22. Uvěznění a smrt Jana Křtitele

Jan Křtitel jako první ohlašoval příchod Kristova království a jako první pro ně trpěl. Byl zbaven volnosti, kterou měl na poušti, a odtržen od zástupů, jež dychtily po jeho slovech. Byl uvězněn v žalářní kobce pevnosti Heroda Antipy. Velice často působil v oblasti na východ od Jordánu a toto území spadalo pod Herodovu správu. Sám Herodes poslouchal jeho kázání. Žil velmi nevázaně a při Janových výzvách k pokání se třásl. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý…, když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ (Mk 6,20) Jan s ním jednal zcela otevřeně. Odsuzoval jeho hříšný vztah s Herodiadou, ženou jeho bratra. Herodes se nějakou dobu pokoušel vymanit z otroctví své vášně, ale Herodias vynaložila všechno úsilí na to, aby jej k sobě připoutala ještě silněji. Janovi se pomstila – přiměla Heroda k tomu, aby ho uvěznil.

Janův život byl naplněn prací. Nečinnost a stísněnost vězeňského života na něho těžce doléhaly. Týdny ubíhaly a nic se neměnilo. Jana začínaly přepadat pochybnosti a malomyslnost. Učedníci na něho nezapomněli. Mohli jej ve vězení navštěvovat. Přinášeli mu zprávy o Ježíšových činech a o tom, jak se kolem něho shromažďují zástupy lidí. Nechápali však, proč se nový učitel, je-li Mesiášem, nezasadí o Janovo propuštění. Jak může dovolit, aby byl jeho věrný posel vězněn a snad i připraven o život?

Jejich otázky na Jana zapůsobily a vyvolaly v něm pochybnosti, které by ho nikdy předtím nebyly napadly. Satan se radoval, když slyšel učedníky a viděl, jak jejich slova Božího posla zraňují. Lidé se často považují za přítele někoho pozoruhodného, chtějí mu dokázat svoji věrnost, a přitom mu škodí jako největší nepřátelé. Místo aby jej posilnili ve víře, často ho svými slovy ubíjejí a zmalomyslňují.

Jan Křtitel stejně jako Spasitelovi učedníci nepochopil podstatu Kristova království. Čekal, že Kristus usedne na Davidův trůn, ale čas plynul a Kristus si žádný nárok na královskou moc nečinil. Jana to velmi znepokojovalo. Byl zmaten. Hlásal lidu, že se musí splnit Izajášovo proroctví, že je třeba připravit cestu pro Pána. Hory a pahorky se musí snížit, křivé cesty vyrovnat a hrbolaté uhladit. Myslel si, že vrcholy lidské pýchy a moci budou strženy. Poukazoval na Mesiáše, který s vějičkou v ruce důkladně vyčistí své humno, shromáždí pšenici do své stodoly a plevy spálí v neuhasitelném ohni. Stejně jako Elijáš, v jehož duchu a moci přišel k Izraeli, očekával, že Pán se zjeví jako Bůh, který odpovídá ohněm.

Jan neohroženě plnil své poslání. Odsuzoval nepravosti urozených i ponížených. Dovolil si zcela otevřeně vytknout hřích i králi Herodovi. Nebál se o svůj život, svěřenému poslání byl ochoten obětovat vše. Ve vězení očekával Lva z pokolení Judy, který pokoří pýchu utlačovatele a vysvobodí ubohého a každého, kdo k němu volá o pomoc. Ale Ježíš jako by byl spokojený s tím, že se k němu přidávají další učedníci, jako by mu stačilo, že uzdravuje a učí lid. Římské jho doléhalo na Izrael stále tíživěji, král Herodes nevázaně hýřil se zvrhlou kurtizánou, křik ubohých a trpících vystupoval až k nebi, a Ježíš sedával u stolu s publikány.

 

Jan ve vězení

Pro proroka z pouště to vše bylo nepochopitelným tajemstvím. Přicházely chvíle, kdy mu démonské našeptávání působilo nesmírná muka a kdy se ho zmocňovala nesnesitelná úzkost. Je možné, že se dlouho očekávaný Vysvoboditel ještě neobjevil? Jaký význam potom mělo poselství, které mu bylo svěřeno a které sám zvěstoval? Jan byl výsledkem svého poslání hořce zklamán. Myslel si, že Boží poselství bude mít tentýž účinek jako čtení zákona za Jóšijáše a Ezdráše (2 Pa 34; Neh 8,9), že lid bude z celé duše činit pokání a navrátí se k Hospodinu. Úspěchu svěřeného poslání obětoval celý svůj život. Bylo to snad zbytečné?

Jana mrzelo, že z lásky k němu mají jeho učedníci nedůvěru k Ježíši. Bylo všechno úsilí, jež pro ně vynaložil, marné? Zpronevěřil se snad svému poslání, že už nemůže dále pracovat? Pokud zaslíbený Vysvoboditel přišel a zjistil, že Jan věrně plnil svůj úkol, nesvrhne snad nyní utlačovatele a nevysvobodí svého posla?

Křtitel se však své víry v Krista nevzdával. Vzpomínka na hlas z nebe, na holubici, na Ježíšovu ničím neposkvrněnou čistotu a na moc Ducha svatého, která na něho samotného v Ježíšově přítomnosti spočinula, i prorocké předpovědi – to vše svědčilo o tom, že Ježíš z Nazareta je oním Zaslíbeným.

O svých pochybnostech a úzkostech Jan s přáteli nehovořil. Rozhodl se zeptat se samotného Ježíše. Poslal mu vzkaz po dvou ze svých učedníků. Doufal, že rozhovor se Spasitelem je utvrdí ve víře a že přesvědčí i své bratry. Navíc toužil po tom, aby Kristus poslal nějakou zprávu jemu samému.

Učedníci přišli k Ježíši s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (L 7,19) Ještě nedávno ukazoval Křtitel na Ježíše a prohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1,29) „Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ (J 1,27) A najednou se ptá: „Jsi ten, který má přijít?“ Pro Ježíše to bylo hořké zklamání. Jestliže Jan, Kristův věrný předchůdce, nepochopil jeho poslání, co může očekávat od sobeckých davů?

Spasitel neodpověděl učedníkům hned. Zatímco vedle něho stáli a divili se jeho mlčení, přicházeli k němu nemocní a trpící lidé, aby je uzdravil. Zástupem si razili cestu slepí a nemocní ze všech společenských vrstev. Někteří přicházeli sami, jiné přinášeli jejich přátelé. Všichni se usilovně drali k Ježíši. Hlas velikého Lékaře pronikal do hluchých uší. Slovem a dotekem ruky otevíral oči slepým, aby viděli denní světlo, krásu přírody, přátele i svého Vysvoboditele. Zaháněl nemoci a horečku. Jeho hlas slyšeli i umírající a vstávali ve zdraví a síle. Posedlí ďábelským duchem jej poslouchali, jejich šílenství ustupovalo a oni chválili Ježíše. Ježíš uzdravoval a zároveň lidi i učil. Chudí venkované a dělníci, kterým se rabíni vyhýbali jako nečistým, se kolem něho shromažďovali a on jim svědčil o věčném životě.

Tak uplynul celý den. Janovi učedníci všechno viděli a slyšeli. Konečně si je Ježíš zavolal. Přikázal jim, aby Janovi řekli všechno, čeho byli svědky, a dodal: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (L 7,23) Jeho božství bylo zřejmé z toho, jak se přizpůsoboval potřebám trpících lidí. Jeho sláva se projevila v lásce k nám hříšníkům.

Učedníci vyřídili Janovi Ježíšův vzkaz. Víc nebylo třeba. Jan si vzpomněl na proroctví o Mesiáši: „Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně.“ (Iz 61,1.2) Kristovy skutky prozrazovaly nejen to, že je Mesiáš, ale i způsob, jakým nastolí své království. Janovi byla zjevena stejná pravda jako Elijášovi na poušti, když viděl „před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl.“ Po ohni Bůh promluvil k prorokovi „hlasem tichým, jemným“ (1 Kr 19,11.12). Tak měl Ježíš uskutečňovat své dílo – ne řinčením zbraní a bořením trůnů a království, ale působením na lidská srdce životem plným milosrdenství a obětavé lásky.

Sebezapírání, které projevoval ve svém životě Jan Křtitel, bylo zásadou Mesiášova království. Jan dobře věděl, jak cizí to vše bylo představám a nadějím izraelských vůdců. To, co pro něho bylo přesvědčivým důkazem Kristova božství, pro ně nic neznamenalo. Čekali jiného Mesiáše, než byl zaslíben. Jan tušil, že Spasitelovo poslání v nich probudí jen nenávist a odsouzení. Jako Kristův předchůdce upíjel z kalicha, který bude muset Spasitel vypít až do dna.

 

Ježíš se přiznal k Janu Křtiteli

Ježíšova slova: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží,“ byla pro Jana Křtitele jemným napomenutím. Nebyla zbytečná. Jan lépe pochopil podstatu Kristova poslání. Cele se odevzdal Bohu na život i na smrt. Chtěl co nejlépe sloužit dílu, které miloval.

Když poslové odešli, promluvil Ježíš k lidu o Janovi. Spasiteli bylo věrného svědka, který byl nyní umlčen v Herodově žaláři, upřímně líto. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že Bůh na Jana zapomněl nebo že Jan v soužení ztratil víru. Řekl: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?“ (L 7,24)

Vysoké rákosí, které rostlo kolem Jordánu a s každým závanem větru se ohýbalo, představovalo rabíny, kteří rádi kritizovali a odsuzovali Křtitelovo poslání. Zmítali se sem a tam podle toho, jak se měnilo veřejné mínění. Nechtěli se pokořit a přijmout Janovo působivé poselství. Ze strachu před lidem se však neodvážili otevřeně bránit jeho dílu. Boží posel nebyl zbabělý. Zástupy, které se shromáždily kolem Krista, byly přímými svědky Janovy činnosti. Slyšely, jak neohroženě Jan napadal hřích. Naprosto otevřeně se obracel k pokryteckým farizeům i ke kněžským saduceům, ke králi Herodovi i k jeho dvoru, ke knížatům, vojákům, k publikánům i vesničanům. Nechvěl se jako třtina zmítaná závany lidské chvály a předsudků. Ve vězení byl věrný Bohu a horlil pro spravedlnost úplně stejně, jako když zvěstoval Boží poselství na poušti. Ve své věrnosti byl pevný jako skála.

Ježíš pokračoval: „Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo mají skvělý šat a žijí v přepychu, jsou v královských palácích.“ (L 7,25) Posláním Jana Křtitele bylo upozorňovat na hříchy a nepravosti své doby. Jeho prostý oděv a život plný odříkání byly v souladu s jeho poselstvím. Drahé šaty a světský přepych nepatří k údělu Božích služebníků. Náleží lidem, kteří bydlí „v královských palácích“, vládcům tohoto světa, patří k jejich moci a bohatství. Ježíš chtěl obrátit pozornost posluchačů k rozdílu mezi oděvem Jana Křtitele a rouchy kněží a zákoníků. Ti nosili drahé bohatě zdobené šaty. Libovali si v okázalosti. Chtěli oslnit lid a získat si větší úctu. Na obdivu lidí jim záleželo více než na čistotě srdce, která se líbí Bohu. Dokazovali tak, že se nepodřizují Bohu, ale království tohoto světa.

„Nebo co jste vyšli zhlédnout?“ řekl Ježíš. „Proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‘Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.’“

„Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan.“ (L 7,26-28) Před narozením Jana oznámil anděl Zachariášovi: „Bude veliký před Pánem.“ (L 1,15) Co vlastně znamená velikost v očích nebe? Něco úplně jiného, než si představuje svět. Nespočívá v bohatství, postavení, urozeném původu či v rozumovém nadání. Pokud by si úctu zasluhovala inteligence sama o sobě, bez vztahu k vyšším hodnotám, pak bychom se mohli klanět satanovi, jemuž se v rozumových schopnostech žádný člověk nevyrovná. Čím větší dar, tím větší kletbou se však stává pro toho, kdo jej užívá jen pro svůj vlastní prospěch. Bůh si cení mravních hodnot. Ze všeho nejvíce si váží lásky a čistoty. V Božích očích byl Jan Křtitel velikým člověkem. Přede všemi – před posly velerady, před lidem i před vlastními učedníky – se vzdal veškerých poct a obracel jejich pozornost k Ježíši jako k zaslíbenému Mesiáši. Jeho nesobecká radost ze služby Kristu je tím nejušlechtilejším rysem, jaký se kdy v člověku projevil.

Po jeho smrti vydali lidé, kteří ho slyšeli hovořit o Ježíši, toto svědectví: „ Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“ (J 10,41) Jan nesvolával oheň z nebe a nekřísil mrtvé jako Elijáš, neměl ani Mojžíšovu zázračnou hůl, kterou by v Božím jménu používal. Jeho posláním bylo ohlašovat Spasitelův příchod a vyzývat lidi, aby se na tuto událost připravili. Svůj úkol plnil tak svědomitě, že když si lidé vzpomněli, co je o Ježíši učil, mohli říci: „Vše, co o něm řekl, je pravda.“ Takové svědectví o Kristu by měl vydávat každý jeho učedník.

Jan jako Mesiášův posel byl „víc než prorok“. Proroci viděli Kristův příchod jen zdálky, Jan jej však spatřil na vlastní oči. Slyšel hlas z nebe, který potvrdil Ježíšovo mesiášství. Představoval jej Izraeli jako Poslaného od Boha. Přesto Ježíš řekl: „I ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on.“ (L 7,28)

Prorok Jan spojoval dvě epochy. Jako Boží posel poukazoval na vztah zákona a proroků ke křesťanství. Byl menším světlem, po němž mělo přijít světlo větší. Jan byl osvícen Duchem svatým, aby mohl přinášet světlo svému lidu. Žádné jiné světlo však neosvítilo a nikdy neosvítí padlé lidstvo tak jako světlo, jež zářilo z Ježíšova učení a života. V symbolické oběti lidé viděli předobraz Krista a jeho poslání jen zastřeně. Ani Jan zcela nechápal, jak lze prostřednictvím Krista získat věčný život.

Nebýt radosti, kterou Jan nacházel ve svém poslání, byl by jeho život plný zármutku a bolesti. Jeho hlas bylo jen zřídkakdy slyšet jinde než v poušti. Jeho údělem byla osamělost. Nebylo mu dopřáno vidět výsledky své práce. Neměl možnost být s Kristem a pozorovat projevy Boží moci, jež provázela ono větší světlo. Neviděl, jak se slepým vrací zrak, jak se nemocní uzdravují a mrtví vstávají k životu. Neviděl světlo, které vyzařovalo z každého Kristova slova a svou slávou osvětlovalo prorocká zaslíbení. I ten nejmenší učedník, který viděl Kristovy mocné činy a slyšel jeho slova, na tom byl v tomto smyslu lépe než Jan Křtitel. Proto je psáno, že byl větší než on.

Obrovské zástupy lidí, které poslouchaly Janova kázání, rozšířily zprávy o něm po celé zemi. Všichni s hlubokým zájmem čekali, jak skončí jeho uvěznění. Jeho čistý život a veliká oblíbenost dávaly lidem naději, že se mu nic zlého nestane.

 

Janova smrt

Herodes věřil, že Jan je Božím prorokem, a byl odhodlán ho osvobodit. Ze strachu před Herodiadou však svůj záměr odkládal.

Herodias věděla, že přímou cestou Herodův souhlas s popravou Jana nikdy nezíská, a proto se rozhodla pro lest. V den králových narozenin se měla konat oslava za přítomnosti státních úředníků a dvořanů. Na takových hostinách bylo vždy hodně jídla a pití. Herodes tedy nebude ve střehu a bude snazší ho ovlivnit a získat na svou stranu.

Slavný den nadešel. Král hodoval a pil se svými dvořany a Herodias poslala svoji dceru do hodovní síně, aby pobavila hosty tancem. Dospívající Salome svou svůdnou krásou zcela uchvátila smysly stolovníků. Dvorní dámy se takových slavností obvykle neúčastnily a pro Heroda bylo velkou ctí, že dcera izraelských kněží a knížat tančí pro potěšení jeho hostů.

Král byl omámený vínem. Ovládla ho vášeň a zcela mu zatemnila rozum. Viděl jen hodovní síň, rozjařené hosty, bohatě prostřený stůl, jiskřivé víno, oslňující světla a mladou tanečnici. V této slabé chvíli podlehl a chtěl se předvést, chtěl udělat něco, co by jej v očích hostů vyvýšilo. Slíbil, že dá Herodiadině dceři vše, co si bude přát, i kdyby to měla být polovina království.

Salome spěchala za svou matkou a ptala se, oč má požádat. Okamžitě dostala odpověď – o hlavu Jana Křtitele. Salome nevěděla o pomstychtivosti své matky a zdráhala se něco takového vyslovit, ale Herodiadina odhodlanost nakonec zvítězila. Dívka se vrátila do hodovní síně se strašnou žádostí: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ (Mk 6,25)

Herodes byl vyděšen a ohromen. Bouřlivé veselí utichlo. Všude zavládlo zlověstné ticho. Při pomyšlení, že by měl připravit Jana o život, se král zhrozil. Dal však své slovo a nechtěl, aby si hosté mysleli, že je nespolehlivý a ukvapený. Vyslovil svůj slib na jejich počest, a kdyby byl jen jeden z nich vyjádřil nesouhlas s jeho splněním, rád by byl proroka ušetřil. Dal jim příležitost, aby se za vězně přimluvili. Mnozí přišli z velké dálky, aby si poslechli Janovo kázání. Znali ho jako Božího služebníka a věděli, že je spravedlivý. Dívčina žádost je sice vyděsila, ale byli příliš otupělí na to, aby zasáhli. Za záchranu života nebeského posla se nikdo z nich nepřimluvil. Hosté byli vysoce postavení lidé a měli velikou zodpovědnost. Přesto propadli hodování a pití natolik, že jejich smysly byly zcela zatemněny. V uších jim zněla smyslná hudba a hlava se jim točila z víru tance. Jejich svědomí však spalo. Svým mlčením vynesli rozsudek smrti nad Božím prorokem, aby ukojili pomstychtivost jedné zhýralé ženy.

Herodes marně čekal, že ho někdo zprostí vyřčeného slibu. Nakonec přece jen váhavě vyslovil rozkaz k popravě proroka. Krátce poté přinesli Janovu hlavu před krále a jeho hosty. Ústa, která svědomitě nabádala Heroda, aby se odvrátil od hříchu, byla navždy umlčena. Hlas, který vyzýval lid k pokání, se již nikdy neozve. Hýření jedné noci stálo život jednoho z největších proroků světa.

Nestřídmost těch, kdo by měli střežit spravedlnost, již často zavinila smrt nevinných lidí. Člověk, který přikládá k ústům omamný nápoj, na sebe bere zodpovědnost za všechno bezpráví, kterého se může pod vlivem jeho opojné moci dopustit. Otupení smyslů mu brání ve zdravém úsudku a v rozlišování dobra a zla. Umožňuje satanovi, aby jeho prostřednictvím trápil a ničil nevinné. „Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.“ (Př 20,1) Tak dochází k tomu, že „právo je úplně potlačeno…, a kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého“ (Iz 59,14.15). Lidé, kteří mají moc rozhodovat o osudu svých bližních a přitom podléhají nestřídmosti, by měli být považováni za zločince. Všichni, kdo uvádějí v platnost zákony, by je měli také zachovávat. Měli by se umět ovládat a mít své tělesné, duševní i mravní síly zcela pod kontrolou, aby mohli plně rozvinout své rozumové schopnosti a měli vytříbený smysl pro spravedlnost.

Když Herodiadě přinesli hlavu Jana Křtitele, přijala ji s ďábelským uspokojením. Radovala se ze své pomsty a libovala si, že už nikdo nebude znepokojovat Herodovo svědomí. Tento hřích jí však žádné štěstí nepřinesl. Její jméno se stalo nechvalně známým a všichni jím opovrhovali. Heroda potom trápily výčitky svědomí víc než varovný hlas proroka. Vliv Janova poselství nebyl nikdy umlčen. Šíří se z generace na generaci stále dál a bude se šířit až do konce času.

Herodes musel na svůj hřích stále myslet. Ustavičně se snažil utišit výčitky špatného svědomí. Jeho důvěra v Jana neochabla. Když si vzpomněl na jeho život plný odříkání, na jeho naléhavé výzvy a rozumné rady a když si uvědomil, jak přišel o život, nikde nenacházel pokoj. Při výkonu státnických povinností a před lidmi, kteří mu vzdávali pocty, se tvářil důstojně a usmíval se, jeho nitro však svíral strach a obavy z prokletí.

Na Heroda silně zapůsobila Janova slova o tom, že před Bohem nelze nic skrýt. Věřil, že Bůh je všudypřítomný a že tedy byl i svědkem zábavy v hodovní síni a slyšel rozkaz k popravě Jana Křtitele, viděl jásot Herodiady i urážky, jimiž zahrnula hlavu muže, který ji napomínal. Prorokova slova, která Herodes dříve slýchal, nyní promlouvala k jeho svědomí srozumitelněji než kázání na poušti.

Když se Herodes doslechl o Kristových činech, byl velmi znepokojen. Domníval se, že Bůh vzkřísil Jana z mrtvých a vyslal jej s ještě větší mocí soudit hřích. Neustále se bál, že se Jan bude chtít za svou smrt pomstít a že na něho i na celý jeho dům dopadne soud. Sklízel ovoce svého hříšného života přesně podle Hospodinova slova: „Hospodin ti… dá chvějící se srdce, pohaslé oči a zoufalou duši. Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým životem. Ráno budeš říkat: ‘Kéž by byl večer!’ a večer budeš říkat: ‘Kéž by bylo ráno!’ pro strach svého srdce, kterým se budeš chvět, a pro podívanou, na kterou se budeš muset dívat.“ (Dt 28,65-67) Pro hříšníka jsou žalobcem jeho vlastní myšlenky a není nic horšího než výčitky provinilého svědomí, které člověka trápí dnem i nocí a nedopřávají mu pokoje.

 

Jeho úděl

Úděl Jana Křtitele je pro mnoho lidí velkým tajemstvím. Ptají se, proč musel strádat ve vězení a nakonec zemřít. Lidský rozum není schopen toto tajemství pochopit, ale uvědomíme-li si, že Jan měl účast na Kristových utrpeních, nemůže tato skutečnost naší důvěrou v Boha nikdy otřást. Všichni Kristovi následovníci budou mít na hlavě korunu oběti. Budou trpět nepochopením ze strany sobeckých lidí a stanou se terčem nejprudších satanových útoků. Vždyť satan zřídil své království právě proto, aby potlačil obětavost, a kdykoli se někde projeví, bojuje proti ní ze všech sil.

Janův život se v dětství, mládí i v dospělosti vyznačoval neobyčejnou stálostí a mravní silou. Když na poušti zazněl jeho hlas: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ (Mt 3,3), začal mít satan strach o své království. Podstata hříchu byla odhalena takovým způsobem, že se lidé zalekli. Satanova vláda se otřásla a mnozí se vymanili z jeho moci. Nepřítel se všemožně snažil podlomit Křtitelovu bezvýhradnou oddanost Bohu, ale marně. Nepodařilo se mu zvítězit ani nad Ježíšem. Když jej pokoušel na poušti, byl zcela poražen a zůstal mu jen bezmezný hněv. Rozhodl se tedy ublížit Kristu tím, že zničí Jana. Nepodařilo se mu svést Božího Syna k hříchu, tak jej alespoň trápil.

Ježíš nezasáhl a svého služebníka nevysvobodil. Věděl, že Jan v této zkoušce obstojí. Spasitel by jej byl rád navštívil ve vězení a svou přítomností rozptýlil žalářní temnotu. Nemohl se však sám vydat do rukou nepřátel, a ohrozit své poslání. Jan se měl stát mučedníkem, aby mohl být příkladem pro tisíce dalších lidí, kteří přijdou po něm a budou muset jít z vězení na smrt. Až budou Ježíšovi následovníci, zdánlivě opuštění Bohem i lidmi, trpět v osamělých vězeňských celách, umírat mečem nebo na mučidlech či na hranicích, bude je posilovat vědomí, že podobnou zkouškou prošel i Jan Křtitel, o jehož věrnosti vydal svědectví sám Kristus.

Pán Bůh dopustil, aby satan zkrátil pozemský život Božího posla, ale na život, který „je skryt spolu s Kristem v Bohu“ (Ko 3,3), nepřítel sáhnout nemůže. Satan se radoval, že ranil Krista, ale zvítězit nad Janem se mu nepodařilo. Smrt navždy zbavila Jana Křtitele pokušení. Satan v tomto boji ukázal svoji pravou tvář – před celým vesmírem odhalil své nepřátelství vůči Bohu i člověku.

Jan sice nebyl zázračně vysvobozen, ale nezůstal sám. Vždy měl kolem sebe nebeské anděly, kteří mu připomínali proroctví o Kristu a vzácná zaslíbení Písma. Byli pro Jana stejnou oporou, jakou jsou pro Boží lid v každé době. Janovi i všem, kdo přijdou po něm, patří ujištění: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

Bůh vždycky vede své děti tak, jak by si samy přály, kdyby od počátku viděly konec a chápaly velikost záměru, který jako Boží spolupracovníci uskutečňují. Enoch byl vzat do nebe a Elijáš vystoupil vzhůru v ohnivém voze. Ani jeden z nich však nebyl větší či váženější než Jan Křtitel, který opuštěn zahynul ve vězení. „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ (Fp 1,29) Ze všech darů, které může nebe lidem svěřit, je účast na Kristových utrpeních tím nejvznešenějším posláním a největší poctou.