23. Působení v Galileji

„Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium: ‘Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.’“ (Mk 1,14.15)

Mesiášův příchod byl poprvé předpověděn v Judsku. V jeruzalémském chrámu sloužil právě před oltářem kněz Zachariáš, když mu bylo oznámeno, že se narodí Mesiášův předchůdce. Na betlémských pahorcích andělé zvěstovali Ježíšovo narození. Do Jeruzaléma jej přišli hledat mudrci. Simeon a Anna v chrámu potvrdili jeho božství. „Celý Jeruzalém i Judsko“ poslouchaly kázání Jana Křtitele. Vyslaní členové velerady spolu s velikým zástupem lidí slyšeli svědectví o Ježíši. V Judeji Kristus získal první učedníky a na počátku své služby tam trávil většinu času. Záblesk jeho božství při vyčištění chrámu, zázračná uzdravení, poselství Boží pravdy vycházející z jeho úst – to všechno potvrzovalo slova, která po uzdravení u Bethesdy pronesl před veleradou – že je Synem Věčného.

Kdyby byli izraelští vůdci Krista přijali, mohli se stát jeho posly a přinášet evangelium světu. Jako první měli příležitost zvěstovat Boží království a milost. Izrael však nepoznal čas svého navštívení. Žárlivost a nedůvěra židovských vůdců přerostla v otevřenou nenávist a lid se odvrátil od Ježíše.

Velerada odmítla Kristovo poselství a rozhodla se, že ho zničí. Ježíš proto opustil Jeruzalém, kněze, chrám, náboženské vůdce i lid, který již byl se zákonem seznámen. Obrátil se k jiným, zvěstoval jim své poselství a vybíral z nich ty, kdo měli šířit evangelium mezi všemi národy.

Stejně jako zavrhli světlo a život církevní představitelé v době Krista, bylo zavrhováno v každé další generaci. Příběh Kristova odchodu z Judeje se stále opakoval. Když reformátoři kázali Boží slovo, neměli vůbec v úmyslu oddělit se od tradiční církve. Náboženští představitelé však nechtěli přijmout světlo a ti, kdo je přinášeli, byli nuceni obrátit se jinam, k lidem, kteří toužili po pravdě. Křesťané, již se hlásí k odkazu reformátorů v dnešní době, jsou však jen zřídkakdy vedeni jejich duchem. Málokdo naslouchá Božímu hlasu a je ochoten přijmout pravdu v jakékoli podobě. Lidé, kteří kráčejí ve šlépějích reformátorů, jsou často nuceni opustit církev, kterou milují, aby mohli hlásat jasnou zvěst Božího slova. Ti, kdo hledají světlo, musejí mnohdy odejít z církve svých předků, aby mohli podle této zvěsti žít.

Jeruzalémští rabíni považovali Galilejce za hrubé a nevzdělané a opovrhovali jimi. Přesto tito lidé představovali úrodnější půdu pro Spasitelovo dílo. Nebyli tak fanatičtí, byli opravdovější, upřímnější a také ochotnější přijmout pravdu. Ježíš neodešel do Galileje proto, aby hledal samotu a ústraní. Provincie byla v té době přelidněná a žilo v ní mnohem více různých národností než v Judsku.

Když Ježíš procházel Galilejí, uzdravoval a učil. Shromažďovaly se kolem něho zástupy z měst i vesnic. Mnozí přicházeli i z Judska a okolí. Ježíš byl často nucen se před lidmi ukrýt. Jejich nadšení bylo tak veliké, že musel být opatrný, aby se římské úřady nezačaly obávat povstání. Nikdy předtím svět nic takového nezažil. Nebe se sklánělo k zemi. Hladovějící a žíznící, kteří tak dlouho očekávali vykoupení Izraele, se nyní radovali z milosti laskavého Spasitele.

 

Aktuální poselství

Jádrem Kristova kázání byla zvěst: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Poselství evangelia, které zvěstoval sám Spasitel, vycházelo z proroctví. „Časem“, který se podle jeho slov naplnil, bylo období, na které upozornil anděl Gabriel Daniela. Řekl mu: „Sedmdesát týdnů let je stanoveno tvému lidu a tvému svatému městu, než bude skoncováno s nevěrností, než budou zapečetěny hříchy, než dojde k zproštění viny, k uvedení věčné spravedlnosti, k zapečetění vidění a proroctví, k pomazání svatyně svatých.“ (Da 9, 24) Prorocký den znamená jeden rok (Nu 14,34; Ez 4,6). Sedmdesát týdnů neboli čtyři sta devadesát dní představuje čtyři sta devadesát let. Počátek tohoto období byl stanoven: „Věz a pochop! Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému vévodovi uplyne sedm týdnů. Za šedesát dva týdny bude opět vybudováno prostranství a příkop,“ tedy za šedesát devět týdnů neboli čtyři sta osmdesát tři let (Da 9,25). Rozkaz k navrácení a vybudování Jeruzaléma doplněný dekretem Artaxerxa Longimana (viz Ezd 6,14; 7,1.9) vstoupil v platnost na podzim roku 457 před Kr. Připočteme-li k tomuto datu čtyři sta osmdesát tři let, dojdeme k podzimu roku 27 po Kr. Podle proroctví mělo toto období sahat až k Mesiáši, Pomazanému. V roce 27 po Kr. byl Ježíš při křtu pomazán Duchem svatým a brzy poté začal veřejně působit. Tehdy bylo zvěstováno: „Naplnil se čas.“

Potom anděl řekl: „Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu“ (Da 9,27), to znamená v sedmi letech. Od chvíle, kdy Spasitel započal své dílo, mělo být evangelium po dobu sedmi let kázáno především Židům. Tři a půl roku je měl hlásat sám Kristus a potom jeho apoštolové. „V polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou.“ (Da 9,27) Na jaře roku 31 po Kr. byl Kristus, jediná pravá oběť, obětován na kříži. Chrámová opona se tehdy roztrhla vedví na znamení, že obětní služby ztratily svoji svatost i smysl. Nadešla chvíle, kdy mělo pozemské obětování ustat.

Onen jeden týden, sedm let, skončil v roce 34 po Kr. Ukamenováním Štěpána Židé s konečnou platností potvrdili své odmítnutí Ježíše a jeho poselství. Učedníci byli pronásledováni a rozehnáni do různých koutů země a „začali kázat evangelium všude“ (Sk 8,4). Brzy poté byl obrácen pronásledovatel křesťanů Saul a stal se z něho Pavel, apoštol pohanů.

Doba Kristova příchodu, jeho pomazání Duchem svatým, smrt a kázání evangelia pohanům, to vše bylo přesně předpověděno. Židé jako vyvolený národ měli tato proroctví pochopit a v Ježíšově poslání rozpoznat jejich naplnění. Kristus zdůraznil učedníkům, jak je důležité studovat proroctví. Když hovořil o proroctví Daniela ve vztahu ke své době, řekl: „Kdo čteš, rozuměj.“ (Mt 24, 15) Po svém zmrtvýchvstání vysvětloval učedníkům, „co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (L 24,27). Spasitel mluvil prostřednictvím všech proroků. „Duch Kristův v nich přítomný… předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde.“ (1 Pt 1,11)

Boží poselství přinesl Danielovi Gabriel, anděl, který měl po Božím Synu nejvyšší postavení. Gabriela, „svého anděla“, poslal Kristus k milovanému Janovi, aby mu odhalil budoucnost. „Tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví…, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno,“ je zaslíbeno požehnání (Zj 1,3).

„Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům.“ (Am 3,7) „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům.“ (Dt 29,29) Pán Bůh nám toto všechno dal a každému, kdo s úctou a na modlitbách studuje prorocké knihy, požehná.

Poselství o Kristovu prvním příchodu ohlašovalo království jeho milosti a zvěst o jeho druhém příchodu hlásá království jeho slávy. Druhé poselství je stejně jako první založeno na proroctvích. To, co anděl oznámil Danielovi o posledních dnech, má být pochopeno v době konce. Tehdy „mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží“. „Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.“ (Da 12,4.10) Spasitel sám oznámil znamení svého příchodu. Řekl: „Až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží.“ „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past.“ „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ (L 21,31.34.36)

Žijeme v období, o němž tyto texty Písma hovoří. Doba konce nadešla, prorocká vidění jsou odpečetěna a jejich varovné poselství nás upozorňuje na blízkost slavného příchodu našeho Pána.

Židé nesprávně vykládali Boží slovo a zneužívali je. Nerozpoznali čas svého navštívení. Poslední vzácná léta milosti pro vyvolený lid, to znamená dobu působení Krista a apoštolů, strávili přemýšlením o tom, jak zničit Boží posly. Světská ctižádost je pohltila natolik, že nabídkou duchovního království pohrdli. I v dnešní době lidé propadají království tohoto světa a nevidí, jak rychle se naplňují proroctví a znamení blízkého příchodu Božího království.

„Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ Není nám sice dáno znát hodinu příchodu našeho Pána, ale můžeme poznat, že se přibližuje. „Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ (1 Te 5,4-6)