24. Odmítnutí v Nazaretu

Radostné dny Kristovy služby v Galileji byly přece jen poznamenány jedním stínem. Obyvatelé Nazareta jej odmítli. „Což to není syn tesaře?“ (Mt 13,55), říkali.

V dětství a mládí se Ježíš spolu se svými bratry účastnil bohoslužeb v nazaretské synagoze. Od chvíle, kdy začal veřejně působit, se s nimi již nestýkal. Bratři však o něm věděli. Když mezi ně zase přišel, překypovali zájmem a očekáváním. Ježíš opět viděl známé tváře, které znal od dětství. Shledal se s matkou, bratry a sestrami. Když v sobotu vešel do synagogy a zařadil se mezi ostatní přítomné, všechny zraky se upřely na něho.

Při bohoslužbě bylo zvykem, že starší předčítal nějaký text z proroků a nabádal lid, aby neochaboval v naději na příchod Mesiáše, který nastolí slavné království a zbaví národ veškerého útlaku. Starší se snažil povzbudit své posluchače a podtrhoval ta slova Písma, která svědčila o blízkosti slavného Spasitelova příchodu. Zvlášť zdůrazňoval myšlenku, že se zjeví v čele vojsk a osvobodí Izrael.

Pokud byl v synagoze rabín, očekávalo se, že přednese kázání, a někdo z Izraelců potom mohl předčítat proroky. Tu sobotu byl o čtení požádán Ježíš. „Povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izajáše.“ (L 4,16.17) Text, který četl, byl chápán jako proroctví o Mesiáši: „‘Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.’ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagoze byly na něj upřeny… Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.“ (L 4,18-22)

Ježíš stál před lidem jako živý vykladač proroctví, které se vztahovalo na něho samého. Když vysvětloval přečtená slova, mluvil o Mesiáši jako o tom, kdo osvobozuje utlačované a zajaté, uzdravuje nemocné, vrací zrak slepým a zjevuje světu světlo pravdy. Způsob, jakým mluvil, a dalekosáhlý význam jeho slov zapůsobily na posluchače takovou silou, jakou nikdy předtím nepocítili. Příliv božské moci strhl všechny přehrady a stejně jako kdysi Mojžíš i oni spatřili Neviditelného. Pod vlivem Ducha svatého nadšeně odpovídali „amen“ a chválili Boha.

Když však Ježíš prohlásil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (L 4,21), byli najednou nuceni přemýšlet o sobě i o tom, co řekl. Hovořil o nich, Izraelcích, potomcích Abrahamových, jako o zajatcích. Oslovil je jako vězně, kteří mají být osvobozeni z moci zla; jako kdyby byli ve tmě a potřebovali světlo pravdy. Dotkl se jejich pýchy a vzbudil v nich strach. Naznačil, že dílo, které pro ně přišel vykonat, bude úplně jiné, než si představovali. Jejich skutky by se mohly dostat do příliš jasného světla. Obřady sice vykonávali přesně podle předpisů, přesto se však jeho zkoumavého a pronikavého pohledu báli.

„Kdo vlastně je ten Ježíš?“ ptali se. Muž, který si přivlastnil slávu Mesiáše, byl synem tesaře a pracoval v dílně se svým otcem Josefem. Vídali ho, jak se trmácí po stráních, znali jeho bratry a sestry a věděli, jak žije a co dělá. Vyrůstal mezi nimi od dětství až do dospělosti. Celý život byl bezúhonný, přesto však nechtěli věřit, že je oním Zaslíbeným.

Mezi jeho učením o novém království a tím, co znali od starších, byl propastný rozdíl. Ježíš se ani slovem nezmínil o tom, že by je vysvobodil z područí Římanů. Slyšeli o jeho zázracích a doufali, že použije své moci v jejich prospěch. Ježíš však nic takového ani nenaznačil. Začali pochybovat. Jejich srdce, která se na chvíli obměkčila, se nyní ještě více zatvrdila. Satan se rozhodl, že zaslepené oči v ten den neprohlédnou a zotročení nebudou vysvobozeni. Všemi silami se je snažil utvrdit v jejich nevíře. Nedbali na znamení, které je přesvědčovalo o tom, že k nim promlouvá jejich Vykupitel.

Ježíš však dokázal své božství tím, že jim odhalil jejich skryté myšlenky. „On jim odpověděl: ‘Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.’ Řekl: ‘Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Elijášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Elijáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.’“ (L 4, 23-27)

Na otázky svých posluchačů Ježíš odpovídal příklady ze života proroků. Zatvrzelost a nevěra lidí mařily dílo vyvolených Božích služebníků. Avšak ti, kdo měli citlivé srdce a pevnou víru, dostali prostřednictvím proroků zvláštní důkazy Boží moci. V době Elijáše se Izrael odvrátil od Boha. Setrvával v hříchu a odmítal varování Ducha, se kterým k němu přicházeli Hospodinovi poslové. Připravoval se tak o Boží požehnání. Bůh pominul izraelské domy a našel svému služebníkovi útočiště v pohanské zemi u ženy, která k vyvolenému lidu nepatřila. Tato žena získala Hospodinovu přízeň. Žila totiž podle poznání, kterého se jí dostalo, a byla připravena přijmout další světlo, jež jí Bůh prostřednictvím svého proroka posílal.

Ze stejného důvodu pominul Bůh v době Elíši malomocné v Izraeli. Pohanský šlechtic Náman však žil věrně podle svého přesvědčení o tom, co je správné, a cítil, že nutně potřebuje pomoc. Byl připraven přijmout dary Boží milosti. Byl uzdraven ze svého malomocenství, a navíc se mu dostalo i poznání pravého Boha.

Nezáleží na tom, kolik světla jsme přijali, ale jak je využíváme. Pohané, kteří žijí tak spravedlivě, jak jen jim to jejich poznání dobrého a zlého dovoluje, jsou na tom lépe než ti, kdo poznali světlo, hlásí se k Bohu, ale podle světla nejednají a to, co vyznávají, svým životem popírají.

 

Odmítnutí

Ježíš se v synagoze svými slovy dotkl samotných kořenů jejich pokrytectví a vyjádřil trpkou pravdu, že se odvrátili od Boha, a připravili se tak o přednost být jeho lidem. Ukázal jim, jaký je jejich skutečný stav. Každé jeho slovo se jim zarývalo do svědomí jako ostrý nůž. Začali pohrdat vírou, kterou v nich předtím vzbudil. Nechtěli připustit, že by někdo tak nízkého původu a z tak chudé rodiny mohl být něčím víc než obyčejným člověkem. Jejich nevěra přerostla v zášť. Ovládl je satan a oni se ve svém hněvu zcela otevřeně postavili proti Spasiteli. Odvrátili se od Ježíše, jehož posláním bylo uzdravovat a obnovovat. Projevily se u nich vlastnosti nepřítele.

Když se Ježíš zmínil o požehnání, které Bůh udělil pohanům, ozvala se v jeho posluchačích národní pýcha a jeho slova přehlušil hlasitý rozruch. Izraelský lid se pyšnil zachováváním zákona, ale když se Ježíš dotkl jejich předsudků, byli ochotni vraždit. Shromáždění povstali, vrhli se na Ježíše a vyhnali ho ze synagogy i z města. Zdálo se, že si všichni přejí jeho smrt. Zahnali jej až na okraj propasti a chtěli ho svrhnout dolů. Všude se ozývaly výkřiky a kletby. Někteří po něm házeli kameny. Ježíš se jim však náhle ztratil. Nebeští poslové, kteří mu stáli po boku v synagoze, jej ochránili i uprostřed rozvášněného davu. Skryli jej před zraky nepřátel a odvedli do bezpečí.

Stejně zachránili nebeští andělé Lota, když jej vyvedli ze Sodomy. Ochránili i Elíšu v malém horském městečku. Když byly okolní stráně plné koní, vozů a ozbrojených vojsk syrského krále, viděl Elíša na svazích blízkého pahorku Boží vojsko – Hospodinův služebník byl obklopen koňmi a ohnivými vozy.

Tak provázeli andělé věrné Kristovy následovníky ve všech dobách. Všechny mocnosti zla se soustředí na ty, kdo chtějí zvítězit. Kristus však chce, abychom vzhlíželi k věcem neviditelným, k nebeským vojskům, která obklopují a vysvobozují každého, kdo miluje Boha. O viditelných i neviditelných nebezpečích, ze kterých nás Boží andělé vyvedli, se však dozvíme až ve světle věčnosti. Potom pochopíme záměry Boží prozřetelnosti a poznáme, že celá nebeská rodina se živě zajímala o rodinu pozemskou. Zjistíme, že Boží poslové každý den provázeli naše kroky.

Když Ježíš v synagoze četl proroctví, zkrátil poslední část týkající se Mesiášova díla. Po slovech „vyhlásit léto Hospodinovy přízně“ vynechal „den pomsty našeho Boha“ (Iz 61,2). Tato část proroctví byla stejně pravdivá jako část předchozí a Ježíš svým mlčením pravdu nepopřel. Jeho posluchači však lpěli právě na těchto posledních slovech a dychtivě očekávali jejich naplnění. Svolávali soudy na pohany, a přitom si neuvědomovali, že sami jsou ještě hříšnější. Právě oni nutně potřebovali milost, kterou pohanům tak rádi upírali. V den, kdy byl Ježíš mezi nimi v synagoze, měli příležitost přijmout výzvu nebes. Ten, který „si oblíbil milosrdenství“ (Mi 7,18), je chtěl zachránit před zkázou, již na sebe svými nepravostmi přivolávali.

Ježíš se jich jen tak nevzdal a ještě jednou je vyzval k pokání. Na konci svého působení v Galileji znovu navštívil domov svého dětství. Od chvíle, kdy jej odmítli, se zpráva o jeho učení a zázracích roznesla po celé zemi. Jeho nadlidskou moc už nikdo nemohl popřít. Obyvatelé Nazareta věděli, že všude konal dobro a uzdravoval každého, koho sužoval satan. V okolních vesnicích nebyl jediný dům, kde by se ještě vyskytovala nějaká nemoc. Ježíš tudy prošel a uzdravil všechny nemocné. Milosrdenství, které se projevovalo v každém činu jeho života, svědčilo o jeho božském pomazání.

Když obyvatelé Nazareta naslouchali Ježíšovým slovům, působil na ně opět Boží Duch. Ani tentokrát však nechtěli připustit, že by muž, který vyrostl mezi nimi, mohl být jiný, nebo dokonce větší než oni. Stále je znepokojovaly vzpomínky na to, jak se prohlásil za Zaslíbeného a upíral jim příslušnost k Izraeli. Oznámil jim totiž, že si Boží přízeň zasluhují ještě méně než pohané. Ptali se sice: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!“ (Mk 6,2), ale nechtěli jej přijmout jako Krista, Božího Syna. Pro jejich nevěru nemohl Spasitel mezi nimi vykonat mnoho zázraků. Jen několik málo lidí přijalo jeho požehnání. Ježíš, ač nerad, odešel a již nikdy se tam nevrátil.

Nevěra, kterou v sobě obyvatelé Nazareta chovali, je postupně zcela ovládla. Zmocnila se i velerady a celého národa. Odmítnutí projevu moci Ducha svatého bylo pro kněze i lid počátkem konce. Snažili se dokázat, že když Krista poprvé zavrhli, byli v právu, a nadále malicherně pitvali jeho slova. Jejich odmítání Ducha vyvrcholilo ukřižováním Ježíše na Golgatě, zničením jejich města a rozehnáním národa do všech končin země.

Kristus by byl velmi rád otevřel Izraeli vzácné poklady pravdy. Jejich duchovní zaslepenost mu však nedovolila zjevit jim pravdu o svém království. Nabízelo se jim nebeské světlo, ale oni stále lpěli na svém vyznání a na zbytečných obřadech. Utráceli peníze za plevy a slupky, a chléb života měli na dosah ruky. Proč se neobrátili k Božímu slovu a pečlivě je nezkoumali, aby poznali, zda mají pravdu, nebo se mýlí? Starozákonní spisy podrobně a jasně popisovaly Kristovu službu. On sám stále znovu a znovu citoval proroky. Prohlásil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (L 4,21) Kdyby byli upřímně zkoumali Písmo a své názory porovnávali s Božím slovem, nebyl by Ježíš musel plakat nad jejich zatvrzelostí. Nemusel by říci: „Hle, ve svém domě zůstanete sami.“ (L 13,35) Měli možnost poznat důkazy jeho mesiášství a zabránit zkáze, která dolehla na jejich pyšné město. Židé se však nechali zaslepit nesmyslným fanatismem. Kristovo učení jim odhalovalo jejich nedostatky a vyzývalo je k pokání. Kdyby je byli přijali, museli by změnit své chování a vzdát se nadějí, k nimž se upínali. Pro získání nebeské slávy by se museli zříci slávy pozemské. Pokud by se řídili slovy nového učitele, museli by zavrhnout názory velkých myslitelů a učitelů své doby.

V Kristově době lidé neměli rádi pravdu a nemají ji rádi ani dnes. Nelíbí se jim od chvíle, kdy ji satan znevážil a nabídl člověku lži, které vedou k vyvyšování sebe sama. Nesetkáváme se snad i dnes s myšlenkami a naukami, které nemají v Božím slově žádné opodstatnění? Lidé na nich lpějí stejně neústupně, jako tehdy Židé lpěli na svých tradicích.

Židovské vůdce ovládala duchovní pýcha. Jejich touha po vlastní slávě se projevovala dokonce i při službě ve svatyni. Rádi sedávali na předních místech v synagogách. S potěšením se nechávali zdravit na tržištích, dělalo jim dobře, když je lidé oslovovali jejich tituly. Čím více se vzdalovali pravé zbožnosti, tím žárlivěji střežili své tradice a obřady.

Sobecké předsudky jim natolik zatemnily rozum, že nedokázali pochopit, jak se může síla a působivost Kristových slov slučovat se skromností jeho života. Neuvědomovali si, že pravá velikost nepotřebuje vnější okázalost. Ježíšova chudoba se podle nich neshodovala s tím, co o sobě prohlašoval – že je Mesiáš. Vyptávali se: „Je-li opravdu tím, za koho se vydává, proč je tak skromný? Obejde-li se bez zbraní, co se stane s naším národem? Jak jinak by mohla tak dlouho očekávaná moc a sláva podřídit národy židovskému městu? Nehlásali snad proroci, že Izrael ovládne celou zem? Nebo se snad tito velcí náboženští učitelé mýlili?“

Židé nezavrhovali Ježíše jen proto, že se v jeho životě neprojevovala vnější sláva. Byl ztělesněním čistoty, a oni byli nečistí. Žil mezi lidmi jako vzor naprosté neposkvrněnosti. Jeho bezúhonný život odhaloval jejich srdce. Jeho upřímnost dávala vyniknout jejich neupřímnosti. Odkrývala prázdnotu jejich okázalé zbožnosti a odhalovala nepravosti v jejich skutečné podobě. Po takovém světle netoužili.

Kdyby byl Ježíš obracel pozornost k farizeům a vychvaloval jejich zbožnost a učenost, s radostí by jej uvítali. On však hovořil o nebeském království jako o daru milosti pro všechny lidi. S takovým náboženstvím se nemohli smířit. Svým vlastním příkladem a učením bohoslužbu jen znevažovali. Ježíšův zájem o lidi, které sami nenáviděli a zavrhovali, probouzel v jejich pyšných srdcích ty nejhorší vášně. Chvástali se, že Izrael bude pod vedením „lva z pokolení Judova“ (Zj 5,5) vyvýšen nad všechny národy, ale spíše by byli snesli zklamání svých ctižádostivých nadějí než Kristovo kárání jejich hříchů a výtku, kterou cítili v pouhé přítomnosti jeho čistoty.