26. V Kafarnaum

Ježíš se na svých cestách často zastavoval v Kafarnaum, a proto se začalo říkat, že je to „jeho město“. Leželo na břehu Galilejského jezera, poblíž Genezaretské roviny nebo přímo na ní.

Jezero leží v hluboké proláklině a způsobuje, že okolní rovina má teplé jižní podnebí. V Kristově době tam rostly palmy, olivy a nejrůznější směsice pestrobarevných květin. Lidé tam založili zahrady, vinice a pole. Vše zavlažovaly bystřiny z nedalekých hor. Na březích jezera a na okolních pahorcích se rozprostírala města a vesnice. Jezero bylo plné rybářských člunů. Všude proudil čilý, rušný život.

Kafarnaum mělo výhodnou polohu a stalo se centrem Spasitelova působení. Leželo na hlavní cestě, která vedla z Damašku do Jeruzaléma, Egypta a ke Středozemnímu moři, a proto bylo významným střediskem cestovního ruchu. Městem procházeli nebo se v něm zastavovali na svých cestách lidé z mnoha zemí. Ježíš se tam mohl setkat s příslušníky všech národů a společenských vrstev, s lidmi bohatými a významnými i s chudými a obyčejnými. Jeho učení se odtud mohlo šířit do mnoha zemí a domácností. Lidé tak mohli začít zkoumat proroctví a přemýšlet o Spasiteli. Svět se měl seznámit s jeho posláním.

Navzdory veškerému úsilí velerady namířenému proti Ježíši lid s nadšením očekával rozmach jeho díla. Celé nebe jej se zájmem sledovalo. Andělé působili na lidská srdce, přitahovali je ke Spasiteli, a připravovali tak cestu jeho dílu.

V Kafarnaum svědčil o Kristově moci syn královského služebníka, kterého Ježíš uzdravil. Dvořan s celou svojí rodinou nadšeně vyprávěl o své víře. Když se roznesla zpráva, že Učitel je mezi nimi, celé město ožilo. Proudily k němu davy lidí. V sobotu byla synagoga tak přeplněná, že se mnozí museli vrátit, protože už se pro ně nenašlo místo.

Všichni, kdo slyšeli Spasitele, „žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc“ (L 4,32). „Učil je jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,29) Učení zákoníků a starších bylo formální, chladné a bezduché. Boží slovo pro ně nemělo živou moc. Jeho poselství nahrazovali vlastními představami a tradicemi. Zaběhnutým způsobem stále dokola vykládali při bohoslužbách zákon. Boží Duch však jejich srdcem ani srdcem jejich posluchačů nepohnul.

Ježíš se nezabýval spornými otázkami, které mezi sebou Židé řešili. Jeho posláním bylo zvěstovat pravdu. Jeho slova osvětlovala učení patriarchů a proroků a Písmo se pro lidi stávalo novým zjevením. Nikdy předtím nechápali, jak hluboký význam Boží slovo má.

Ježíš přistupoval k lidem s pochopením, protože znal jejich problémy. Pravdu jim představoval přímo a jednoduše, aby mohli vidět její krásu. Mluvil čistě, jasně a srozumitelně. Jeho hlas zněl lidem zvyklým poslouchat jednotvárné proslovy rabínů jako hudba. Jeho učení bylo sice prosté, ale také úplně jiné než všechna ostatní, protože Ježíš mluvil jako „ten, kdo má moc“. Rabíni se vyjadřovali neurčitě a váhavě, jako by se Písmo dalo chápat tak, anebo právě naopak. Jejich posluchači propadali stále větší nejistotě. Ježíš však vykládal Písmo jako zcela nepochybné svědectví. Všechno vysvětloval s takovou mocí, že mu nikdo nemohl odporovat.

Mluvil spíše vážně než vzrušeně a vždy si byl vědom svého cíle. Obracel pozornost lidí k věčným hodnotám. Při každé příležitosti jim zjevoval Boha. Chtěl, aby se lidé vymanili z moci pozemských zájmů, jež je svazovaly. Ukazoval jim správný žebříček hodnot. Věci tohoto světa podřizoval věcem nebeským, ale nikdy nepodceňoval jejich význam. Učil, že nebe a země patří k sobě a že poznání Boží pravdy pomáhá lidem lépe plnit povinnosti každodenního života. Mluvil jako ten, kdo dobře zná nebe, je si vědom svého vztahu k Bohu, a přesto uznává své spojení s každým člověkem.

Poselství milosti vždy přizpůsoboval svým posluchačům. „Uměl zemdleného podpírat slovem.“ (Iz 50,4) Mluvil laskavě, vždy se snažil přiblížit poklady pravdy tím nejpřitažlivějším způsobem. K lidem zatíženým předsudky přistupoval taktně a získával jejich pozornost překvapivými příklady. Jeho podobenství působila na lidská srdce. Vybíral si jednoduché příběhy z každodenního života, jež v sobě skrývaly hluboký význam. Představoval nesmrtelné pravdy na příkladech nebeského ptactva, polních lilií, obyčejného semena, pastýře a jeho ovcí. Když se potom lidé s těmito jevy v přírodě setkali, vzpomněli si na jeho slova. Kristova podobenství jim neustále připomínala jeho učení.

Kristus lidem nikdy nelichotil. Nikdy nevyzdvihoval jejich domněnky a představy, nechválil nápadité myšlenky. Ti, kdo nezaujatě a do hloubky přemýšleli, přijímali jeho učení a zjistili, že je zkušebním kamenem jejich moudrosti. Žasli nad tím, jak jednoduchým jazykem vyjadřoval duchovní pravdu. I ti nejvzdělanější byli jeho slovy uneseni, užitek však vždy přinášela i nevzdělaným. Ježíš měl poselství i pro lidi, kteří neuměli číst ani psát, a dokonce i pohanům dával najevo, že jim má co říci.

Jeho láska a soucit byly pro unavené a zarmoucené jako balzám. I uprostřed rozhněvaných nepřátel z něho vyzařoval pokoj. Jeho vnitřní klid, příjemná povaha a především láska, která se odrážela v jeho pohledu i slovech, přitahovaly každého, kdo se nezatvrdil v nevíře. Kdyby nebyl stále laskavý a nepřistupoval k lidem s pochopením, nebyly by za ním chodily tak veliké zástupy. Trpící, kteří za ním přicházeli, cítili, že o ně má zájem jako jejich věrný přítel, a chtěli lépe poznat jeho učení. Přiblížilo se k nim nebe. Toužili být stále s ním, aby se mohli bez přestání těšit z jeho lásky.

Ježíš velmi pozorně a s uspokojením sledoval, jak se mění výraz tváře jeho posluchačů. Vyzařoval z nich zájem a radost. Těšilo ho, když pravda pronikala do jejich srdcí, bořila zdi sobectví, vedla je k pokání a nakonec i k vděčnosti. Někdy zahlédl mezi zástupy známé tváře a rozzářil se radostí. Viděl v nich nadějné obyvatele svého království. Když se jasně vyslovená pravda dotkla některé z uctívaných model, zaznamenal změnu. Chladný a odmítavý pohled svědčil o neochotě přijmout světlo. Takové zavrhování poselství pokoje Ježíše vždy velmi zraňovalo.

 

Vyléčení posedlého

V synagoze hovořil o tom, jaké království přišel nastolit, a o svém poslání vysvobodit lidi ze satanova zajetí. Přerušil jej strašlivý výkřik. Zástupem se prodíral posedlý muž a křičel: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ (Mk 1,24)

Všude nastal zmatek a rozruch. Kristu už nikdo nevěnoval pozornost, jeho slova nikdo neposlouchal. Satan záměrně přivedl svoji oběť do synagogy. Ježíš však démonovi pohrozil: „‘Umlkni a vyjdi z něho!’ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.“ (Mk 1,25.26)

Satan zatemnil mysl ubohého chudáka, ale v přítomnosti Spasitele k nemocnému přece jen pronikl paprsek světla. Zatoužil po vysvobození ze satanova zajetí. Démon však Kristově moci odolával. Když se muž pokusil požádat Ježíše o pomoc, promluvil jeho ústy zlý duch a muž křičel hrůzou. Posedlý do jisté míry chápal, že ho Ježíš může vysvobodit, ale když se chtěl přiblížit k jeho mocné ruce, někdo ho zadržel a promluvil jeho ústy. Boj mezi satanem a touhou nemocného po svobodě byl děsivý.

Ježíš, který zvítězil nad satanem při pokušení na poušti, se znovu tváří v tvář setkává se svým nepřítelem. Satan se ze všech sil snažil udržet si moc nad svou obětí. Propustit ji by znamenalo přenechat Kristu vítězství. Zdálo se, že ubohý muž ztratí v boji s nepřítelem, který jej připravil o rozum, i život. Spasitel však zajatce svým mocným slovem vysvobodil. Posedlý muž stál před udiveným davem a radoval se ze svobody, z toho, že se může ovládat. I démon tedy potvrdil božskou moc Spasitele.

Uzdravený muž chválil Boha za své vysvobození. Oči, ze kterých jen chvíli předtím plálo šílenství, pozorovaly okolí rozumným a chápavým pohledem. Po tváři mu stékaly slzy vděčnosti. Lidé oněměli úžasem. Když se vzpamatovali, říkali si mezi sebou: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ (Mk 1,27)

Skrytou příčinou utrpení muže, jenž skýtal svým přátelům tak hroznou podívanou a sám sobě se stal břemenem, bylo jeho dřívější chování. Nechal se okouzlit hříchem a chtěl svůj život proměnit v jedno velké ničím nespoutané veselí. Ani ho nenapadlo, že by se mohl stát postrachem pro okolní svět a ostudou vlastní rodiny. Myslel si, že si bude krátit čas nevinnými pošetilostmi. Jakmile se však jednou ocitl na šikmé ploše, začal klesat stále hlouběji. Nestřídmost a lehkomyslnost v něm potlačily dobré vlastnosti a satan ho zcela ovládl.

Muž začal všeho litovat, ale bylo už příliš pozdě. I kdyby byl za ztracený rozum obětoval bohatství a veškeré radovánky, nebylo by mu to pomohlo. Ve spárech zla byl zcela bezmocný. Sám se vydal do rukou nepřítele a satan ovládl všechny jeho schopnosti. Pokušitel jej omámil svými svody, zmocnil se ho a potom s ním zacházel nelítostně a krutě. Tak dopadají všichni, kdo si zahrávají se zlem. Rozkoš zpočátku okouzluje, ale nakonec člověka ničí a přivádí ho k zoufalství a šílenství.

Zlý duch, který pokoušel Krista na poušti a týral posedlého v Kafarnaum, ovládal i nevěřící Židy. Vedl je k tomu, že předstírali zbožnost, a usilovně na ně působil svými klamy, aby zavrhli Spasitele. Židé byli v horší situaci než posedlý muž, protože necítili potřebu Krista, a satan je tak měl zcela ve své moci.

V době Kristova pozemského života vystupňovaly mocnosti zla své úsilí na nejvyšší míru. Satan se svými padlými anděly se od věků snaží ovládnout tělo i duši člověka, strhnout ho do hříchu a utrpení, a potom ze vší bídy obvinit Boha. Ježíš zjevoval lidem Boží povahu. Přemáhal satana a osvobozoval lidi z jeho zajetí. Nový život, láska a moc z nebe vstoupily do lidských srdcí a kníže zla povstal k boji za svrchovanost svého království. Satan shromáždil všechny své síly a bojoval proti Kristovu dílu na každém kroku.

 

Působení zla

Tak tomu bude i v závěrečné fázi boje mezi spravedlností a hříchem. Na Kristovy učedníky sestupuje z nebes nový život, světlo a moc. Zároveň však vystupuje nový život i z temnot a znásobuje satanovy síly. Na zemi se stupňuje napětí. Kníže zla je po zkušenostech z dlouhého boje proti Bohu opatrný a pracuje v přestrojení. Přichází jako anděl světla a celé zástupy lidí „se přidrží těch, kteří svádějí démonskými naukami“ (1 Tm 4,1).

V Kristově době byli vůdcové a učitelé Izraele proti působení satana bezmocní. To jediné, co jim mohlo v boji proti démonským silám pomoci, opomíjeli. Kristus zvítězil nad nepřítelem Božím slovem. Vůdcové Izraele se považovali za vykladače Božího slova, ale zkoumali je jen proto, aby potvrdili své tradice a podpořili ustanovení, která sami zavedli. Svými výklady připisovali Písmu myšlenky, jež byly Bohu cizí. Zatemňovali skutečnosti, které Bůh objasnil. Přeli se o bezvýznamné podrobnosti, a přitom popírali to nejdůležitější. Tak se šířila nevěra. Boží slovo pro ně přestalo mít svoji moc a zlí duchové měli volné pole působnosti.

Dějiny se opakují. I v dnešní době mnozí náboženští vůdcové otevírají Bibli, předstírají, že si váží jejího učení, ale ve skutečnosti ji nepřijímají jako Boží slovo. Všemožně ji rozpitvávají a jasná stanoviska Písma nahrazují vlastními představami. Boží slovo v jejich rukou ztrácí životodárnou sílu. Proto se rozmáhá nevěra a bují nepravost.

Když se satanovi podaří podkopat víru v Písmo, obrací lidi k jiným zdrojům světla a moci. Nenápadně prosazuje sám sebe. Ten, kdo opouští jasné učení Božího slova a přesvědčující moc Ducha svatého, otevírá dveře satanským silám. Kritika Písma a spekulování o jeho učení vytvářejí prostor pro nové formy starého pohanství – spiritismus a teosofii, které pronikají i do různých křesťanských církví.

Spolu s kázáním evangelia se probouzejí k činnosti i síly, jejichž prostřednictvím se projevují lživí duchové. Mnozí lidé si s nimi z pouhé zvědavosti zahrávají, ale když v nich objeví projevy nadpřirozené moci, jsou natolik okouzleni, že se jimi nechají ovládnout. Potom se už z jejich tajemné moci nemohou vymanit.

Nejsou schopni se chránit. Nemají žádné zábrany proti hříchu. Člověk, který jednou zavrhne přikázání Božího slova a Ducha svatého, nikdy neví, jak hluboko může klesnout. Skrytý hřích či silná vášeň jej mohou zotročit stejně jako posedlého v Kafarnaum. Stále mu však ještě zbývá naděje.

Stejně jako Kristus můžeme i my zvítězit nad nepřítelem mocí Božího slova. Bůh neovládá naši mysl bez našeho souhlasu. Pokud však chceme poznat jeho vůli a řídit se jí, patří nám jeho zaslíbení: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ (J 8,32; 7,17) Víra v tato zaslíbení může každého člověka vysvobodit z pasti bludu a hříchu.

Každý se může rozhodnout, které moci se podřídí. Nikdo nemůže padnout tak hluboko a být tak hříšný, aby nemohl najít vysvobození v Kristu. Z úst ďáblem posedlého muže vycházela místo modlitby jen satanova slova. Nevyslovená prosba jeho srdce však byla i přesto vyslyšena. Volání člověka v nouzi, třeba i beze slov, nezůstane nikdy bez povšimnutí. Lidé, kteří chtějí uzavřít s Bohem smlouvu, nebudou ponecháni v moci satana či vlastní slabosti. Spasitel je vyzývá: „Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj.“ (Iz 27,5) Duchové temnoty budou sice bojovat o každého, nad kým jednou zvítězili, ale Boží andělé je přemohou. Pán praví: „Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: ‘I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.’“ (Iz 49,24.25)

 

Na návštěvě v Petrově domě

Shromáždění v synagoze stále ještě žasli nad tím, co viděli. Ježíš si zatím odešel trochu odpočinout do Petrova domu. I tam však byl smutek. Matka Petrovy ženy byla nemocná, „ležela v horečce“. Ježíš ji uzdravil, ona vstala a obsluhovala jej i jeho učedníky.

Zprávy o Kristově působení se rychle rozšířily po celém Kafarnaum. Lidé se báli rabínů, a proto si nedovolili žádat Ježíše o uzdravení v sobotu. Jakmile však zapadlo slunce, nastal rozruch. Obyvatelé města vyšli z domů, obchodů a tržišť a hrnuli se do skromného příbytku za Ježíšem. Některé nemocné přinášeli na nosítkách, jiní se opírali o své hole či přátele a z posledních sil se snažili dostat ke Spasiteli.

Nemocní stále přicházeli a odcházeli. Nikdo totiž nevěděl, jak dlouho u nich Lékař zůstane. Takový den Kafarnaum ještě nezažilo. Všude se ozývaly jásavé výkřiky uzdravených. Spasitel se radoval s nimi. Když viděl utrpení těch, kdo za ním přicházeli, bylo mu jich líto a byl velmi rád, že jim může vrátit zdraví a štěstí.

Ježíš neskončil, dokud neuzdravil posledního nemocného. Zástup lidí se rozešel až pozdě v noci a v Šimonově domě zavládl klid. Skončil dlouhý, rušný den a Ježíš si šel odpočinout. Město ještě spalo, když Spasitel „časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Mk 1,35).

Takový byl Ježíšův život na zemi. Často posílal učedníky, aby si šli domů odpočinout, ale sám se nenechal odtrhnout od práce. Celé dny učil nevzdělané, uzdravoval nemocné, vracel zrak slepým, sytil zástupy a večer nebo brzy ráno odcházel do svatyně hor rozmlouvat se svým Otcem. Často se celou noc modlil a rozjímal a za svítání se vracel mezi lidi ke své práci. Časně zrána přišel Petr s ostatními učedníky za Ježíšem a řekli mu, že v Kafarnaum už ho hledají. Učedníci byli velmi zklamaní tím, jak dosud lidé Ježíše přijímali. Židovští představitelé v Jeruzalémě jej chtěli zabít, dokonce i jeho krajané mu usilovali o život. V Kafarnaum jej však vítali s radostí a nadšením. Naděje učedníků zase ožily. Možná, že mezi svobodomyslnými Galilejci najde podporu pro nové království. S údivem pak vyslechli Kristova slova: „Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.“ (L 4,43)

 

Povaha Ježíšovy činnosti

Při rozruchu, který tehdy panoval v Kafarnaum, hrozilo nebezpečí, že lidé zapomenou na cíl Kristova poslání. Ježíš na sebe nechtěl upozorňovat jen svými zázraky a uzdravováním tělesných nemocí.

Chtěl, aby k němu lidé přicházeli jako ke svému Spasiteli. Lidé by byli rádi věřili, že přišel jako král a že nastolí svoji vládu na zemi. Ježíš však chtěl obrátit jejich mysl od záležitostí světských k duchovním. Pouhý pozemský úspěch by byl překážkou jeho dílu.

Obdiv bezstarostného davu Ježíše vůbec netěšil. Nikdy v životě nestál o vlastní slávu. Hold, který svět vzdává postavení, bohatství či nadání, byl Synu člověka zcela cizí. Ježíš si nikdy nevynucoval přízeň či poctu, jak to dělávají lidé. Staletí před jeho narozením o něm bylo prorokováno: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.“ (Iz 42,2-4)

Farizeové chtěli vynikat úzkostlivým dodržováním obřadních předpisů, okázalou zbožností a dobročinností. Svoji horlivost dokazovali neustálými rozhovory o náboženství. Jednotlivé sekty se mezi sebou hlučně a dlouze přely a často byly na ulicích slyšet rozhněvané hlasy vzdělaných učitelů zákona.

Ježíšův život byl úplně jiný. Žádné hlučné spory, okázalá bohoslužba či snaha o uznání. Kristus byl skrytý v Bohu a Bůh se zjevil v povaze svého Syna. K tomuto zjevení chtěl Ježíš obrátit pozornost lidí i jejich úctu.

Slunce spravedlnosti nevychází světu ve své kráse proto, aby jej oslnilo svou slávou. O Kristu je psáno: „Jako jitřenka, tak jistě on vyjde.“ (Oz 6,3) Úsvit přichází tiše a nepozorovaně, zahání noční tmu a probouzí svět k životu. Tak vzešlo i „slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích“ (Mal 4,2).