18. Jan Křtitel a Ježíš

Nějakou dobu měl Jan Křtitel na národ větší vliv než přední muži, kněží a vládci. Kdyby se byl prohlásil za Mesiáše a chtěl podnítit vzpouru proti Římu, byli by se kněží i lid přidali na jeho stranu. Satan byl vždy připraven a útočil na Jana Křtitele vším, co lichotí ctižádosti dobyvatelů světa. Jan si byl dobře vědom svého vlivu, ale všechna lákavá pokušení rozhodně odmítal. Pozornost, která se na něho soustředila, obracel k tomu, který měl přijít po něm.

Potom viděl, že jeho obliba klesá a lidé jdou za Spasitelem. Den ze dne zástupy kolem něho řídly. Ježíš přišel z Jeruzaléma do oblasti kolem Jordánu. Lidé se kolem něho shromažďovali a chtěli, aby k nim mluvil. Počet jeho učedníků každým dnem rostl. Mnozí se přišli nechat pokřtít, ale Ježíš sám nekřtil. Svěřil tento obřad učedníkům. Tím potvrdil poslání svého předchůdce. Janovi učedníci však žárlili na Ježíšovu rostoucí oblíbenost. Chtěli kritizovat jeho dílo a brzy se jim k tomu naskytla příležitost. Řešili s židy otázku, zda křest očišťuje člověka od hříchu. Janovi učedníci tvrdili, že Ježíšův křest je úplně jiný než Janův. Brzy se dostali do sporu s Kristovými učedníky. Přeli se o to, jaká slova se mají při křtu používat, a nakonec i o to, zda mají Ježíšovi učedníci vůbec právo křtít.

Janovi žáci přišli za svým učitelem a stěžovali si: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ (J 3,26) Těmito slovy pokoušel Jana satan. Janovo poslání se sice chýlilo ke konci, ale stále ještě měl možnost Kristovu dílu uškodit. Kdyby si byl zakládal sám na sobě, byl rozčarován či zklamán tím, že jej Kristus předešel, dal by podnět k rozkolu a vyvolal mezi lidem nenávist a žárlivost. Šíření evangelia by tak bylo vážně ohroženo.

Jan měl jako každý člověk své chyby a slabosti, dotek Boží lásky jej však změnil. Bydlel v ovzduší, které neznalo sobectví ani ctižádost, a jakýkoli náznak žárlivosti mu byl zcela cizí. S nespokojeností svých učedníků naprosto nesouhlasil. Naopak ukázal, jak jasně chápe svůj vztah k Mesiáši a s jakou radostí vítá Spasitele, kterému připravoval cestu.

Řekl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas.“ (J 3,27-29) Jan se představil jako přítel, který dělá posla mezi snoubenci a připravuje svatbu. Když ženich dostane svou nevěstu, přítelovo poslání končí. Raduje se ze štěstí lidí, které pomohl spojit. Jan byl povolán k tomu, aby přivedl lidi ke Kristu, a těšilo ho, když viděl úspěch Spasitelova díla. Řekl: „A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.“ (J 3,29.30)

 

Věrný svému poslání

Jan s vírou vzhlížel k Vykupiteli a dosáhl vrcholného sebezapření. Nechtěl obracet pozornost lidí na sebe, vždy se snažil pozvedat jejich mysl stále výš a výš, až k Božímu Beránkovi. On sám byl jen hlasem volajícím na poušti. Když přišel čas, rád tiše ustoupil do pozadí, aby všichni mohli obrátit své oči ke Světlu života.

Věrní Boží poslové nikdy neusilují o svoji vlastní slávu. Láska ke Kristu pohlcuje jejich lásku k vlastní osobě. Nesoupeří mezi sebou. Tím by dílu evangelia jen škodili. Uvědomují si, že jejich úkolem je hlásat to, co hlásal Jan Křtitel: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,30) Vyvyšují Ježíše a s ním je vyvýšeno i lidstvo. „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‘Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.’“ (Iz 57,15)

Prorok se oprostil od všeho sobectví a byl naplněn Božím světlem. Když hovořil o Spasitelově slávě, řekl téměř totéž, co Kristus v rozmluvě s Nikodémem: „Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky… Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti.“ (J 3,31. 34) Kristus mohl říci: „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ Je o něm psáno: „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy“ (Žd 1,9), protože Otec „udílí svého Ducha v plnosti“.

Tak je tomu i s Kristovými následovníky. Nebeské světlo můžeme přijmout jen tehdy, když jsme ochotni se vzdát svých vlastních zájmů. Nemůžeme poznat Boží povahu a přijmout Ježíše vírou, pokud mu nepodřídíme všechny své myšlenky. Lidem, kteří tak činí, Bůh udílí svého Ducha v plnosti. V Kristu „je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti“ (Ko 2,9.10).

Janovi učedníci říkali, že všichni lidé jdou za Kristem; Jan věděl víc a řekl: „Jeho svědectví nikdo nepřijímá.“ (J 3,32) Jen málo lidí bylo totiž ochotno uznat Krista jako Spasitele, který osvobozuje od hříchu. „Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.“ „Kdo věří v Syna, má život věčný.“ (J 3,33.36) Je úplně zbytečné dohadovat se o tom, zda od hříchu očišťuje křest Kristův nebo Janův. Život člověku dává jen Kristova milost. Bez Krista nemá křest ani ostatní obřady žádný význam. „Kdo Syna odmítá, neuzří život.“ (J 3,36)

O úspěchu Kristova díla, z něhož měl Křtitel takovou radost, se doslechli i židovští představitelé v Jeruzalémě. Kněží a rabíni žárlili na Jana, protože lidé opouštěli synagogy a vydávali se za ním na poušť. Teď se objevil někdo, kdo měl ještě větší vliv a přitahoval lidi ještě větší mocí. Izraelští vůdcové nebyli ochotni říci spolu s Janem: „On musí růst, já však se menšit.“ S novým odhodláním se rozhodli zastavit hnutí, které jim odvádělo lidi.

Ježíš věděl, že vynaloží všechny síly na to, aby zaseli rozkol mezi jeho a Janovy učedníky. Věděl, že se schyluje k bouři, která smete jednoho z největších proroků v dějinách lidstva. Nechtěl dát ani jedinou záminku k nedorozumění či neshodě, a proto tiše zanechal svého působení a odebral se do Galileje. I my bychom se při vší věrnosti pravdě měli vyhnout každé situaci, která vede ke sporu a nepochopení. Nesvár totiž lidi odrazuje. Vždy, když hrozí nějaký rozpor, měli bychom se řídit příkladem Ježíše a Jana Křtitele.

Jan byl povolán jako reformátor. Jeho učedníci byli v pokušení upnout se na něho a myslet si, že úspěch díla závisí na něm. Hrozilo jim nebezpečí, že zapomenou na to, že Jan je pouhým nástrojem Božího působení. Janovo dílo však ještě nemohlo položit základy křesťanské církve. Křtitel sice splnil své poslání, ale bylo třeba vykonat i jiné dílo. Na to již jeho svědectví nestačilo. Jeho učedníci to nedokázali pochopit. Vadilo jim, že dílo přebírá Kristus, a žárlili na něho.

Totéž nebezpečí hrozí i dnes. Bůh povolává člověka k určitému dílu, a ten je dovede tak daleko, jak jen je schopen. Pán potom přivádí jiné lidi, kteří mají dílo dále rozvíjet. Mnozí si však stejně jako Janovi učedníci myslí, že úspěch díla závisí na tom, kdo je zahájil. Středem jejich pozornosti není Bůh, ale člověk. Nastupuje žárlivost a Boží dílo trpí.

Osoba, které jsou neprávem přičítány všechny zásluhy, je v nebezpečí, že podlehne přehnanému sebevědomí. Přestane si uvědomovat svoji závislost na Bohu. Člověk si zvykl spoléhat na člověka a nechat se jím vést. Tak se často dostává na scestí a vzdaluje se Bohu. Boží dílo nemá odrážet lidskou slávu ani nemá být nadepsáno lidským jménem. Pán Bůh volí různé prostředky, s jejichž pomocí uskutečňuje svůj plán. Šťastní lidé, kteří jsou ochotni se pokořit a spolu s Janem Křtitelem říci: „On musí růst, já však se menšit.“