39. Doba soužení

„Toho času postaví se Michal, kníže veliké, kterýž zastává synů lidu tvého, a bude čas ssoužení, jakéhož nebylo, jakž jest národ, až do toho času; toho, pravím, času vysvobozen bude lid tvůj, kdožkoli nalezen bude zapsaný v knize.“ (Da 12,1)

Až skončí poselství třetího anděla, přestane se Kristova milost přimlouvat za hříšné obyvatele světa. Boží lid splnil svůj úkol, obdržel „pozdní déšť“, „čas odpočinutí“, rozvlažení od Hospodina, a je připraven pro nastávající dobu zkoušky. Andělé spěchají sem a tam. Anděl, vracející se ze země, ohlašuje, že jeho úkol skončil. Na svět přišla závěrečná zkouška a všichni, kdo zůstali věrni Božím přikázáním, dostali „pečeť živého Boha“. Tehdy Pán Ježíš ukončí svou prostřednickou službu v nebeské svatyni. Pozvedne ruce a pronese silným hlasem: „Dokonáno jest!“ Zástupy andělů složí své koruny, když Ježíš Kristus slavnostně oznámí: „Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě; a svatý posvětiž se ještě.“ (Zj 22,11) Případ každého člověka již bude rozhodnut, buď k životu, nebo k smrti. Ježíš Kristus vykonal smíření za svůj lid a vymazal jeho hříchy. Doplnil se počet občanů jeho království. „Království, panství a velikost království pod celým nebem“ budou dány dědicům spasení a Pán Ježíš bude vládnout jako Král králů a Pán pánů.

Až opustí nebeskou svatyni, zahalí obyvatele země temnota. V té době budou muset věřící žít před svatým Bohem bez přímluvce. Moc, která dosud zadržovala bezbožné, přestane působit, a satan bude mít nad zatvrzelými lidmi neomezenou nadvládu. Boží trpělivost skončí. Svět odmítl Boží milost, pohrdl Boží láskou a pošlapal Boží zákon. Bezbožní lidé zašli za hranici Boží milosti. Boží Duch, kterému tvrdošíjně vzdorovali, od nich nyní odešel. Nebude je chránit Boží milost a budou vydáni napospas satanu. Satan pak zavleče obyvatele světa do závěrečné velké doby soužení. Boží andělé přestanou zadržovat vichřice lidských vášní, najednou se projeví všechno zadržované napětí. Celý svět bude zatažen do strašnější zkázy, než byla zkáza starého Jeruzaléma. Jediný anděl usmrtil všechny prvorozené v Egyptě a naplnil zemi smutkem a nářkem. Když David přestoupil Boží příkaz tím, že nechal sečíst lid, způsobil jediný anděl strašnou zkázu, jako trest za jeho hřích. Stejnou moc, kterou projevili Boží andělé, projeví, až to Bůh dovolí, také zlí andělé. Tyto síly jsou již připraveny a čekají jen na Boží svolení, aby všude šířily zkázu.

Lidé, kteří zachovávali Boží zákon, budou obviněni, že zapříčinili rány, které dopadly na svět a budou považováni za příčinu strašných přírodních pohrom, válek a krveprolévání mezi lidmi, které naplní svět bídou. Moc, provázející poslední varovné poselství, vyvolává zlobu bezbožných. Jejich zášť se projeví proti všem, kdo přijmou toto poselství, a satan ještě více rozdmýchá nenávist a pronásledování.

Když Bůh opustil židovský národ, nepoznali to ani kněží, ani lid. I když je ovládl satan a propadli nejodpornějším vášním, stále se považovali za Bohem vyvolené. Kněží pokračovali dál v chrámové službě, na poskvrněném oltáři přinášeli dále oběti, denně svolávali požehnání na národ, který nesl vinu za smrt drahého Božího Syna a pokoušel se zničit jeho služebníky a apoštoly. Stejně nebudou obyvatelé země vědět, až bude v nebeské svatyni vyhlášeno neodvolatelné rozhodnutí, a tím navždy určen úděl světa. Lidé, které nakonec Boží Duch opustí, budou dále dodržovat náboženské formy. Satanská horlivost, kterou jim vdechne kníže zla, aby dokončil své zhoubné plány, bude vypadat jako horlivost pro Boha.

Protože se sobota stane předmětem sporu v celém křesťanstvu a protože se církve spojí se světskými úřady, aby vynutily uctívání neděle, stane se předmětem všeobecného zatracování malá menšina, která bude vytrvale odmítat podvolit se názoru většiny. Zazní požadavek, aby nebyla tolerována menšina, která se staví proti nařízení církví a státnímu zákonu, protože je lepší, aby trpělo několik lidí, než aby celý národ upadl do zmatku a nezákonnosti. Stejně argumentovali před více než 1900 lety představitelé židovského národa proti Kristu. Prohnaný Kaifáš prohlásil: „Jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul.“ (J 11,50) To bude rozhodující argument. Nakonec bude proti světitelům pravé soboty vydáno nařízení, které určí, že si zaslouží nejpřísnější trest a po určité době budou moci být odsouzeni k smrti. Katolicismus ve Starém světě a odpadlý protestantismus v Novém světě budou postupovat společně proti lidem, kteří dodržují všechna Boží přikázání.

Pak pro Boží lid nastane doba soužení a utrpení, kterou popsal prorok Jeremiáš jako dobu Jákobova soužení: „Takto zajisté praví Hospodin: Hlas předěšení a hrůzy slyšíme, a že není žádného pokoje. ... Obrácené všechněch oblíčeje v zsinalost. Ach, nebo veliký jest den tento, tak že nebylo žádného jemu podobného. Ale jakť koli čas jest ssoužení Jákobova, předceť z něho vysvobozen bude.“ (Jr 30,5-7)

Jákobova noc úzkosti, když v modlitbě bojoval o vysvobození z rukou Ezaua (1 M 32,24-30), je obrazem toho, co prožije Boží lid v době soužení. Jákob podvedl svého otce, aby získal požehnání určené Ezauovi. Protože mu Ezau hrozil, že ho zabije, Jákob utekl z domu, aby se zachránil. Prožil mnoho let v cizině a pak se na Boží rozkaz vydal na zpáteční cestu do rodné země se svými ženami a dětmi, se svými stády dobytka a ovcí. Když dorazil k hranicím země, vyděsila ho zpráva, že se Ezau blíží v čele oddílu bojovníků a nepochybně se mu chce pomstít. Zdálo se, že Jákob a jeho družina, neozbrojení a bezbranní, musí padnout za oběť násilí a krveprolití. S tou úzkostí a strachem se ještě pojilo tísnivé vědomí vlastní viny, protože do takového nebezpečí ho přivedl jeho vlastní hřích. Jedinou nadějí pro něj byla Boží milost, jedinou obranou modlitba. Neopomněl na nic, čím by sám mohl usmířit svého bratra za křivdu, které se proti němu dopustil, a čím by odvrátil hrozící nebezpečí. Podobně by měli také Kristovi následovníci nyní, když se blíží doba soužení, vynaložit všechno své úsilí, aby se lidem představili v pravém světle, rozptýlili předsudky a odvrátili nebezpečí, které hrozí svobodě svědomí.

Jákob se vzdálil od své rodiny, aby neviděla jeho úzkost, a sám rozmlouval s Bohem. Vyznával své hříchy a děkoval za milost, kterou mu Bůh projevil. V hluboké pokoře se dovolával smlouvy uzavřené s otci i slibů, které mu Bůh dal v nočním vidění v Bételu i v zemi jeho vyhnanství. Nadešel rozhodující okamžik jeho života, v sázce bylo všechno. Obklopen tmou a sám se dále modlil a pokořoval před Bohem. Náhle pocítil, jak se jeho ramene dotkla něčí ruka. Domníval se, že nějaký nepřítel usiluje o jeho život, a ze všech sil zoufale s útočníkem zápasil. Když začalo svítat, projevil cizinec nadlidskou sílu a po jeho dotyku se zdálo, že silný muž je ochromen. Jako bezmocný, plačící prosebník padl svému tajemnému protivníku kolem krku. Jákob nyní pochopil, že bojoval s andělem smlouvy. I když nebyl schopen dalšího boje a trpěl hroznou bolestí, nevzdal se svého úmyslu. Dlouho trpěl neklidem a výčitkami svědomí, dlouho trpěl za svůj hřích. Nyní musí získat ujištění, že mu Bůh odpustil. Zdálo se, že ho návštěvník chce opustit. Jákob se však na něho pověsil a úpěnlivě prosil o požehnání. Anděl na něj naléhal: „Pusť mne, nebť zasvitává.“ Patriarcha však zvolal: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ (1 M 32,26) Jaká se tu projevila důvěra, odhodlanost a vytrvalost. Kdyby to byl drzý, opovážlivý požadavek, Jákob by byl okamžitě zničen. Jákob však mluvil s důvěrou člověka, který vyznává svou slabost a nehodnost, a přitom věří v milost Boha, který věrně dodržuje smlouvu. „Knížetsky, pravím, potýkal se s andělem, a přemohl.“ (Oz 12,4) Pokorou, lítostí a odevzdaností přemohl tento hříšný, bloudící smrtelník Vládce nebes. S chvěním se držel Božích slibů a srdce Věčné lásky nemohlo odmítnout prosbu hříšníka. Na důkaz jeho vítězství a pro povzbuzení dalších, aby následovali jeho příkladu, mu Bůh změnil jméno, které připomínalo jeho hřích, na jméno, které bylo svědectvím o jeho vítězství. To, že Jákob bojoval s Bohem a zvítězil, bylo zárukou, že zvítězí i nad lidmi. Už se nebál setkat se s hněvem svého bratra, protože Bůh bude jeho obranou.

Satan Jákoba obvinil před anděly a tvrdil, že má právo zahubit ho za jeho hříchy. Navedl Ezaua, aby vytáhl proti Jákobovi a za dlouhé noci zápasu se snažil vnutit patriarchovi pocit viny. Tím ho chtěl odradit, aby přestal spoléhat na Boha. Přivedl Jákoba na pokraj zoufalství. Jákob věděl, že bez pomoci z nebe musí zahynout. Upřímně prosil o odpuštění svého hříchu a dovolával se Boží milosti. Nedal se odvrátit od svého úmyslu, držel se pevně anděla, prosil ho s úpěnlivým pláčem, až zvítězil.

Jako satan zapůsobil na Ezaua, aby vytáhl proti Jákobovi, tak bude působit na bezbožníky, aby zahubili Boží lid v čase soužení. A jako obvinil Jákoba, tak bude obviňovat Boží lid. Pokládá svět za své panství, avšak malá skupina lidí, kteří zachovávají Boží přikázání, se postaví proti jeho nadvládě. Kdyby je mohl zničit, bylo by jeho vítězství úplné. Vidí, že je střeží svatí andělé, a vyvozuje z toho, že jim byly odpuštěny hříchy. Neví však, že o jejich případech bylo rozhodnuto v nebeské svatyni. Zná podrobně hříchy, k jejichž spáchání je svedl; předkládá je Bohu v nejnepříznivějším světle a tvrdí, že tento lid si zaslouží právě tak jako on, aby byl vyloučen z Boží přízně. Prohlašuje, že Pán nemůže ve své spravedlnosti odpustit jejich hříchy, a přitom jej a jeho anděly zahubit. Tvrdí, že jsou jeho kořistí, a požaduje, aby mu byli vydáni, aby je mohl zničit.

Satan obviňuje Boží lid za hříchy, které spáchali, a Bůh mu dovoluje, aby jeho lid do krajnosti zkoušel. Jejich víra a důvěra v Boha i jejich vytrvalost bude tvrdě zkoušena. Když sledují svou vlastní minulost, jejich naděje se tenčí. V celém svém životě vidí totiž jen málo dobrého. Plně si uvědomují svou slabost a nehodnost. Satan se je snaží děsit pomyšlením, že jejich případ je beznadějný, že jejich nečistotu nelze nikdy odstranit. Doufá, že se mu tak podaří zničit jejich víru, že pak podlehnou jeho pokušením, a přestanou být věrní Bohu.

I když Boží věrní budou obklopeni nepřáteli, kteří je budou chtít zničit, nebudou se bát utrpení pro pravdu, ale toho, že nevyznali všechny hříchy a zda kvůli nějakému jejich nedostatku se na nich bude moci splnit Spasitelovo zaslíbení: „Jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteréž přijíti má na všecken svět.“ (Zj 3,10) Kdyby Boží následovníci měli jistotu, že jim Pán odpustil všechny hříchy, nebáli by se mučení a smrti. Ukáže-li se však, že nejsou hodni Boží přízně, a ztratí-li život kvůli svým povahovým nedostatkům, bude tím zneuctěno svaté Boží jméno.

Na všech stranách budou narážet na zrádné úklady, všude vidí projevy vzpoury. To v nich vyvolává velké přání, opravdovou touhu srdce, aby velké odpadnutí skončilo a přestala bezbožnost bezbožných. Prosí Boha, aby vzpouru zastavil, a přitom si vyčítají, že sami nemají více síly čelit přívalu zla. Cítí, že kdyby vždycky dali všechny síly do služby Kristu, byli by silnější a satan by neměl tolik moci, aby nad nimi vítězil.

Pláčí před Bohem, připomínají, že už prosili o odpuštění mnoha svých hříchů a dovolávají se Spasitelova zaslíbení: „Zdali sváže sílu mou, aby učinil se mnou pokoj, aby pravím, učinil se mnou pokoj?“ (Iz 27,5) Jejich víra nezakolísá, i když nedostanou odpověď na své modlitby okamžitě. Navzdory úzkosti, hrůzám a těžkostem se nepřestávají modlit. Chytají se Boží síly, jako Jákob se chytil anděla, a jejich srdce také volá: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“

Kdyby Jákob už předtím nelitoval svého hříchu, že získal prvorozenství podvodem, Bůh by jeho modlitbu nevyslyšel a nezachoval by milostivě jeho život. Podobně by byli přemoženi v době soužení Boží věrní, které bude trápit strach a úzkost, kdyby měli nějaké nevyznané hříchy. Zoufalství by je zbavilo víry a neměli by jistotu, že mohou prosit Boha o vysvobození. Budou si plně uvědomovat svou nehodnost, nebudou však muset odhalovat žádné skryté nepravosti. Jejich hříchy se už dříve dostaly před soud a byly vymazány, Bůh na ně už více nevzpomene.

Satan svádí lidi k tomu, aby věřili, že Bůh bude jejich nevěrnost v drobných záležitostech života přehlížet. Pán však jednáním s Jákobem ukazuje, že v žádném případě nebude schvalovat nebo trpět zlo. Satan přemůže všechny, kdo se pokoušejí omlouvat nebo skrývat své hříchy, kdo dovolují, aby jejich hříchy zůstávaly v nebeských knihách nevyznané a neodpuštěné. Čím lépe znají Boží vůli a čím vyšší postavení zastávají, tím více jejich nesprávné chování Boha rmoutí, a tím snáze nad nimi nepřítel zvítězí. Lidé, kteří odkládají přípravu na Boží den, ji nedoženou v době soužení ani kdykoli později. Stav takových lidí je beznadějný.

Formální křesťané, kteří nastoupí do posledního strašného boje nepřipraveni, budou v zoufalství vyznávat své hříchy s velkou úzkostí, zatímco satan bude nad jejich zármutkem jásat. Jejich vyznání se svou podstatou řadí k vyznání Ezaua nebo Jidáše. Tito lidé totiž naříkají nad následky svého přestoupení, nikoli nad samotným hříchem. Necítí pravou lítost, zlo se jim neoškliví. Vyznávají svůj hřích ze strachu před trestem, ale podobně jako kdysi egyptský faraón by se znovu postavili proti Bohu, kdyby byl trest odvolán.

Jákobův příběh je také ujištěním, že Bůh neodvrhne lidi, kteří byli podvedeni, pokoušeni a svedeni k hříchu, ale vrátili se k Bohu s opravdovou lítostí. Satan se bude snažit tyto lidi zničit, Bůh však vysílá své anděly, aby je v době nebezpečí těšil a chránil. Satan útočí prudce a rozhodně, jeho lži jsou záludné, Bůh však svůj lid sleduje, jeho ucho slyší jejich volání. Jsou vystaveni velikému soužení, zdá se, že plameny ohnivé pece Boží lid stráví. Nakonec však vyjdou z ruky Toho, kdo je očistí, jako zlato vyzkoušené v ohni. Láska, kterou Bůh projevuje svým dětem v době jejich nejtěžší zkoušky, je právě tak silná a vřelá jako láska, kterou k nim projevuje ve dnech, kdy se jim daří nejlépe. Potřebují však projít ohnivou pecí, aby byla odstraněna jejich světskost a aby se v nich mohla dokonale zrcadlit podoba Ježíše Krista.

Doba soužení a úzkosti, která nás čeká, bude vyžadovat víru, která dokáže překonat námahu, čekání a hlad, víru, která neochabne ani v nejtěžších zkouškách. Bůh dává všem čas milosti, aby se na dobu soužení připravili. Jákob zvítězil, protože byl vytrvalý a odhodlaný. Jeho vítězství je důkazem moci vytrvalé modlitby. Všichni, kdo se budou držet Božích zaslíbení jako Jákob, budou stejně opravdoví a vytrvalí jako on, budou mít takový úspěch, jaký měl on. Lidé, kteří nejsou ochotni vzdát se svého egoismu, prosit Boha o odpuštění, dlouze a opravdově se modlit o požehnání, požehnání neobdrží. Jak málo lidí ví, co to znamená „zápasit s Bohem“. Jak málo lidí opravdově z duše volalo k Bohu s touhou, jež odpovídá všem jejich silám. Jak málo lidí se s neochvějnou vírou drží Božích slibů, když je zalévá příval nevýslovného zoufalství.

Lidem, kteří nyní projevují málo víry, hrozí největší nebezpečí, že podlehnou satanským podvodům a nařízením znásilňujícím svědomí. Pokud ve zkoušce obstojí, budou v době soužení prožívat hlubší utrpení a octnou se ve větší úzkosti, protože se nenaučili spoléhat na Boha. Nenaučili se věřit a budou se tomu muset učit v hrozných podmínkách strachu. Měli bychom se nyní seznámit s Bohem tím, že vyzkoušíme jeho zaslíbení. Andělé zaznamenávají každou opravdovou a upřímnou modlitbu. Měli bychom se raději vzdát uspokojování sobeckých požitků nežli zanedbávat společenství s Bohem. Chudoba, odpírání, provázené Boží přízní, je lepší než bohatství, pocty, snadný život a přátelství bez Boha. Musíme si najít čas k modlitbě. Jestliže dovolíme, aby naši mysl zaujaly světské zájmy, může nám Pán poskytnout čas tím, že nám odejme naše modly, jako jsou zlato, domy, výnosné pozemky.

Mladí lidé nebudou svedeni k hříchu, pokud budou ochotni vstoupit pouze na cestu, na níž mohou žádat o Boží požehnání. Kdyby lidé, kteří nesou světu poslední varovné poselství, neprosili o Boží požehnání chladně, lhostejně a nezúčastněně, ale opravdově a s vírou jako Jákob, často by mohli říci: „Nebo jsem prý viděl Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má.“ (1 M 32,30) Pán by je pokládal za knížata, měli by sílu zvítězit v zápasu s Bohem i s lidmi.

Brzy nastane doba soužení, jaké dosud nebylo. Proto budeme potřebovat zkušenost, již dosud nemáme a kterou mnozí ani příliš netouží získat. Často bývá soužení daleko větší v představách než ve skutečnosti. O závěrečné zkoušce, která je před námi, to však neplatí. Ani nejživější obrazotvornost si nedokáže představit velikost této zkoušky. V ní bude muset každý člověk stát před Bohem sám. „Praví Panovník Hospodin, že byť pak Noé, Daniel a Job,“ kdyby byli na zemi, „nikoli by ani syna ani dcery nevysvobodili. Oni v spravedlnosti své vysvobodili by sami sebe.“ (Ez 14,20)

Nyní, kdy náš Velekněz koná za nás dílo smíření, musíme usilovat o dokonalost v Kristu. Náš Spasitel se ani myšlenkou nepoddal moci pokušení. Satan hledá v lidských srdcích slabá místa, která může využít. Když někdo pěstuje hříšnou náklonnost, satan ji zužitkuje pro svá pokušení. Pán Ježíš o sobě řekl: „Jde Kníže tohoto světa, ale nemáť nic na mně.“ (J 14,30) Satan nedokázal najít na Božím Synu nic, čím by nad ním mohl zvítězit. Boží Syn zachovával přikázání svého Otce a nebylo v něm hříchu, kterého by satan mohl využít ve svůj prospěch. V takovém stavu musí být lidé, kteří chtějí obstát v době soužení.

V tomto životě se musíme vírou v očišťující krev Ježíše Krista zbavit hříchu. Náš drahý Spasitel nás zve, abychom se spojili s Ním, abychom spojili svou slabost s jeho silou, svou nevědomost s jeho moudrostí, svou nehodnost s jeho zásluhami. Boží prozřetelnost je školou, v níž se máme učit tichosti a pokoře Pána Ježíše. Pán před nás stále staví skutečné životní cíle, nikoli cestu, kterou bychom si vybrali my, protože se nám zdá snazší a příjemnější. Je na nás, abychom spolupracovali s prostředky, které používá Pán, aby přetvořil naše povahy podle nebeského vzoru. Kdo zanedbává nebo odkládá tento úkol, vážně ohrožuje své spasení.

Apoštol Jan uslyšel ve vidění silný hlas volající z nebe: „Běda těm, jenž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má.“ (Zj 12,12) Nebeský hlas vyvolává hrůzostrašné scény. Satanův hněv roste, jak se krátí jeho čas; jeho dílo podvodu a zkázy dosáhne svého vrcholu v době soužení.

Brzy se na nebi objeví nadpřirozené úkazy jako znamení moci démonů, kteří konají zázraky. Ďábelští duchové budou navštěvovat vládce země i celý svět, zahrnou je klamy a budou na ně naléhat, aby se přidali k satanovi v jeho posledním boji proti Boží vládě. Tito satanovi pomocníci oklamou vládce i jejich poddané. Objeví se osoby, které se budou vydávat za Krista a budou vyžadovat tituly a pocty, které patří Vykupiteli světa. Budou konat zázraky uzdravování a budou tvrdit, že mají zjevení z nebe, která budou odporovat výrokům Písma.

Vrcholným činem velkého podvodného dramatu bude satanovo napodobení Ježíše Krista. Církev dlouho tvrdí, že očekává příchod Spasitele jako splnění svých nadějí. Boží nepřítel zdánlivě napodobí Kristův příchod. V různých částech světa se satan lidem ukáže jako vznešená bytost oslňující krásy, podobající se Božímu Synu, jak ho popisuje Jan ve Zjevení (Zj 1,13-15). Slávu, která ho bude obklopovat, nepřekoná nic, co dosud spatřilo lidské oko. Zazní vítězoslavné volání: „Kristus přichází! Kristus přichází!“ Lidé budou padat před ním v úctě na zem, on pozvedne ruce a bude jim žehnat, jako Kristus žehnal svým učedníkům, když žil na zemi. Jeho hlas bude měkký a podmanivý a přitom melodický. Laskavým hlasem zopakuje některé z pravd, které kdysi vyslovil Spasitel, bude uzdravovat lidské nemoci a pak bude lidem tvrdit, že změnil sobotu na neděli, a bude všem přikazovat, aby světili den, kterému on požehnal. Bude prohlašovat, že lidé, kteří stále zachovávají sedmý den, se rouhají jeho jménu tím, že neposlouchají jeho anděly, které k nim poslal se světlem a pravdou. To bude klam, kterému takřka nebude možné odolat. Jako Samaritáni, kteří byli podvedeni Šimonem Kouzelníkem, budou lidé, od nejvyššího do nejprostšího, brát vážně tyto klamy a budou říkat: „Tentoť jest Boží moc veliká.“ (Sk 8,10)

Boží lid však nebude sveden. Učení tohoto falešného Krista nebude souhlasit s Písmem. Bude žehnat ctitelům šelmy a jejího obrazu, tedy lidem, o nichž Bible říká, že na ně bude vylit Boží hněv. Navíc, Bůh satanu nedovolí, aby přesně napodobil způsob Kristova příchodu. Spasitel upozornil své následovníky, že budou v této oblasti vystaveni podvodům, proto jednoznačně popsal způsob svého druhého příchodu: „Nebo povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak aby v blud uvedli, (by možné bylo,) také i vyvolené. ... Protož řeknou-liť vám: Aj, na poušti jest, nevycházejte. Aj, v skrýších, nevěřte. Neb jakož blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, takť bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 24,24-27.31; 25,31; Zj 1,7; 1 Te 4,16.17) Skutečný příchod Pána Ježíše nebude možné napodobit. Budou o něm vědět všichni lidé, celý svět ho uvidí.

Pouze lidé, kteří opravdově studují Písmo a zamilovali si pravdu, budou chráněni před velkým klamem, který ohrozí celý svět. Pomocí Biblického svědectví odhalí zamaskovaného podvodníka. Každý člověk bude vyzkoušen. Pravý křesťan se projeví tím, jak bude odolávat pokušením. Je dnes Boží lid tak pevně zakotven v Božím slovu, že odmítne spoléhat na své smysly? Bude v kritické chvíli spoléhat výhradně na Bibli? Satan se bude snažit všemi prostředky zabránit tomu, aby se na tento den připravili a aby v něm pak obstáli. Zařídí věci tak, aby jim k tomu uzavřel cestu, omámí je pozemským bohatstvím, naloží jim těžká břemena, aby jejich srdce byla přetížena starostmi o tento život a aby je pak den zkoušky zaskočil jako zloděj. Protože dekrety vydané různými představiteli křesťanstva proti věřícím, kteří budou zachovávat Boží přikázání, zruší ochranu, kterou jim poskytuje vláda, budou vydáni napospas lidem, kteří je budou chtít zničit. Proto Boží lid uteče z měst a vesnic a společně odejde na nejpustší a nejosamělejší místa. Mnozí najdou útočiště v horách. Jako křesťané v údolí Piedmontu učiní také oni vysoká místa země svými svatyněmi a budou děkovat Bohu za „vrcholky skal“ (Iz 33,16). Avšak mnoho lidí ze všech národů a tříd, vysoce postavených i prostých, zámožných i chudých, černých i bílých, upadne do nespravedlivého a krutého otroctví. Těžké dny nastanou pro lidi, které Bůh miluje. Budou zajímáni, vsazováni do vězení, odsuzováni na smrt, někteří budou ponecháváni v odporných vězeňských kobkách, aby tam zahynuli hlady. Nikdo nebude chtít slyšet jejich nářek, nikdo nebude ochoten podat jim pomocnou ruku.

Zapomene Bůh na svůj lid v této těžké hodině? Zapomněl snad na věrného Noema, když svými soudy navštívil předpotopní svět? Zapomněl snad na Lota, když sestoupil z nebe oheň, aby zničil města v rovině? Zapomněl snad na Josefa, žijícího mezi modláři v Egyptě? Zapomněl snad na Eliáše, když mu Jezábel přísahala, že ho stihne osud Bálových proroků? Zapomněl snad na Jeremiáše, trpícího v tmavé studni ve věznici? Zapomněl snad na tři statečné mládence v rozpálené peci nebo na Daniela v jámě lvů?

„Ale řekl Sion: Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne. I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě.“ (Iz 49,14-16) Hospodin zástupů říká: „Kdož se dotýká vás, dotýká se zřítelnice oka mého.“ (Za 2,8)

Nepřátelé je mohou vsadit do vězení, vězeňské zdi však nemohou přerušit jejich spojení s Ježíšem Kristem. Pán, který vidí každou jejich slabost a zná každou jejich zkoušku, stojí nad všemi pozemskými silami. V pustých vězeňských celách je navštíví andělé a přinesou jim nebeské světlo a pokoj. Vězení se stane palácem, protože v něm budou lidé bohatí ve víře, a jeho temné stěny se rozzáří nebeským jasem jako tehdy, když se Pavel a Síla modlili a zpívali chvalozpěvy o půlnoci ve vězení ve Filipis.

Boží tresty dopadnou na ty, kdo budou chtít utlačovat a zničit Boží lid. Velká Boží shovívavost s bezbožnými některé lidi povzbuzuje k páchání zla. Jejich trest však jistě přijde a bude proto hrozný, že byl tak dlouho odkládán. „Nebo jako na hoře Perazim povstane Hospodin, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.“ (Iz 28,21) Trestat je pro našeho milosrdného Boha nezvyklá věc. „Živť jsem já, dí Panovník Hospodin, žeť nemám líbosti v smrti bezbožného.“ (Ez 33,11) Pán je „Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, … odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích.“ Avšak viníka nenechává bez trestu. „Hospodin dlouhočekající jest a velikomocný, však nikoli neospravedlňuje vinného.“ (2 M 34,6.7; Na 1,3) Přísným trestem Bůh ve své spravedlnosti obhájí autoritu svého pošlapávaného zákona. Jak přísný trest přestupníky čeká, to ukazuje skutečnost, že Pán projev spravedlnosti oddaluje. Lid, který Pán tak dlouho snášel, jemuž tak dlouho projevoval trpělivost a který nepostihl trestem, dokud onen lid nenaplnil míru své nepravosti, nakonec stihne hněv „neředěný milostí“.

Až Kristus skončí svou prostřednickou službu ve svatyni, dopadnou tresty na ty, kdo uctívají šelmu a přijali její znamení (Zj 14,9.10). Rány, které dopadly na Egypt, když Bůh chtěl vysvobodit Izrael, dávají tušit, jaké rány, co do podstaty, ale ještě větší síly, dopadnou na svět těsně před konečným vysvobozením Božího lidu. Pisatel knihy Zjevení o těch strašných ranách napsal: „Vyvrhli se vředové škodliví a zlí na lidech, majících znamení šelmy, a na těch, kteříž se klaněli obrazu jejímu.“ Moře „učiněno jest jako krev umrlého, a všeliká duše živá v moři umřela.“ Tyto hrozné rány jen obhajují Boží spravedlnost. Anděl prohlásil: „Spravedlivý jsi, Pane, ... žes to usoudil. Neboť jsou krev svatých a proroků vylévali, i dal jsi jim krev píti; hodniť jsou zajisté toho.“ (Zj 16,2-6) Tím, že odsuzovali Boží lid k smrti, zaslouží si trest, jako kdyby je vlastníma rukama zabili. Podobně Pán Ježíš prohlásil o Židech své doby, že nesou vinu za krev všech Božích věrných lidí od Ábela, protože projevovali stejné postoje jako vrahové proroků a chtěli konat stejné dílo.

V následující ráně bude slunci dána moc „trápiti lidi ohněm“ (Zj 16,8.9). Proroci líčí, jak bude země v této době vypadat: „Zpustlo pole, kvílí země. pohubeno obilé, vyschl mest, olej zhynul.“ „Vyhynulo símě pod hrudami svými, zpustly stodoly, zbořeny jsou obilnice; nebo vyschlo obilé. Aj, jak vzdychá dobytek, svírají se stáda skotů, proto že nemají žádné pastvy, ano i stáda bravů hynou. ... Vyschli potokové vod, a oheň sežral pastviska na poušti.“ „Pročež kvíliti budou zpěvové chrámoví v ten den, praví Panovník Hospodin. Množství mrtvých, mlče, namece na všelijaké místo.“ (Jl 1,10-12.17-20; Am 8,3)

Tyto pohromy nepostihnou celou zemi, protože by zahynuli všichni obyvatelé světa. Budou to však tak strašné rány, jaké lidé ještě nikdy nezažili. Všechny tresty, které postihnou lidi před ukončením doby milosti, mírní Boží milosrdenství. Kristova krev nabízí odpuštění a chrání hříšníka, aby na něj nedopadla plná odplata za jeho vinu. Při konečném soudu však trest milosrdenstvím mírněn nebude.

V onen den bude mnoho lidí toužit po ochraně Boží milosti, kterou tak dlouho odmítali. „Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových, tak že toulati se budou od moře až k moři, a od půlnoci až na východ běhati, hledajíce slova Hospodinova, však nenajdou.“ (Am 8,11.12) Boží lid nebude ušetřen utrpení. Bude pronásledován a trápen, bude trpět nedostatkem a strádat hladem, Pán ho však nenechá, aby zahynul. Bůh, který se postaral o Eliáše, nezapomene ani na jediné své dítě, které přináší oběti. Pán, který zná počet vlasů na jejich hlavách, o ně bude pečovat i v době hladu a nedostatku. Zatímco bezbožní lidé budou umírat hladem a morem, andělé budou chránit a sytit spravedlivé. Pro každého, kdo „žije spravedlivě“, platí zaslíbení: „Tomu chléb dán bude, vody jeho stálé budou.“ „Chudé a nuzné, kteříž hledají vody, an jí není, jejichž jazyk žízní prahne, já Hospodin vyslyším, já Bůh Izraelský neopustím jich.“ (Iz 33,16; 41,17) „Byť pak fík nekvetl, a nebylo úrody na vinicích; byť i ovoce olivy pochybilo, a rolí nepřinesla užitky; a od ovčince odřezován byl brav, a nebylo žádného skotu v chlévích: Já však v Hospodinu veseliti se budu, plésati budu v Bohu spasení svého.“ (Abk 3,17.18) „Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Nebudeť bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci. Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé.“ „Onť zajisté vysvobodí tě z osídla lovce, a od nejjedovatějšího nakažení morního. Brky svými přikryje tě, a pod křídly jeho bezpečen budeš; místo štítu a pavézy budeš míti pravdu jeho. Nebudeš se báti přístrachu nočního, ani střely létající ve dne. Ani nakažení morního, vlekoucího se v mrákotě, ani povětří morního, v polední čas hubícího. Padne jich po boku tvém tisíc, a deset tisíců po pravici tvé, ale k tobě se to nepřiblíží. Očima toliko svýma to spatříš, a odplatě bezbožných se podíváš. Poněvadž jsi Hospodina, kterýž útočiště mé jest, a Nejvyššího za svůj příbytek položil, nepřihodí se tobě nic zlého, aniž se přiblíží jaká rána k stánku tvému.“ (Ž 121,5-7; 91,3-10)

Z lidského pohledu to bude vypadat tak, že Boží lid bude muset brzy zpečetit své svědectví vlastní krví, jako kdysi mučedníci. I Boží lid se začne obávat, že je Pán zanechal, aby padli do rukou svých nepřátel. Bude to doba velkého vnitřního zápasu. Ve dne i v noci budou volat k Bohu, aby je vysvobodil. Bezbožní budou jásat a posmívat se jim: „Kde je teď vaše víra? Proč vás Bůh nevysvobodí z našich rukou, když jste jeho lid?“ Boží věrní si však vzpomenou, jak kněží a představitelé národa volali s posměchem na Ježíše umírajícího na kříži: „Jiným pomáhal, sám sobě nemůž pomoci. Jestliže jest král Židovský, nechať nyní sstoupí s kříže, a uvěříme jemu.“ (Mt 27,42) Jako kdysi Jákob, budou zápasit s Bohem. Bude na nich vidět, že vnitřně bojují, budou bledí. Nepřestanou však volat k Bohu.

Kdyby se lidé mohli dívat nebeským zrakem, viděli by zástupy mocných andělů, jak pečují o ty, kdo zachovávají Kristovo slovo. Se soucitem sledují andělé jejich soužení a naslouchají jejich modlitbám. Čekají na rozkaz svého Velitele, aby je mohli vysvobodit z hrozícího nebezpečí. Musí však ještě chvíli čekat. Boží lid musí vypít pohár a projít křtem. Právě toto prodlení, které jim působí soužení, je nejlepším vyslyšením jejich modliteb. Když se snaží ve víře čekat na Pána, projevují takovou víru, naději a trpělivost, jakou ve svém náboženském životě dosud neprojevili. Kvůli vyvoleným bude však doba soužení zkrácena. „A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí? ... Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí.“ (L 18,7.8) Konec přijde rychleji, než budou lidé očekávat. Pšenice bude sebrána a svázána do snopů pro Boží sýpku, plevel bude svázán do otepí pro zničující oheň.

Nebeští strážci, věrni svěřenému úkolu, nepřestanou být na stráži. I když všeobecné nařízení stanoví dobu, kdy mají být lidé věrní Božím přikázáním odsouzeni k smrti, nebudou jejich nepřátelé v mnoha případech na stanovenou dobu čekat a budou se pokoušet připravit je o život ještě dříve, než zákon vstoupí v platnost. Nikdo však nebude moci překonat mocné strážce hlídající každého věrného Kristova následovníka. Někteří věrní budou napadáni při svém útěku z měst a vesnic, ale zbraně pozdvižené proti nim se zlomí a klesnou bezmocně k zemi jako stébla slámy. Jiné ochrání andělé v podobě vojáků.

Bůh ve všech dobách svému lidu pomáhal a vysvobozoval jej prostřednictvím svých andělů. Nebeské bytosti mají aktivní účast na lidských záležitostech. Objevovaly se v rouchu zářícím jako blesk, jindy přicházely jako lidé v poutnickém oděvu. Andělé v lidské podobě se ukazovali Božím dětem. Odpočívali v poledne pod duby, jako by byli unaveni. Přijímali pozvání, aby se stali hosty v lidských domovech. Sloužili jako průvodci poutníků, kteří museli cestovat v noci. Vlastníma rukama zapalovali oheň na oltáři. Otevírali dveře vězení a vysvobozovali Boží služebníky. Oděni nebeskou výzbrojí přišli odvalit kámen od Spasitelova hrobu.

V lidské podobě se andělé často účastní shromáždění věřících. Navštěvují ovšem také shromáždění bezbožných lidí, jako kdysi navštívili Sodomu, a sledují jejich projevy, aby se ukázalo, zda překročili hranici Boží shovívavosti. Pán rád projevuje milosrdenství a kvůli těm několika lidem, kteří mu opravdu slouží, zadržuje pohromy a prodlužuje pokoj všech ostatních. Jak málo si lidé, již hřeší proti Bohu, uvědomují, že vděčí za svůj život malé skupině věrných, kterým se tak rádi vysmívají a které utlačují. I když si to vládci světa neuvědomují, v jejich radách často promlouvají andělé. Lidé se na ně dívali, poslouchali jejich výzvy, odporovali jejich návrhům a zesměšňovali jejich rady. Svýma rukama je uráželi a bili. V poradních shromážděních a před soudy prokázali nebeští poslové, že znají dobře dějiny lidstva. Prokázali, že umějí hájit utlačované lépe než nejschopnější a nejvýmluvnější obhájci. Překazili zlé záměry a zastavovali špatnosti, které by velmi zabrzdily Boží dílo a působily by Božímu lidu velké utrpení. V hodině nebezpečí a soužení „vojensky se klade anděl Hospodinův okolo těch, kteříž se ho bojí, a zastává jich“ (Ž 34,8).

Boží lid s velkou touhou vyhlíží znamení přicházejícího Krále. Když se strážců zeptají: „Strážný, co bylo v noci?“ dostanou okamžitě odpověď: „Přišlo jitro, a tolikéž noc.“ (Iz 21,11.12) První paprsky světla prosvěcují oblaky nad vrcholy hor. Brzy vysvitne Slunce spravedlnosti. Blíží se jitro i noc, začátek nekonečného dne pro spravedlivé, začátek věčné noci pro bezbožné.

Když bojující věrní vysílají své prosby k Bohu, zdá se, že je téměř stržen závoj, který je odděluje od neviditelného světa. Nebe se rozhořívá úsvitem věčného dne a jako píseň andělského sboru znějí slova: „Vytrvejte ve své věrnosti. Přichází pomoc.“ Kristus, všemocný Vítěz, připravil pro své unavené bojovníky korunu nesmrtelné slávy. Z pootevřených dveří zní jeho hlas: „Hle, jsem s vámi. Nebojte se. Znám všechny vaše starosti. Zakoušel jsem váš zármutek. Nebojujete s neporazitelným nepřítelem. Vybojoval jsem vítězství za vás a v mém jménu slavně zvítězíte.“ Drahý Spasitel nám pošle pomoc právě včas, když ji budeme potřebovat. Cestu do svého království posvětil svými šlépějemi. Každý trn, který zraní naše nohy, zranil také jeho. Každý kříž, který máme nést, nesl před námi. Dopouští zápasy, abychom se připravili na pokoj. Doba soužení je pro Boží lid těžká zkouška ohněm. Je to ale také doba, kdy má každý věřící vzhlížet vzhůru a vírou hledět na duhu zaslíbení, která se nad ním klene. „A tak ti, kteréž vykoupil Hospodin, ať se navrátí, a přijdou na Sion s prozpěvováním, a veselé věčné ať jest na hlavě jejich; radosti a veselé ať dojdou, zámutek pak a úpění ať utekou. Já, já jsem utěšitel váš. Jakáž jsi ty, že se bojíš člověka smrtelného, a syna člověka trávě podobného“ ... Proč „se děsíš ustavičně každého dne prchlivosti ssužujícího, jakž se jen postrojí, aby hubil? Ale kdež jest pak ta prchlivost toho, kterýž ssužuje? Pospíšíť, aby zajatý propuštěn byl; neboť neumře v jámě, aniž bude míti jaký nedostatek chleba svého. Jáť jsem zajisté Hospodin Bůh tvůj, kterýž rozděluje moře, jehož vlny zvuk vydávají. Hospodin zástupů jest jméno mé, kterýž jsem vložil slova svá v ústa tvá, a stínem ruky své přikryl jsem tě.“ (Iz 51,11-16) „A protož slyš nyní toto, ztrápená a opilá, ale ne vínem: Takto praví Pán tvůj, Hospodin a Bůh tvůj, vedoucí při lidu svého: Aj, beru z ruky tvé kalich hrůzy, i kvasnice kalicha prchlivosti mé, nebudeš ho píti více. Ale dám jej do ruky těch, jenž tě ssužují, kteříž říkali duši tvé: Sehni se, ať přes tě přejdeme, jimž jsi podkládala jako zemi hřbet svůj, a jako ulici přecházejícím.“ (Iz 51,21-23) Boží oko, které pozoruje věky, předně sleduje rozhodnou chvíli, která čeká jeho lid, až se proti němu spiknou pozemské mocnosti. Jako vyhnanci se budou strachovat, že zahynou hlady nebo násilnou smrtí. Svatý Bůh, který rozdělil Rudé moře před Izraelem, projeví svou nesmírnou moc a ukončí jejich otroctví. „Tiť budou, praví Hospodin zástupů, v den, kterýž já učiním, mým klínotem, a slituji se nad nimi, jako se slitovává otec nad synem svým, kterýž mu slouží.“ (Mal 3,17) Kdyby krev Kristových věrných svědků byla prolita v této době, nebyla by, jako kdysi krev mučedníků, semenem, které by přineslo pro Boha úrodu dalších věřících. Jejich věrnost by nepřesvědčila ostatní o pravdě, protože zatvrzelé srdce tak dlouho odmítalo projevy milosti, že už na ně nepůsobí. Kdyby Bůh nechal spravedlivé, aby padli za kořist svým nepřátelům, bylo by to vítězství knížete zla. Žalmista volá: „Nebo tu mne ukryje v stánku svém, v den zlý schová mne v skrýši stanu svého.“ (Ž 27,5) Pán Ježíš řekl: „Ej lide můj, vejdi do pokojů svých, a zavři dvéře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv. Nebo aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země.“ (Iz 26,20.21) Vysvobození věrných, kteří trpělivě čekají na jeho příchod a jejichž jména jsou zapsána v knize života, bude slavné.