2. Vyvolený národ

Židovský národ očekával příchod Spasitele více než tisíc let. Byla to jeho největší naděje. Vzývali Spasitelovo jméno v písních a proroctvích, při chrámových obřadech i domácích bohoslužbách. Když však přišel, nepoznali ho. Byl pro ně „jak oddenek z vyprahlé země“, „neměl vzhled ani důstojnost“, neviděli v něm žádnou krásu, nevěděli, proč by po něm měli toužit. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Iz 53,2; J 1,11)

Bůh si i přesto izraelský národ vyvolil. Povolal jej, aby mezi lidmi udržoval znalost jeho zákona, symbolů a proroctví, které ukazovaly na Spasitele. Přál si, aby přinášel světu spasení. Hebrejové měli být pro okolní národy tím, čím byl Abraham v zemi, kde přebýval, Josef v Egyptě a Daniel na babylonském dvoře. Měli seznamovat lidi s Bohem.

Když Pán Bůh povolával Abrahama, řekl mu: „Požehnám tě… Staň se požehnáním!… V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12,2.3) Zaslíbení mnohokrát opakovali také proroci. Vztahovalo se na Izrael i v době, kdy byl vyčerpán válkou či trpěl v zajetí. „I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina, jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské.“ (Mi 5,7) O jeruzalémském chrámu Pán Bůh prostřednictvím Izajáše prohlásil: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ (Iz 56,7)

Izraelci však toužili po světské slávě. Po vstupu do Kanánu se začali odchylovat od Božího zákona a přijímali zvyky pohanů. Marně je Pán Bůh varoval prostřednictvím proroků. Marně trpěli pod útlakem pohanů. Po každé nápravě následovalo ještě větší odpadnutí.

Kdyby byli Izraelci zůstali Bohu věrní, mohl Bůh uskutečnit svůj záměr, poctít je a povýšit. Kdyby byli poslušní, byl by je vyvýšil „nade všechny pronárody, které učinil“, byli by mu „chválou, věhlasem a okrasou“ (Dt 26,19). Mojžíš řekl: „Všechny národy země budou vidět, že se nazýváš Hospodinovým jménem, a budou se tě bát.“ „Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: ‘Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!’“ (Dt 28,10; 4,6) Izraelci však nebyli Bohu věrní a jeho plán se tak naplňoval za neustálého protivenství a pokořování.

Byli odvlečeni do babylonského zajetí a rozehnáni do pohanských zemí. Utrpení přimělo mnohé z nich k tomu, že znovu začali věrně dodržovat Boží smlouvu. Když věšeli svoje harfy na vrby a oplakávali zpustošený svatý chrám, rozsvítilo se v nich světlo pravdy a mnohé národy poznaly jejich prostřednictvím Boha. Pohanské oběti byly převrácením Božích ustanovení. Mnozí upřímní pohané pochopili prostřednictvím Židů význam pravé bohoslužby a s vírou přijali zaslíbení o Vykupiteli.

V zajetí byli mnozí Židé pronásledováni. Nemálo jich přišlo o život proto, že zachovávali sobotu a odmítali se účastnit pohanských slavností. Když se modloslužebníci rozhodli potřít pravdu, přivedl Bůh své služebníky před krále a vladaře, aby jim i jejich lidu umožnil přijmout světlo pravdy. Čas od času byli i nejvyšší monarchové nuceni uznat svrchovanost Boha, kterého uctívali jejich židovští zajatci.

Babylonské zajetí dokonale vyléčilo Izraelce z modloslužebnictví. V dalších stoletích trpěli útlakem pohanských nepřátel, dokud nepochopili, že jejich úspěch závisí na poslušnosti Božího zákona. Příliš často je však k poslušnosti nevedla láska, ale sobectví. Jejich bohoslužba byla povrchní a byla pro ně pouhým prostředkem k dosažení národní velikosti. Nestali se světlem světa. Chtěli se vyhnout pokušení modloslužby, a proto se před světem uzavřeli. Pán Bůh prostřednictvím Mojžíše vydal jistá omezení pro styk s modloslužebníky, ale Izraelci si je špatně vykládali. Bůh chtěl zabránit tomu, aby se přizpůsobili pohanským zvykům. Židé však mezi sebe a ostatní národy postavili zeď. Vzhlíželi k Jeruzalému jako ke svému nebi, žárlili a báli se, aby snad Bůh neprojevil svoji milost i pohanům.

Po návratu z Babylona věnovali mnoho pozornosti náboženské výchově. Po celé zemi vystavěli synagogy, v nichž kněží a zákoníci vykládali zákon. Zřídili školy, kde se žáci kromě umění a vědy měli učit i zásadám spravedlnosti. Tato zařízení se však zvrhla. Mnozí Izraelci přijali v zajetí pohanské názory a zvyky a vnášeli je do své bohoslužby. V mnohém se přizpůsobili pohanům.

Když se Židé odvrátili od Boha, ztratili do značné míry ze zřetele i učení o obřadní službě. Ustanovil ji sám Kristus a každá její část ukazovala na něho. Byla to živá a duchovně povznášející bohoslužba. Židům se však duchovní život z obřadů vytratil, drželi se jen bezduchých forem. Spoléhali se na oběti a obřady, místo aby svou důvěru vkládali v Krista, kterého oběť představovala. Rabíni a kněží se snažili nahradit to, co jim chybělo, a zvyšovali své požadavky. Čím však byli přísnější, tím méně se v nich projevovala Boží láska. Svou svatost měřili množstvím obřadů, ale jejich srdce byla plná pýchy a pokrytectví.

Jejich podrobné a únavné předpisy znemožňovaly zachovávání zákona. Lidé, kteří chtěli sloužit Bohu a snažili se dodržovat všechna rabínská nařízení, trpěli. Nenacházeli pokoj, stále je pronásledovaly výčitky svědomí. Satan je chtěl znechutit, zmást jejich představu o Boží povaze a znevážit jejich víru. Doufal, že se mu podaří obhájit to, co hlásal při své vzpouře v nebi – že Boží požadavky jsou nespravedlivé a není možno jim dostát. „Dokonce ani Izrael nezachovává zákon,“ prohlašoval.

Židé toužili po příchodu Mesiáše, ale měli zkreslenou představu o jeho poslání. Nečekali vysvobození z hříchu, ale z římské moci. Vzhlíželi k Mesiáši, který přijde jako dobyvatel, zlomí moc utlačovatelů a učiní z Izraele světovou velmoc. To vše je nakonec přivedlo k tomu, že Spasitele zavrhli.

V době Kristova narození byl židovský národ pod cizí vládou a zmítaly jím vnitřní nepokoje. Židé sice směli mít svoji vlastní správu, ale nic nemohlo zastřít skutečnost, že nad nimi vládne Řím. Nedokázali se smířit s omezováním své moci. Římané si vyhrazovali právo jmenovat a odvolávat velekněze. Tento úřad byl často získáván podvodem, úplatky, a dokonce i vraždou. Kněžství tak stále více upadalo. Kněží však měli i přesto velikou moc a sobecky jí využívali pro své zištné zájmy. Lidé se museli podřizovat jejich bezohledným požadavkům, a ještě platit Římanům vysoké daně. To vedlo k všeobecné nespokojenosti. Lid se často bouřil. Chamtivost a násilí, nevěra a duchovní otupělost rozkládaly národ zevnitř.

Nenávist k Římanům a národní i duchovní hrdost vedly Židy k tomu, že stále přísně lpěli na svém způsobu bohoslužby. Úzkostlivým dodržováním náboženských obřadů se kněží snažili udržet úctu k svatosti. Lid, který žil v temnotě a pod neustálým útlakem, i vládnoucí vrstva, jež žíznila po moci, toužili po příchodu Mesiáše. Doufali, že přemůže jejich nepřátele a vrátí Izraeli království. Zkoumali proroctví, ale nepochopili jejich duchovní význam. Přehlédli, že Písmo hovoří o tom, jak bude Kristus při svém prvním příchodu ponížen, a špatně vykládali texty, jež předpovídaly slávu jeho druhého příchodu. Pýcha jim zatemnila rozum. Vysvětlovali proroctví podle svých sobeckých představ.