16. V chrámu

„Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma.“ (J 2,12.13)

Připojil se k jedné z velkých skupin lidí, kteří putovali do hlavního města. Dosud veřejně neohlásil své poslání, a tak ani nikdo nezpozoroval, že se přidal k zástupu. Lidé hovořili o příchodu Mesiáše, na který s velkým důrazem poukazoval ve svých kázáních Jan. Židé byli nadšeni a žili nadějí na obnovu národní velikosti. Ježíš věděl, že se jim jejich očekávání nesplní. Vycházelo totiž ze špatného pochopení Písma. Upřímně se snažil vysvětlit jim proroctví a probudit v nich zájem o hlubší studium Božího slova.

Židovští vůdcové říkali lidem, že se mají v Jeruzalémě učit uctívat Boha. O Velikonocích se tam shromáždily davy lidí ze všech částí Palestiny i ze vzdálených zemí. Chrámová nádvoří byla zaplněna lidmi všeho druhu. Mnozí z nich s sebou nemohli přinést oběti, které měly být předobrazem jediné veliké Oběti. Proto se na vnějším chrámovém nádvoří prodávala a kupovala zvířata. Opatřovaly si je tam všechny vrstvy lidí. Veškeré cizí peníze se směňovaly na peníz svatyně.

Každý Žid musel ročně platit půl šekelu jako „výkupné za svůj život“. Tyto peníze byly určeny na údržbu chrámu (Ex 30,12-16). Kromě toho přinášeli lidé do chrámové pokladny velké částky jako dobrovolné oběti. Cizí peníze se musely vyměnit za takzvaný chrámový šekel, kterého se užívalo pro službu ve svatyni. Výměna peněz poskytovala příležitost k podvodům a vydírání a nakonec přerostla v nekalý obchod, na kterém se přiživovali i kněží.

Obchodníci požadovali za prodávaná zvířata přehnané ceny. O zisk se pak dělili s kněžími a předními muži, kteří tak bohatli na úkor lidu. Věřící byli vedeni k přesvědčení, že bez oběti Bůh nepožehná ani jejich dětem, ani polím. Ceny obětních zvířat potom mohly být velmi vysoké. Po dlouhé cestě by se byl nikdo nevrátil domů, aniž by vykonal obřad, kvůli kterému přišel.

V době Velikonoc se obětovalo značné množství zvířat a zisky chrámových obchodníků byly mimořádně velké. Zmatek, který při prodeji vznikal, připomínal spíše hlučný dobytčí trh než svatý Boží chrám. Všude bylo slyšet hlasité smlouvání, bučení dobytka, bečení ovcí, vrkání holubů, cinkot mincí a hádky. Zmatek byl tak veliký, že rušil i věřící při modlitbách a slova určená Nejvyššímu se ztrácela v hluku, který pronikal až do chrámu. Židé byli na svoji zbožnost neobyčejně pyšní. Velmi si vážili svého chrámu, a každého, kdo by se na něj díval s nelibostí, považovali za rouhače. Všechny chrámové obřady vykonávali s velkou přesností. Láska k penězům je však zbavila všech zábran. Už si ani neuvědomovali, jak se vzdálili původnímu smyslu služby, kterou ustanovil sám Bůh.

Když Hospodin sestoupil na horu Sínaj, posvětil ji svou přítomností. Mojžíšovi přikázal, aby horu ohradil jako posvátné místo. Potom Izrael varoval: „Střezte se vystoupit na horu nebo i dotknout se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít; nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo zastřelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu.“ (Ex 19,12.13) Bůh je jasně poučil, že místo, na kterém se projeví jeho přítomnost, je svaté. Chrám a jeho okolí měly být pro Židy také svatými místy. Oni však na to při honbě za ziskem zapomněli.

Kněží a vůdcové lidu měli být pro národ Božími zástupci, neměli připustit zneuctívání chrámového nádvoří. Měli být lidu příkladem poctivosti a soucitu s druhými. Místo svých zištných zájmů měli mít na paměti poměry a potřeby věřících a ochotně pomáhat těm, kdo si obětní zvířata nemohli koupit. To však nečinili. Byli zaslepeni hrabivostí.

Na slavnost přišli také trpící, chudí a nešťastní lidé. Byli tam slepí, chromí a hluší. Některé přinášeli na nosítkách. Mnozí byli tak chudí, že si nemohli koupit ani tu nejskromnější oběť pro Hospodina, a dokonce ani jídlo k utišení hladu. Postoj kněží je velmi rmoutil. Kněží byli pyšní na svoji zbožnost, prohlašovali se za vůdce lidu, byli však bezcitní a pro lid neměli žádné pochopení. Chudí, nemocní a umírající je marně prosili o pomoc. Jejich utrpení nevzbuzovalo v srdcích kněží ani trochu lítosti.

 

Očištění chrámu

Ježíš vešel do chrámu a všechno pochopil. Viděl nepoctivé obchody, zoufalství chudých, kteří si mysleli, že bez prolití krve jim nebudou odpuštěny hříchy, i vnější nádvoří svého chrámu proměněné ve sprosté tržiště. Z posvátného místa se stala obrovská směnárna.

Kristus viděl, že je třeba zasáhnout. Lidé se museli povinně účastnit mnoha obřadů, ale nikdo jim řádně nevysvětlil jejich význam. Věřící přinášeli oběti, ale nevěděli, že to jsou symboly jediné dokonalé Oběti. Uprostřed nich stál nepoznán a bez pocty ten, kterého celý jejich obřad představoval. To on jim dal obětní předpisy. Znal význam jejich symboliky a nyní viděl, jak je všechno převrácené a nepochopené. Duchovní bohoslužba se vytrácela. Kněží a vůdcové nebyli ve spojení s Bohem. Kristovým úkolem bylo zavést úplně jinou bohoslužbu.

Ze schodů chrámového nádvoří Kristus zkoumavým pohledem přehlíží celé prostranství, které se před ním otevírá. Prorockým zrakem hledí do budoucna a vidí nejen roky, ale celá staletí a věky. Vidí, jak kněží a vládci připravují chudé o jejich práva a zakazují, aby jim bylo hlásáno evangelium. Vidí, jak bude hříšníkům zatajována Boží láska a jak budou lidé obchodovat s jeho milostí. Z jeho tváře lze vyčíst rozhořčení, vážnost a moc. Pozornost lidí se obrací k němu. Pozvedají se k němu i zraky nepoctivých obchodníků. Nemohou od něho odtrhnout oči. Cítí, že tento muž čte jejich nejvnitřnější myšlenky a zná jejich skryté pohnutky. Někteří si chtějí zakrýt tvář, jako by na ní měli napsané všechno zlo, kterého se kdy dopustili a které by jeho pronikavé oči mohly odhalit.

Ruch utichá. Smlouvání a dohadování ustává. Všude se rozhostilo nepříjemné ticho. Všech se zmocnila bázeň. Cítí se, jako by stáli před Božím soudem a měli se zodpovídat ze svých skutků. Hledí na Krista a vidí, jak z lidského těla vyzařuje božství. Majestát nebe stojí před nimi jako soudce v poslední den. Zatím ještě není obklopen slávou, která jej potom bude provázet, ale má stejnou moc číst v lidském srdci. Očima přehlíží dav a zkoumá každého jednotlivce. Jeho postava jako by je všechny převyšovala nekonečnou důstojností, jeho tvář jako by ozařovalo božské světlo. Náhle promluvil a jeho jasný zvučný hlas – který kdysi na Sínaji vyhlásil zákon, jejž nyní kněží a přední muži přestupují – se s ozvěnou nese chrámem: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (J 2,16)

Pomalu sestupuje ze schodů a zvedá důtky z provazů, které našel u vchodu do posvátných prostor. Přikazuje obchodníkům, aby opustili chrámové nádvoří. S nebývalou horlivostí a přísností převrací stoly penězoměnců. Mince padají a hlasitě cinkají o mramorovou dlažbu. Nikdo se neodvažuje pochybovat o jeho moci. Nikdo si nedovolí sbírat své nepoctivé peníze. Ježíš nikoho neudeřil, ale obyčejné důtky v jeho ruce působí na lidi stejně hrozivě jako ohnivý meč. Chrámoví úředníci, vypočítaví kněží, dohazovači a obchodníci s dobytkem utíkají pryč i se svými ovcemi a voly, jen aby unikli jeho soudu.

Davu se zmocňuje panika, všichni cítí, že je zastínilo božství. Z vybledlých rtů se ozývají zděšené výkřiky. Dokonce i učedníci se chvějí. Naplnila je posvátná bázeň, protože Ježíš mluvil a jednal úplně jinak, než byli zvyklí. Vzpomněli si, že je o něm psáno: „Horlivost o tvůj dům mě strávila.“ (Ž 69,10) Za chvíli je hlučný dav i se svým zbožím z chrámu pryč. Hříšné obchodování na nádvořích ustalo a zmatek vystřídalo hluboké a posvátné ticho. Boží přítomnost, která kdysi posvětila horu, posvětila nyní i chrám vybudovaný k Boží poctě.

 

Význam Ježíšova činu

Vyčištěním chrámu Ježíš vyhlásil své mesiášské poslání a zahájil svoji činnost. Chrám postavený jako příbytek pro Boží přítomnost, měl být názorným příkladem pro Izrael i pro celý svět. Bůh si od věčnosti přál, aby každá stvořená bytost, od zářícího svatého serafína až po člověka, byla chrámem Stvořitelova přebývání. Člověk však zhřešil a lidstvo přestalo být Božím chrámem. Lidské srdce znečištěné a otupené hříchem už nezjevovalo Boží slávu. Vtělením Božího Syna se však nebeský záměr naplnil. Bůh přebývá v lidstvu a jeho spásnou milostí se lidské srdce opět stává jeho chrámem. Bůh chtěl, aby byl jeruzalémský chrám trvalým svědectvím o vznešenosti poslání, jež nabízí každému člověku. Židé však nepochopili význam stavby, na kterou byli pyšní. Nežili tak, aby v nich mohl přebývat Boží Duch. Nádvoří jeruzalémského chrámu, plná vřavy nepoctivého obchodování, byla věrným obrazem srdce znesvěceného smyslností a nečistými myšlenkami. Očištěním chrámu od kupců a prodavačů dal Ježíš jasně najevo, že jeho posláním je očistit srdce poskvrněná hříchem – světskými touhami, sobeckými žádostmi a zlozvyky, které je ničí. „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jak oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro.“ (Mal 3,1-3)

„Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1 K 3,16.17) Nikdo se nemůže sám zbavit zla, které se zmocnilo jeho srdce. Chrám duše dokáže očistit jen Kristus. Do srdce člověka však nevstupuje bez pozvání, jako tehdy vstoupil do jeruzalémského chrámu. Říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zj 3,20) Nepřijde však jen na jeden den, neboť praví: „Budu přebývat a procházet se mezi nimi… a oni budou mým lidem.“ (2 K 6,16) „Rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy.“ (Mi 7,19) Jeho přítomnost očistí a posvětí duši, aby mohla být svatým chrámem Hospodina a „duchovním příbytkem Božím“ (Ef 2,22).

Vyděšení kněží a přední muži utekli z chrámového nádvoří před pronikavým zrakem, který četl v jejich srdcích. Cestou potkávali ty, kteří šli do chrámu a zapřísahali je, aby se vrátili. Vyprávěli jim, co právě viděli a slyšeli. Kristus se díval za prchajícími a bylo mu jich líto, protože se báli a vůbec nechápali smysl pravé bohoslužby. V této situaci viděl předobraz rozptýlení celého židovského národa pro jeho bezbožnost a zatvrzelost.

Proč vlastně kněží z chrámu utíkali? Proč nezůstali na svém místě? Muž, který je vyhnal, byl synem tesaře, chudým Galilejcem, který neměl ve světě žádné postavení ani moc. Proč se mu nevzepřeli? Proč tam nechali své nepoctivé peníze a utekli před někým, kdo byl na první pohled tak bezvýznamný?

Kristus mluvil se svrchovaností krále, v jeho zjevu i v tónu jeho hlasu byla síla, které nebylo možno odolat. Když je vyháněl, uvědomili si to, co je ještě nikdy nenapadlo – že jsou pokrytci a zloději. Když v Kristově lidském těle zazářilo božství, viděli nejen rozhořčení v jeho tváři, ale pochopili i význam jeho slov. Měli pocit, že stojí před trůnem věčného Soudce, který nad nimi vyřkl rozsudek pro časnost i věčnost. Nějakou dobu si mysleli, že Kristus je prorok, a mnozí věřili, že je Mesiáš. Duch svatý jim připomněl prorocké výroky, které se na něho vztahovaly. Nechají se přesvědčit? Nechtěli činit pokání. Věděli, že Kristus cítí s chudými. Pochopili, že se svým vydíráním provinili proti lidu. Kristus odhalil jejich smýšlení, a proto ho nenáviděli. Veřejně je napomenul a urazil jejich pýchu. Mezi lidem měl stále větší vliv. To v nich vzbuzovalo závist. Rozhodli se, že se ho zeptají, jakou mocí je vyhnal a kdo mu ji dal.

 

Uprostřed chudých a trpících

Pohrouženi do svých myšlenek a s nenávistí v srdci se pomalu vrátili do chrámu. Co se tam však stalo, zatímco byli pryč! Když utekli, zůstali v chrámu chudí. Ti nyní hleděli na Ježíše, z jehož tváře vyzařovala láska a pochopení. Se slzami v očích řekl chvějícím se lidem kolem něho: „Nebojte se, já vás vysvobodím a vy mě budete oslavovat. Proto jsem přišel na svět.“

Lidé se tlačili ke Kristu a úpěnlivě prosili: „Pane, požehnej mi.“ Slyšel každého. S nekonečným soucitem se skláněl k trpícím. Na všechny se dostalo. Všichni byli uzdraveni ze svých nemocí. Němým se otevřela ústa a vzdávali mu chválu, slepí hleděli do tváře svého Zachránce. Srdce ztrápených bylo potěšeno.

Když kněží a chrámoví služebníci viděli toto veliké dílo a slyšeli hlasy shromážděných, pochopili. Lidé vyprávěli o bolestech, které prožili, o svých zklamáních, o dnech plných utrpení a bezesných nocích. Když už se zdálo, že vyhasla poslední naděje, Kristus je uzdravil. Jeden z nich řekl: „Břemeno bylo nad mé síly, ale našel jsem pomocníka. Je jím Kristus, Syn Boží, a já mu chci sloužit.“ Rodiče říkali dětem: „On vás zachránil. Vzdejte mu chválu.“ Hlasy dětí, mladých lidí, rodičů, přátel a ostatních shromážděných vyjadřovaly vděčnost a chválu. Jejich srdce byla naplněna nadějí, radostí a pokojem. Byli uzdraveni na duši i na těle. Vraceli se domů a všude vyprávěli o Ježíšově nevýslovné lásce.

Při Kristově ukřižování se nepřipojili k davu a nekřičeli: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“ Cítili s Ježíšem, protože i on cítil s nimi a dal jim poznat svoji obdivuhodnou moc. Věděli, že je jejich Spasitelem, neboť uzdravil jejich tělo i duši. Pozorně poslouchali kázání apoštolů. Boží slovo pronikalo do jejich srdcí a oni pochopili. Stali se nástroji Božího spasení a milosrdenství.

 

Dav, který prchl z chrámového nádvoří, se pomalu začínal vracet.

Lidé se už částečně vzpamatovali z paniky, která se jich zmocnila, ale byla na nich vidět nesmělost a opatrnost. Udiveně hleděli na Ježíšovy skutky a uvěřili, že se na něm naplnila mesiášská proroctví. Hřích znesvěcení chrámu zůstával především na kněžích. Jejich vinou se nádvoří proměnilo v tržiště. Ve srovnání s nimi byl lid bez viny. Ježíšova božská moc na lid velmi zapůsobila, ale vliv kněží a předních mužů byl silnější. Kristovo poslání pro ně bylo něčím úplně novým a začali pochybovat, zda má právo zasahovat do toho, co představení chrámu povolili. Byli dotčeni, protože se přerušily obchody, a potlačovali v sobě působení Ducha svatého.

Především kněží a představení lidu měli v Ježíši vidět Pomazaného Božího. Právě oni měli v rukou posvátné spisy, v nichž bylo popsáno jeho poslání, a věděli, že při očištění chrámu se projevila moc vyšší než lidská. Ježíše sice nenáviděli, ale nemohli se zbavit přesvědčení, že je prorokem, kterého Bůh poslal, aby vrátil chrámu jeho svatost. Báli se, a proto se ho uctivě zeptali: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18)

 

Ježíšovo znamení

Ježíš už jim ukázal znamení. Pronikl do jejich srdcí a vykonal před nimi skutky, které měl konat Mesiáš. Tehdy jim dal přesvědčivý důkaz o své povaze. Když však žádali znamení, odpověděl jim podobenstvím. Ukázal jim, že ví o jejich zášti a vidí, kam až je zavede. Řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19)

V těchto slovech se skrýval dvojí smysl. Ježíš mluvil nejen o zničení židovského chrámu a bohoslužby, ale i o své vlastní smrti – o zničení chrámu svého těla. Na to už se Židé připravovali. Když se kněží a přední muži vrátili do chrámu, měli v úmyslu Ježíše zabít, a zbavit se tak nepohodlného výtržníka. Když jim jejich záměr přednesl, nerozuměli mu. Vztáhli jeho slova jen na jeruzalémský chrám a rozhořčeně zvolali: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ (J 2,20) Měli pocit, že Ježíšova odpověď jim dává plné oprávnění k nevíře a potvrzuje správnost jejich odmítavého postoje k němu.

Ježíš si nemyslel, že nevěřící Židé pochopí smysl jeho slov. Zatím neměl v úmyslu jej odhalovat ani svým učedníkům. Věděl, že jej nepřátelé překroutí a zneužijí proti němu. Až ho budou soudit, přednesou jeho slova jako obvinění a na Golgotě mu je s výsměchem vmetou do tváře. Kdyby je však nyní vysvětlil, dozvěděli by se učedníci o utrpení, které ho čeká, a velmi by je to zarmoutilo. Na takovou ránu zatím ještě nebyli připraveni. Navíc by vysvětlení příliš brzy odhalilo Židům výsledek jejich zaujatosti a nevěry. Vydali se cestou, po které půjdou stále dál, dokud ho nepovedou jako beránka na porážku.

Slova, která Kristus pronesl, byla určena těm, kdo v něho uvěří. Věděl, že si je budou připomínat. O Velikonocích je měly slyšet tisíce lidí a zvěstovat je dál do všech částí světa. Až vstane z mrtvých, jejich pravý smysl se objasní. Pro mnohé se pak stanou rozhodujícím důkazem jeho božství.

Pro duchovní slepotu často ani Ježíšovi učedníci nerozuměli jeho slovům. Objasňovaly jim je až následující události. V době, kdy už Ježíš nebyl mezi nimi, je jeho slova posilovala.

Výrok o jeruzalémském chrámu: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím,“ měl hlubší význam, než byli posluchači schopni postřehnout. Jen v Kristu měl chrám své opodstatnění. Chrámové bohoslužby byly předobrazem oběti Božího Syna. Kněžská služba měla představovat jeho prostřednickou službu. Celý systém obětní bohoslužby byl symbolem Spasitelovy smrti za vykoupení lidstva. Všechny tyto oběti ztratí význam ve chvíli, kdy se ona velká událost, kterou po věky znázorňovaly, stane skutečností.

Celý obřadní systém symbolizoval Krista a bez něho tedy neměl žádný význam. Když se Židé s konečnou platností rozhodli, že Krista zavrhnou a vydají na smrt, zavrhli s ním i vše, co dávalo smysl chrámu a chrámovým bohoslužbám.

Chrám přestal být svatý, byl odsouzen k zániku. V ten den ztratilo obětování a s ním spojené obřady smysl. Nevyjadřovaly víru ve Spasitele, byly jako Kainova oběť. Odsouzením Krista k smrti vlastně Židé zbořili svůj chrám. Když byl Kristus ukřižován, roztrhla se chrámová opona odshora dolů na znamení, že byla přinesena poslední veliká Oběť a obětní systém navždy přestal platit.

„Ve třech dnech jej postavím.“ Zdálo se, že Spasitelovou smrtí temné mocnosti dosáhly svého a slavily úspěch. Ježíš však vyšel z pronajatého Josefova hrobu jako vítěz. „Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ (Ko 2,15) Svou smrtí a svým vzkříšením se stal služebníkem „pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk“ (Žd 8,2). Židovskou svatyni a později i židovský chrám postavili lidé jako symbol nebeské svatyně, kterou však žádný člověk nestavěl. „Hle přijde muž jménem Výhonek; … on zbuduje chrám Hospodinův a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem.“ (Za 6,12.13)

Obětní služba, která ukazovala na Krista, zanikla. Pozornost lidí se však obrátila k pravé Oběti za hříchy světa. Pozemské kněžství skončilo a my vzhlížíme k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a k „jeho krvi, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova“ (Žd 12,24). Pro nás „ještě nebyla otevřena cesta do nejsvětější svatyně, pokud stála přední část stánku… Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama…, nýbrž stánkem větším a dokonalejším… Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Žd 9,8-12)

„Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žd 7,25) Kněžská služba se sice přenesla z pozemské svatyně do nebeské a ani svatostánek, ani svého velekněze nemůžeme vidět na vlastní oči, pro Ježíšovy učedníky to však neznamená žádnou ztrátu.

Spasitelova nepřítomnost neměla nijak narušit ani oslabit jejich vzájemné spojení. Ježíš koná službu v nebeské svatyni a zároveň prostřednictvím svého Ducha slouží pozemské církvi. Lidské oko ho sice nevidí, ale slib, kterým se loučil, se plní: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Služebníkům, které si povolává, uděluje moc a církev stále posiluje svou přítomností.

„Protože máme mocného velekněze… Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (Žd 4,14-16)