25. Povolání dalších učedníků

Nad Galilejským jezerem svítalo. Učedníci byli po neúspěšném nočním lovu unaveni a seděli v rybářských člunech na jezeře. Ježíš si přišel k vodě odpočinout. Doufal, že časně ráno tam najde chvíli klidu. Každý den za ním totiž chodily velké zástupy. Brzy se kolem něho opět začali shromažďovat lidé. Jejich počet rychle rostl a tlačili se na něho ze všech stran. Učedníci mezitím připluli ke břehu. Ježíš se chtěl vyhnout velikému návalu, nastoupil proto do Petrova člunu a přikázal mu, aby odrazil loď od břehu. Tak jej bylo lépe vidět i slyšet a mohl učit všechny, kdo tam přišli.

Andělé s obdivem pozorovali, jak jejich slavný velitel sedí v rybářském člunu pohupujícím se na zvlněném jezeře a zvěstuje obrovskému zástupu na břehu radostné poselství o spasení. Patřily mu všechny pocty nebes. On se však sklonil k prostým lidem a pod širým nebem jim hlásal veliké pravdy o svém království. Lepší místo by pro své působení asi nenašel. Jezero, hory, širá pole a slunce zaplavující krajinu svou září mu sloužily jako příklady, na kterých vysvětloval své poselství a které lidem usnadňovaly zapamatovat si jeho učení. Kristova podobenství nikdy nevyzněla naprázdno. Všechno, co řekl, vždy někoho zasáhlo jako slovo věčného života.

Zástup na břehu se stále rozrůstal. Starci opírající se o hole, udatní muži z horských vesnic, rybáři, kteří se právě vrátili z lovu na jezeře, obchodníci, rabíni, bohatí, vzdělaní, staří i mladí přiváděli své nemocné a trpící a tísnili se, jen aby mohli slyšet slova božského Učitele. Na tyto události se těšili proroci. Napsali: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ (Mt 4,15.16)

Kromě zástupu na březích Genezaretského jezera mluvil Ježíš při svém kázání i k jiným posluchačům. Myslel na budoucnost a viděl své věrné ve vězeních, v soudních síních, v pokušení, opuštěné a ztrápené. Viděl jejich radosti i boje a problémy. Slova, která pronesl k shromážděnému davu, patřila i dalším jeho následovníkům. Měla pro ně být poselstvím naděje v utrpení, útěchou v zármutku a nebeským světlem ve tmě. Hlas, který zněl z rybářského člunu na Galilejském jezeře, měl prostřednictvím Ducha svatého přinášet pokoj lidem až do konce času.

Když Ježíš dokončil své kázání, obrátil se k Petrovi a řekl mu, aby se vydal dále na jezero a spustil sítě. Petr byl však sklíčený. Celou noc nic nechytil. Dlouhé hodiny přemýšlel o osudu Jana Křtitele, který se trápil opuštěný ve vězení. Myslel na to, co čeká Ježíše a jeho následovníky, na neúspěch v Judeji a nepřátelství kněží a rabínů. Dokonce ani v práci se mu nedařilo. Díval se na prázdné sítě a budoucnost se mu zdála být temná a beznadějná. Řekl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ (L 5,5)

V čistých vodách jezera se dalo lovit do sítí jedině v noci. Poté, co se učedníci celou noc bezvýsledně namáhali, se jim zdálo zbytečné vrhat sítě ve dne, ale Ježíš přikázal a oni z lásky k němu poslechli. Šimon a jeho bratr spustili síť. Když ji chtěli vytáhnout, začala se trhat pod tíhou obrovského množství ryb. Museli přivolat na pomoc Jakuba a Jana. Když úlovek společně vytáhli, byly oba čluny tak plné, že jim hrozilo potopení.

Petr však nemyslel ani na čluny, ani na náklad. V nevídaném zázraku viděl projev Boží moci. Pochopil, že Ježíš vládne nad celou přírodou. V Boží přítomnosti cítil svoji vlastní hříšnost. Styděl se za svoji nedůvěru. Láska k Mistrovi, vděčnost za jeho milost a především vědomí vlastní hříšnosti v přítomnosti nekonečné čistoty jej přemohly. Zatímco se ostatní starali o úlovek, Petr padl k Spasitelovým nohám a volal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8) Také proroka Daniela přiměla Boží svatost k tomu, že padl před Božího anděla jako mrtvý a řekl: „Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu.“ (Da 10,8) Izajáš při pohledu na Boží slávu prohlásil: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ (Iz 6,5) Lidská podstata se vší slabostí a hříšností stála tváří v tvář dokonalosti božství a člověk si uvědomoval svoji naprostou nedostatečnost a zvrácenost. Tento pocit ovládl každého, kdo směl pohlédnout na Boží velikost a slávu.

 

Povolání Petra

Petr zvolal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný,“ ale přitom se držel Ježíšových nohou a cítil, že jej od něho nemůže nic odloučit. Spasitel odpověděl: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ (L 5,8.10) Když Izajáš spatřil Boží svatost a uvědomil si svoji hříšnost, svěřil mu Bůh nebeské poselství. Když Petr uznal, že se nemůže spoléhat sám na sebe, ale jedině na Boží moc, povolal ho Kristus do svého díla.

Až dosud se nikdo z učedníků plně nevěnoval službě Kristovu dílu. Byli svědky mnoha zázraků a naslouchali jeho učení, ale neopustili ještě svá původní zaměstnání. Uvěznění Jana Křtitele pro ně bylo hořkým zklamáním. Pokud bylo výsledkem Janova poslání, pak měl jejich Mistr, proti němuž se spojili všichni náboženští vůdcové, jen chmurné vyhlídky do budoucna. Za těchto okolností byl pro ně krátkodobý návrat k rybaření úlevou. Nyní je však Ježíš vyzval, aby zanechali svého způsobu života a připojili se k němu. Petr vyzvání přijal. Na břehu oslovil Ježíš další tři učedníky: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19) Ihned všeho nechali a šli za ním.

Dříve než Ježíš požádal učedníky, aby opustili své sítě a rybářské čluny, ujistil je, že Bůh se o ně postará. Využití Petrova člunu pro dílo evangelia bylo bohatě zaplaceno. Pán, který je „štědrý ke všem, kdo ho vzývají,“ řekl: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá“ (Ř 10,12; L 6,38). Takovou měrou odměnil Kristus službu učedníka a podle „nesmírného bohatství milosti“ (Ef 2,7; 3,20) odmění každou oběť, kterou člověk přinese jeho dílu.

Onu smutnou noc byli učedníci na jezeře bez Krista a dolehly na ně pochybnosti a únava z bezvýsledné námahy. Jeho přítomnost v nich však znovu probudila víru a přinesla jim radost a úspěch. My jsme na tom stejně – bez Krista je naše úsilí marné, snadno podléháme zoufalství a reptáme. Ale když je nám nablízku a pracujeme pod jeho vedením, těšíme se z důkazů jeho moci. Satan se snaží člověka zmalomyslnit, Kristus v něm probouzí víru a naději.

Zázrak na jezeře měl pro učedníky dalekosáhlý význam a je poučením i pro nás. Kristus, jehož slovo dokáže shromáždit ryby z jezera, má moc působit na lidská srdce a získávat je svou láskou tak, aby se z jeho služebníků mohli stát „rybáři lidí“.

 

Prostí, nevzdělaní lidé

Galilejští rybáři byli prostí nevzdělaní lidé. Kristus, Světlo světa, je povolal do svého díla a bylo v jeho moci je na ně důkladně připravit. Spasitel nepohrdal vzděláním. Vždyť vzdělání, které se řídí láskou k Bohu a které je zasvěceno jeho službě, je požehnáním. Ježíš však pominul učence své doby, protože byli natolik sebejistí, že neměli pochopení pro trpící a nemohli tedy s Mužem z Nazareta spolupracovat. Propadli fanatismu a bylo pod jejich důstojnost nechat se poučovat od Krista. Ježíš hledá spolupracovníky, kteří jsou ochotní zprostředkovávat ostatním lidem jeho milost. Každý, kdo chce pro něho pracovat, se musí především naučit přestat spoléhat sám na sebe. Jen tak bude schopen přijmout Kristovu povahu. To se však nenaučí ani v nejlepších školách. Je to ovoce moudrosti, které může získat pouze od nebeského Učitele.

Ježíš si vybral nevzdělané rybáře, protože nebyli zatíženi tradicemi a mylnými zvyky své doby. Byli přirozeně schopní a přitom skromní a učenliví. Byli to muži, které mohl vychovat pro své dílo. Mnozí lidé v běžném životě trpělivě vykonávají svoji každodenní práci a ani netuší, že kdyby využili svých skrytých schopností, mohli by se zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti světa. Je třeba, aby v nich nevyužité schopnosti probudila zkušená ruka. Právě tyto lidi Ježíš povolával ke spolupráci a nabízel jim svoji společnost. Ani nejslavnější lidé světa neměli takového učitele. Když učedníci vyšli ze Spasitelovy školy, byli z nich vzdělaní a informovaní muži. Podobali se mu myšlením i povahou a ostatní na nich poznali, že byli s Ježíšem.

Rozšiřování vědomostí není ve výchově a vzdělávání to nejdůležitější. Mnohem podstatnější je předávání životodárné síly, která pramení ze vzájemného společenství člověka s člověkem. Život vzniká vždy zase jen ze života. Učedníci měli jedinečnou příležitost být po tři roky denně v bezprostřední blízkosti božského života, z něhož pramení všechno požehnání, kterého se světu dostává. Zejména milovaný učedník Jan se více než ostatní podřizoval moci Ježíšova obdivuhodného života. Řekl: „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“ „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (1 J 1,2; J 1,16)

Ježíšovi učedníci neměli žádné předpoklady k získání slávy. Bylo zcela zřejmé, že za zdárné výsledky svého úsilí vděčili jen Bohu. Jejich životy, změny jejich povahových vlastností a neobyčejné dílo, které Bůh jejich prostřednictvím uskutečnil, svědčí o tom, co chce Pán vykonat pro všechny vnímavé a poslušné lidi.

Nejvíce dobra vykoná ten, kdo nade vše miluje Krista. Nemyslí na sebe, nechává se vést Duchem svatým, žije život cele zasvěcený Bohu a jeho prospěšnost je potom nekonečná. Pokud budou lidé bez reptání a pochybování vytrvale zachovávat nezbytná pravidla, Bůh je bude učit hodinu co hodinu, den co den. Chce jim projevit svoji milost. Nebudou-li mu klást překážky, vylije jejich prostřednictvím na zem obrovské proudy vody spasení. Kdybychom povzbuzovali prosté lidi v tom, co mohou vykonat, a nebránili jim v jejich horlivosti, bylo by sto Kristových služebníků tam, kde je dnes jeden jediný.

Bůh přijímá lidi takové, jací jsou, a pokud se mu podřizují, připravuje je pro svoji službu. Duch svatý probouzí schopnosti v každém, kdo jej přijímá. Člověk bezvýhradně oddaný Bohu se pod vedením Ducha svatého harmonicky rozvíjí a získává sílu k pochopení i zachovávání Božích požadavků. Slabá a nestálá povaha se mění v silnou a pevnou. Trvalá oddanost vytváří mezi Ježíšem a jeho učedníkem tak těsný vztah, že se křesťan začne Kristu svou povahou i myšlením podobat. Ve spojení s Ježíšem získává jasnější vidění a širší rozhled. Je bystřejší a rozvážnější. Slunce spravedlnosti povzbuzuje každého, kdo chce sloužit Kristu, a dává mu sílu, aby mohl nést hojné ovoce k Boží slávě.

Lidé s nejvyšším vzděláním ve vědách či umění se mnohému naučili od obyčejných křesťanů, které svět považuje za nevzdělané. Tito nenápadní učedníci však získali vzdělání v té nejvyšší ze všech škol. Seděli u nohou muže, který hovořil tak, jak „nikdo nikdy… nemluvil“ (J 7,46).