14. První učedníci

Jan Křtitel kázal a křtil v Betabaře za Jordánem. Poblíž tohoto místa Bůh kdysi zastavil tok řeky, aby Izraelci mohli přejít na druhý břeh. Nedaleko odtud dobyla nebeská vojska opevněné Jericho. V lidech ožily vzpomínky na tyto události a probudily v nich obrovský zájem o Křtitelovo poselství. Zástupy, které denně proudily k břehům Jordánu, si kladly otázku, zda Bůh, který v minulosti vykonal tolik zázraků, zase projeví svoji moc a vysvobodí Izrael.

Jan zapůsobil svým kázáním na lid tak silně, že vzbudil i pozornost náboženských vůdců. Římané se na každé shromáždění lidu dívali s nedůvěrou, protože se obávali povstání. Jakýkoliv náznak vzpoury vzbuzoval strach i v židovských vůdcích. Jan neuznával autoritu velerady a nežádal ji o žádné povolení ke svému působení. Káral vladaře i lid, farizeje i saduceje. Lid jej však dál horlivě následoval. Zájem o jeho dílo neustále rostl. Velerada se domnívala, že je jí Jan jako učitel lidu podřízen. On se však její moci nikdy nepodrobil.

Veleradu tvořili vybraní kněží, přední muži a učitelé národa. V čele stál obvykle velekněz. Všichni členové museli být muži pokročilého věku, ne však starci. Museli se dobře vyznat v židovském náboženství a historii a být všeobecně vzdělaní. Nesměli být nijak tělesně postižení, museli být ženatí a mít děti. To dávalo naději, že budou lidštější a ohleduplnější než ostatní. Zasedali v místnosti, která byla spojena s jeruzalémským chrámem. V době, kdy byli Židé nezávislí, plnila velerada úlohu nejvyššího soudu a měla v rukou světskou i církevní moc. I když nyní podléhala římské svrchovanosti, stále měla značný vliv na občanské i náboženské záležitosti.

Velerada nemohla prošetření Janovy činnosti odkládat. Někteří připomínali zjevení, které dostal Zachariáš v chrámě, a proroctví, kterým označil své dítě za předchůdce Mesiáše. Během třiceti let plných různých nepokojů a změn se na tyto věci téměř zapomnělo. Připomněl je až rozruch, který Jan svou činností vyvolal.

Izrael už dlouho neměl žádného proroka a takové volání po nápravě, jakého byl nyní svědkem, už dávno nepamatoval. Výzva k vyznání hříchu zněla nově a překvapivě. Mnozí židovští představitelé nechtěli o Janových výzvách a výtkách ani slyšet. Nechtěli odhalit tajemství vlastního života. Jan otevřeně ohlašoval příchod Mesiáše. Lidé věděli, že sedmdesát týdnů do příchodu Mesiáše, o kterých hovoří Danielovo proroctví, už téměř uplynulo. Všichni se chtěli dožít národní slávy, kterou v té době netrpělivě očekávali. Byli tak nadšení, že veleradě brzy nezbývalo nic jiného, než Janovo dílo buď uznat, nebo zavrhnout. Její moc nad lidem slábla. Stála před vážným problémem, jak si udržet své postavení. V naději, že najde nějaké řešení, vyslala k Jordánu zástupce kněží a levitů, aby s novým učitelem promluvili.

Když dorazili k řece, byl tam již shromážděn dav lidí a všichni poslouchali Janovo kázání. Nadutí rabíni přišli ve vší vážnosti, aby zapůsobili na lid a vynutili si od proroka uznání. Lidé jim uctivě a snad i trochu ze strachu uvolňovali cestu. Zástupci velerady se ve skvostných oblecích pyšně a sebevědomě postavili před proroka.

„Kdo jsi?“ ptali se. Jan věděl, co mají na mysli, a proto odpověděl: „Já nejsem Kristus.“ „Jak to tedy je? Jsi Elijáš?“ „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ „Ne.“ „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izajáš.“ (J 1,19-23)

Jan se odvolal na Písmo, na krásné proroctví Izajáše: „‘Potěšte, potěšte můj lid,’ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění… Hlas volajícího: ‘Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.’“ (Iz 40,1-5)

Když v dávných dobách projížděl král zapadlými kouty svého panství, vysílal před královským vozem skupinu mužů, kteří vyrovnávali hrboly a zasypávali výmoly, aby mohl panovník bezpečně a bez překážek pokračovat v cestě. Prorok použil tohoto obrazu k objasnění díla evangelia. „Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy.“ Když se Boží Duch dotkne člověka svou zázračnou probouzející silou, pokoří v něm pýchu. Lidé poznají nicotnost světských radovánek, postavení i moci. „Boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista.“ (2 K 10,4.5) Potom pochopíme, že jediné, co má cenu, je pokora a obětavá láska, kterých jsme si tak málo vážili. To je dílo evangelia a Janovo poselství bylo jeho součástí.

Rabíni se dále vyptávali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Elijáš ani ten Prorok?“ (J 1,25) Slovy „ten Prorok“ označovali Mojžíše. Židé se přikláněli k víře, že Mojžíš vstane z mrtvých a bude vzat do nebe. Nevěděli, že už byl vzkříšen. Když začal Křtitel veřejně působit, mnozí si mysleli, že by to mohl být Mojžíš, který vstal z mrtvých. Jan totiž velmi dobře znal proroctví i dějiny Izraele.

Židé také věřili, že před příchodem Mesiáše se osobně zjeví Elijáš. Jan tuto naději vyvrátil. Jeho slova však měla ještě hlubší význam. Později Ježíš o Janovi řekl: „A chcete-li to přijmout, on je Elijáš, který má přijít.“ (Mt 11,14) Jan přišel v duchu a moci Elijáše vykonat to, co kdysi konal dávný prorok. Kdyby jej Židé byli přijali, byl by pro ně toto dílo dokonal. Oni však jeho poselství odmítli. Pro ně nebyl Elijášem. Mezi nimi nemohl své poslání dokončit.

Mnozí z těch, kdo se shromáždili u Jordánu, byli i u Ježíšova křtu, ale znamení, které se tehdy ukázalo, viděli jen někteří. V průběhu několika měsíců Janovy služby mnoho lidí odmítlo jeho výzvu k pokání. Zatvrdili svá srdce a mysl se jim zatemnila. Nepostřehli nebeské svědectví při Ježíšově křtu. Oči, které se nikdy s vírou neobracely k Neviditelnému, neviděly zjevení Boží slávy. Uši, které nikdy nenaslouchaly jeho hlasu, neslyšely slova svědectví. Tak je tomu i dnes.

Ve shromážděních se často projevuje přítomnost Krista a jeho andělů, ale mnoho lidí o tom neví. Nic zvláštního nevidí. Někteří však Kristovu přítomnost poznávají. Je pro ně velkým potěšením, povzbuzením a požehnáním. Naplňuje jejich srdce pokojem a radostí.

 

Svědectví Jana Křtitele

Vyslanci z Jeruzaléma se ptali Jana: „Proč tedy křtíš?“ a čekali na odpověď. Jan pohlédl na shromážděné zástupy, oči mu náhle vzplanuly, tvář se rozzářila, byl hluboce dojat. Rozpřáhl ruce a zvolal: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ (J 1,26.27)

Poselství pro veleradu bylo jasné a jednoznačné. Janova slova se nemohla vztahovat na nikoho jiného než na dávno zaslíbeného Spasitele. Mesiáš je mezi nimi! Kněží a představení Izraele se s údivem rozhlíželi kolem sebe a hledali ho. V zástupu jej však nebylo možné rozpoznat.

Při křtu označil Jan Ježíše za Beránka Božího, a tím vrhl na Mesiášovo dílo nové světlo. Prorok měl na paměti Izajášova slova: „Byl… jako beránek vedený na porážku.“ (Iz 53,7) V následujících týdnech zkoumal Jan s novým zájmem proroctví a učení o obětní službě. Nepodařilo se mu jasně rozlišit dvě fáze Kristova díla – Spasitel jako trpící oběť a jako vítězný král –, ale pochopil, že jeho příchod má hlubší význam, než si kněží a lid myslí.  Když se Ježíš vrátil z pouště, Jan jej zahlédl v zástupu a s důvěrou očekával, že ukáže lidu nějaké znamení, aby poznali, kým vlastně je. Téměř netrpělivě očekával, že Spasitel oznámí své poslání. Ježíš však neřekl ani slovo, nedal žádné znamení. Neodpověděl na to, co o něm Křtitel řekl, ale připojil se k Janovým učedníkům. Nepodal žádný viditelný důkaz o svém zvláštním poslání, neudělal nic, čím by na sebe upoutal pozornost.

Následujícího dne viděl Jan Ježíše, jak k němu přichází. Prorok, ozářený světlem Boží slávy, pozdvihl ruce a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael… Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‘Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.’ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ (J 1,29-34)

Tohle je tedy Kristus? Jan jej právě představil jako Božího Syna. Lidé na něho hleděli s údivem a posvátnou úctou. Janova slova je hluboce zasáhla. Mluvil k nim ve jménu Boha. Každý den poslouchali, jak je kárá za jejich hříchy, a jejich přesvědčení, že ho poslalo nebe, stále sílilo. Ale kdo byl ten muž, větší než Jan Křtitel? Na jeho oděvu ani na jeho chování nebylo nic, co by svědčilo o vysokém postavení. Byl to očividně prostý člověk, oblečený stejně obyčejně jako ostatní chudí.

V zástupu bylo několik lidí, kteří při Kristově křtu viděli Boží slávu a slyšeli Boží hlas. Od té doby se však Spasitelův vzhled velmi změnil. Při křtu zdobila jeho tvář nebeská záře, ale teď byl bledý, unavený a vyhublý. Poznal ho jenom prorok Jan.

Když se však na něho lidé dívali, viděli v něm božský soucit i moc. Každý jeho pohled, každý rys jeho tváře svědčil o pokoře a nevýslovné lásce. Působil na okolí zvláštním duchovním vlivem. Choval se vlídně a skromně, ale lidé si uvědomovali, že je v něm skryta síla, kterou nelze utajit. Je to ten, kterého Izrael tak dlouho očekával?

Ježíš přišel v chudobě a ponížení, aby nám mohl být příkladem i Vykupitelem. Jak by nás mohl učit pokoře, kdyby se byl objevil ve vší královské nádheře? Jak by mohl zvěstovat to, co přednesl v Kázání na hoře? Kde by byla naděje chudých, kdyby Ježíš přišel mezi lidi jako král?

Zástupu však připadalo nemožné, aby ten, kterého Jan označil za Božího Syna, naplnil jejich vznešené naděje. Mnozí byli zklamaní a velmi rozpačití.

Slova o tom, že Ježíš obnoví izraelské království, která by byli kněží a rabíni tak rádi slyšeli, nezazněla. Takového krále čekali a vyhlíželi, takového krále byli ochotni uznat. Ale toho, kdo chtěl zřídit království spravedlnosti a pokoje v jejich srdcích, přijmout nechtěli.

 

Ondřej a Jan, první učedníci

Další den, když byl Jan se dvěma ze svých učedníků, opět spatřil Ježíše v zástupu lidí. Prorokovu tvář opět ozářila Boží sláva a zvolal: „Hle, beránek Boží.“ Jeho slova učedníky silně zasáhla. Příliš jim nerozuměli. Co to znamená „Beránek Boží“? Jan sám to nijak nevysvětlil.

Opustili Jana a vydali se hledat Ježíše. Jeden z nich byl Ondřej, bratr Šimona, druhý evangelista Jan. Stali se prvními Kristovými učedníky. Za Ježíšem je hnala neodolatelná touha. Chtěli s ním mluvit, ale zmocnila se jich posvátná bázeň a nebyli schopni ze sebe vypravit ani slovo. Stále je trápila otázka: „Je to Mesiáš?“

Ježíš věděl, že učedníci jdou za ním. Byli prvním ovocem jeho díla a on měl velkou radost, že odpověděli na nabídku jeho milosti. Obrátil se k nim a zeptal se: „Co hledáte?“ Chtěl, aby se svobodně rozhodli, zda se vrátí, nebo aby řekli, co chtějí.

Měli jen jediný cíl. Zajímala je jediná osoba. Zvolali: „Rabbi, kde bydlíš?“ V krátkém rozhovoru na cestě nemohli získat to, po čem toužili. Chtěli být s Ježíšem sami, sedět u jeho nohou a poslouchat, co jim říká. „Odpověděl jim: ‘Pojďte a uvidíte!’ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho.“ (J 1,39)

Kdyby měli Jan a Ondřej tak malou víru jako kněží a přední muži Izraele, nebyli by se stali Ježíšovými žáky. Byli by za ním přišli kritizovat a odsuzovat jeho výroky. Mnozí lidé se tímto způsobem připravují o nejcennější příležitosti ve svém životě. První dva učedníci však uposlechli výzvu Ducha svatého, kterou slyšeli v kázání Jana Křtitele. Rozpoznali hlas nebeského Učitele. V Ježíšových slovech nalezli sílu, pravdu a krásu. Ukázala jim učení starozákonních spisů v novém světle.

Pokání, víra a láska umožňují člověku přijmout nebeskou moudrost. Víra, která se projevuje láskou, je klíčem k poznání a každý, kdo miluje, zná Boha (1 J 4,7).

Apoštol Jan byl opravdový, citově založený, horlivý, ale i hloubavý člověk. Začínal chápat Kristovu slávu. Uvědomoval si, že nespočívá ve světské okázalosti a moci, jak se domnívali jeho učitelé. Viděl v Ježíši „slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). Úvahy o tomto podivuhodném tématu ho zcela pohltily.

 

Šimon Petr, Filip a Natanael

Ondřej měl velikou radost a chtěl se o ni podělit. Vyhledal svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše.“ (J 1,41) Šimon se nenechal dvakrát pobízet. I on slyšel kázání Jana Křtitele. Ihned se vydal za Spasitelem. Kristus se na něho podíval a uviděl před sebou jeho povahu i celý jeho život. Jeho vznětlivost, láskyplné a soucitné srdce, ctižádost i přehnané sebevědomí, jeho budoucí pád, pokání, všechno jeho úsilí i mučednickou smrt. Řekl mu: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ (J 1,42)

„Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: ‘Následuj mě!’“ (J 1,43) Filip poslechl a hned začal pro Krista pracovat.

Filip přivedl Natanaela. Také on byl tehdy v davu a slyšel, jak Jan Křtitel označil Ježíše za Beránka Božího. Když ho však viděl na vlastní oči, byl zklamán. Cožpak může být tento udřený a zjevně chudý muž Mesiášem? Říkal si, ale neodvážil se Ježíše odmítnout, protože Janovo poselství ho přesvědčilo.

Filip přišel za Natanaelem právě ve chvíli, kdy Natanael mezi stromy rozjímal o Janových slovech a o proroctvích, jež se vztahovala na Mesiáše. Modlil se, aby mu Bůh dal poznat, zda ten, kterého Jan označil za Mesiáše, je skutečně zaslíbeným vysvoboditelem. Duch svatý ho ujistil, že Bůh navštívil svůj lid a seslal mu „roh spásy“. Filip věděl, že Natanael zkoumá proroctví, a našel ho pod fíkovníkem zrovna, když se modlil. Často se totiž na tomto odlehlém místě modlili spolu.

Poselství: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci“ (J 1,45), připadalo Natanaelovi jako přímé vyslyšení jeho modlitby. Filipova víra však byla stále ještě slabá. Nejistě dodal: „Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanaela se zase zmocnily předsudky. Namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1,46)

Filip se s ním nepřel. Řekl: „‘Pojď a přesvědč se!’ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: ‘Hle, pravý izraelita, v němž není lsti.’“ Natanael se překvapeně zeptal: „‘Odkud mě znáš?’ Ježíš mu odpověděl: ‘Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.’“ (J 1,46-49)

To stačilo. Duch svatý, který ujišťoval Natanaela při modlitbě pod fíkovníkem, k němu nyní promluvil Ježíšovými slovy. Přes všechny pochybnosti i předsudky Natanael přece jen přišel ke Kristu s upřímnou touhou poznat pravdu, a ta se mu splnila. Měl větší víru než Filip, který ho k Ježíši přivedl. Řekl: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49)

Kdyby se byl Natanael řídil radami rabínů, nikdy by nebyl Ježíše našel. On se však šel přesvědčit a sám se rozhodl, že se stane Ježíšovým učedníkem. I dnes předsudky brání mnohým lidem v poznání pravdy. Kdyby byli ochotni jít a přesvědčit se, bylo by všechno jiné. Ti, kdo se spoléhají na lidi a řídí se jejich radami, nedojdou k spásnému poznání pravdy. Stejně jako Natanael potřebuje i každý z nás zkoumat Boží slovo a prosit o osvícení Duchem svatým. Kristus, který viděl Natanaela pod fíkovníkem, uvidí při soukromé modlitbě i nás. Andělé světla provázejí každého, kdo pokorně prosí o Boží vedení.

 

Založení církve

Povoláním Jana, Ondřeje, Šimona, Filipa a Natanaela byl položen základ křesťanské církve. Jan přivedl ke Kristu dva další učedníky. Potom jeden z nich, Ondřej, vyhledal svého bratra a pozval ho ke Spasiteli. Pak byl povolán Filip. Ten zase vyhledal Natanaela. Tyto příklady nám ukazují, jak důležité je vydávat osobní svědectví a zvát příbuzné, přátele a sousedy. Někteří lidé se celý život hlásí ke Kristu, ale nikdy se sami nepokusí přivést ke Spasiteli byť jen jediného člověka. Všechno nechávají na kazateli. Ten sice může být na své povolání dobře připraven, ale nemůže dělat to, čím Bůh pověřil členy církve.

Mnoho lidí potřebuje službu křesťanské lásky. Čekají, až je někdo osloví. Mnozí zahynuli, přestože mohli být zachráněni, kdyby se jim byli jejich sousedé, obyčejní lidé, věnovali. Pro Kristovy služebníky je práce všude – v rodině, v sousedství, ve městě, kde žijí. Pokud jsme opravdovými křesťany, bude pro nás tato práce potěšením. Dokud člověk netouží sdělit druhým, jak vzácného přítele našel v Ježíši, není obrácen. Spásnou a posvěcující pravdu si křesťan nemůže nechat jen pro sebe.

Všichni, kdo se zasvětili Bohu, šíří světlo. Bůh je pověřuje, aby se s ostatními dělili o bohatství jeho milosti. Slibuje: „Obdařím je i okolí svého pahorku požehnáním a v pravý čas sešlu vydatný déšť; budou to deště požehnání.“ (Ez 34,26)

Filip řekl Natanaelovi: „Pojď a přesvědč se!“ Nechtěl po něm, aby přijal svědectví někoho jiného, ale aby se sám šel na Krista podívat. Od chvíle, kdy Kristus vystoupil k Otci, jej na zemi zastupují jeho učedníci. Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak přivést lidi ke Kristu, je odrážet jeho charakter v každodenním životě. Vliv, jakým působíme na své okolí, nezávisí ani tak na tom, co říkáme, jako na tom, jací jsme. Lidé mohou odmítat náš způsob myšlení, mohou pohrdat naším přesvědčením a odolávat našim výzvám. Život naplněný nezištnou láskou je však důkazem, který nemohou popřít. Zásadovost a Kristova pokora má ve světě velkou váhu.

Kristovo učení bylo výrazem vnitřního přesvědčení a zkušenosti. Lidé, kteří se učí od Krista, se stávají učiteli podle božského řádu. Boží slovo zvěstované ústy člověka, který je jím sám posvěcen, má životodárnou moc. Přitahuje posluchače a přesvědčuje je, že toto slovo je živé.

Když někdo přijme pravdu s láskou, která je v ní obsažena, projeví se to v jeho chování i řeči. Hlásá to, co sám o Slově života slyšel, co sám viděl a přijal, aby i ostatní mohli spolu s ním poznávat Krista. Ve svědectví z jeho úst, jichž se dotkl žhavý uhlík z oltáře (Iz 6,6), poznají vnímaví lidé pravdu, která člověka posvěcuje.

Tomu, kdo se snaží předat světlo dál, Bůh žehná. „Budou to deště požehnání.“ (Ez 34,26) „Kdo občerstvuje, bude též občerstven.“ (Př 11,25) Bůh by mohl uskutečnit svůj záměr a zachránit hříšníky i bez našeho přispění. Máme-li se však povahou podobat Kristu, musíme se podílet na jeho díle. Chceme-li s ním prožívat radost z pohledu na lidi vykoupené jeho obětí, musíme s ním spolupracovat na jejich záchraně.

První projev Natanaelovy víry – bezvýhradný, opravdový a upřímný, zněl Ježíšovi jako hudba. „Ježíš mu odpověděl: ‘Ty věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkem? Uvidíš věci daleko větší.’“ (J 1,50) Spasitel s radostí očekával šíření svého díla. Těšil se, až bude kázat evangelium poníženým, uzdravovat zkroušené a vyhlašovat svobodu zajatcům hříchu. Při pomyšlení na požehnání, která lidem přinesl, Ježíš dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (J 1,51)

Kristus tím ve skutečnosti řekl: Na břehu Jordánu se otevřelo nebe a sestoupil na mě Duch v podobě holubice. Nebylo to nic jiného než znamení, které potvrzovalo, že jsem Boží Syn. Pokud ve mě věříte, vaše víra poroste. Poznáte, že nebe je otevřené a nikdy se nezavře. Otevřel jsem je pro vás. Boží andělé vystupují vzhůru a přinášejí Otci modlitby ubohých a nešťastných lidí. Potom k nim zase sestupují s požehnáním, nadějí, povzbuzením i pomocí a přinášejí jim život.

Boží andělé neustále proudí z nebe na zem a ze země do nebe. Zázraky, které Kristus vykonal pro zarmoucené a trpící lidi, byly dílem Boží moci a uskutečnily se za přispění andělů. S jejich pomocí k nám skrze Krista přichází veškeré Boží požehnání. Spasitel vzal na sebe lidskou podobu, a tím spojil své zájmy se zájmy padlých Adamových dětí. Svým božstvím však zároveň zůstal spojen s Božím trůnem. Jeho prostřednictvím jsou lidé spojeni s Bohem a Bůh s lidmi.