19. Zastavení v Samařsku

Cestou do Galileje procházel Ježíš Samařskem. V poledne došel do šekemského údolí. Na jeho okraji byla Jákobova studna. Učedníci šli koupit něco k jídlu a Ježíš, unavený cestou, si sedl a odpočíval.

Židé a Samařané byli úhlavními nepřáteli a jedni druhým se zdaleka vyhýbali. Obchodování se Samařany rabíni v nejnutnějších případech připouštěli, ale společenský styk s nimi byl zcela zapovězen. Žid by si byl od Samařana nikdy nic nevypůjčil, nepřijal by od něho žádnou službu a nevzal by si od něho ani krajíc chleba nebo trochu vody.

Kristovi učedníci se při nákupu chovali přesně podle zvyků svého národa. V ničem nezašli dál, než bylo dovoleno. Požádat Samařana o nějakou službu nebo mu nějak pomoci by je bylo ani nenapadlo.

Ježíš seděl u studny zesláblý hladem a žízní. Od rána urazil velký kus cesty a teď na něho pražilo polední slunce. Při pomyšlení, že má čerstvou studenou vodu na dosah ruky, na něho žízeň doléhala ještě silněji. Nemohl však nic dělat, protože neměl ani lano, ani vědro a studna byla hluboká. Přijal úděl člověka, a proto čekal, až někdo přijde a vodu mu nabere.

Za chvíli dorazila ke studni jedna Samařanka, a jako by Ježíše vůbec neviděla, nabrala si vodu do džbánu. Potom se otočila a chtěla odejít. Vtom ji Ježíš požádal, aby mu dala napít. Takovou prosbu na Východě nikdo neodmítne. Vodu tam nazývají „Božím darem“. Dát napít žíznivému poutníkovi bylo v kraji svatou povinností a Arabové žijící v poušti by neváhali odbočit ze své cesty jen proto, aby ji mohli splnit. Nenávist mezi Židy a Samařany ženě nedovolila nabídnout Ježíšovi vodu. Ježíš se však snažil najít klíč k jejímu srdci. S ohleduplností sobě vlastní jí nenabídl žádnou laskavost, ale naopak o ni sám požádal. Nabídnutou pomoc by žena mohla odmítnout, projev důvěry však budí zase důvěru.

Nebeský král přišel k této zavržené ženě a požádal ji o službu. Kristus, který stvořil oceán, otevřel prameny a koryta řek, který má v moci všechny vodní hlubiny, seděl unavený u Jákobovy studny a čekal, až mu cizinka laskavě podá trochu vody.

Žena si všimla, že Ježíš je Žid. Byla tak překvapená, že zapomněla, oč ji požádal, a chtěla vědět, proč to udělal.

„Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ (J 4,9) Ježíš odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (J 4,10) Divíš se, že žádám o tak nepatrnou laskavost, jako je doušek vody ze studny u našich nohou. Kdybys byla požádala ty mě, byl bych ti dal napít vody věčného života.

Žena Ježíšova slova nepochopila, ale cítila, že jsou velmi závažná. Přestala si ho dobírat a zvážněla. Myslela si, že Ježíš mluví o studni, kterou mají před sebou, a řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil.“ (J 4,11.12) Viděla před sebou jen žíznivého, unaveného a zaprášeného poutníka. V duchu ho srovnávala se ctihodným patriarchou Jákobem. Byla samozřejmě přesvědčená o tom, že studni, kterou jim dali otcové, se žádná jiná nevyrovná. Vzpomínala na své předky a přemýšlela o budoucnosti. Těšila se na příchod Mesiáše, a naděje otců, Mesiáš, byl vedle ní. Ona jej však nepoznala. I dnes stojí mnoho žíznivých lidí přímo u studny života, a přitom ji hledají někde jinde! „‘Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?’ – aby Krista přivedl dolů – ‘ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?’ – aby Krista vyvedl z říše mrtvých… ‘Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci’… Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,6-9)

Na otázku, která se týkala jeho osoby, Ježíš hned neodpověděl, ale vážně a důstojně řekl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (J 4,13.14) Každý, kdo chce uhasit žízeň u pramenů tohoto světa, bude pít a potom zase žíznit.

Všude jsou lidé, kteří nenalézají uspokojení. Touží po něčem, co by uhasilo žízeň jejich duše. Tuto touhu může splnit jen Jediný. Svět potřebuje to nejvzácnější – to, po čem touží všechny pronárody (Ag 2,7) – Krista. Boží milost, kterou může člověku darovat jen on, je jako živá voda, jež očišťuje, občerstvuje a posiluje.

Ježíš neřekl, že člověku stačí jen jeden doušek vody života. Ten, kdo pozná Ježíšovu lásku, bude po ní toužit stále a nebude už hledat nic jiného. Bohatství, světské pocty a radovánky už ho nebudou zajímat. Z jeho srdce se bude stále ozývat: „Jen tebe víc!“ Pán člověku ukáže, co potřebuje nejvíc, a rád ukojí jeho hlad a žízeň. Uspokojení těchto potřeb není totiž v lidské moci. Studny se vyprázdní, jezera vyschnou, náš Vykupitel však zůstává trvalým a nevyčerpatelným zdrojem. Můžeme k němu chodit a pít stále znovu a znovu, jeho voda je stále čerstvá. Člověk, ve kterém přebývá Kristus, má v sobě zdroj požehnání – „pramen, vyvěrající k životu věčnému“ (J 4,14). Může z něho čerpat sílu a milost, jež uspokojí všechny jeho potřeby.

Když Ježíš mluvil o živé vodě, žena na něho překvapeně a se zaujetím hleděla. Vzbudil v ní zájem a ona začala toužit po daru, o němž hovořil. Pochopila, že se nejedná o vodu z Jákobovy studny. Po ní totiž vždy znovu dostala žízeň. Řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ (J 4,15)

 

Ožehavé téma

Ježíš náhle obrátil řeč jinam. Dříve než může žena přijmout dar, který jí chce dát, musí si uvědomit svůj hřích a poznat svého Spasitele. Ježíš jí tedy řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“ (J 4,16) Ona mu odpověděla: „Nemám muže.“ Doufala, že se tak vyhne dalším otázkám na toto téma. Ale Spasitel pokračoval: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ (J 4,17.18)

Žena se zachvěla. Tajemná ruka obracela stránky jejího života a odkrývala věci, o kterých si myslela, že zůstanou navždy skryty. Kdo je ten muž, který zná tajemství jejího života? Začala přemýšlet o věčnosti a o posledním soudu, kde bude všechno skryté odhaleno. Pod vlivem těchto úvah se v ní pohnulo svědomí.

Nic nemohla zapřít. Jakákoli zmínka o tomto tématu však pro ni byla velmi nepříjemná, a proto se jí snažila vyhnout. S velkou úctou řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ (J 4,19) Nechtěla se dočkat odsouzení, a proto obrátila řeč k náboženským sporům. Pokud je ten muž prorok, jistě jí vysvětlí otázky, o kterých se Židé již tak dlouho přou.

Ježíš ji trpělivě dovolil, aby zavedla hovor jinam. Čekal přitom na vhodnou příležitost, aby jí mohl znovu ukázat pravdu. Žena řekla: „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ (J 4,20) Před nimi se tyčila hora Gerizím. Z chrámu, který na ní stával, zbyl jen oltář, všechno ostatní bylo zničeno. Židé a Samařané se dlouho přeli o tom, na kterém místě by se měly konat bohoslužby. Někteří předkové Samařanů kdysi patřili k Izraeli, ale Pán Bůh pro jejich hříchy dopustil, aby je ovládl modlářský národ. Po mnoho generací žili společně s modloslužebníky a postupně přejímali do své víry i jejich náboženské zvyklosti. Modly měli sice jen proto, aby jim připomínaly živého Boha a Vládce vesmíru, ale lidi to přece jen svádělo k jejich uctívání.

Když Židé za Ezdráše znovu budovali jeruzalémský chrám, chtěli jim Samařané se stavbou pomoci. Byli však odmítnuti a mezi oběma národy vzniklo veliké nepřátelství.

Samařané si ze vzdoru postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizím. Tam konali bohoslužby podle mojžíšovského rituálu, i když se zcela nevzdali svých modlářských zvyků. Stihlo je však několik pohrom. Jejich chrám zničili nepřátelé a zdálo se, že jsou prokletí. Přesto však stále lpěli na svých tradicích a obřadech. Neuznávali jeruzalémský chrám jako dům Boží, ani nepřipouštěli, že by židovské náboženství bylo lepší než jejich.

Ježíš ženě odpověděl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“ (J 4,21.22) Ježíš ukázal, že nemá vůči Samařanům žádné židovské předsudky. Chtěl, aby se i Samařanka zbavila svých předsudků vůči Židům. Poukázal na to, že víra Samařanů byla poskvrněna modlářstvím, a vysvětlil jí, že pravdy o vykoupení byly svěřeny Židům a že právě z nich povstane Mesiáš. Ve svatých Písmech bylo jasně napsáno, jaký je Bůh a na jakých zásadách je založena jeho vláda. Ježíš se zařadil mezi Židy, neboť jim se dal Bůh poznat.

Chtěl, aby se žena povznesla nad formy, obřady a další sporné otázky. Řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J 4,23.24)

Řekl jí vlastně totéž, co před tím Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3, 3) Společenství s Bohem nespočívá v hledání svaté hory či chrámu. Náboženství se nemá omezovat na vnější formy a obřady. Náboženství, které pochází od Boha, je jediným náboženstvím, které k Bohu vede.

Chceme-li Bohu správně sloužit, musíme se narodit z Božího Ducha. Potom dostaneme čisté srdce a novou mysl a budeme schopni Boha dále poznávat a milovat. Budeme ochotni poslouchat všechna jeho přikázání. To je pravá bohoslužba, ovoce působení Ducha svatého. Boží Duch vede člověka k upřímné modlitbě a právě takovou modlitbu Bůh přijímá. Vždy, když člověk touží po Bohu, znamená to, že na něho působí Duch svatý, a Bůh se mu dává poznat. Takové věřící totiž vyhledává. Chce je přijmout za své děti.

 

Ježíš odhaluje své poslání

Ježíšova slova na ženu silně zapůsobila. Od svých kněží ani od Židů nikdy nic podobného neslyšela. Když jí Ježíš připomněl její dosavadní život, uvědomila si, že jí něco důležitého chybí. Cítila, že její duše žízní, a věděla, že voda ze studny v Sychar nemůže její žízeň uhasit. Nic v ní nikdy předtím nevzbudilo vyšší touhu. Ježíš jí ukázal, že zná všechna tajemství jejího života, a přesto cítila, že ji má rád, že jí rozumí a je jejím přítelem. Ježíšova přítomnost ji sice usvědčovala z hříchu, ale Ježíš sám ji ani jediným slovem neodsoudil. Řekl jí o své milosti, která může očistit její duši. Začínala si dělat představu o jeho povaze. Napadlo ji: Nemohl by to být tak dlouho očekávaný Mesiáš? Řekla mu: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš odpověděl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ (J 4,25.26)

Když žena slyšela ta slova, zrodila se v jejím srdci víra. Přijala podivuhodnou zvěst z úst nebeského Učitele.

Začala být vnímavější. Byla ochotna uvěřit i tomu největšímu zjevení, protože se zajímala o Písma. Duch svatý ji připravoval na to, aby byla schopna přijmout více světla. Zkoumala starozákonní zaslíbení: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ (Dt 18,15) Snažila se toto proroctví pochopit. V její mysli už zářilo světlo. V jejím srdci proudila voda života, duchovní dar, který Kristus dává každému, kdo po něm touží. Působil v ní Duch svatý.

Skutečnost, kterou Kristus tak jasně odhalil samařské ženě, nemohl předložit pokryteckým Židům. Ve styku s nimi byl mnohem opatrnější. To, co bylo upřeno Židům a co měli později učedníci uchovat v tajnosti, sdělil Kristus obyčejné Samařance. Věděl, že si své poznání nenechá pro sebe a bude je zvěstovat ostatním, aby i oni mohli mít podíl na jeho milosti.

Když se učedníci vrátili z nákupu a viděli Mistra mluvit se Samařankou, byli překvapeni. Nevypil ani doušek čerstvé vody, po níž tak toužil, a nevzal si ani kousek jídla, které učedníci přinesli. Ničím se nenechal vyrušit. Když žena odešla, začali na něho učedníci naléhat, aby se najedl. On však tiše seděl a rozjímal. Z jeho tváře vyzařovalo světlo a učedníci se báli přerušit jeho spojení s nebem. Věděli však, jak je vyčerpaný a unavený, a považovali za svou povinnost připomenout mu, co jeho tělo potřebuje. Ježíš nepřehlédl jejich laskavou péči a řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ (J 4,32)

Učedníci se divili, kdo mu mohl přinést něco k jídlu. Na vysvětlenou jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (J 4,34) Ježíš měl velkou radost z toho, že jeho slova probudila v samařské ženě svědomí. Viděl, jak pije vodu života, a to utišilo jeho hlad i žízeň. Vědomí, že plní poslání, pro které sestoupil z nebes, ho posilovalo v práci a povznášelo jej nad běžné lidské potřeby. Služba člověku, který hladoví a žízní po pravdě, mu byla milejší než jídlo a pití. Nacházel v ní útěchu a povzbuzení. Skutky milosrdenství byly jeho životem.

Náš Vykupitel touží po přijetí, po lásce a pochopení lidí, které svou krví vykoupil. Přeje si, aby k němu přišli, a on jim mohl dát život. Stejně jako matka čeká na úsměv dítěte jako na důkaz pokroku jeho duševního vývoje, očekává i Kristus projevy vděčnosti a lásky, jež jsou důkazem toho, že člověk začal žít duchovním životem.

 

Zájem Samařanů

Kristus ženu svými slovy nesmírně potěšil. Byla uchvácena podivuhodným zjevením. Odložila džbán a vrátila se do města, aby zvěstovala poselství ostatním. Ježíš věděl, proč odešla. Zapomenutý džbán byl neklamným důkazem toho, že na ni jeho slova mocně zapůsobila. Z celé duše toužila po vodě života. Úplně zapomněla na to, proč ke studni přišla, i na to, že chtěla podat Spasiteli vodu, aby uhasil svoji žízeň. Plna radosti spěchala k ostatním. Chtěla se s nimi podělit o světlo, které právě přijala.

„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala,“ řekla lidem ve městě. „Není to snad Mesiáš?“ (J 4,29) Její slova na ně zapůsobila. Její tvář dostala nový výraz a vypadala úplně jinak. Chtěli Ježíše vidět. „Vyšli tedy z města a šli k němu.“ (J 4,30)

Ježíš stále ještě seděl u studny a rozhlížel se po obilných polích kolem sebe. Zlaté slunce prozařovalo jejich jemnou zeleň. Ježíš na ně ukázal a pak promluvil k učedníkům v podobenství: „Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.“ (J 4,35) Než domluvil, viděl, že ke studni přicházejí lidé. Do žní zbývaly ještě čtyři měsíce, ale před nimi byla úroda zralá ke sklizni.

Řekl: „Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.“ (J 4, 36.37) Kristus tím poukázal na svaté poslání, kterým jsou Bohu zavázáni všichni, kdo přijali evangelium. Mají být jeho živými nástroji. Bůh od nich vyžaduje osobní službu. Ať už zaséváme, nebo sklízíme, pracujeme pro Pána. Jeden rozsévá a druhý žne, oba potom dostávají svoji mzdu a společně se z ní radují.

Ježíš řekl učedníkům: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete.“ (J 4,38) Spasitel viděl dopředu a měl na mysli velikou sklizeň o letnicích. Chtěl, aby si učedníci uvědomili, že svým dílem jen navazují na práci jiných, a nepovažovali úspěch za vlastní zásluhu.

Kristus již od Adamova pádu pověřoval vyvolené služebníky, aby zasévali semeno pravdy do lidských srdcí. Neviditelná a všemocná síla na ně nenápadně, ale mocně působila a připravovala sklizeň. Bůh svou milostí zavlažoval a vyživoval semeno pravdy. Kristus byl připraven zalít je svou vlastní krví. Jeho učedníci měli velikou přednost – byli Božími spolupracovníky. Pokračovali v díle Krista i všech svatých mužů minulosti. Vylitím Ducha svatého o letnicích se v jeden den měly obrátit tisíce lidí. Byl to výsledek Kristova úsilí, sklizeň jeho setby.

Při rozhovoru se ženou u studny zasel Ježíš semeno, které přineslo okamžitou úrodu. Samařané k němu přišli, naslouchali mu a uvěřili v něho. Shromáždili se kolem něho, vyptávali se na mnoho věcí, kterým nerozuměli, a dychtivě přijímali jeho vysvětlení. Začínalo jim svítat. Byli jako lidé, kteří v úplné tmě objeví paprsek světla a drží se ho, dokud se nevyjasní. Krátká rozmluva jim však nestačila. Chtěli se dozvědět víc a také si přáli, aby si toho podivuhodného učitele poslechli i jejich přátelé. Pozvali Ježíše do svého města a prosili ho, aby u nich zůstal. Ježíš se zdržel v Samaří dva dny a uvěřilo v něho mnoho dalších lidí.

Farizeové opovrhovali Ježíšovou prostotou. Přehlíželi jeho zázraky a žádali, aby jim dokázal, že je Synem Božím. Samařané po něm žádné znamení nechtěli. Ježíš mezi nimi nevykonal ani jediný zázrak kromě toho, že ženě u studny zjevil tajemství jejího života. Přesto jej mnozí přijali. Celí rozradostnění řekli ženě: „Teď už věříme ne proto, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ (J 4,42)

Samařané věřili, že Mesiáš přijde nejen jako Vykupitel Židů, ale celého světa. Duch svatý ho prostřednictvím Mojžíše představil jako proroka, kterého poslal Bůh. Jákob prohlásil, že se k Mesiáši shromáždí národy. Abraham předpověděl, že v něm budou požehnány všechny národy země. Na těchto výrocích Písma svatého zakládali Samařané svoji víru v Mesiáše. Skutečnost, že Židé špatně vykládali pozdější proroky a prvnímu Kristovu příchodu připisovali slávu jeho druhého příchodu, způsobila, že Samařané uznávali jen knihy Mojžíšovy a ostatní posvátné spisy přehlíželi. Když však Spasitel nesprávné výklady vyvrátil, mnozí přijali pozdější proroctví i Kristova slova o Božím království.

 

Ježíš boří hranice

Ježíš začal bořit zeď mezi Židy a pohany a kázal spasení celému světu. Byl sice Žid, ale nedbal farizejských zvyků svého národa a otevřeně se stýkal se Samařany. Navzdory židovským předsudkům přijímal pohostinství opovrhovaného lidu. Spal pod jejich střechami, sedal u jejich stolů a jedl jídlo, které připravily jejich ruce. Učil v jejich ulicích a choval se k nim nanejvýš laskavě a zdvořile.

Vnější nádvoří jeruzalémského chrámu bylo od ostatních prostor posvátné budovy odděleno nízkou zdí. Na ní bylo v různých jazycích napsáno, že její hranice smějí překročit jen Židé. Kdyby se byl nějaký pohan odvážil vstoupit do vnitřního prostoru, byl by takové znesvěcení chrámu zaplatil životem. Ježíš, který dával chrámu a chrámovým obřadům smysl, však zval pohany k sobě, měl pro ně pochopení a ve své božské milosti jim přinášel spasení, které Židé odmítli.

Ježíšův pobyt v Samařsku měl být požehnáním i pro učedníky, kteří se ještě neoprostili od židovského fanatismu. Mysleli si, že jako správní Židé se musejí k Samařanům chovat nepřátelsky. Ježíšovo počínání nedokázali pochopit. Nemohli však jeho příklad odmítnout, byli jeho věrnými následovníky. Během oněch dvou dnů v Samařsku navenek překonávali své předsudky, vnitřně se jich však nezbavili. Jen těžko uznávali, že jejich pohrdání a nenávist se musí změnit v pochopení a lásku. Teprve po Kristově nanebevstoupení začali vidět jeho učení v novém světle. Po vylití Ducha svatého si připomínali Spasitelův pohled, jeho slova, úctu a lásku, s jakou se choval k opovrhovaným cizincům. Když Petr kázal v Samařsku, snažil se o totéž. Když byl Jan povolán do Efezu a Smyrny, vzpomněl si na zkušenost ze Šekemu a byl svému Učiteli nesmírně vděčný. Ježíš totiž věděl, jaké těžkosti je potkají, a svým příkladem jim ukázal, jak je mají překonávat. Spasitel dnes přistupuje k lidem stejně jako tehdy, když u studny podával samařské ženě vodu života. Někteří křesťané snad opovrhují lidmi na okraji společnosti a vyhýbají se jim. Kristus však miluje každého, nehledí na jeho původ, národnost či postavení, jeho láskou k člověku nemůže nic otřást. Každému, i tomu největšímu hříšníkovi, říká: „Kdybys mne požádal, dal bych ti vodu života.“

Pozvání evangelia není možné omezovat a zvěstovat jen několika vybraným lidem, o nichž si myslíme, že když je přijmou, začnou nám prokazovat čest. Poselství se má dostat ke všem lidem. Každému, kdo je ochoten přijmout pravdu, ji Kristus rád předloží. Představí mu Otce, jenž dovede číst v lidském srdci, i bohoslužbu, která se mu líbí. K takovým lidem nemluví v podobenstvích. Stejně jako ženě u studny jim říká: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ (J 4,26)

Ježíš odpočíval u Jákobovy studny při návratu z Judeje, kde jeho služba přinesla jen málo ovoce. Odmítli jej tam kněží i rabíni a ani ti, kdo se k němu hlásili jako učedníci, nepochopili jeho božskou povahu. Byl zesláblý a unavený, přesto však neopomenul příležitost promluvit s cizí ženou, která patřila k nepřátelskému národu a očividně žila v hříchu. Spasitel nečekal, až se shromáždí davy lidí. Často začal učit jen několik jednotlivců, kteří se kolem něho sešli. Postupně se k nim přidávali další kolemjdoucí, až se vytvořil celý zástup, a všichni s údivem a posvátnou úctou poslouchali Boží slovo z úst nebeského Učitele.

Kristovi služebníci by si neměli myslet, že k několika málo lidem nemohou promluvit s takovou vážností jako k velkému shromáždění. Možná, že jejich poselství bude chtít slyšet jen jeden člověk. Kdo však může vědět, jak dalekosáhlý bude jeho vliv? Dokonce i učedníkům se zdálo, že rozhovorem se Samařankou Spasitel maří svůj čas. Ježíš s ní však mluvil upřímněji a výmluvněji než s králi, rádci či veleknězi. Slova, která jí tehdy u studny řekl, potom opakovaně zněla v nejzapadlejších koutech země.

Jakmile Samařanka poznala Spasitele, přivedla k němu další. Projevila se jako lepší misionář než Ježíšovi učedníci. Ti v Samařsku neviděli vhodné pole pro misijní práci. Mysleli jen na veliké dílo, které vykonají někdy v budoucnosti. Neviděli, že přímo před nimi leží úroda zralá ke sklizni. Žena, kterou pohrdali, přivedla ke Spasiteli celé město. Okamžitě se vydala za svými krajany a nesla jim světlo.

Samařská žena je příkladem působení skutečné víry v Krista. Každý opravdový učedník se rodí do Božího království jako misionář. Člověk, který pije z vody života, se stává zdrojem života. Kdo dostává, rozdává. Kristova milost v lidském srdci je jako pramen v poušti. Rozlévá se, každého občerstvuje a v těch, kdo hynou, probouzí touhu napít se vody života.