37. Naše jediná ochrana

„K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře.“ (Iz 8,20) Pán vede svůj lid k Písmu jako k ochraně před vlivem falešných učitelů a před klamnou mocí démonských duchů. Satan se všemi prostředky snaží lidem zabránit poznat Bibli, protože její výroky odhalují jeho klamy. Při každém oživení Božího díla se kníže zla vzchopí k větší aktivitě; nyní se usilovně připravuje k poslednímu útoku proti Kristu a jeho následovníkům. Brzy se před námi rozprostře poslední velký klam. Antikrist rozvine před našimi zraky úžasné zázraky. Klam se bude tak podobat pravdě, že jej bude možné rozeznat jen pomocí Písma. Písmem musíme prověřovat každé tvrzení a každý zázrak.

Lidé, kteří se budou snažit dodržovat všechna Boží přikázání, pocítí nepřátelství a výsměch. Mohou tomu čelit jen v Boží síle. Aby mohli obstát ve zkoušce, která je čeká, musí poznat Boží vůli, jak ji zjevuje Boží slovo. Uctívat Boha mohou, chápou-li správně Boží charakter, Boží vládu a její záměry, a jednají-li podle toho. Pouze lidé, kteří opevní svou mysl pravdami Bible, obstojí v posledním velkém boji. Každý bude vyzkoušen, zda poslouchá Boha více než lidi. Rozhodná chvíle je už velmi blízko. Stojíme pevně na skále neměnného Božího slova? Jsme připraveni stát pevně na straně Božích přikázání a víry v Ježíše Krista?

Před svým ukřižováním Spasitel vysvětloval svým učedníkům, že bude zabit, a znovu vstane z hrobu. Přítomní andělé se snažili vštípit Kristova slova do myslí a srdcí učedníků. Učedníci však očekávali vysvobození z římské poroby a nemohli snést pomyšlení, že by ten, v něhož skládali všechny naděje, měl zemřít potupnou smrtí. Slova, která si měli připomínat, se vytratila z jejich mysli, a když přišla doba zkoušky, nebyli připraveni. Smrt Pána Ježíše úplně zničila jejich naděje, jako by je Pán na to nikdy nepřipravoval. Proroctví nám zjevují budoucnost stejně jasně jako slova Pána Ježíše učedníkům. Srozumitelně nám přibližují události spojené s ukončením doby milosti a s přípravou na dobu soužení. Mnoho lidí však těmto důležitým pravdám nerozumí, jako by je Pán nikdy nezjevil. Satan se snaží zmařit každý vliv, který by je učinil moudrými ke spasení; doba soužení je zaskočí nepřipravené.

Když Bůh posílá lidem tak důležitá upozornění, že je symbolicky ohlašují andělé letící středem nebe, pak od každé rozumné bytosti vyžaduje, aby tato poselství brala vážně. Popsané tresty určené ctitelům šelmy a její sochy (Zj 14,9-11) by měly vést všechny lidi ke studiu proroctví, aby poznali, co to je cejch (znamení) šelmy a jak se mu vyhnout. Většina lidí si však zacpává uši, aby neslyšela pravdu, a raději poslouchá bajky. Apoštol Pavel o posledních dnech napsal: „Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou přijímati.“ (2 Tm 4,3) Tato doba už nastala. Většina lidí nestojí o Biblickou pravdu, protože tato pravda odporuje přáním hříšného srdce a lásce ke světu. Satan jim ochotně poskytuje klamy, které se jim líbí.

Bůh však bude mít na zemi lid, který přijal Bibli a pouze Bibli za měřítko každého učení a za základ všech reforem. Názory vzdělanců, vědecké teorie, vyznání víry a rozhodnutí církevních sněmů, která jsou tak početná a rozmanitá, jak početné a odlišné jsou církve, hlas většiny. Nic z toho a ani všechno dohromady nemůžeme pokládat za důkaz pro nebo proti kterémukoli článku víry. Dříve než přijmeme nějaké učení nebo zásadu, musíme jako důkaz požadovat jasný výrok: „Toto praví Panovník Hospodin.“ Satan se stále snaží upoutat pozornost na člověka místo na Boha. Vede lidi, aby vzhlíželi k biskupům, k duchovním, k profesorům teologie jako ke svým vůdcům, místo toho, aby studovali Písmo a sami se seznámili se svými povinnostmi. Když pak ovládne mysl oněch vůdců, může si s masami dělat, co chce.

Když Pán Ježíš přišel, aby zvěstoval slovo života, prostí lidé ho rádi poslouchali. Mnozí v Něho uvěřili a byli mezi nimi i kněží a vládci. Vedoucí kněží a přední muži národa se rozhodli Kristovo učení odsoudit a zmařit. I když všechny jejich snahy najít proti Kristu nějaké obvinění vyšly naprázdno, i když museli cítit vliv Boží moci a moudrosti, která provázela jeho slova, přesto se zatvrzele drželi svých předsudků. Odmítli nejjasnější důkazy jeho mesiášství, aby se nemuseli stát jeho učedníky. Tyto odpůrce Pána Ježíše se ostatní lidé učili od dětství ctít, jejich autoritu byli zvyklí bezpodmínečně respektovat. Proto se pak ptali: „Je možné, aby naši vládci a vzdělaní zákoníci nevěřili v Ježíše, kdyby to byl Mesiáš?“ Vliv takových učitelů svedl židovský národ k tomu, že zavrhl svého Vykupitele. Stejné pohnutky, které tehdy motivovaly židovské kněze a vládce, se stále projevují u mnoha lidí, kteří umí velice krásně mluvit o zbožnosti. Odmítají studovat texty Písma, které představují zvláštní pravdy pro tuto dobu. Připomínají, že je jich mnoho, že jsou bohatí a oblíbení, a s pohrdáním ukazují na zastánce pravdy, kterých je málo, jsou chudí, nepopulární a mají víru, která je izoluje od světa. Pán Ježíš předvídal, že nepřístojné nároky na autoritu, kterou projevovali zákoníci a farizeové, neskončí rozptýlením Židů. Prorockým zrakem viděl, jak se budou lidé vyvyšovat, aby ovládli svědomí ostatních, což se stalo kletbou pro církev ve všech dobách. Jako varování pro další generace Bible zaznamenala jeho odsouzení zákoníků a farizeů i napomenutí, aby lidé nenásledovali tyto „slepé vůdce“.

Římská církev vyhradila možnost vykládat Písmo duchovenstvu, proto upírala prostým lidem právo Bibli číst. I když reformace dala Písmo do rukou všem, zásada uplatňovaná Římem brání mnoha členům protestantských církví, aby sami studovali Bibli. Jsou vedeni k tomu, aby přijímali učení, které předkládá církev. Tisíce lidí se neodvažují přijmout nic, co by odporovalo věrouce nebo zvykům jejich církve, i kdyby to Písmo říkalo naprosto jasně.

Ačkoli Bible mnohokrát varuje před falešnými učiteli, přenechávají mnozí lidé péči o své spasení duchovním. Tisíce učitelů křesťanství nemohou pro svou víru uvést žádný jiný důvod, než že je tomu tak učili jejich předchůdci. Učení Spasitele přecházejí takřka bez povšimnutí a bezvýhradně důvěřují slovům duchovních. Jsou však duchovní neomylní? Jak můžeme svěřit svůj věčný úděl do jejich rukou, jestliže nemáme na základě Božího slova jistotu, že jsou nositeli světla? Nedostatek mravní odvahy vystoupit z vyšlapané cesty vede mnohé lidi k tomu, že následují učené muže. Jejich nechuť studovat Písmo je nechává beznadějně spoutané v okovech bludu. Vidí, že Bible jasně představuje aktuální pravdu pro tuto dobu, cítí, že její hlásání provází moc Ducha Svatého, přesto se nechávají odvést od světla negativním postojem duchovenstva. I když jejich rozum a svědomí jsou přesvědčeny, neodvažují se tito zaslepení lidé myslet jinak než jejich duchovní. Svůj vlastní úsudek, svůj věčný prospěch obětují nevěře, pýše a předsudkům druhých lidí.

Satan využívá vliv lidí mnoha způsoby, aby spoutal své zajatce. Získává pro sebe tisíce lidí tím, že je jemnými nitkami náklonnosti připoutává k nepřátelům Kristova kříže. Nezáleží na tom, ke komu svou oběť poutá, zda k rodičům, dětem, manželovi nebo k přátelům, výsledek je vždy stejný. Odpůrci pravdy se snaží ovládnout jejich svědomí a ti, které ovládají, nemají dost odvahy nebo nezávislosti, aby se řídili vlastním vědomím povinnosti.

Boží pravda a sláva jsou neoddělitelné. Není možné Boha uctívat bludnými názory, jestliže máme po ruce Bibli. Někteří lidé prohlašují, že nezáleží na tom, čemu člověk věří, jen když žije spravedlivě. Víra však utváří náš život. Jestliže máme světlo a pravdu na dosah ruky, ale nevyužíváme možnost, abychom je slyšeli a viděli, pak je vlastně zavrhujeme, volíme raději tmu než světlo. „Cesta zdá se přímá člověku, ale dokonání její jistá cesta smrti.“ (Př 16,25) Nevědomost není omluvou pro blud nebo hřích, když má člověk možnost Boží vůli poznat. Poutník dorazí na rozcestí, odkud vychází několik cest, a kde je ukazatel, který vysvětluje, kam každá z nich vede. Jestliže ukazatel ignoruje a vybere si jednu z cest, která se mu zdá pravá, pak, i když je sebeupřímnější, pravděpodobně zvolí nesprávnou cestu.

Bůh nám dal své slovo, abychom se mohli seznámit s jeho učením a abychom věděli, co od nás požaduje. Když za Pánem Ježíšem přišel znalec zákona s dotazem: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“, Spasitel ho odkázal na Písmo a řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Nevědomost nebude omluvou pro mladé ani staré, nezprostí je trestu za přestupování Božího zákona, protože znění tohoto zákona, jeho zásad a požadavků mají v rukou. Nestačí mít dobré úmysly, nestačí konat to, co člověk pokládá za správné nebo o čem mu kazatel řekne, že je správné. Jde o věčný život a každý by měl sám studovat Písmo. Může mít sebepevnější přesvědčení a sebevětší jistotu, že kazatel ví, co je pravda, na tom však nemůže stavět. V rukou má mapu, která mu přesně ukazuje cestu do nebe, v ničem nemusí tápat.

První a nejvyšší povinností každé rozumné bytosti je naučit se z Písma, co je pravda, pak podle toho žít a povzbuzovat druhé, aby to dělali také. Měli bychom každý den pilně studovat Bibli, uvažovat o každé myšlence a porovnávat jedno místo v Bibli s ostatními. S Boží pomocí si musíme utvořit svůj názor, protože před Bohem budeme odpovědni každý sám za sebe.

Vzdělaní lidé, kteří se považují za velmi moudré, zatemnili a zpochybnili i ty nejjasněji vyjádřené Biblické pravdy. Učí, že Písmo má mystický, tajemný, duchovní smysl, který nelze z vlastního textu vyčíst. Jsou to falešní učitelé. Takovým lidem Pán Ježíš řekl: „Zdaliž ne proto bloudíte, že neznáte Písem ani moci Boží?“ (Mk 12,24) Biblický text má být vykládán podle svého zřejmého smyslu, pokud nejde o symbol nebo obraz. Ježíš Kristus slíbil: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (J 7,17) Kdyby lidé brali Písmo tak, jak je napsáno, kdyby je nemátli falešní učitelé, uskutečnilo by se dílo, které by potěšilo anděly a přivedlo do Kristovy církve tisíce lidí, kteří dnes tápou v bludu.

Při studiu Písma bychom měli uplatnit všechny své duševní síly a plně zapojit svůj rozum, abychom pochopili Boží záměry tak, jak toho jsou smrtelní lidé jen schopni. Přitom však nezapomínejme, že člověk, který opravdu studuje Boží pravdy, projevuje poddajnost a pokoru dítěte. Obtížná místa Biblického textu nelze řešit takovými metodami, jakými se řeší filozofické problémy. Ke studiu Bible nemůžeme přistupovat s takovým zakládáním si na sobě, s jakým mnozí lidé vstupují na pole vědy. Bibli musíme studovat s modlitbou, s vědomím závislosti na Bohu a s upřímnou touhou poznat jeho vůli. Musíme přicházet s pokorou a ochotou nechat se poučit, abychom mohli získat poznání od velkého „Já Jsem“. V opačném případě padlí andělé zaslepí náš rozum a zatvrdí naše srdce, aby na nás pravda nezapůsobila. Mnohé části Písma, které teologové považují za tajemství nebo přecházejí jako nepodstatné, přinášejí člověku, který se učí v Kristově škole, mnoho útěchy a poučení. Jednou z příčin, proč mnozí teologové nerozumějí lépe Božímu slovu, je to, že zavírají oči před pravdami, podle nichž nechtějí žít. Pochopení Biblické pravdy nezávisí ani tolik na intelektuálních schopnostech, ale spíše na cílevědomém úsilí, na opravdovosti touhy po pravdě.

Bibli nikdy nestudujme bez modlitby. Jedině Duch Svatý nám může ukázat důležitost věcí, které můžeme snadno pochopit, a zabránit tomu, abychom nepřekroutili nesnadno pochopitelné pravdy. Boží andělé mimo jiné připravují srdce lidí, aby pochopili Boží slovo, uchvátila je jeho krása, brali vážně jeho výstrahy a aby je povzbudila a posílila jeho zaslíbení. Měli bychom se modlit jako žalmista: „Otevři oči mé, abych spatřoval divné věci z zákona tvého.“ (Ž 119,18) Pokušení nám často připadají nepřekonatelná, protože se nemodlíme a nestudujeme Bibli, neumíme si okamžitě vzpomenout na Boží zaslíbení a čelit satanu Biblickými zbraněmi. Andělé obklopují lidi, kteří chtějí poznat Boží vůli. V kritických chvílích jim připomínají pravdy, které právě potřebují. A tak, „když se přivalí jako řeka nepřítel, duch Hospodinův je pryč zažene“ (Iz 59,19).

Pán Ježíš svým učedníkům slíbil: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“ (J 14,26) Nejdříve si musíme Kristovo učení vštípit do paměti, aby nám je Boží Duch mohl ve chvíli nebezpečí připomenout. „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě,“ volal David (Ž 119,11). Všichni, kdo berou vážně svůj věčný úděl, by si měli dávat pozor na pochybnosti. Budeme svědky útoků na nejvlastnější pilíře pravdy. Není možné neslyšet zesměšňování, překroucené názory na pravdu, zrádné a zhoubné učení moderního ateismu. Satan přizpůsobuje svá pokušení každé skupině lidí. Nevzdělané lidi ovlivňuje pošklebky a výsměchem, vzdělaným předkládá vědecké námitky a filozofické důkazy, které v nich mají vzbudit vůči Písmu nedůvěru nebo pohrdání. I mladí lidé, kteří nemají přehled, se pak odvažují projevovat pochybnosti o základních křesťanských zásadách. Nevěrectví mládeže, i když je velmi povrchní, má přece jen svůj vliv. Mnohé to vede, aby žertovali o víře svých otců a vysmívali se Duchu milosti (Žd 10,29). Nejeden mladý život, který mohl být Bohu ke cti a světu požehnáním, byl znehodnocen jedem nevěry. Všichni, kdo věří pyšným výrokům lidského rozumu a namlouvají si, že mohou vysvětlit všechna Boží tajemství a bez Boží moudrosti poznat pravdu, už padli do satanovy léčky.

Žijeme v nejslavnějším období dějin tohoto světa. Brzy bude rozhodnuto o údělu milionů dnes žijících lidí. Naše záchrana i spasení ostatních závisí na tom, jak se dnes rozhodujeme. Potřebujeme se nechat vést Duchem pravdy. Každý Kristův následovník by se měl opravdově ptát: „Pane, co chceš, abych činil?“ Musíme se před Pánem pokořovat s postem a modlitbou, musíme přemýšlet o Božím slovu, zvláště o soudu. Nyní se musíme snažit opravdově prožívat Boží pravdy. Neztrácejme ani okamžik. Kolem nás se odehrávají velmi významné události a my žijeme na území ovládaném satanem. Nespěte, Boží strážci, nepřítel číhá nedaleko. Je stále připraven vás napadnout a porazit, jen co ochabnete nebo začnete dřímat.

Mnozí lidé posuzují svůj stav před Bohem nesprávně. Jsou rádi, že se nedopustili určitých přestupků, a přitom zapomínají a zanedbávají dobré a ušlechtilé činy, které od nich Bůh požaduje. Nestačí být stromem v Boží zahradě. Ten musí plnit Boží očekávání tím, že ponese ovoce. Bůh bude lidi volat k odpovědnosti za to, že nevykonali dobro, které mohli vykonat, protože je posilovala Boží milost. Nebeské knihy o nich říkají, že „zhodnocují zemi“. Ale ani jejich stav není beznadějný. Trpělivá láska volá i ty, kdo neberou vážně Boží milosrdenství a zneužívají jeho milost. „Probuď se ty, jenž spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus. Viztež tedy, kterak byste opatrně chodili, ... vykupujíce čas; nebo dnové zlí jsou.“ (Ef 5,14-16) Až přijde doba zkoušek, ukáže se, kdo se v životě řídí Božím slovem. V létě není rozdíl mezi stále zelenými a ostatními stromy tak zřejmý. Když však nastanou zimní bouře, zůstanou stále zelené stromy beze změny, ostatní o svou zeleň přijdou. Ani formální křesťan není dnes k rozeznání od pravého, blíží se však doba, kdy se rozdíl ukáže. Jen co se projeví nepřátelství, zavládne fanatismus a nesnášenlivost, začne pronásledování, malověrní a pokrytci zakolísají a vzdají se své víry. Praví křesťané však odolají a zůstanou pevní jako skála, jejich víra bude silnější a naděje jasnější než v době pohody. Žalmista prohlásil: „Svědectví tvá jsou má přemyšlování.“ „Z přikázaní tvých rozumnosti jsem nabyl, a protož všeliké cesty bludné nenávidím.“ (Ž 119,99.104) „Blahoslavený člověk nalézající moudrost.“ „Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce.“ (Př 3,13; Jr 17,8)