17. Nikodém

Nikodém zaujímal v židovském národě vysoké postavení. Byl velmi vzdělaný a mimořádně schopný. Byl váženým členem židovské rady. Ježíšovo učení jej velmi zaujalo. Přestože byl bohatým, učeným a uznávaným člověkem, onen prostý muž z Nazareta jej neobyčejně přitahoval. Spasitelovo poselství na něho hluboce zapůsobilo. Zatoužil ještě lépe poznat jeho obdivuhodné pravdy.

Kristovo rázné vyčištění chrámu vyvolalo u kněží a předních mužů nenávist. Báli se moci neznámého člověka. Takovou opovážlivost nehodlali od obyčejného Galilejce trpět. Byli odhodláni jeho dílo zastavit. Ne všichni s tím však souhlasili. Někteří měli strach postavit se proti muži, ve kterém se tak očividně projevil Boží Duch. Připomínali si proroky, kteří přišli o život proto, že kárali izraelské vůdce. Věděli, že Židé se dostali do otroctví pohanského národa pro tvrdošíjnost, se kterou odmítali Boží napomenutí. Obávali se, že kněží a vůdcové lidu jdou se svými intrikami proti Ježíši ve šlépějích otců a přivedou národ do dalšího neštěstí. Tak uvažoval i Nikodém. Když se ve veleradě projednávalo, jak zakročit proti Ježíši, Nikodém nabádal k opatrnosti a zdrženlivosti. Zdůrazňoval, že kdyby byl Ježíš skutečně obdařen Boží mocí, bylo by velmi nebezpečné odmítat jeho varování. Kněží se neodvažovali Nikodémovu radu zavrhnout a nějakou dobu proti Spasiteli nic nepodnikali.

Od chvíle, kdy Nikodém poprvé slyšel Ježíše, pozorně studoval proroctví o Mesiáši. Čím více zkoumal, tím více se utvrzoval v přesvědčení, že Ježíš je ten, který měl přijít. Stejně jako mnohé Izraelce i Nikodéma velmi trápilo znesvěcování chrámu. Byl při tom, když Ježíš vyhnal kupce a prodavače, viděl obdivuhodný projev Boží moci. Všiml si, jak Spasitel přijímá chudé a uzdravuje nemocné, viděl jejich radostné pohledy a slyšel jejich slova díků a chvály. Nemohl pochybovat o tom, že Ježíše Nazaretského poslal Bůh.

Velmi si přál s Ježíšem promluvit, ale nechtěl ho vyhledat veřejně. Pro vůdce židovského národa by bylo příliš ponižující projevit zájem o téměř neznámého učitele. Kdyby se o jeho návštěvě dozvěděla velerada, sklidil by posměch a opovržení. Své rozhodnutí tajně vyhledat Ježíše obhajoval tím, že veřejným setkáním by mohl dát příklad ostatním. Dal si zjistit, kde Spasitel odpočívá, a když město usnulo, vydal se za ním na Olivetskou horu.

 

Noční rozhovor

V přítomnosti Krista pociťoval Nikodém zvláštní bázeň. Snažil se ji zakrýt a navenek působit klidně a důstojně. Řekl: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2)

Vyzdvižením Kristových neobyčejných učitelských schopností a jeho obdivuhodné moci konat zázraky si chtěl Nikodém připravit půdu pro rozhovor. Jeho slova měla vyjádřit i vzbudit důvěru, ve skutečnosti se v nich však odrážela jeho nevěra. Neuznával Ježíše jako Mesiáše, viděl v něm jen učitele poslaného od Boha.

Ježíš na Nikodémovo oslovení neodpověděl. Místo toho se zahleděl do jeho očí a četl v jeho nitru. Ve své nekonečné moudrosti před sebou viděl člověka, který hledá pravdu. Věděl, proč za ním přišel, a chtěl ho utvrdit v přesvědčení, které v něm začínalo klíčit. Proto přešel přímo k věci. Vážně a zároveň laskavě řekl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,3)

Nikodém přišel za Pánem a myslel si, že s ním bude diskutovat. Ježíš mu však hned odhalil základní pravdy. Řekl mu: „Nepotřebuješ ani tak teoretické znalosti jako duchovní znovuzrození. Uspokojení tvé zvědavosti není tak důležité. To, co opravdu potřebuješ, je nové srdce. Dříve než budeš schopen pochopit hodnotu nebeských věcí, musíš přijmout nový život od Boha. Pokud u tebe nenastane tato změna a neuvidíš všechno v novém světle, nemá pro tebe význam hovořit se mnou o mé moci a poslání.“

Nikodém slyšel kázání Jana Křtitele o pokání a křtu a věděl, že Jan odkazoval lidi k tomu, kdo bude křtít Duchem svatým. Nikodém sám cítil, že duchovní život Židů je prázdný a že do značné míry propadli slepému fanatismu a světské ctižádosti. Doufal, že s příchodem Mesiáše se vše změní k lepšímu. Přesto jej však Křtitelovo vyzývavé poselství nepřivedlo k poznání vlastní hříšnosti. Byl přísným farizejem a pyšnil se svými dobrými skutky. Lidé si ho vážili pro štědrost a velkorysost, s jakou podporoval chrámovou službu, a on si byl jist Boží přízní. Pomyšlení na to, že by mohlo existovat tak čisté království, že by je člověk jako on nemohl spatřit, jej vyděsilo.

Znovuzrození, o němž Ježíš mluvil, nebylo pro Nikodéma neznámým pojmem. Pohané, kteří přijali židovské náboženství, byli často přirovnáváni k novorozencům. Muselo mu tedy být jasné, že Kristova slova nemá chápat doslovně. Jako rozený Izraelec považoval svůj podíl v Božím království za naprosto samozřejmý. Necítil potřebu se nějak měnit. Spasitelova slova jej překvapila. Popudila ho především proto, že se týkala přímo jeho osoby. Střetla se v něm farizejská pýcha s upřímnou touhou poznat pravdu. Udivilo ho, jak s ním Kristus mluvil, i to, že vůbec nebral ohled na jeho postavení v Izraeli.

Zcela vyveden z rovnováhy odpověděl Kristu ironickou otázkou: „Jak se může člověk narodit, když je už starý?“ (J 3,4) Stejně jako mnozí další lidé, jejichž svědomí zasáhne Boží pravda, je i Nikodém důkazem toho, že člověk ve své přirozenosti nepřijímá věci Božího Ducha. Duchovní věci u něho nenalézají ohlas, protože je třeba chápat je duchovně.

Spasitel se s ním nepřel. S důstojným klidem vážně zvedl ruku a s ještě větší jistotou potvrdil pravdu: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (J 3,5) Nikodém věděl, že Kristus má na mysli křest vodou a obnovu srdce Božím Duchem. Byl přesvědčen, že stojí vedle toho, jehož příchod předpověděl Jan Křtitel.

Ježíš pokračoval: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (J 3,6) Srdce je samo o sobě zlé. A „kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.“ (Jb 14,4) Žádný člověk nedokáže uzdravit hříšnou duši. „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ (Ř 8,7) „Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Mt 15,19) Nejprve je třeba vyčistit pramen srdce, teprve potom z něho může vytékat čistá voda. Člověk, který se snaží dostat do nebe svými vlastními skutky, zachováváním zákona, usiluje o nemožné. Zákonictví či formální zbožnost nikoho nezachrání. Život křesťana není úpravou či vylepšením starého života, je to úplná změna charakteru. Člověk umírá sám sobě a hříchu a zároveň povstává k novému životu. Takovou změnu může přinést jen mocné působení Ducha svatého.

 

Působení Ducha

Nikodém byl stále ještě zmaten. Ježíš tedy použil pro vysvětlení svých slov tento příklad: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,8)

Vítr poznáme podle šumění větví, listů a květů, vidět ho však nemůžeme. Nikdo neví, kde se vzal a kam se ztrácí. Stejně působí i Duch svatý na lidské srdce. O jeho působení se nedá říci nic víc než o pohybech větru. Člověk není vždy schopen přesně určit čas, místo a okolnosti, za kterých byl obrácen, to však ještě neznamená, že obrácení neprožil. Nenápadně jako vítr Kristus stále působí na lidské srdce. Pomalu a snad i nepozorovaně ovlivňuje člověka síla, která jej přivádí ke Kristu. Může se to dít při rozjímání o Spasiteli, při četbě Písma nebo při poslechu kázání. Najednou se člověk na naléhavou výzvu Ducha s radostí odevzdá Ježíši. Mnozí lidé tomu říkají náhlé obrácení, ale je to výsledek dlouhodobého úsilí Božího Ducha, jeho pozvolné a trpělivé práce.

Vítr je sice sám o sobě neviditelný, ale můžeme vidět a cítit důsledky jeho činnosti. Tak se i působení Ducha projevuje v činech člověka, který pocítil jeho spásnou moc. Když se Boží Duch zmocní srdce, změní celý život. Člověk se zbavuje hříšných myšlenek, zříká se zlých skutků; na místo hněvu, závisti a hádek nastupuje láska, pokora a pokoj. Smutek se mění v radost a ve tváři se zrcadlí nebeské světlo. Nikdo nevidí ruku, která nadlehčuje břemeno života, ani světlo, které sestupuje z nebeských dvorů. Odevzdá-li se člověk s vírou Bohu, Bůh mu požehná. Síla, kterou lidské oko nevidí, přetváří člověka v novou bytost k Božímu obrazu.

Lidská mysl není schopna pochopit dílo vykoupení. Jeho tajemství přesahuje možnosti lidského chápání. Avšak člověk, který přechází ze smrti do života, si uvědomuje, že jde o božskou skutečnost. Počátek vykoupení můžeme poznat z vlastní zkušenosti už zde na zemi. Jeho výsledky sahají až do věčnosti.

Několik paprsků pravdy z Ježíšovy řeči přece jen proniklo do Nikodémovy mysli. Tichý, ale mocný vliv Ducha svatého zapůsobil na jeho srdce. Spasitelova slova však ani přesto plně nepochopil. Potřeba znovuzrození ho nezaujala tolik jako způsob, jakým jej lze dosáhnout. Udiveně se ptal: „Jak se to může stát?“ (J 3,9)

Ježíš mu položil otázku: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ (J 3,10) Člověk, kterému byla svěřena náboženská výchova lidu, by přece měl tak důležité pravdy znát. Je to pro nás poučení. Nikodém se totiž neměl pozastavovat nad jasnou pravdou, ale měl se pokorně zamyslet sám nad sebou, nad svou duchovní nevzdělaností. Kristus mu všechno sdělil s takovou důstojností a láskou, že se ponížený Nikodém nemohl urazit.

Když však Ježíš vysvětlil, že přišel zřídit na zemi duchovní, a ne pozemské království, velmi Nikodéma zarmoutil. Proto dodal: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ (J 3,12) Nikodém nebyl schopen přijmout Kristovo učení o působení milosti na lidské srdce, jak by potom mohl pochopit podstatu nebeského království plného slávy? Když nechápal Kristovo pozemské dílo, nemohl porozumět ani jeho dílu v nebi.

 

Potřeba změny

Židé, které Ježíš vyhnal z chrámu, tvrdili, že jsou potomky Abrahama. Přitom však utekli před Spasitelem, protože nemohli snést Boží slávu, jež z něho vyzařovala. Dokázali, že na sebe nenechali zapůsobit Boží milost, a nejsou tedy způsobilí pro posvátnou službu v chrámu. Ze všech sil se snažili vypadat svatě, na čistotu srdce však zapomínali. Přísně se drželi litery zákona, ale neustále odporovali jeho duchu. Nutně potřebovali změnu, o které Ježíš mluvil s Nikodémem, totiž mravní znovuzrození, očištění od hříchu, nové poznání a novou svatost.

Zaslepenost, jež Izraeli znemožňovala pochopit nutnost duchovní obnovy, se nedala ničím omluvit. Izajáš pod vlivem Ducha svatého napsal: „Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat.“ (Iz 64,5) David se modlil: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Ž 51,12) Prostřednictvím Ezechiela Bůh zaslíbil: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními.“ (Ez 36,26.27)

Nikodém tyto výroky znal, ale teprve nyní začínal chápat jejich význam. Viděl, že ani to nejpřísnější zachovávání zákona ve vnějších projevech nemůže člověku zajistit vstup do nebeského království. Z lidského pohledu žil spravedlivě a počestně, v přítomnosti Krista však cítil, že nemá čisté srdce a jeho život není ani zdaleka svatý.

Měděný had

Kristus Nikodéma přitahoval. Když mu objasnil znovuzrození, Nikodém zatoužil je prožít. Jak by toho ale mohl dosáhnout? Ježíš mu na nevyslovenou otázku odpověděl: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3,14.15)

To už Nikodém znal. Symbol vyvýšeného hada mu pomohl pochopit Spasitelovo poslání. Když Izraelci umírali na uštknutí jedovatých hadů, přikázal Hospodin Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vyvýšil ho uprostřed shromážděného lidu. Potom bylo všem oznámeno, že kdo se na hada podívá, bude žít. Lidé dobře věděli, že had sám o sobě jim pomoci nemůže. Byl symbolem Krista. Stejně jako mělo Izraelce zachránit vyvýšení měděného těla jedovatého hada, měl být i Kristus „v těle, jako má hříšný člověk,“ jejich Vykupitelem (Ř 8,3). Mnozí Izraelci si mysleli, že obětní služba má v sobě moc očistit je od hříchu. Bůh jim chtěl ukázat, že obřady samy o sobě nemají o nic větší cenu než měděný had. Měly jen obracet jejich pozornost ke Spasiteli. Izraelci nemohli pro uzdravení svých ran ani pro odpuštění svých hříchů udělat nic jiného než projevit víru v Boží dar. Měli se podívat, a potom mohli žít.

Možná, že někteří Izraelci uštknutí hadem zaváhali a hned se nepodívali. Možná, že se ptali, jakou moc může mít měděný symbol. Možná se dožadovali nějakého rozumného vysvětlení. Žádného se však nedočkali. Museli přijmout Boží slovo tak, jak jim je Mojžíš předkládal. Nepodívat se znamenalo zahynout.

Ve sporech a nekonečných diskuzích člověk světlo nenajde. Chceme-li žít, musíme se podívat. Nikodém přijal Ježíšovo poučení a vzal si je k srdci. Začal zkoumat Písmo jinak – ne proto, aby o něm mohl učeně hovořit, ale proto, aby mohl duchovně žít. Nechal se vést Duchem svatým a začal chápat nebeské království.

I dnes jsou tisíce lidí, kteří se potřebují poučit z příkladu vyvýšeného hada stejně jako Nikodém. Doufají, že zachováváním Božího zákona si získají Boží přízeň. Když slyší, že se mají podívat na Ježíše a věřit, že jedině jeho milost je může zachránit, ptají se: „Jak se to může stát?“

Tak jako Nikodém musíme být i my ochotni začít nový život. Kromě Krista totiž „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). Vírou přijímáme Boží milost, ale víra není naším Spasitelem. Sama o sobě nic neznamená. Je jen rukou, jíž se chytáme Krista, když si přivlastňujeme jeho zásluhy – jediný lék proti hříchu. Bez pomoci Božího Ducha nejsme schopni ani činit pokání. Písmo o Kristu říká: „Toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů.“ (Sk 5,31) Pokání i odpuštění přichází od Krista.

Jak tedy můžeme být spaseni? „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti,“ tak byl vyvýšen Syn člověka a každý, kdo byl podveden a uštknut hadem, na něho může hledět a žít. „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,29) Světlo kříže zjevuje Boží lásku. Ta nás přitahuje k Bohu. Pokud se jí nevzpíráme, dovede nás ke kříži a my s lítostí v srdci vyznáme hříchy, které ukřižovaly našeho Spasitele. Boží Duch v nás pak skrze víru probudí nový život. Své touhy a myšlenky budeme podřizovat Kristově vůli. Dostaneme nové srdce a novou mysl podle Ježíšova obrazu, neboť on v nás probouzí ochotu cele se mu podřídit. Pak budeme mít Boží zákon zapsaný ve své mysli a ve svém srdci a spolu s Kristem budeme moci říct: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9)

V rozhovoru s Nikodémem Ježíš odhalil plán spasení i své poslání ve světě. Nikdy jindy už tak podrobně nepopsal to, co se musí stát se srdcem každého, kdo chce být dědicem nebeského království. Hned na počátku svého působení zjevil tuto pravdu velice vnímavému člověku, členovi velerady a učiteli lidu. Vůdcové Izraele však jeho světlo nepřijali. Nikodém skryl pravdu ve svém srdci, takže celé tři roky nenesla téměř žádné ovoce.

Ale Ježíš dobře znal půdu, do které zasel semeno pravdy. Slova, která řekl v noci na osamělé hoře jednomu muži, nebyla zbytečná.

Nějakou dobu se Nikodém ke Kristu veřejně nehlásil, sledoval však jeho život a přemýšlel o jeho učení. Ve veleradě opakovaně mařil záměry kněží, kteří Kristu usilovali o život.

Když byl Kristus nakonec přibit na kříž, vzpomněl si Nikodém na slova z Olivetské hory:„Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3, 14.15) Světlo onoho tajného rozhovoru ozářilo kříž na Golgotě a Nikodém poznal v Ježíši Vykupitele světa.

Po Kristově nanebevstoupení, když byli učedníci pronásledováni a rozehnáni, Nikodém neohroženě vystoupil do popředí. Využíval svého bohatství na podporu mladé církve, o níž si Židé po Kristově smrti mysleli, že zanikne. V době největšího nebezpečí byl tento kdysi tak opatrný a pochybující muž pevný jako skála. Povzbuzoval učedníky ve víře a svými penězi přispíval na šíření evangelia. Lidé, kteří si ho dříve vážili, jej pronásledovali a vysmívali se mu. Nakonec zchudl, ale jeho víra, která se zrodila při nočním setkání s Ježíšem, neochabla.

Nikodém vyprávěl Janovi obsah rozhovoru s Ježíšem a Jan jej pro poučení milionů dalších lidí zaznamenal. Pravdy, které zazněly v onu noc, kdy se židovský vůdce přišel ptát obyčejného galilejského učitele na cestu života, jsou dnes stejně důležité, jako byly tehdy.