15. Na svatbě v Káně

Ježíš nezačal své dílo žádným velkým činem před veleradou v Jeruzalémě. Jeho moc se projevila na rodinné slavnosti v jedné malé galilejské vesnici. Chtěl přispět k radosti svatebčanů při hostině. Ukázal, že cítí s lidmi a chce jim pomáhat ke štěstí. Při pokušení na poušti sám vypil kalich utrpení. Přišel, aby lidem přinesl kalich požehnání a posvětil jejich životy.

Vrátil se od Jordánu do Galileje. V malé obci nedaleko Nazareta, v Káně, se měla konat svatba. Ženich a nevěsta byli příbuzní Josefa a Marie. Ježíš o této rodinné slavnosti věděl. Vydal se do Kány a byl spolu se svými učedníky pozván na hostinu.

Po nějakém čase se zase setkal se svou matkou. Marie se doslechla o znamení, které se ukázalo při Ježíšově křtu v Jordánu. Zprávy o tom se donesly i do Nazareta a ona si opět připomněla to, co už tolik let uchovávala ve svém srdci. Jako celý Izrael byla i Marie hluboce zasažena působením Jana Křtitele. Dobře si pamatovala proroctví, které bylo vyřčeno při jeho narození. Janovo přátelství s Ježíšem v ní probudilo nové naděje. Dozvěděla se také o Ježíšově tajemném odchodu na poušť a začaly ji znepokojovat neblahé předtuchy.

Ode dne, kdy k ní doma v Nazaretě promluvil anděl, uchovávala v paměti každý důkaz o tom, že Ježíš je Mesiáš. Jeho čistota a obětavost ji ujišťovaly, že ho skutečně poslal Bůh. Někdy však také pochybovala, prožívala zklamání a přála si, aby už přišel čas, kdy Ježíš odhalí svou slávu. Josef, se kterým sdílela tajemství Ježíšova narození, zemřel. Neměla nikoho, komu by se mohla svěřit se svými nadějemi a obavami. Poslední dva měsíce pro ni byly velmi smutné. Ježíš, u něhož nacházela porozumění a útěchu, byl daleko. Přemýšlela o slovech Simeona: „I tvou vlastní duší pronikne meč.“ (L 2,35) Vzpomínala na úzkost, kterou prožívala, když o Ježíši tři dny nevěděla. Tehdy se bála, že jej navždy ztratila, a s napětím čekala, až se vrátí.

Nyní se s ním setkává na svatbě. Je to zase on – milující a poslušný syn. A přece je jiný. Jeho tvář se změnila. Je poznamenána zápasem, který prožil na poušti, a zároveň je v ní nový výraz důstojnosti a moci, jenž svědčí o jeho nebeském poslání. Je s ním skupina mladých mužů, kteří ho s úctou pozorují a nazývají ho Mistrem. Vyprávějí Marii, co viděli a slyšeli při křtu i při jiných příležitostech. Dodávají: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci.“ (J 1,45)

Hosté se shromáždili a na mnohých z nich bylo vidět, že jsou něčím zaujati. Celou společnost ovládalo vzrušení. Lidé spolu živě, ale tiše hovořili ve skupinkách. Všichni udiveně hleděli na Mariina syna. Když Marie slyšela svědectví učedníků o Ježíši, zaradovala se. Bylo pro ni ujištěním, že její dávné naděje nebyly marné. Musela by však být více než člověk, aby se k její svaté radosti nepřimísila i trocha přirozené mateřské pýchy. Když viděla, jak na něho lidé hledí, zatoužila po tom, aby ukázal, že je skutečně Božím Pomazaným. Myslela si, že se právě naskytla vhodná příležitost k tomu, aby předvedl nějaký zázrak.

 

Vztah k Marii

V tehdejší době trvala svatba obvykle několik dní. V Káně před koncem oslavy zjistili, že došlo víno. Vyvolalo to velké rozpaky a lítost. Slavnostní příležitosti se většinou neobešly bez vína a jeho nedostatek by svědčil o nedostatku pohostinnosti. Marie byla příbuzná novomanželů a pomáhala při přípravě hostiny. Přišla za Ježíšem a řekla: „Už nemají víno.“ Chtěla mu naznačit, aby zasáhl. On však odpověděl: „Ženo, co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ (J 2,3.4) Jeho odpověď se nám zdá být strohá, ale nevyjadřovala ani chladnou lhostejnost, ani nezdvořilost. Spasitel oslovil matku tak, jak bylo tehdy v Orientě zvykem. Tímto oslovením se běžně vyjadřovala úcta. Všechno, co Kristus ve svém pozemském životě udělal, bylo v souladu se zákonem, který sám vydal: „Cti svého otce i matku.“ (Ex 20,12) Když Ježíš na kříži svěřoval matku do péče svého nejmilejšího učedníka, projevil tím naposledy svoji lásku k ní a použil přitom stejného oslovení. Jak při svatební slavnosti, tak i na kříži byla vysvětlením jeho slov láska, která se projevila v tónu jeho hlasu, v pohledu i chování.

Když Ježíš jako chlapec pochopil v chrámu tajemství svého životního poslání, řekl Marii: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 2,49) Tato slova vyjadřují smysl celého jeho života a služby. Všechno podřizoval svému poslání, velkému dílu vykoupení, které přišel na zem vykonat. V Káně to znovu připomněl. Marie byla v nebezpečí, že si pro svůj příbuzenský vztah k Ježíši bude na něho dělat zvláštní nárok a bude se ho snažit v jeho činnosti usměrňovat. Třicet let byl poslušným a milujícím synem a na jeho lásce k ní se nic nezměnilo. Teď však musel konat dílo svého Otce. Byl Synem Nejvyššího, Spasitelem světa, a v plnění jeho poslání mu nemohly zabránit ani jej nijak ovlivnit žádné pozemské svazky. Musel být zcela svobodný, aby mohl konat Boží vůli. To je poučení i pro nás. Boží požadavky jsou důležitější než příbuzenské svazky mezi lidmi. Žádné pozemské zájmy nás nesmějí svést z cesty, kterou nám Bůh ukázal.

Jedinou nadějí na vykoupení padlého lidstva je Kristus. I Marie mohla být spasena jedině skrze Božího Beránka. Sama neměla žádné zásluhy. Byla sice Ježíšovou matkou, ale v duchovním vztahu k němu neměla žádnou přednost. Měla stejné možnosti jako ostatní lidé. To chtěl Spasitel také říci. Jasně rozlišoval mezi vztahem, který měl k Marii jako Syn člověka a jako Syn Boží. Jejich příbuzenství v žádném případě neznamenalo, že je mu Marie rovna.

Ze slov „Ještě nepřišla má hodina“ je patrné, že každý čin, který Kristus na zemi vykonal, byl součástí odvěkého plánu. Ježíš tento plán dokonale a do nejmenších podrobností znal, dříve než přišel na zem. Jako člověk se však na každém kroku řídil vůlí svého Otce. Bez váhání udělal v určenou chvíli, co bylo třeba. Se stejnou poslušností čekal, až přijde jeho čas.

Když Ježíš řekl Marii, že jeho hodina ještě nepřišla, odpovídal nejen na její nevyslovené přání, ale i na naději, kterou v sobě stejně jako celý izraelský národ chovala. Doufala, že se Ježíš projeví jako Mesiáš a ujme se izraelského trůnu. Ale ještě nepřišel čas. Ježíš přijal lidský úděl ne jako král, ale jako „muž plný bolestí, zkoušený nemocemi“ (Iz 53,3).

Marie sice správně nechápala Kristovo poslání, ale plně mu důvěřovala. A právě na její víru Ježíš odpověděl. Svým prvním zázrakem chtěl poctít Mariinu důvěru a posílit víru svých učedníků. Ti museli čelit mnoha velkým zkouškám své víry. Z proroctví jim bylo nade vší pochybnost jasné, že Ježíš je Mesiáš. Očekávali, že náboženští vůdcové jej přijmou s ještě větší důvěrou než oni sami. Vyprávěli lidem o Kristových obdivuhodných činech i o své víře v něho. Byli však ohromeni a trpce zklamáni nedůvěrou, hluboce zakořeněnými předsudky a nepřátelstvím kněží a rabínů vůči Ježíši. Spasitelovy první zázraky jim dodávaly sílu, aby mohli čelit tomuto odporu.

Ježíšova slova Marii nikterak nevyvedla z míry. Řekla obsluhujícím: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5) Tím učinila pro přípravu Kristova díla vše, co bylo v jejích silách.

 

Voda proměněná ve víno

U vchodu stálo šest velkých kamenných nádob. Ježíš přikázal služebníkům, aby je naplnili vodou, a oni poslechli. Víno bylo zapotřebí hned, proto Ježíš řekl: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ (J 2,8) Místo vody, kterou do nádob nalili, nabrali služebníci víno. Ani správce hostiny, ani hosté nezaznamenali, že víno došlo. Když správce ochutnal víno, které služebníci přinesli, podivil se, protože tak dobré víno ještě nikdy nepil. Bylo úplně jiné než to, které se podávalo na začátku hostiny. Obrátil se k ženichovi a řekl: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ (J 2,10)

Stejně jako lidé podávají nejdříve lepší víno a potom horší, nakládá se svými dary i svět. Věci, které nabízí, mohou potěšit oči, okouzlit smysly, ale uspokojení člověku nepřinesou. Víno zhořkne a veselí vystřídá smutek. Na počátku je zpěv a smích, na konci únava a znechucení. Ježíšovy dary se však nikdy nezkazí ani nezastarají. Hostina, kterou nám připravuje, přináší uspokojení a radost. Každý nový dar vede člověka k tomu, aby si ještě více vážil Božích požehnání a radoval se z nich. Bůh nás bez přestání obdarovává svou milostí. Jeho milosrdenství nikdy nekončí. Zůstáváme-li v něm, mohou být pro nás dnešní hojné dary ujištěním, že zítra se nám dostane ještě hojnějších. Ježíšova slova k Natanaelovi vyjadřují princip, podle kterého Bůh jedná s věřícími. Každým novým projevem své lásky říká vnímavému srdci: „Ty věříš… ? Uvidíš věci daleko větší.“ (J 1,50)

 

Symbolický význam vína

Kristův dar pro svatební hostinu byl symbolem. Voda představovala křest, kterým jsme pohřbeni v Kristovu smrt, víno prolití jeho krve za hříchy světa. Vodu nalily do nádob lidské ruce, ale jen Kristovo slovo ji mohlo oživit. Tak je tomu i s obřady, které ukazují na Spasitelovu smrt. Pro člověka mají smysl jedině díky Kristově moci, která působí skrze víru.

Kristovo slovo zabezpečilo hojnost vína na svatební hostině. I nám chce dát hojnost své milosti, aby zahladil naše nepravosti, povzbudil nás a posílil.

Na první hostině, jíž se Ježíš se svými učedníky zúčastnil, jim podal kalich, který byl symbolem jeho díla pro jejich spasení. Znovu jim ho podal při poslední večeři. Tehdy ustanovil posvátný obřad, jenž měl připomínat jeho smrt, „dokud… nepřijde“ (1 K 11,26). Při loučení s Pánem utěšovalo učedníky jeho zaslíbení, že se znovu setkají: „Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.“ (Mt 26,29)

Víno, které Kristus opatřil pro svatební hostinu, i to, které podával učedníkům jako symbol své krve, byla čistá hroznová šťáva. Zmiňuje se o tom prorok Izajáš. Hovoří o novém víně „v hroznu“ a říká: „Nemař jej, je v něm požehnání.“ (Iz 65,8)

Kristus varoval Izrael ve Starém zákoně: „Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.“ (Př 20,1) On sám takový nápoj nenabízel. Satan svádí člověka k požitkářství, které zatemňuje rozum a otupuje duchovní vnímání. Kristus nás však učí, abychom se plně ovládali. Celý jeho život je příkladem odříkání. Chtěl zlomit moc chuti, a proto pro nás podstoupil tu nejtěžší zkoušku, jakou může člověk snést. Nařídil, aby Jan Křtitel nepil víno ani opojný nápoj. Tutéž zdrženlivost uložil i manželce Manóacha. Zatratil také člověka, který by přiložil láhev k ústům svého bližního. Kristus se nikdy nedostal do rozporu se svým učením. Nekvašené víno, které připravil pro svatebčany, bylo zdravým a osvěžujícím nápojem. Mělo usměrnit jejich chuť.

 

Zázračné působení a jeho význam

Svatebčané zaznamenali neobyčejnou kvalitu vína a svými dotazy nutili služebníky, aby jim vyprávěli o zázraku. Všichni byli natolik překvapení, že na Ježíše, který zázrak vykonal, ani nepomysleli. Když jej začali hledat, zjistili, že už mezi nimi není. Odešel tiše, aby to nezpozorovali ani jeho učedníci.

Právě na ně se potom obrátila pozornost všech přítomných. Poprvé měli příležitost vyznat svoji víru v Ježíše. Vyprávěli, co viděli a slyšeli u Jordánu, a v mnoha srdcích vzplála naděje, že Bůh poslal svému lidu Vysvoboditele. Zpráva o zázraku se rozšířila po celém kraji a donesla se i do Jeruzaléma. Kněží a starší s novým zájmem zkoumali proroctví, jež se vztahovala na Kristův příchod. Chtěli zjistit, jaké poslání má nový učitel, který se tak nenápadně objevil mezi lidem.

Kristovo působení se výrazně lišilo od činnosti židovských starších. Jejich úcta k tradicím a formalismus ubíjely veškerou svobodu myšlení i jednání. Žili v neustálém strachu z poskvrnění. Ve snaze vyhnout se všemu „nečistému“ se stranili nejen pohanů, ale i velké části svého vlastního národa. Nestarali se o jeho potřeby ani neusilovali o jeho přízeň. Stále jen lpěli na svých zásadách, a sami sobě tak bránili v rozvoji myšlení a v rozhledu. Jejich příklad sváděl k samolibosti a nesnášenlivosti ve všech společenských vrstvách.

Ježíš začal své dílo obnovy projevem opravdového zájmu o člověka. Dokázal, že Boží zákon je mu nade vše. Farizeům vytýkal jejich okázalou zbožnost a snažil se osvobodit lid od nesmyslných předpisů, kterými jej svazovali. Bořil zdi mezi jednotlivými společenskými vrstvami, aby je mohl spojit jako děti jedné rodiny. K tomu měla přispět i jeho účast na svatební hostině.

Bůh ukázal Janu Křtiteli, že se má odebrat na poušť. Chtěl ho ochránit před vlivem kněží a rabínů a připravit pro zvláštní poslání. Jeho způsob života a odloučenost od světa však neměly být příkladem k následování. Jan k tomu své posluchače ani nevyzýval. Nabádal je, aby činili pokání a projevovali věrnost Bohu tam, kde k tomu byli povoláni.

Ježíš odsuzoval požitkářství ve všech jeho podobách. Byl však velmi společenský. Přijímal pohostinství všech lidí bez rozdílu. Navštěvoval domy bohatých i chudých, vzdělaných i nevzdělaných. Vždy se snažil povznést jejich mysl od všedních záležitostí k věcem duchovním a věčným. Ani v nejmenším neschvaloval nevázaný život a v jeho chování nebyl ani náznak světské lehkomyslnosti. Přesto však měl rád příležitosti, při kterých lidé prožívali ničím neposkvrněnou radost, a svou přítomností posvěcoval jejich společenství. Židovská svatba byla velmi působivou událostí a její radostné veselí se Synu člověka neprotivilo. Svou účastí na této slavnosti Ježíš potvrdil, že manželství je Božím zřízením.

Jak ve Starém, tak i v Novém zákoně je manželství symbolem posvátného svazku lásky mezi Kristem a jeho lidem. Veselá nálada, která na svatbě panovala, vyvolávala v Ježíšovi představy radosti, která zavládne v den, kdy přivede svou nevěstu do otcovského domu a vykoupení zasednou se svým Vykupitelem ke svatební večeři Beránka. Říká: „Jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ „Už nikdy o tobě neřeknou: ‘Opuštěná’… Budou tě nazývat: ‘Oblíbená’…, protože si tě Hospodin oblíbil.“ (Iz 62,5.4) „Raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sf 3,17) Když apoštol Jan ve vidění spatřil nebeské věci, napsal: „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: ‘Halelujah, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila.’ Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ (Zj 19,6.7.9)

Ježíš viděl v každém člověku bytost, kterou je třeba pozvat do nebeského království. Získával si srdce lidí tím, že chodil mezi ně a vždy chtěl jen jejich dobro. Vyhledával je na ulicích, v domech, na lodích, v synagogách, na březích jezera i na svatbě. Setkával se s nimi při jejich každodenní práci a zajímal se o jejich běžné starosti. Přicházel se svým učením do jejich příbytků a celé rodiny mohly ve svých domovech pocítit vliv jeho božské přítomnosti. Pro každého měl velké pochopení, a to mu pomáhalo získat jejich srdce. Často se modlíval o samotě v horách. Připravoval se tak na práci mezi lidmi. Potom se vydával uzdravovat nemocné, učit nevzdělané a osvobozovat hříšné ze satanových pout.

Osobní příklad

Ježíš vychovával své učedníky osobním příkladem v životě i v práci na svém díle. Když spolu seděli na horském svahu či na břehu jezera nebo když byli na cestách, učil je a odhaloval jim tajemství Božího království. Nedělal lidem kázání, jako se to dělá dnes. Kdykoli se lidé otevřeli Božímu poselství, ukazoval jim cestu ke spasení. Nenařizoval svým služebníkům, aby udělali to či ono, ale říkal jim: „Následujte mě!“ Bral je s sebou na své cesty po vesnicích a městech, aby viděli, jak učí lid. Vzbuzoval v nich zájem o své dílo a oni se k němu připojovali a pomáhali mu.

Kristus se ztotožnil se zájmy lidstva a všichni, kdo zvěstují Boží slovo, i ti, kdo přijali evangelium jeho milosti, by se měli řídit jeho příkladem. Neměli bychom se zříkat společenského styku a vyhýbat se lidem. Chceme-li získat lidi všech vrstev, musíme za nimi jít tam, kde jsou. Těžko nás budou vyhledávat sami. Boží pravda oslovuje lidská srdce nejen z kazatelen. Je zde ještě jiné pole působnosti, možná skromnější, ale stejně nadějné – v domech chudých i v palácích bohatých, u každého pohostinného stolu a všude tam, kde se lidé scházejí, aby se upřímně radovali ze společenství.

Jako Kristovi učedníci bychom se neměli stýkat se světem jenom z touhy po zábavě a připojovat se k jeho pošetilostem. Takové svazky by byly na škodu. Nikdy bychom neměli schvalovat hřích – ať už slovem či činem, mlčením či svou přítomností. Všude bychom měli chodit s Ježíšem a podávat svědectví o jeho lásce. Lidé, kteří chtějí své náboženství utajit a stavějí kolem něho kamenné zdi, se připravují o příležitost vykonat něco dobrého. Křesťanství se šíří ve světě vzájemným stykem mezi lidmi. Každý, kdo přijal Boží světlo, má svítit na cestu těm, kdo Světlo života ještě nepoznali.

Všichni bychom se měli stát Ježíšovými svědky. Při získávání lidí pro Krista je třeba využít přátelství posvěcené jeho milostí. Ukažme světu, že nejsme sobci a nestaráme se jen o své vlastní zájmy, ale že se o všechna požehnání a přednosti chceme dělit s ostatními. Ať vidí, že náboženství z nás nedělá lidi tvrdé a bezcitné. Každý, kdo našel Krista, by měl usilovat o dobro druhých, jako to dělal Spasitel.

Nikdy bychom neměli ve světě vyvolávat falešný dojem, že křesťané jsou zasmušilí a nešťastní lidé. Když budeme hledět na Ježíše, uvidíme soucitného Vykupitele a ozáří nás světlo jeho tváře. Tam, kde vládne jeho Duch, přebývá pokoj. A je tam i radost, kterou přináší pokojná a svatá víra v Boha.

Krista těší, když jeho následovníci odrážejí božskou povahu, přestože jsou lidé. Nejsou to sochy, ale živí muži a ženy. Jejich srdce osvěžená rosou Boží milosti se otevírají Slunci spravedlnosti. Světlo, které na ně svítí, předávají dále tím, že pro lidi kolem sebe konají skutky Kristovy lásky.