31. Kdo jsou padlí andělé

Písmo jasně ukazuje souvislost mezi viditelným a neviditelným světem, službu Božích andělů a působení zlých duchovních bytostí, které je nerozlučně spjato s dějinami lidstva. Lidé projevují stále větší sklon pochybovat o existenci zlých duchovních bytostí a Boží anděly vysílané „k službě pro ty, jenž mají dědičně obdržeti spasení“(Žd 1,14) mnozí považují za duchy zemřelých. Písmo však učí, že existují dobří i zlí andělé. Podává také nezvratné důkazy o tom, že andělé nejsou bezhmotní duchové mrtvých lidí. Andělé byli už před stvořením člověka, protože když byly kladeny základy země, „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží“ (Jb 38,7). Po pádu člověka do hříchu byli posláni andělé, aby hlídali strom života. Stalo se tak ještě dříve, než zemřel první člověk. Andělé jsou svou podstatou nadřazení lidem, proto žalmista prohlásil, že člověk byl stvořen „málo menšího andělů“ (Ž 8,6). Písmo nás informuje o počtu, moci a slávě nebeských bytostí, o jejich vztahu k Boží vládě a dílu vykoupení. „Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj, a kralování jeho nade vším panuje.“ Prorok prohlásil: „I viděl jsem … andělů mnohých okolo trůnu.“ V přítomnosti Krále králů stojí „andělé, silní bohatýři, kteří plní, co řekne“ (Ž 103,19-21; Zj 5,11). Desettisíckrát deset tisíců a tisícové tisíců byl počet nebeských bytostí, které viděl prorok Daniel. Apoštol Pavel o nich mluví jako o „nesčíslném zástupu“ (Da 7,10; Žd 12,22). Tito Boží poslové se pohybují tak rychle, že vypadají „jako prudké blýskání“ (Ez 1,14), tak oslňující je jejich sláva a tak rychlý jejich let. Při pohledu na anděla, který se zjevil u Spasitelova hrobu a vypadal „jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh“, vojáci z hlídky utekli, chvěli se a „učiněni jsou jako mrtví“ (Mt 28,3.4). Když se pyšný Asyřan Senacherib posmíval a rouhal Bohu a hrozil Izraeli zničením, „tedy stalo se té noci, že vyšel anděl Hospodinův, a zbil v vojště Assyrském sto osmdesáte pět tisíců.“ „Zahubil všechny bohatýry, vévody a velitele“ v Senacheribově vojsku. Král „se s hanbou velikou navrátil do země své“ (2 Kr 19,35; 2 Pa 32,21).

Bůh vysílá ke svým dětem anděly jako posly milosti. Poslal je k Abrahamovi se zaslíbením požehnání, do bran Sodomy, aby zachránili spravedlivého Lota z města odsouzeného ke zničení ohněm, k Eliášovi, když umíral únavou a hladem na poušti, k Elizeovi s ohnivými vozy a koňmi k městečku, ve kterém byl uvězněn svými nepřáteli, k Danielovi, když prosil o Boží moudrost na dvoře pohanského krále nebo když byl předhozen lvům, k Petrovi odsouzenému na smrt v Herodově vězení, k vězňům ve Filipis, k Pavlovi a jeho druhům v bouřlivé noci na moři, ke Korneliovi, aby otevřel jeho mysl pro evangelium, k Petrovi, aby ho poslal s poselstvím záchrany k pohanskému cizinci. Tak Boží andělé ve všech dobách sloužili Božímu lidu. Pán přidělil každému Kristovu následovníku strážného anděla. Tito nebeští strážci ochraňují spravedlivé před mocí nepřítele. To věděl i satan, když namítal: „Zdaliž se Job darmo bojí Boha? Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran?“ (Jb 1,9.10) Způsob, jakým Bůh chrání svůj lid, popisuje žalmista: „Vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí, a zastává jich.“ (Ž 34,8) Když Spasitel mluvil o lidech, kteří v Něho věří, řekl: „Viztež, abyste nepotupovali ani jednoho z maličkých těchto. Neboť pravím vám, že andělé jejich v nebesích vždycky vidí tvář Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ (Mt 18,10) Andělé ustanovení k tomu, aby sloužili Božím dětem, mají stále přístup k Bohu. Tak Pán ujišťuje svůj lid, vystavený nátlaku a neochabující zlobě knížete temnosti a bojující proti všem silám zla, že ho stále ochraňují nebeští andělé. Bůh nás neujišťuje bezdůvodně. Dává svým dětem zaslíbení milosti a ochrany proto, že proti nim stojí velké mocnosti zla, početní, odhodlaní a neúnavní satanovi pomocníci, jejichž zlobu a moc jistě pocítí každý člověk. Dnešní padlé duchovní bytosti stvořil na počátku Bůh jako bezhříšné tvory, povahově, mocí a slávou na stejné úrovni jako jsou i nyní Boží andělé. Zhřešili, a tím padli, spojili se, aby zneuctili Boha a zničili člověka. Připojili se k satanovi v jeho vzpouře proti Bohu, spolu s ním byli vyhnáni z nebe a v následujících dobách s ním spolupracovali v boji proti Boží svrchovanosti. Písmo mluví o jejich spojenectví, o jejich vládě, jejich různých řádech, o jejich schopnostech i o jejich prohnanosti, a o tom, jak zákeřně ničí pokoj a štěstí člověka. Starý zákon se o existenci padlých andělů a o jejich působení příležitostně zmiňuje, nejvýrazněji však zlí duchové projevovali svou moc v době, kdy na zemi žil Pán Ježíš. Kristus přišel, aby uskutečnil připravený plán pro záchranu člověka, a satan byl odhodlán prosadit své domnělé právo ovládnout svět. Podařilo se mu zavést modloslužbu ve všech částech světa, kromě Palestiny. Do této jediné země, která se plně nepodrobila vládě nepřítele, přišel Ježíš Kristus, aby lidem přinesl světlo z nebe. Tyto soupeřící strany se tu utkaly o nadvládu. Pán Ježíš otevřel svou náruč lásky a pozval k sobě všechny, kdo hledají odpuštění a pokoj. Padlé duchovní bytosti viděly, že nemají neomezenou moc, a pochopily, že jejich vláda brzy skončí, pokud se Kristovo poslání zdaří. Satan běsnil jako spoutaný lev a demonstroval svou moc nad tělem a duší lidí. Nový zákon jednoznačně svědčí o tom, že démoni některé lidi úplně ovládli. Takto postižení lidé netrpěli jen nemocemi z přirozených příčin. Pán Ježíš velmi dobře rozuměl případům, s nimiž se setkával, a rozpoznal v nich bezprostřední přítomnost zlých duchovních bytostí. Mimořádným svědectvím o jejich počtu, moci a zlomyslnosti, ale také o moci a milosti Ježíše Krista je Biblický záznam příběhu o uzdravení posedlého muže v Gerase. Nešťastný postižený ztratil všechny zábrany, svíjel se a běsnil s pěnou u úst, řval, zraňoval se a ohrožoval všechny, kdo se k němu přiblížili. Jeho krvácející, zmrzačené tělo a pomatený rozum poskytovaly knížeti temnosti příjemnou podívanou. Jeden ze zlých duchů, kteří toho ubožáka ovládali, tvrdil: „Mé jméno je legie, poněvadž je nás mnoho.“ (Mk 5,9) V římském vojsku tvořilo legii 3000 až 5000 mužů. Také satanovy zástupy jsou rozděleny do skupin a zástup, k němuž patřili tito zlí duchové, nebyl méně početný než legie.

Na příkaz Ježíše Krista zlí duchové svou oběť opustili. Uzdravený muž si klidně sedl k nohám Spasitele, byl mírný, rozumný a pokojný. Zlí duchové vstoupili do stáda vepřů, kteří se pak utopili v jezeře. Pro obyvatele Gadary převýšila ztráta vepřů požehnání, která jim Pán Ježíš přinesl, a proto nebeského Lékaře požádali, aby od nich odešel. Takový výsledek si satan přál. Vinu za ztrátu vepřů, kterou utrpěli, svalil satan na Ježíše, vyvolal v lidech sobecké obavy a zabránil jim, aby poslouchali, co jim Pán Ježíš říkal. Satan stále obviňuje křesťany, že jsou příčinou nezdarů, neštěstí a utrpení, aby vina nepadla na skutečného původce, na satana a jeho pomocníky. Kristův záměr však nebyl zmařen. Dovolil, aby zlí duchové zničili stádo vepřů, a tak pokáral Židy, kteří pěstovali tato nečistá zvířata pro zisk. Kdyby byl Kristus zlé duchy neomezil, vehnali by do jezera nejen vepře, ale i jejich pastýře a majitele. Majitelé vepřů a pastýři mohli za záchranu života děkovat moci Pána Ježíše, která se milostivě zasadila za jejich vysvobození. K této příhodě došlo také proto, aby učedníci mohli sledovat, jak krutě satan vládne nad lidmi i nad zvířaty. Spasitel chtěl, aby jeho následovníci znali nepřítele, s nímž se budou muset setkat, aby nebyli podvedeni a přemoženi jeho úskoky. Spasitel si také přál, aby obyvatelé gerasenské krajiny viděli, že má moc zlomit satanovo otroctví a osvobodit jeho zajatce. I když Pán Ježíš z toho kraje odešel, zůstal tam člověk, kterého tak podivuhodným způsobem vysvobodil, aby vyprávěl o milosrdenství svého Dobrodince.

Písmo svaté zaznamenává ještě další podobné příklady. Dceru syrofenické ženy zle trápil nečistý duch a Pán Ježíš ho vyhnal svým slovem (Mk 7,26-30). „Ďábelstvím posedlý, slepý a němý“ (Mt 12,22) mládenec, kterým zlý duch „často metal i na oheň i do vody, aby jej zahubil“ (Mk 9,17-27); člověk, který měl „ducha ďábelství nečistého“ (L 4,33-36) a rušil sobotní ticho synagogy v Kafarnaum, ty všechny soucitný Spasitel uzdravil. Téměř v každém případě Pán Ježíš zlého ducha oslovil jako rozumnou bytost a poručil mu, aby svou oběť opustil a přestal ji trápit. Když účastníci shromáždění v Kafarnaum uviděli, jak velkou moc Kristus má, „i přišel strach na všecky, a rozmlouvali vespolek, řkouce: Jaké jest toto slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům, a vycházejí?“ (L 4,36) O lidech posedlých ďáblem se zpravidla říká, že velmi trpěli. Toto pravidlo však má také výjimky. Někteří lidé satanův vliv vítali, protože jim dodával nadpřirozenou moc. Tito lidé ovšem se zlými duchy nebojovali. K této skupině patřili rovněž lidé s věšteckým duchem, jako Šimon ze Samaří, kouzelník Elymas a otrokyně, která chodila za Pavlem a Sílasem ve Filipis. Největší nebezpečí, že podlehne vlivu zlých duchů, hrozí člověku, který navzdory přímému a jasnému svědectví Písma popírá existenci a působení satana a jeho andělů. Dokud nic nevíme o jejich záměrech, mají nepředstavitelnou výhodu. Mnoho lidí uposlechne jejich našeptávání a přitom se domnívá, že se řídí vlastním rozumem. Protože se blížíme k závěru dějin tohoto světa, kdy satan vynaloží celou svou moc, aby klamal a ničil, šíří nyní všude názor, že vůbec neexistuje. Pomocí této taktiky skrývá sebe i své působení.

Velký podvodník se nejvíce obává toho, že se seznámíme s jeho plány. Aby lépe zamaskoval svou skutečnou povahu a své záměry, zařídil to tak, že jeho jméno nevzbuzuje nic jiného než úsměv a pohrdání. Líbí se mu, když ho lidé zobrazují jako směšnou nebo odpudivou bytost, jako netvora, napůl zvíře, napůl člověka. Líbí se mu, když slyší, jak jeho jméno používají ze žertu a v legraci lidé, kteří se považují za rozumné a vzdělané. Protože se tak obratně zamaskoval, lidé si kladou otázku: „Existuje vůbec taková bytost?“ Důkazem úspěšnosti jeho podvodů je i to, že náboženský svět tak všeobecně přijímá názory, které prohlašují za nepravdivé i nejjasnější výroky Písma. A protože satan může snadno ovládnout mysl lidí, kteří si jeho vliv neuvědomují, podává nám Boží slovo mnoho příkladů jeho zlomyslného působení a odhaluje nám jeho tajné síly, abychom si dávali pozor na jeho útoky. Moc a zloba satana a jeho následovníků by nás mohly právem znepokojovat, kdyby nám svrchovaná moc Vykupitele neposkytovala útočiště a vysvobození. Své domy pečlivě zamykáme, abychom chránili svůj majetek a život před zlými lidmi. Málokdy však myslíme na zlé anděly, kteří se k nám stále snaží dostat a proti jejichž útokům se vlastními silami nedokážeme ubránit. Pokud jim to Pán dovolí, mohou narušit naši mysl, napadnout a trápit naše tělo, zničit náš majetek a ukončit náš život. Radují se jedině z utrpení a zkázy. Lidé, kteří odmítají Boží požadavky a podrobují se satanovým svodům tak dlouho, až je Bůh nakonec nechá pod satanovou mocí, se dostávají do hrozného postavení. Ti, kdo následují Ježíše Krista, jsou pod Boží ochranou v bezpečí. Pán posílá své anděly, kteří jsou mocnější, aby takové lidi chránili. Boží nepřítel nemůže prolomit ochranný val, který Bůh staví kolem svého lidu.