který nemiluje zákon, nemiluje ani evangelium, protože zákon, stejně jako evangelium, je zrcadlem, které odráží Boží povahu. Toto nebezpečí vede k dalšímu, totiž k podceňování závažnosti hříchu, jeho rozšíření a zhoubnosti. Význam neposlušnosti zákona je přímo úměrný důležitosti zákona...“

„Se zmíněným nebezpečím se pojí nebezpečí podceňování Boží spravedlnosti. V současné době mají kazatelé sklon oddělovat Boží spravedlnost od jeho dobroty, nevyzdvihují Boží dobrotu jako zásadu, ale snižují ji na pouhý cit. Tyto nové teologické názory rozdělují to, co Bůh spojil. Je Boží zákon dobrý, nebo špatný? Je dobrý. Pak je i spravedlnost dobrá, protože se snaží zákon plnit. Ze zvyku podceňovat Boží zákon a spravedlnost, z rozsahu a zhoubnosti lidské neposlušnosti člověk snadno dojde ke zvyku nedoceňovat Boží milost, která přináší odpuštění hříchu.“ Tím evangelium ztrácí v myslích lidí cenu a význam, a lidé jsou zakrátko ochotni vlastně dát Bibli stranou.

Mnozí náboženští učitelé tvrdí, že Kristus svou smrtí zákon zrušil a že od té doby lidé požadavky zákona nemusí plnit. Jiní pokládají zákon za těžké břemeno a jako protiklad závaznosti zákona vyzdvihují svobodu evangelia. Proroci a apoštolové však posuzovali svatý Boží zákon úplně jinak. David prohlásil: „A bez přestání choditi na širokosti, neboť jsem se dotázal rozkazů tvých.“ (Ž 119,45) Apoštol Jakub, který psal po Kristově smrti, nazývá Desatero „Zákon královský“ a „dokonalý zákon svobody“. (Jk 2,8; 1,25) A Jan, více než půl století po ukřižování, vyslovuje požehnání těm, „kteříž zachovávají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu života a aby branami vešli do města“ (Zj 22,14).

Tvrzení, že Kristus svou smrtí zrušil zákon svého Otce, postrádá jakýkoli základ. Kdyby bylo možné zákon změnit nebo zrušit, pak by Kristus nemusel zemřít, aby zachránil člověka od trestu za hřích. Kristova smrt zdaleka neruší zákon, naopak dokazuje, že zákon je nezměnitelný. Boží Syn přišel, aby „vyvýšil a zvelebil zákon“. (Iz 42,21) Prohlásil: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti Zákon ... Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jediný puňktík nepomine z Zákona.“ (Mt 5,17.18) Sám o sobě Pán Ježíš řekl: „Abych činil vůli tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon tvůj jest u prostřed vnitřností mých.“ (Ž 40,9)

Boží zákon je ve své podstatě nezměnitelný. Je zjevením vůle a charakteru Zákonodárce. Bůh je láska a jeho zákon je láska. Dvě velké zásady zákona jsou láska k Bohu a láska k člověku. „Láska je naplněním zákona.“ (Ř 13,10) Boží charakter je spravedlnost a pravda, to je také podstata Božího zákona. Žalmista napsal: „Zákon tvůj pravda. ... Všecka přikázání tvá jsou spravedlnost.“ (Ž 119,142.172) A apoštol Pavel prohlásil: „A tak Zákon zajisté svatý, a přikázání svaté i spravedlivé a dobré jest.“ (Ř 7,12) Zákon, který je výrazem Božího myšlení a Boží vůle, musí být právě tak trvalý jako Zákonodárce.

Obrácení a posvěcení smiřuje lidi s Bohem tím, že je vede k souladu se zásadami Božího zákona. Na počátku žil člověk stvořený k Božímu obrazu v dokonalém souladu s Božím charakterem a zákonem. Zásady spravedlnosti byly vepsány v jeho srdci. Hřích však člověka odcizil Stvořiteli. Pak už člověk Boží obraz nenesl. „Protože smýšlení těla jest nepřátelské Bohu; nebo Zákonu Božímu není poddáno, a aniž hned může býti.“ (Ř 8,7) Vždyť „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna,“ aby se člověk mohl smířit s Bohem. Zásluhou Ježíše Krista můžeme být znovu přivedeni v soulad se svým Stvořitelem. Lidské srdce musí proměnit Boží milost, člověk musí přijmout nový život od Boha. Tato změna je znovuzrození, bez něhož, jak řekl Pán Ježíš, nikdo „nemůže spatřit Boží království“.

Prvním krokem ke smíření s Bohem je přesvědčení o vlastní hříšnosti. „Hřích je přestoupení zákona.“ „Skrze Zákon přichází poznání hřícha.“ (1 J 3,4; Ř 3,20) Má-li hříšník poznat svou vinu, musí posuzovat svůj charakter podle Božího měřítka spravedlnosti. Zákon je zrcadlo, které ukazuje dokonalost spravedlivého Božího charakteru a umožňuje člověku, aby poznal své nedostatky.

Zákon ukazuje člověku jeho hříchy, neposkytuje však žádné řešení. Slibuje život poslušnému, ale ukazuje, že údělem přestupníka je smrt. Jen Kristovo evangelium může člověka osvobodit od trestu za hřích nebo od znečištění hříchem. Musí projevit lítost před Bohem, jehož zákon přestoupil, a věřit v Krista a jeho zástupnou oběť. Tím, že mu budou hříchy odpuštěny, stane se účastným božské přirozenosti. (2 Pt 1,4) Stává se Božím dítětem, protože přijal ducha synovství, jehož mocí volá: „Abba, Otče!“ (Ř 8,15) Smí člověk přestupovat Boží zákon? Apoštol Pavel napsal: „Což tedy Zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, nýbrž Zákon tvrdíme.“ „Kteříž jsme zemřeli hříchu, kterakž ještě živi budeme v něm?“ A apoštol Jan uvádí: „Nebo toť jest láska Boží, abychom přikázaní jeho ostříhali; a přikázání jeho nejsou těžká.“ (Ř 3,31; 6,2; 1 J 5,3) Při znovuzrození se srdce člověka ztotožní s Bohem, protože se ztotožní s Božím zákonem. Když se v hříšníku odehrála tato pronikavá změna, přešel ze smrti do života, z hříchu do svatosti, z neposlušnosti a vzpoury k poslušnosti a věrnosti. Starý život odcizení od Boha skončil, začal nový život usmíření, víry a lásky. Tehdy „spravedlnost Zákona vyplněna byla v nás, kteříž nechodíme podle těla, ale podle Ducha“. (Ř 8,4) A lidské srdce vyjádří: „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování.“ (Ž 119,97) „Zákon Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši.“ (Ž 19,8) Bez zákona člověk nemůže správně pochopit Boží čistotu a svatost ani svou vlastní vinu a nečistotu. Není přesvědčen o hříchu a necítí potřebu činit pokání. Nevidí, že je jako přestupník Božího zákona ztracen, a neuvědomuje si, že potřebuje usmiřující krev Ježíše Krista. Přijímá naději na záchranu bez pronikavé změny srdce a nápravy života. Proto je tak mnoho povrchně obrácených, proto do církví přichází tolik lidí, kteří nepřišli ke Kristu.

V soudobých náboženských hnutích také převládají mylné názory na posvěcení, které vycházejí z přehlížení nebo odmítání Božího zákona. Tyto teorie jsou věroučně falešné a v praktických důsledcích nebezpečné. Protože se těší tak široké oblibě, je dvojnásob potřebné, aby všichni přesně věděli, co o tom učí Písmo.

Učení o opravdovém posvěcení je Biblické. Apoštol Pavel v listu Tessalonickým napsal: „Tať jest zajisté vůle Boží, totiž posvěcení vaše.“ A modlil se: „On pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem.“ (1 Te 4,3; 5,23) Bible jasně učí, co to posvěcení je a jak ho můžeme dosáhnout. Spasitel se modlil za své učedníky: „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest.“ (J 17,17) Apoštol Pavel učí, že věřící mají být „posvěceni … skrze Ducha svatého“ (Ř 15,16). Co působí Duch Svatý? Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Ale když přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu.“ (J 16,13) Žalmista napsal: „Zákon tvůj je pravda.“ Boží slovo a Boží Duch seznamují lidi s velkými zásadami spravedlnosti vyjádřenými v Božím zákonu. Protože Boží zákon je „svatý, spravedlivý a dobrý“, protože je projevem Boží dokonalosti, vyplývá z toho, že povaha formovaná poslušností tohoto zákona bude svatá. Dokonalým příkladem takové povahy je Ježíš Kristus, který řekl: „Jakož i já přikázání Otce svého zachoval jsem.“ „Nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ (J 15,10; 8,29) Následovníci Pána Ježíše se mu mají podobat, z Boží milosti mají utvářet svou povahu shodně se zásadami svatého Božího zákona. To je Biblické posvěcení.

Posvěcení se uskutečňuje pouze vírou v Ježíše Krista, mocí Božího Ducha, který v člověku působí. Apoštol Pavel věřící napomíná: „S bázní a s třesením spasení své konejte. Bůh zajisté jest, kterýž působí v vás i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své.“ (Fp 2,12.13) Křesťan prožívá pokušení k hříchu, trvale však proti němu bojuje. K tomu potřebuje Kristovu pomoc. Lidská slabost se spojí s Boží silou a víra zvolá: „Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“ (1 K 15,57)

Písmo také jasně ukazuje, že dílo posvěcení je postupné. Když hříšník při obrácení získává díky usmiřující krvi pokoj s Bohem, jeho křesťanský život teprve začíná. Pak k „dokonalosti se nesme“ a „v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“. (Žd 6,1; Ef 4,13) Apoštol Pavel napsal: „Bratří, jáť nemám za to, že bych již dosáhl. Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím.“ (Fp 3,13.14) A Petr nám ukazuje, co je zapotřebí učinit k dosažení Biblického posvěcení: „A na to pak vy všecku snažnost svou vynaložíce, prokazujte u víře své ctnost, a v ctnosti umění. V umění pak zdrželivost, a v zdrželivosti trpělivost, v trpělivosti pak zbožnost. V zbožnosti pak bratrstva milování, a v milování bratrstva lásku … nebo to činíce, nepadnete nikdy.“ (2 Pt 1,5-10)

Lidé, kteří prožívají Biblické posvěcení, projevují pokoru. Uvědomí si, jako kdysi Mojžíš, úžasnou velikost Boží svatosti a uvidí svou vlastní nehodnost jako protiklad čistoty a vznešené dokonalosti Hospodina.

Příkladem pravého posvěcení je prorok Daniel. Celý jeho dlouhý život naplňuje ušlechtilá služba pro Pána. Z Božího pohledu byl „muž velmi milý (vzácný)“. (Da 10,11) Přesto však o sobě netvrdil, že je čistý a svatý. Naopak, tento nebem poctěný prorok se považoval za součást hříšného Izraele, když prosil před Bohem za svůj národ: „Ne pro nějaké naše spravedlnosti padajíce, pokorně prosíme tebe, ale pro milosrdenství tvá mnohá.“ „Zhřešili jsme, bezbožně jsme činili.“ Jak sám napsal: „Ještě jsem mluvil a modlil se, a vyznával hřích svůj i hřích lidu svého Izraelského.“ A když se mu později zjevil Boží Syn, aby mu podal vysvětlení, Daniel prohlásil: „Nezůstalo i ve mně síly, a krása má změnila se, a porušila na mně, aniž jsem mohl zadržeti síly.“ (Da 9,18.15.20; 10,8)

Když Job uslyšel Boží hlas z vichru, zvolal: „Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.“ (Jb 42,6) Když Izaiáš spatřil Boží slávu a zaslechl volání cherubína: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů,“ zvolal: „Běda mně, jižť zahynu.“ (Iz 6,3.5) Apoštol Pavel poté, co byl vyzdvižen do třetího nebe a slyšel věci, které žádný člověk nemůže vyslovit, mluví o sobě jako o někom, kdo je „nejmenší ze všech svatých“. (2 K 12,2-4; Ef 3,8) Milovaný Jan, který se kdysi opíral o Ježíšovu hruď, padl jako mrtvý k nohám Syna člověka, když uviděl jeho slávu (Zj 1,17).

Lidé, kteří chodí ve stínu golgotského kříže, se nepovyšují, ani se nevychloubají, že zvítězili nad hříchem. Uvědomují si, že jejich hřích zavinil smrtelný zápas, který zlomil srdce Božího Syna. Tyto myšlenky je vedou k pokoře. Lidé, kteří žijí v blízkosti Pána Ježíše, nejlépe poznávají, jak je člověk křehký a hříšný; jejich jedinou nadějí jsou zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele.

Posvěcení, jak mu křesťanský svět dnes rozumí, je Biblickému náboženství naprosto cizí. Přináší sebepovyšování a pohrdání Božím zákonem. Obhájci tohoto pojetí učí, že posvěcení je dílo okamžiku a člověk dosahuje svatosti jen vírou. „Jen věř,“ říkají, „a dostaneš Boží požehnání.“ Mají za to, že člověk nemusí pro získání posvěcení vynaložit žádné další úsilí. Popírají závaznost Božího zákona a tvrdí, že jsou osvobozeni od povinnosti zachovávat přikázání. Může však být člověk svatý a žít v souladu s Boží vůlí a povahou, aniž by se ztotožnil se zásadami, které jsou projevem Boží povahy i vůle a ukazují, co se Bohu líbí?

Touha po snadném a pohodlném náboženství, které nevyžaduje žádnou námahu, sebezapření a zřeknutí se nesmyslnosti světa, velmi zpopularizovala učení o víře jako jediné podmínce. Co však o tom říká Boží slovo? Apoštol Jakub napsal: „Co prospěje, bratří moji, praví-li se kdo víru míti, a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti? ... Ale chceš-liž věděti, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá? Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla? ... Vidíte-liž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk a ne z víry toliko?“ (Jk 2,14-24)

Boží slovo svědčí proti tomuto falešnému učení o víře bez skutků. Požadovat přízeň nebes, a přitom neuznávat podmínky, za nichž Bůh milosrdenství uděluje, to není víra, ale troufalost. Pravá víra je založena na zaslíbeních a nařízeních Písma svatého.

Ať se nikdo neklame přesvědčením, že se může stát svatým, když svévolně porušuje byť jediný Boží požadavek. Vnitřní souhlas s jediným vědomým hříchem umlčuje hlas Ducha Svatého a odlučuje člověka od Boha. „Hřích je přestoupením zákona.“ A „každý, kdož hřeší, neviděl ho, aniž ho poznal.“ (1 J 3,6) I když Jan ve svých listech mluví tak obšírně o lásce, neváhá odhalit skutečnou povahu lidí, kteří tvrdí, že jsou posvěceni, a přitom stále přestupují Boží zákon. „Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není. Ale kdožť ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá.“ (1 J 2,4.5) To je zkušební kámen každého vyznání. Nemůžeme pokládat za posvěceného někoho, kdo neobstojí při posuzování jediným Božím měřítkem svatosti na nebi i na zemi. Jestliže lidé neuznávají závažnost mravního zákona, podceňují a zlehčují Boží přikázání, jestliže přestupují byť i nejmenší z těch přikázání a učí tomu ostatní, Bůh je nepřijímá a my z toho poznáme, že jejich tvrzení není pravdivé.

Jestliže někdo o sobě tvrdí, že je bez hříchu, tak už to je důkaz, že je od svatosti na hony daleko. Vůbec nechápe nekonečnou Boží čistotu a svatost, ani to, jaký je člověk, který odpovídá vzoru Boží povahy. Nechápe čistotu a vznešenost lásky Pána Ježíše a zhoubnost a špatnost hříchu, proto může sám sebe pokládat za svatého. Čím je vzdálenější od Krista a čím má nesprávnější představy o Boží povaze a požadavcích, tím spravedlivější si připadá.

Posvěcení, o němž mluví Písmo, zahrnuje celého člověka, ducha, duši i tělo. Apoštol Pavel se modlil za Tessalonické: „On pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (1 Te 5,23) Jindy napsal: „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu vaši.“ (Ř 12,1) V době starého Izraele byla každá oběť přinášená Bohu pečlivě prohlédnuta. Pokud byla na přinášeném zvířeti odhalena nějaká vada, bylo zvíře odmítnuto, protože Bůh přikázal, že oběti musí být „bez vady“. Proto Pán i křesťanům přikazuje, aby „vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou“. Má-li být tato oběť přijatelná, musí všechny své síly uchovávat v nejlepším stavu. Všechno, co oslabuje tělesné nebo duševní síly, zneschopňuje člověka pro službu Stvořiteli. Může mít Bůh radost, jestliže mu nenabízíme to nejlepší, čeho jsme schopni? Pán Ježíš prohlásil: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své.“ (Mt 22,37) Lidé, kteří milují Boha celým srdcem, budou mu chtít svým životem co nejlépe sloužit a budou stále ze všech sil usilovat o to, aby žili v souladu se zákony, které rozvíjejí jejich schopnost plnit Boží vůli. Nebudou hověním svým choutkám a vášním oslabovat nebo poskvrňovat oběť, kterou přináší svému nebeskému Otci.

Apoštol Petr píše: „Prosímť vás, abyste jakožto příchozí a pohostinní zdržovali se od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši.“ (1 Pt 2,11) Každé uspokojování hříšných tužeb vede k otupení duchovních sil a k oslabení duchovní a duševní vnímavosti, takže Boží slovo nebo Boží Duch mohou působit na srdce jen slabě. Apoštol Pavel napsal věřícím v Korintu: „Očišťujmež se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží.“ (2 K 7,1) A nesme plody Ducha, jimiž jsou „láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost“ (Ga 5,22).

Jak mnoho z těch, kdo si říkají křesťané, nedbá na tyto inspirované výpovědi a oslabuje své síly honbou za majetkem nebo uctíváním módy. Kolik z nich snižuje své lidství stvořené k Božímu obrazu obžerstvím, pijanstvím a zapovězeným požitkářstvím! A církve, místo aby zlo káraly, mu často ještě napomáhají tím, že podporují požitkářství a povzbuzují touhu po majetku nebo požitcích, aby znovu naplnily své pokladny, protože láska ke Kristu to nedokáže. Kdyby Pán Ježíš přišel dnes do některých církví a viděl tam hodování a světské kramaření podnikané ve jménu náboženství, nevyhnal by znesvěcovatele, jako kdysi vyhnal z chrámu penězoměnce?

Apoštol Jakub napsal, že moudrost pocházející od Boha je „především čistá“. (Jk 3,17) Kdyby se setkal s lidmi, kteří berou vzácné jméno Pána Ježíše do úst poskvrněných tabákem, jejichž dech a tělo jsou prosyceny odporným tabákovým zápachem, kteří jím znečišťují vzduch a nutí všechny kolem sebe, aby vdechovali jed, kdyby se apoštol setkal se zlozvykem tak odporujícím čistotě evangelia, neodsoudil by jej jako „přízemní, smyslný, ďábelský“? Otroci tabáku mohou tvrdit, že prožili požehnání úplného posvěcení, mohou mluvit o naději na nebe, Boží slovo však praví, že „nevejdeť do něho nic poskvrňujícího“ (Zj 21,27). „Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého, jenž přebývá v vás, kteréhož máte od Boha, a nejste sami svoji? Nebo koupeni jste za velikou mzdu. Oslavujtež tedy Boha tělem vaším.“ (1 K 6,19.20) Člověk, který ví, že jeho tělo je chrámem Ducha Svatého, se nedá zotročit zhoubnými zlozvyky. Jeho síly patří Kristu, který ho vykoupil vlastní krví. Jeho majetek náleží Pánu. Jak by mohl beztrestně mrhat svěřeným majetkem? Lidé, kteří se považují za křesťany, vydávají každoročně obrovské částky na zbytečné a škodlivé požitky, zatímco vnitřně odumírají a stávají se necitliví ke slovu života. Okrádají Boha o desátky a dary, a dávají na oltář zhoubných požitků více, než kolik věnují na pomoc chudým nebo pro šíření evangelia. Kdyby všichni, kdo se považují za následovníky Ježíše Krista, byli opravdu posvěceni, nevydávali by své prostředky na zbytečné nebo škodlivé požitky, ale věnovali by je do Boží pokladnice. Křesťané by pak byli příkladem střídmosti, sebezapření a obětavosti. Byli by světlem světa.

Svět se oddává požitkářství. „Po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá,“ to ovládá lidi. Pán Ježíš však volá své následovníky ke svatosti: „A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se od nich, … a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás.“ (2 K 6,17) Ve světle Božího slova smíme prohlásit, že posvěcení, které nepůsobí naprosté zřeknutí se hříšných zlozvyků a světských vášní, není pravé.

Lidem, kteří uposlechnou výzvy: „A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se od nich, … a nečistého se nedotýkejte,“ platí Boží slib: „Já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ (2 K 6,18) Každý křesťan má právo a povinnost prožít bohaté zkušenosti v náboženských věcech. „Já jsem Světlo světa.“ prohlásil Pán Ježíš. „Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.“ (J 8,12) „Ale stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne.“ (Př 4,18) Každý krok víry a poslušnosti přivádí člověka do užšího spojení se Světlem světa, v němž není „nejmenší tmy“. Boží služebníky osvěcují paprsky Slunce spravedlnosti. Oni mají odrážet jeho paprsky. Jako nás planety učí, že je na nebi velké světlo, jehož záři odrážejí, tak mají křesťané ukazovat, že na trůnu vesmíru je Bůh a zaslouží si, abychom ho chválili a napodobovali. V jeho následovnících se projeví plody Božího Ducha, čistota a svatost jeho povahy.

Apoštol Pavel v listu Koloským píše o požehnáních, která Bůh uděluje svým dětem: „Nepřestáváme modliti se za vás a žádati, abyste naplněni byli známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní, abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží, všelikou mocí zmocněni jsouce, podle síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí.“ (Ko 1,9-11)

Jindy napsal o své touze, aby bratři v Efezu mohli plně poznat velikost výsady být křesťanem. Líčí jim nejsrozumitelnějším jazykem, jakou podivuhodnou moc a jaké poznání mohou dosáhnout jako Boží synové a dcery. Mají možnost, aby byli „mocí posilněni … skrze Ducha svého na vnitřním člověku“, aby byli „v lásce vkořeněni a založeni“, aby mohli „poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste tak naplněni byli ve všelikou plnost Boží“. O vrcholné přednosti křesťanů se však apoštol zmiňuje ve své modlitbě, aby „naplněni byli ve všelikou plnost Boží“ (Ef 3,16-19). Zde vidíme vrcholný prožitek, kterého můžeme dosáhnout vírou ve sliby našeho nebeského Otce, splníme-li jeho požadavky. Díky zásluhám Ježíše Krista máme přístup k trůnu nekonečné moci. „Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Ř 8,32) Otec dal Synovi plnost svého Ducha a my smíme mít podíl z této plnosti. Pán Ježíš řekl: „Poněvadž tedy vy, zlí jsouce, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí?“ 

(L 11,13) „Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním.“ „Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla.“ (J 14,14; 16,24)

Život křesťana se má vyznačovat pokorou, ale to neznamená, že se v něm má projevovat smutek a sebepodceňování. Každý člověk má žít tak, aby ho Bůh přijal a požehnal mu. Náš nebeský Otec si nepřeje, abychom žili stále s pocitem odsouzení a zármutku. Důkazem pokory není to, že někdo chodí se svěšenou hlavou a se srdcem plným myšlenek zaměřených na sebe. Máme možnost přijít k Pánu Ježíši a dát se jím očistit, pak smíme stát před zákonem beze studu a výčitek svědomí. „A protož neníť již žádného odsouzení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši.“ (Ř 8,1)

Díky Pánu Ježíši se synové Adama, kteří padli do hříchu, stávají „syny Božími“. „Nebo i ten, jenž posvěcuje, i ti, kteříž posvěceni bývají, z jednoho jsou všickni. Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývati bratřími.“ (Žd 2,11) Život křesťana má být životem víry, vítězství a radosti v Bohu. „Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ (1 J 5,4) Boží služebník Nehemiáš řekl pravdu: „Radost Hospodinova budiž síla vaše.“ (Neh 8,10) A apoštol Pavel prohlásil: „Radujte se v Pánu vždycky; opět pravím, radujte se.“ „Vždycky se radujte, bez přestání se modlte, ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši, aby se tak dálo od vás.“ (Fp 4,4; 1 Te 5,16-18) To jsou plody Biblického obrácení a posvěcení. Tyto plody lze vidět jen výjimečně, protože křesťané jsou většinou lhostejní k velkým zásadám spravedlnosti, které obsahuje Boží zákon. Proto se projevuje tak málo skutečných, trvalých účinků působení Božího Ducha, kterými se vyznačovala dřívější probuzenecká hnutí.

Měníme se tím, že se zaměříme na Pána Ježíše. Protože lidé nedbají na Biblické předpisy, jimiž Bůh zjevuje lidem dokonalost a svatost svého charakteru, a protože mysl lidí se zaměřuje na lidská učení a teorie, není divu, že se živá zbožnost z církví vytrácí. Pán prohlásil: „Mne opustili pramen vod živých, aby sobě vykopali čisterny, čisterny děravé, kteréž nedrží vody.“ (Jr 2,13) „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá. Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. Nebo bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne, a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede.“ (Ž 1,1-3) Původní víra a zbožnost mezi Božím lidem může ožít pouze tehdy, když Boží zákon zaujme opět místo, které mu náleží. „Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své.“ (Jr 6,16)