21. Poprvé před veleradou

„V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, čekajících na pohyb vody.“ (J 5,2.3)

Čas od času se voda v rybníce zvířila. Všichni byli přesvědčeni, že její pohyb je důsledkem působení nadpřirozené síly. Věřili, že kdo po zvíření vstoupí do vody jako první, bude uzdraven z jakékoli nemoci. K rybníku přicházely stovky trpících. Když se však voda začala pohybovat, hrnulo se k ní tolik lidí, že silnější ve spěchu šlapali po slabších. Mnozí se k rybníku vůbec nemohli dostat. Řada těch, kterým se to podařilo, zemřela na jeho okraji. Na březích rybníka byla postavena přístřeší, která ve dne chránila nemocné před slunečním žárem a v noci před chladem. Někteří pod přístřešky nocovali a ve dne se kousek po kousku plazili k rybníku v marné naději na uzdravení.

Ježíš byl opět v Jeruzalémě. Šel městem, modlil se a rozjímal, až došel k rybníku. Viděl, jak zoufalí trpící čekají, až se voda zavlní, a spatřují v ní jedinou naději na záchranu. Zachtělo se mu použít své moci a všechny nemocné uzdravit. Ale byla sobota. Davy lidí směřovaly do chrámu na bohoslužbu. Ježíš věděl, že takové uzdravení by v Židech vyvolalo nevoli proti jeho dílu a chtěli by je překazit.

Spasitel si všiml jednoho mimořádně ubohého člověka. Byl již třicet osm let úplně chromý. Nemoc si do značné míry přivodil sám svým hříšným životem a lidé ji považovali za Boží trest. Opuštěný a bez přátel žil tento muž dlouhá léta v utrpení a byl přesvědčen, že se Boží milost od něho odvrátila. V době, kdy se měla voda zvířit, zželelo se některým lidem bezmocného muže, a odnesli ho pod přístřešek. Když však nadešla dlouho očekávaná chvíle, nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl. Viděl, jak se voda vlní, ale nikdy nebyl schopen se dostat dále než k okraji rybníka. Vždy jej předstihl někdo silnější a ponořil se do vody dříve než on. S bezohledným davem nemohl soupeřit. Vytrvalá snaha dostat se k vysněnému cíli, neustálý strach a zklamání rychle vyčerpávaly poslední zbytky jeho sil.

Nemocný ležel na rohoži a občas zvedl hlavu, aby se podíval na hladinu rybníka. Vtom se k němu sklonil muž s příjemnou tváří a soucitně řekl: „Chceš být zdráv?“ (J 5,6) Chromý zpozorněl. Probudila se v něm naděje. Cítil, že se mu nabízí pomoc. Optimismus však z něho brzy vyprchal. Vzpomněl si, jak často už se pokoušel dostat k rybníku. Nyní už téměř ani nedoufal, že se dožije dalšího zvíření vody. Unaveně se otočil a odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ (J 5,7)

Tentokrát Ježíš od nemocného nežádal, aby v něho uvěřil. Řekl jen: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ (5,8) Muž se s vírou spolehl na jeho slova. Do všech jeho nervů a svalů pronikl nový život a do nemocných končetin se vrátilo zdraví. Bez jediné námitky se rozhodl splnit Kristův příkaz a tělo se zcela podřídilo jeho vůli. Vstal a zjistil, že je zdráv.

Ježíš ho nijak neujišťoval o Boží pomoci. Muž mohl pochybovat, a připravit se tím o jedinou příležitost k uzdravení. On však uvěřil Kristovu slovu, uposlechl je a Bůh mu dal sílu.

Stejnou vírou můžeme být duchovně uzdraveni i my. Hřích nás odloučil od Boha. Jsme duchovně chromí. Sami od sebe nejsme schopni žít čistým životem, stejně jako chromý muž nebyl schopen chodit. Mnoho lidí si uvědomuje svoji bezmocnost a touží po duchovním životě, který by je uvedl do souladu s Bohem. Usilují však o něj marně. V zoufalství volají: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24) Všichni malomyslní a zápasící lidé by měli vzhlédnout ke Spasiteli. On je vykoupil svou krví, s nekonečnou láskou a bezmezným soucitem se k nim sklání a říká: „Chceš být zdráv?“ Každého z nás nabádá, abychom ve zdraví a pokoji vstali. Nemáme čekat, až se budeme cítit zdraví. Máme věřit jeho slovu a on je splní. Podřizujme mu svoji vůli. Když mu budeme chtít sloužit a jednat podle jeho slova, dá nám sílu. Kristus může a chce osvobodit člověka od všech zlozvyků a vášní, kterým tak často a dlouho podléhá a které zotročují jeho tělo i duši. Všem, kdo jsou „mrtvi pro své viny a hříchy“ (Ef 2,1), dává Ježíš život. Osvobozuje otroky spoutané slabostí, neštěstím a okovy hříchu.

Uzdravený chromý se shýbl pro své lůžko, byla to vlastně jen rohož a přikrývka, s radostí se narovnal a rozhlížel se po Spasiteli. Ježíš se však už ztratil v davu. Muž dostal strach, že ho snad ani nepozná, až se s ním zase setká. Kráčel pevným a jistým krokem, chválil Boha a radoval se z nově nabyté síly. Potkal několik farizeů a hned jim vyprávěl o svém uzdravení. Nezájem, s jakým vyslechli jeho příběh, jej zarazil.

Se zachmuřenou tváří jej přerušili a zeptali se, proč nosí lůžko v sobotu. Ostře mu připomněli, že nosit břemena v den Páně zákon zapovídá. Muž samou radostí zapomněl, že je sobota. Přesto necítil žádnou vinu proto, že uposlechl někoho, kdo má od Boha takovou moc. Směle odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: ‘Vezmi své lože a choď!’“ (J 5,11) Ptali se ho, kdo to byl, ale on jim nedokázal odpovědět. Zákoníci dobře věděli, kdo jediný je schopen vykonat takový zázrak. Chtěli však přímé svědectví o tom, že to byl Ježíš, aby jej mohli obvinit z porušování soboty. Podle jejich mínění přestoupil zákon nejen uzdravením nemocného v sobotu, ale ještě se rouhal tím, že mu přikázal, aby si odnesl lůžko.

Židé natolik překroutili zákon, že se z něho stalo otrocké jho. Jejich nesmyslné požadavky se staly terčem posměchu ostatních národů. Zvláště sobotu zatížili ve všech směrech mnoha naprosto zbytečnými zákazy. Nebyla pro ně potěšením ani slavným a svatým dnem Páně. Zákoníci a farizeové udělali z jejího zachovávání nesnesitelné břemeno. Židé nesměli v sobotu zapálit oheň, ani rozsvítit svíčku. Byli pak v mnoha ohledech závislí na pohanech, kteří za ně vykonávali to, co oni sami měli zakázáno. Neuvědomovali si, že kdyby na zapovězených činnostech bylo něco hříšného, bylo by hříchem i to, že je požadovali od někoho jiného. Byli přesvědčeni, že spasení je pouze pro Židy a ostatní jsou na tom už tak beznadějně špatně, že na tom ani hůře být nemohou. Bůh nevydal žádné přikázání, které by nemohli dodržovat všichni lidé. Jeho zákon nepřipouští žádné nesmyslné či sobecké omezování.

V chrámu se Ježíš setkal s člověkem, kterého uzdravil. Muž přišel, aby přinesl oběť za hříchy a oběť díků za veliké milosrdenství, jehož se mu dostalo. Ježíš jej vyhledal mezi věřícími, dal se mu poznat a varoval ho: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (J 5,14)

Uzdravený měl velikou radost, že vidí svého Zachránce. Nevěděl, že farizeové Ježíše nenávidí, a řekl jim, že to je ten, který jej uzdravil. „A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.“ (J 5,16)

 

Před veleradou

Předvedli jej před veleradu a obvinili. Ježíš se měl zodpovídat z přestupování soboty. Kdyby Židé tehdy byli svobodným národem, bylo by jim takové obvinění stačilo k dosažení jejich cíle – byli by jej odsoudili k smrti. Nadvláda Říma jim v tom bránila. Nesměli vynášet rozsudek smrti a jejich obvinění Krista by před římským soudem neobstálo. Doufali však, že se jim podaří obvinit ho ještě z dalších věcí. Přes veškeré úsilí farizeů mařit jeho dílo, měl Kristus dokonce i v Jeruzalémě větší vliv na lid než oni. Zástupy už nezajímaly řeči rabínů, ale pozorně naslouchaly Ježíšovu učení. Jeho slovům rozuměly, hřála je u srdce a utěšovala. Hovořil o Bohu ne jako o pomstychtivém soudci, ale jako o láskyplném otci. Boží obraz se odrážel v jeho životě a lidé jej mohli poznávat. Jeho slova byla balzámem na jejich raněnou duši. Milosrdnými skutky i slovy lámal zotročující moc starých tradic a lidských předpisů a představoval Boží lásku v její nevyčerpatelné plnosti.

V jednom z nejstarších proroctví se o Kristu píše: „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“ (Gn 49,10) Lid chodil za Kristem. Souhlasili s ním a jeho učení o lásce a dobrotě přijímali raději než strnulé obřady, jež vyžadovali kněží. Kdyby mu kněží a rabíni nebyli stáli v cestě, mohlo jeho učení přinést takovou nápravu, jakou svět ještě nezažil. Židovští představitelé si však chtěli udržet svoji moc, a proto se rozhodli Ježíšův vliv zlomit. Jeho předvedení před veleradu a veřejné odsouzení jeho učení jim v tom měly pomoci. Lidé totiž stále ještě chovali k náboženským vůdcům velikou úctu. Kdo by se byl odvážil odmítnout rabínské požadavky nebo se pokusil ulehčit břemeno, které na lid naložili, byl by obviněn nejen z rouhání, ale i z velezrady. Rabíni doufali, že právě v tomto ohledu se jim podaří vzbudit nedůvěru vůči Kristu. Říkali o něm, že usiluje o zrušení ustálených zvyklostí, vnáší tak rozkol mezi lid a připravuje cestu k úplné podřízenosti Římu.

Plány, které se rabíni tak horlivě snažili prosadit, se nezrodily v židovské veleradě, ale někde jinde. Když se satanovi nepodařilo přemoci Krista na poušti, vynakládal veškeré úsilí na to, aby mu škodil v jeho službě, a pokud možno úplně zmařil jeho dílo. To, čeho nemohl dosáhnout přímo, svou vlastní silou, chtěl uskutečnit lstí. Sotva skončil střet na poušti, už osnoval se svými anděly další plány, jak ještě více zaslepit mysl Židů, aby nepoznali svého Vykupitele. Rozhodl se působit prostřednictvím lidí z náboženského světa. Zaséval do nich svoji vlastní nenávist k učiteli pravdy. Chtěl, aby Krista zavrhli a co nejvíce mu ztrpčovali život. Doufal, že jej odradí od jeho poslání. Vůdcové Izraele se v boji proti Spasiteli stali satanovými nástroji.

 

Ježíš a zákon

Ježíš přišel „vyvýšit a zvelebit zákon“ (Iz 42,21). Neměl v úmyslu snížit jeho důstojnost, ale naopak ji vyvýšit. Písmo říká: „Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.“ (Iz 42,4) Přišel osvobodit sobotu od neúnosných požadavků, které z ní činily kletbu místo požehnání.

Proto se rozhodl uzdravit chromého u Bethesdy v sobotu. Mohl si vybrat kterýkoli jiný den v týdnu nebo jej mohl prostě jen uzdravit a nenařizovat mu, aby si odnesl své lůžko. Pak by se mu ovšem nebyla naskytla taková příležitost, jakou potřeboval. Za každým činem Ježíšova pozemského života se skrývá moudrý záměr. Vše, co dělal, bylo důležité samo o sobě i svým výchovným posláním. Ze všech nemocných u rybníka si vybral největšího chudáka, ukázal na něm svoji uzdravující moc a přikázal mu nést lůžko ulicemi města, aby všichni viděli veliké dílo, které se na něm projevilo. To mělo vyvolat otázku, co se smí dělat v sobotu a co ne. Spasitel si chtěl připravit půdu pro odsouzení židovských tradic a předpisů, jež svazovaly den Páně, a prohlásit je za neplatné.

Ježíš jasně řekl, že pomoc trpícím je v souladu s přikázáním o sobotě. Odpovídá činnosti Božích andělů, kteří se neustále pohybují mezi nebem a zemí a slouží trpícímu lidstvu. Řekl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17) Všechny dny patří Bohu a on v nich uskutečňuje plány, které s lidstvem má. Kdyby byl židovský výklad zákona správný, mýlil by se Hospodin, který dává život a udržuje všechno živé od chvíle, kdy položil základy země. Bůh, který označil své dílo za dobré a sobotu ustanovil na památku dokonání svého díla, by musel přerušit své působení a zastavit nepřetržitý běh vesmíru.

Měl by snad Bůh zakázat slunci v sobotu svítit, zahřívat zemi a vyživovat rostlinstvo? Měl by se snad v tento svatý den zastavit pohyb všech vesmírných světů? Měl by Hospodin přikázat vodám, aby přestaly zavlažovat pole a lesy, a mořským vlnám, aby zastavily příliv a odliv? Mělo by obilí v sobotu přestat růst, zrající hrozny zrát a stromy pučet a kvést?

Kdyby tomu tak bylo, přišli by lidé o plody země a o požehnání, která potřebují k životu. Běh přírody se nesmí zastavit. Bůh nemůže přestat pracovat ani na chvíli, jinak by člověk zeslábl a zemřel.

I člověk má v sobotu své povinnosti. Musí se postarat o základní životní potřeby, zabezpečit nemocné, pomáhat chudým. Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Boží den odpočinku byl stvořen pro člověka a skutky milosrdenství k němu patří. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.

V sobotu jsou na Boha kladeny dokonce ještě větší nároky než v jiné dny. Boží lid upouští od svých každodenních činností a věnuje se rozjímání a bohoslužbě. Vysílá k Bohu více proseb než jindy. Žádá od Hospodina větší pozornost. Prosí jej o zvláštní požehnání. Bůh nečeká, až skončí sobota, aby mohl splnit prosby věřících. V nebesích činnost nikdy neustává a lidé by také nikdy neměli přestat konat dobro.

Sobota nemá být dnem neužitečného zahálení. Zákon zapovídá vykonávat v den Páně světskou práci. Činnost, kterou si člověk vydělává na živobytí, musí v sobotu ustat, stejně jako účast na světských zábavách a práce spojená se ziskem. Bůh ukončil v sobotu své stvořitelské dílo, odpočinul a požehnal ji. Stejně tak i člověk by měl v sobotu zanechat každodenní zaměstnání a věnovat čas zdravému odpočinku, bohoslužbě a dobrým skutkům. Kristovo uzdravení nemocného bylo v naprostém souladu se zákonem. V ničem sobotu nenarušovalo.

Ježíš si ve svém díle, které bylo stejně svaté a významné jako Otcovo dílo v nebi, činil nárok na stejná práva, jako má Bůh. To farizeje ještě více popouzelo. V jejich pojetí nejen přestupoval zákon, ale tím, že „nazýval Boha vlastním Otcem“ (J 5,18), se mu stavěl na roveň.

Celý židovský národ nazýval Boha svým Otcem, a kdyby se byl Kristus přihlásil ke stejnému vztahu k Bohu, jaký měli oni, nebyli by se tak rozčilili. Považovali však Kristova slova o synovství za vrchol opovážlivosti, a proto jej obvinili z rouhání.

Kristovi protivníci neměli jediný důkaz, kterým by dokázali vyvrátit pravdy, jimiž Ježíš působil na jejich svědomí. Mohli se odvolávat jen na své zvyky a tradice. Ty však byly – ve srovnání s Ježíšovými výroky podloženými Božím slovem a zkušenostmi z přírody – slabé a prázdné. Kdyby byli rabíni jen trochu zatoužili po světle, poznali by, že Ježíš má pravdu. Oni se však vyhýbali tomu, co řekl o sobotě, a snažili se proti němu podnítit hněv lidu, protože se prohlásil za rovného s Bohem. Jejich zloba neznala mezí. Kdyby se nebáli lidu, byli by Ježíše na místě zabili. Ale lid si jej velmi oblíbil. Mnozí v něm našli přítele, který je uzdravoval z nemocí a utěšoval v zármutku. Ospravedlňovali jeho uzdravení chromého u Bethesdy. Kněží a rabíni museli tedy nějaký čas krotit svoji nenávist.

 

Ježíš vyznává své božství

Ježíš odmítl nařčení z rouhání. „To, z čeho mě obviňujete,“ řekl, „činím proto, že jsem Boží Syn a jsem jedno s Bohem v podstatě, vůli i úmyslech. Spolupracuji s Bohem v každém jeho činu.“ „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce.“ (J 5,19) Kněží a rabíni vytýkali Božímu Synu právě dílo, které přišel na zem vykonat. Svými hříchy se odloučili od Boha, byli zaslepení pýchou a jednali nezávisle na Bohu. Mysleli si, že si ve všem vystačí. Neuvědomovali si, že potřebují, aby jejich kroky řídila vyšší moudrost. Boží Syn se však podřizoval vůli Otce a byl zcela závislý na jeho moci. Kristovo sebezapření bylo tak veliké, že nic neplánoval bez Boha. Přijal záměr, který s ním Bůh měl, a uskutečňoval to, co mu Otec den za dnem zjevoval. Stejně bychom se měli Boha držet i my a plnit ve svém životě jeho vůli.

Když se Mojžíš chystal postavit svatyni jako Boží příbytek, přikázal mu Hospodin, aby vše učinil podle vzoru, který mu zjevil na hoře. Mojžíš byl velmi horlivý pro Boží dílo. Měl k ruce nejnadanější a nejzručnější muže, kteří pracovali podle jeho pokynů. Přesto neměl nechat udělat nic, co mu nebylo ukázáno. Všechno – každý zvonek, granátové jablko, každá ozdoba, třásně či opona – muselo být podle Božího vzoru. Bůh povolal Mojžíše na horu a ukázal mu nebeské věci. Zahalil jej svou slávou, aby mohl pohlédnout na vzor, podle něhož měl vše zhotovit. Bůh si přál, aby mu Izrael připravil příbytek, a při vydání zákona na hoře Sínaj mu zjevil i svoji představu o dokonalém charakteru. Když Pán procházel kolem Mojžíše, volal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích.“ (Ex 34,6.7)

Izraelci si však zvolili svou vlastní cestu. Nestavěli podle zjeveného vzoru. Kristus, pravý chrám, ve kterém přebýval Bůh, budoval svůj pozemský život ve všech maličkostech podle Božího ideálu. Řekl: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) I my máme budovat svůj charakter tak, aby byl „duchovním příbytkem Božím“ (Ef 2, 22). Máme „udělat vše podle vzoru“, „vždyť i Kristus trpěl“ za nás a „zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích“ (Žd 8,5; 1 Pt 2,21).

Kristus nás učí, abychom viděli sami sebe v nerozlučném spojení s nebeským Otcem. V každé situaci jsme zcela závislí na Bohu. On má celý náš život ve svých rukou. Svěřil nám úkol a vybavil nás potřebnými schopnostmi i prostředky. Pokud se budeme podřizovat jeho vůli a spoléhat na jeho sílu a moudrost, bude nás chránit a práce na jeho velkolepém díle se nám bude dařit. Člověk, který spoléhá na svoji vlastní moudrost a sílu, se však od Boha vzdaluje. Nespolupracuje s Kristem, ale naplňuje záměr nepřítele Boha i člověka.

Spasitel dále řekl: „Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn… Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce.“ (J 5,19-21) Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla, ale Ježíš jim řekl, že právě vzkříšení mrtvých je jedním z největších činů jeho Otce a že on sám má k němu moc. „Přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.“ (J 5,25) Farizeové věřili ve vzkříšení mrtvých. Kristus je ujistil, že moc, která vrací život mrtvým, je již mezi nimi a že sami na vlastní oči uvidí její působení. Tato moc křísit mrtvé oživuje i lidskou duši „mrtvou pro… viny a hříchy“ (Ef 2,1). Duch života v Ježíši Kristu, „moc jeho vzkříšení“, osvobozuje člověka „od zákona hříchu a smrti“ (Fp 3,10; Ř 8,2). Moc zla je zlomena a víra chrání člověka před hříchem. Kdo otevírá své srdce Kristovu Duchu, získává podíl na oné mocné síle, která vyvede jeho tělo z hrobu.

Skromný muž z Nazareta odhaluje svoji skutečnou vznešenost. Staví se nad všechno lidské, strhává masku hříchu a hanby a zjevuje se jako bytost uctívaná anděly, jako Boží Syn, který je jedno se Stvořitelem vesmíru. Všichni kolem něho jsou ohromeni. Tak ještě nikdy nikdo z lidí nemluvil, s takovým majestátem se ještě nesetkali. Jeho slova jsou jasná a srozumitelná, otevřeně ohlašuje své poslání i to, co má dělat svět. „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal… Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.“ (J 5,22-27)

Kněží a zákoníci se postavili do role soudců a odsuzovali Kristovo dílo. Kristus však o sobě prohlásil, že on bude soudit je i celou zem. Bůh svěřil svět Kristu a jeho prostřednictvím padlému světu žehnal. Kristus byl Vykupitelem před svým vtělením i po něm. Jakmile se objevil hřích, byl tu i Spasitel. Dává všem světlo a život a podle míry uděleného světla bude každý souzen. Kristus, který dává světlo, se s láskou sklání k člověku, snaží se jej vytrhnout z hříchu a přivést k svatému životu, je jeho soudcem i obhájcem. Satan od samého počátku velkého sporu v nebesích založil své dílo na podvodu. Kristus se snaží odhalit jeho úmysly a zlomit jeho moc. Sám se s tímto podvodníkem utkal a celé věky usiluje o to, aby osvobodil lidi z jeho pout. Kristus bude soudit každého člověka.

Bůh mu „dal moc konat soud, poněvadž je Syn člověka“ (J 5,27). Zakusil všechno lidské utrpení a pokušení, zná lidskou slabost a hříšnost, zvítězil za nás nad satanovými pokušeními, pro naši spásu obětoval svůj život, je k nám spravedlivý a laskavý – proto mu byl svěřen soud.

Kristus však nepřišel proto, aby soudil, ale aby lidem přinesl spasení. „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,17) Před veleradou Ježíš prohlásil: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5,24)

Kristus vyzýval své posluchače, aby se nedivili, a postupně jim odhaloval velká tajemství budoucnosti. Řekl: „Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.“ (J 5,28.29)

Na takové ujištění o budoucím životě Izraelci již dlouho čekali. Doufali, že je dostanou při Mesiášově příchodu. Nyní na ně svítilo světlo, které dokáže prosvítit temnotu hrobu. Ale svévole je slepá. Ježíš porušoval tradice rabínů, neuznával jejich autoritu, a proto neuvěřili.

 

Odmítnutí

Čas, místo, okolnosti a napětí, které ovládlo shromáždění, to vše jen zvyšovalo působivost Ježíšovy promluvy před veleradou. Nejvyšší náboženské osobnosti národa usilovaly o život muže, jenž přinášel Izraeli obnovu. Pán soboty se měl před lidským soudem zodpovídat z porušení sobotního zákona. Když tak neohroženě ohlásil své poslání, hleděli na něho jeho soudci s překvapením i zlostí, ale nezmohli se na odpověď. Nemohli ho odsoudit. Ježíš nepřipouštěl, že by kněží a rabíni měli právo jej vyslýchat nebo nějak zasahovat do jeho díla. Takovou pravomoc jim nikdo nedal. Nároky, které si činili, vyplývaly z jejich pýchy a opovážlivosti. Odmítl jejich obvinění i poučování.

Ježíš se nesnažil ospravedlnit čin, ze kterého byl obžalován, ani nevysvětloval, co jej k němu vedlo. Obrátil se k zákoníkům ne jako obžalovaný, ale jako žalobce. Vytýkal jim tvrdost srdce a neznalost Písma. Prohlásil, že odmítají Písmo, protože odmítají toho, koho poslal Bůh. „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (J 5,39)

Z každé stránky starozákonních spisů, ať už historických, naučných či prorockých, vyzařuje sláva Božího Syna. Celý židovský systém pocházel od Boha a byl pevně skloubeným proroctvím evangelia. „Všichni proroci vydávají svědectví“ o Kristu (Sk 10,43). Nebeské světlo objasňovalo kroky našeho Vykupitele od chvíle, kdy Adam dostal zaslíbení, přes celé období patriarchů a zákona. Mudrci viděli betlémskou hvězdu přicházejícího Síla a byly jim odhaleny tajemné budoucí události. Každá oběť představovala Kristovu smrt. V každém oblaku kadidla stoupala vzhůru jeho spravedlnost. V každém slavnostním zatroubení znělo jeho jméno. Ve vznešeném tajemství svatyně svatých přebývala jeho sláva.

Židé měli Písmo a domnívali se, že pouhá povrchní znalost jeho textů jim zaručí věčný život. Ježíš však řekl: „Jeho slovo ve vás nezůstává.“ Odmítli Krista v jeho slovu, a tím ho odmítli i ve skutečnosti. „Vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (J 5, 38.40)

Židovští představitelé sice zkoumali učení proroků o Mesiášově království, ale nečinili tak s upřímnou touhou poznat pravdu. Chtěli jen najít důkazy, které by podpořily jejich ctižádostivé naděje. Když Kristus přišel jinak, než očekávali, nepřijali ho. Své počínaní se snažili ospravedlnit tím, že ho prohlásili za podvodníka. Jakmile se rozhodli jít touto cestou, bylo pro satana snadné posilovat jejich odpor ke Kristu. Slova, která měli přijmout jako důkaz Ježíšova božství, obrátili proti němu. Tak převrátili Boží pravdu v lež. Čím jasněji je Spasitel oslovoval svými milosrdnými skutky, tím odhodlaněji odmítali pravdu.

Ježíš řekl: „Nečekám slávu od lidí.“ (J 5,41) Nestál o vliv ani souhlas velerady. Jejich uznání nemohlo být pro něho žádnou poctou. Měl přece moc a slávu z nebe. Kdyby si to byl přál, andělé by sestoupili a vzdali mu poctu, Otec by byl znovu potvrdil jeho božství. Ale kvůli židovským vůdcům a kvůli národu, v jehož čele stáli, chtěl, aby poznali jeho charakter a přijali požehnání, jež jim přinášel.

„Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete.“ (J 5,43) Ježíš přišel z Božího pověření, nesl Boží obraz, naplňoval Boží slovo a hledal Boží slávu. Izraelští vůdcové jej však nepřijali. Kdyby byli přišli jiní ze své vlastní vůle a pro svoji vlastní slávu a vydávali se za Krista, byli by je přijali. Proč? Protože ten, kdo hledá svůj prospěch, povzbuzuje touhu po vlastním vyvýšení i v druhých. Taková výzva by u Židů našla odezvu. Přijali by falešného učitele, který by lichotil jejich samolibosti a schvaloval jejich oblíbené názory a tradice. Ježíšovo učení však neodpovídalo jejich představám. Bylo duchovní a vyžadovalo sebezapření. Proto je nepřijali. Nepoznali Boha. Hlas, který k nim promlouval v Kristu, jim byl cizí.

Neopakuje se to však i dnes? Nejsou i dnes lidé, a dokonce i mezi náboženskými představiteli, kteří zatvrzele odmítají působení Ducha svatého a potom nejsou schopni rozpoznat Boží hlas? Neodmítají Boží slovo jen proto, aby mohli dodržovat své tradice?

Ježíš řekl: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (J 5, 46.47)

Mojžíšovými ústy promlouval k Izraeli Kristus. Kdyby byli naslouchali Božímu hlasu, který je oslovoval prostřednictvím jejich vůdce, byli by ho rozpoznali i v Ježíšově učení. Kdyby byli věřili Mojžíšovi, uvěřili by i Kristu, o němž Mojžíš psal.

Ježíš věděl, že kněží a rabíni jsou rozhodnuti připravit jej o život, a přesto jim zcela jasně vysvětlil svoji jednotu s Otcem i svůj vztah ke světu. Poznali, že jejich odpor k Ježíši je naprosto neopodstatněný, ale nedokázali potlačit svoji vražednou nenávist. Děsilo je, když viděli jeho mocné působení. Odolávali jeho výzvám a uzavřeli se v temnotě.

Ani v nejmenším se jim nepodařilo podkopat Ježíšovu autoritu a připravit jej o úctu či pozornost lidí. Mnozí jeho slovům uvěřili. Sami židovští představitelé se cítili velmi provinile, když v nich Ježíš probudil výčitky svědomí. To je však proti němu ještě více popudilo. Byli odhodláni připravit ho o život. Po celé zemi rozeslali posly, kteří měli lidi před Ježíšem varovat jako před podvodníkem. Ježíše sledovali zvědové, kteří informovali radu o všem, co říká a dělá. Spasitel již zcela nepochybně stál ve stínu kříže.