27. Zázračná uzdravení

Malomocenství bylo na Východě nejobávanější nemocí. Jeho nevyléčitelnost, nakažlivost a strašlivé stopy, jimiž poznamenávalo své oběti, děsily i ty nejstatečnější. Židé v něm viděli trest za hřích, a proto je nazývali „ranou“ nebo „Božím prstem“. Malomocenství bylo smrtelnou nemocí, pronikalo do celého těla a nedalo se vyléčit. Bylo symbolem hříchu. Podle obřadního zákona byl malomocný prohlášen za nečistého a potom vykázán z vesnice či města, jako kdyby už byl mrtvý. Všechno, čeho se dotkl, bylo nečisté. Svým dechem znečišťoval vzduch. Každý, u něhož vzniklo podezření, že je malomocný, se musel ukázat kněžím. Ti jej prohlédli a rozhodli. Pokud jej označili za malomocného, byl odtržen od rodiny a vyloučen z izraelského společenství. Mohl se stýkat jen s těmi, kdo byli stejně postižení jako on. Předpisy zákona byly neúprosné. Vztahovaly se i na krále a vladaře. Panovník postižený touto hroznou nemocí se musel vzdát trůnu a odejít ze společnosti.

Malomocný musel snášet svůj těžký úděl daleko od přátel a příbuzných. Musel upozorňovat na své neštěstí, roztrhnout své roucho a každého hlasitým voláním varovat, aby se mu vyhnul. Žalostné výkřiky: „Nečistý! Nečistý!“ které se ozývaly z osamělého vyhnanství, naháněly strach a hrůzu.

V oblasti, kde Kristus působil, trpělo touto nemocí mnoho lidí. Když se k nim donesly zprávy o jeho činech, svitla jim naděje. Od dob proroka Elíši však ještě žádný malomocný uzdraven nebyl. Neodvažovali se očekávat od Ježíše něco, co dosud pro nikoho nevykonal. Byl mezi nimi jeden muž, v jehož srdci začala klíčit víra. Nevěděl však, jak se má k Ježíši dostat. Jak se mohl ukázat tomuto Lékaři, když se nesměl stýkat ani se svými bližními? Přemýšlel, zda by ho Kristus vůbec uzdravil. Sklonil by se k člověku, kterého podle názoru všech ostatních stihl Boží soud? Nezatratil by jej stejně jako farizeové, a dokonce i lékaři, a nepřikázal by mu, aby se vzdálil od lidí? Myslel na všechno, co o Ježíši slyšel. Nikoho, kdo jej požádal o pomoc, prý dosud neodmítl. Ubohý muž se rozhodl Spasitele vyhledat. Do města nesměl, a tak doufal, že se s ním setká na nějaké vedlejší stezce v horách, nebo až bude Ježíš učit někde za městem. Bylo to velmi obtížné, ale jinou naději neměl.

Malomocný je veden ke Spasiteli. Ježíš učí u jezera lid, který se tam kolem něho shromáždil. Postižený muž stojí opodál. Zaslechl několik Spasitelových slov a vidí, jak vzkládá ruce na nemocného. Sleduje, jak chromí, slepí, ochrnutí a různými smrtelnými nemocemi postižení lidé vstávají a chválí Boha za své uzdravení. Víra v jeho srdci sílí. Stále více se přibližuje ke shromážděnému zástupu. Zapomíná na zákazy, na bezpečnost lidí i na hrůzu, kterou jim svým zjevem nahání. Vidí jen naději na uzdravení.

Je na něho ošklivý pohled. Nemoc ho zohavila a jeho rozkládající se tělo vzbuzuje odpor. Lidé před ním s hrůzou ustupují. Tlačí se jeden přes druhého a snaží se utéci, jen aby s ním nepřišli do styku. Někteří se ho snaží zastavit, aby se nedostal k Ježíši, ale marně. Malomocný nevidí ani neslyší. Nevšímá si jich. Vidí jen Božího Syna. Slyší jen hlas, který dává umírajícímu život. Konečně se dostává k Ježíši, vrhá se mu k nohám a volá: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

 

Vyléčení malomocného

Ježíš na něho vzkládá ruce a říká: „Chci, buď čist.“ (Mt 8,2.3) S malomocným se ihned stala změna. Tělo se uzdravilo, nervům se vrátila citlivost, svalům síla. Rozpraskaná šupinatá pokožka, typický příznak malomocenství, zmizela a místo ní se objevila jemná hladká pleť. Ježíš uzdravenému přikázal, aby nikomu neříkal, co se mu přihodilo, ale aby se šel okamžitě ukázat do chrámu a přinesl obětní dar. Taková oběť nemohla být přijata, dokud kněží obětujícího neprohlédli a neuznali za zcela zdravého. Kněží tuto povinnost vykonávali jen neradi, ale vyhnout se jí nemohli.

Písmo ukazuje, jak naléhavě Kristus muže žádal, aby o uzdravení pomlčel a šel rovnou do chrámu. „Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: ‘Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.’“ (Mk 1,43.44) Kdyby byli kněží věděli, jak byl malomocný uzdraven, mohli by z nenávisti ke Kristu vydat nepravdivé prohlášení. Ježíš chtěl, aby se uzdravený ukázal v chrámu dříve, než se k nim zprávy o zázraku dostanou. Jedině tak mohli vydat nezaujaté rozhodnutí a dovolit uzdravenému malomocnému, aby se zase vrátil k rodině a přátelům.

Když Ježíš muži přikázal, aby o uzdravení mlčel, měl k tomu ještě další důvody. Spasitel věděl, že se nepřátelé snaží překazit jeho dílo a odvrátit od něho lid. Uvědomoval si, že po rozšíření zprávy o uzdravení malomocného by se k němu hrnuly davy dalších lidí postižených touto hroznou nemocí a strach z nákazy by vyvolal veliký rozruch. Mnozí malomocní by dar zdraví nevyužili ke svému požehnání ani k požehnání druhých. Kdyby kolem sebe shromažďoval zástupy malomocných, dával by záminku k obvinění, že porušuje předpisy obřadního zákona. A to by mohlo ohrozit hlásání evangelia.

Následující události ukázaly, že Ježíšova výzva k mlčení byla správná. Uzdravení malomocného vidělo mnoho lidí a všichni byli zvědaví na rozhodnutí kněží. Když se uzdravený vrátil ke svým přátelům, nastal velký rozruch. Muž nedbal na Ježíšovo varování a nesnažil se utajit, jak byl uzdraven. Zcela zamlčet se uzdravení samozřejmě nedalo, ale muž o něm hovořil, kudy chodil. Myslel si, že Ježíš mu přikázal mlčet jen ze skromnosti, a všude vyprávěl o moci velkého Lékaře. Neuvědomoval si, že tak přispívá k ještě větší odhodlanosti kněží a starších Ježíše zničit. Cítil, že zdraví je vzácný dar. Radoval se, že má zase sílu a že se mohl vrátit ke své rodině i mezi ostatní lidi. Připadalo mu, že není možné nechválit Lékaře, který ho uzdravil. Rozšiřování jeho zkušenosti však brzdilo Spasitelovo dílo. Lidé se k němu začali hrnout v takovém množství, že musel své působení na čas přerušit.

Každý Kristův čin měl dalekosáhlý význam. Mnohem větší než se na první pohled zdálo. Tak tomu bylo i v případě malomocného. Ježíš sloužil všem lidem, kteří k němu přišli, ale chtěl požehnat i těm, kdo ještě nepřišli. Získával publikány, pohany, Samařany, ale přál si oslovit i kněze a učitele, kteří byli v zajetí předsudků a tradic. Nevynechal jedinou příležitost, stále se snažil na ně zapůsobit. Ke kněžím poslal uzdraveného malomocného, aby jim vydal svědectví a vyvrátil jejich předsudky.

Farizeové tvrdili, že Kristovo učení je v rozporu se zákonem, který Bůh vyhlásil prostřednictvím Mojžíše. Ale Ježíšův příkaz, aby očištěný malomocný přinesl oběť podle zákona, toto obvinění popíral. Pro každého, kdo byl ochotný se nechat přesvědčit, to byl dostatečný důkaz.

Představitelé Jeruzaléma vyslali zvědy, aby našli nějakou záminku ke Kristově popravě. Kristus jim však předkládal důkazy o své lásce k lidem, úctě k zákonu a o své moci vysvobozovat z hříchu a smrti. O předních mužích Jeruzaléma vydal svědectví: „Za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nenávistí.“ (Ž 109,5) Kristus, který kdysi na hoře vydal přikázání „milujte své nepřátele“, podle něho také sám žil. Neodplácel „zlým za zlé ani urážkou za urážku“, ale naopak žehnal (Mt 5,44; 1 Pt 3,9).

Kněží, kteří malomocného vyloučili ze společnosti, potvrdili jeho uzdravení. Jejich prohlášení bylo zveřejněno a zaznamenáno a stalo se trvalým svědectvím o Kristu. Když se uzdravený vrátil do společenství Izraele s kněžským potvrzením, že na sobě nemá žádné známky nemoci, byl sám živým svědectvím o svém Zachránci. S radostí přinesl oběť a velebil Ježíšovo jméno. Kněží tak dostali přesvědčující důkaz o božské moci Spasitele. Naskytla se jim příležitost poznat pravdu a přijmout požehnání světla. Zavrhnou-li ji, už se jim nikdy znovu nenabídne. Mnozí světlo skutečně odmítli, ale nesvítilo zbytečně. Někteří lidé byli přece jen osloveni, přestože to na nich zpočátku nebylo poznat. Za Spasitelova života se zdálo, že jeho poselství vyvolává u kněží a učitelů jen nepatrně příznivou odezvu, ale po jeho nanebevstoupení „také mnoho kněží přijalo víru“ (Sk 6,7).

 

Symbolický význam uzdravení

Kristovo očištění malomocného od strašné nemoci nám přibližuje, jak Spasitel očišťoval lidi od hříchu. Muž, který přišel za Ježíšem, byl „plný malomocenství“. Smrtelný jed nemoci se rozšířil po celém jeho těle. Učedníci se snažili zabránit Mistrovi v tom, aby na něho vložil ruku, protože ten, kdo se dotkl malomocného, byl také nečistý. Ježíš se však položením ruky na nemocného neznečistil. Jeho dotek měl životodárnou moc. Očistil muže od strašné choroby. Malomocenství hříchu je stejné – hluboce zakořeněné, smrtelné a lidskými silami nevyléčitelné. „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána.“ (Iz 1,5.6) Ježíš žil mezi lidmi a zůstal bez poskvrny. Jeho přítomnost má pro hříšníka léčivou moc. Každý, kdo mu padne k nohám a ve víře řekne: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit,“ uslyší odpověď: „Chci, buď čist.“ (Mt 8,2.3)

Někdy Ježíš na prosbu o uzdravení neodpověděl okamžitě. V případě malomocného však zasáhl hned. Když prosíme o pozemská požehnání, naše modlitby nebývají vždy vzápětí vyslyšeny, někdy nám Bůh dá dokonce něco jiného, než jsme chtěli. S prosbou o vysvobození z hříchu je tomu však jinak. Bůh nás chce očistit od hříchu, chce, abychom byli jeho dětmi, a chce nám pomoci žít svatým životem. Kristus „sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce“ (Ga 1,4). „Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.“ (1 J 5,14.15) „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,9)

 

Ochrnutý

Tuto skutečnost Ježíš potvrdil i uzdravením ochrnutého v Kafarnaum. Vykonal zázrak proto, aby ukázal, že má moc odpouštět hříchy. Uzdravení ochrnutého osvětluje ještě další důležité pravdy. Je v něm naděje a povzbuzení. Z jednání lstivých farizeů pro nás vyplývá i varovné poučení.

Ochrnutý muž stejně jako malomocný ztratil poslední naději na uzdravení. Jeho nemoc byla důsledkem hříšného života a jeho utrpení umocňovaly výčitky svědomí. Dávno předtím se obrátil na farizeje a lékaře a doufal, že ho osvobodí od duševních útrap i tělesné bolesti. Ti jej však bezcitně prohlásili za nevyléčitelného a propustili ho s tím, že propadl Božímu hněvu. Farizeové viděli v utrpení projev Boží nelibosti, a proto se nemocných a chudých stranili. Sami se považovali za svaté. Mnohdy však byli sami hříšnější než trpící, které odsuzovali.

Ochrnutý muž už byl zcela bezmocný, nikde neviděl naději a propadal zoufalství. Potom se doslechl o Ježíšových zázracích. Dozvěděl se, že Kristus uzdravil i tak hříšné a bezmocné lidi, jako byl on, a že očistil dokonce i malomocné. Přátelé, kteří mu o všem vyprávěli, jej povzbuzovali a přesvědčovali, že i on by mohl být uzdraven, kdyby jej k Ježíši přinesli. Ale když si muž uvědomil příčinu své nemoci, jeho naděje pohasla. Bál se, že tak čistý a bezúhonný Lékař by ho ve své přítomnosti nestrpěl.

Umírající muž už ani tak netoužil po tělesném uzdravení jako po osvobození od břemene hříchu. Kdyby se mohl setkat s Ježíšem a získat jistotu odpuštění a smíření s nebem, byl by spokojený, ať už by měl z Boží vůle žít nebo zemřít. Zvolal: „Kdybych se tak k němu mohl dostat!“ Mnoho času už mu nezbývalo. Na nemocném těle se objevovaly známky rozkladu. Prosil přátele, aby ho i s lůžkem odnesli k Ježíši. Ochotně mu vyhověli. Ale zástup, který se shromáždil kolem Spasitele uvnitř domu i v jeho okolí, byl tak veliký, že nebylo možné se k němu přiblížit ani tak, aby slyšeli jeho hlas.

Ježíš učil v Petrově domě. Učedníci si ze zvyku sedli k němu a „kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma“ (L 5,17). Přišli na výzvědy a hledali, z čeho by mohli Ježíše obvinit. Kromě nich se tam shromáždil různorodý dav nadšených obdivovatelů, zvědavců i nevěřících lidí. Byly tam zastoupeny různé národnosti a všechny společenské vrstvy. S Ježíšem byla „moc Páně, aby uzdravoval“ (L 5,17). Duch života se vznášel nad shromážděním, ale farizeové a učitelé zákona nerozpoznali jeho přítomnost. Necítili žádnou potřebu, nepotřebovali uzdravení. Ježíš „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (L 1,53).

Přátelé ochrnutého se stále znovu a znovu pokoušeli protlačit davem, ale marně. Nemocný se v nevýslovné úzkosti rozhlížel kolem sebe. Mohl se snad vzdát naděje, když dlouho očekávaná pomoc byla tak blízko? Přátelé ho na jeho žádost vynesli na střechu domu, odkryli ji a spustili nemocného k Ježíšovým nohám. Spasitel přerušil kázání. Pohlédl na jeho tvář a v očích, které se k němu upíraly, vyčetl prosbu. Rozuměl mu, vždyť k sobě tohoto zmateného a pochybujícího muže sám přivolal. Ještě když ochrnutý ležel ve svém domě, Spasitel působil na jeho svědomí. Když litoval svých hříchů a uvěřil, že Ježíš má moc ho uzdravit, když jeho srdce zatoužilo po Kristu, Spasitel mu svou životodárnou milostí požehnal. Ježíš sledoval, jak první záblesk víry přerostl v opravdové přesvědčení, že on jediný může hříšníkovi pomoci. Viděl, že s každým pokusem dostat se do jeho blízkosti, víra postiženého sílila.

Spasitelova slova: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny“ zněla nemocnému jako hudba (L 5,20). Jeho zoufalství se rozplynulo, z tváře mu začal vyzařovat pokoj, který po odpuštění hříchů zavládl v celé jeho duši. Tělo už ho nebolí a celá jeho bytost se mění. Bezmocný ochrnutý muž je uzdraven! Provinilému hříšníkovi bylo odpuštěno!

Vírou přijal Ježíšova slova jako dar nového života. Nežádal už nic jiného, jen tiše a spokojeně ležel. Byl tak šťastný, že ani nemohl mluvit. Z jeho tváře vyzařovalo nebeské světlo a lidé, kteří vše viděli, užasli.

Rabíni s napětím čekali, jak se Ježíš zachová. Vzpomínali, jak je nemocný muž žádal o pomoc, a oni jej odmítli, nedávali mu žádnou naději a neměli s ním soucit. Navíc ještě prohlásili, že jeho utrpení je Božím trestem za hříšný život. To se jim nyní vybavilo v mysli, když měli nemocného před sebou. Viděli, s jakým zájmem lidé vše sledují, a začali se bát, že ztratí svůj vliv.

Neřekli si mezi sebou ani slovo, ale vyměnili si pohledy, které jasně říkaly, že tak už to dál nepůjde, že s tím musí skoncovat. Ježíš prohlásil, že jsou ochrnutému odpuštěny hříchy. Farizeové pokládali tato slova za rouhání a došli k závěru, že je mohou považovat za hřích hodný trestu smrti. V duchu si říkali: „Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,7)

Ježíš se na ně upřeně zadíval. Farizeové sklopili hlavy a ustoupili. Řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy – řekne ochrnutému: ‘Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!’“ (Mk 2,9-11)

Ochrnutý, kterého přinesli na nosítkách, se bez nejmenších potíží rychle postavil na nohy. V žilách mu proudila krev plná života. Do všech částí jeho těla náhle vstoupila síla. Mrtvolně bledá tvář získala zdravou barvu. „On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: ‘Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.’“ (Mk 2,12)

Kristova láska je vskutku obdivuhodná – sklání se k hříšným a trpícím lidem a uzdravuje je. Bůh se trápí bolestmi nemocného lidstva a utišuje je. Lidem se zjevila zázračná moc. Mohou snad ještě pochybovat o poselství spásy? Mohou přehlížet milosrdenství soucitného Vykupitele?

Rozpadávající se tělo nemocného mohla uzdravit jen stvořitelská moc. Hlas, který oživil člověka vytvořeného z prachu země, dal život i umírajícímu tělu ochrnutého. Moc, která dala život tělu, obnovila i srdce. Co Bůh při stvoření „řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí“ (Ž 33,9). Tentýž Bůh dal život člověku, který byl mrtvý pro své viny a hříchy. Uzdravení těla bylo důkazem moci, jež obnovila srdce. Kristus přikázal ochrnutému vstát a jít, aby všichni viděli, „že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ (Mk 2,10).

Kristus uzdravil duši i tělo ochrnutého. Po duchovním uzdravení přišlo uzdravení tělesné. Na to nesmíme zapomínat. I v dnešní době jsou tisíce tělesně nemocných lidí, kteří stejně jako ochrnutý muž touží po slovech: „Odpouštějí se ti hříchy.“ (Mk 2,9) Příčinou jejich strádání je břemeno hříchu, vnitřního neklidu a neuspokojené touhy. Nikde jinde než u nebeského Lékaře duše pomoc nenajdou. Pokoj, který posiluje mysl a uzdravuje tělo, dává jedině on.

Ježíš přišel, „aby zmařil činy ďáblovy“ (1 J 3,8). „V něm byl život.“ (J 1,4) Řekl: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (J 10,10) Ježíš „je Duchem oživujícím“ (1 K 15,45) a má stále stejnou životodárnou moc, jako když na zemi uzdravoval nemocné a odpouštěl viny hříšníkům. „On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje.“ (Ž 103,3)

Uzdravení ochrnutého na lidi silně zapůsobilo. Bylo to jako by se otevřelo nebe a zjevila se sláva lepšího světa. Když uzdravený procházel zástupem, chválil Boha na každém kroku a nesl své lůžko, jako by to bylo pírko. Lidé ustupovali a uvolňovali mu cestu, s úžasem a bázní na něho hleděli a šeptali si mezi sebou: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Mk 2,12)

Farizeové byli ohromeni. Cítili, že jsou poraženi, a nebyli schopni slova. Pochopili, že se jim nepodaří nakazit dav svou žárlivostí. Obdivuhodné uzdravení člověka, kterého oni sami ponechali napospas Božímu hněvu, pohnulo lidmi tak silně, že na rabíny v té chvíli zapomněli. Židovští učitelé viděli, že Kristus má moc, kterou oni připisují jedině Bohu, a přesto se na rozdíl od nich nechová povýšeně, ale laskavě a důstojně. Byli zmateni a vyvedeni z míry. Poznali přítomnost vyšší moci, ale neuznali ji. Čím zřetelnější byl důkaz, že Ježíš má moc odpouštět na zemi hříchy, tím zatvrzeleji setrvávali ve své nevěře. Odešli z Petrova domu, kde byli svědky toho, jak Ježíš svým slovem uzdravil ochrnutého, a vymýšleli nové plány, jak Božího Syna umlčet.

Kristova moc uzdravovala i ty nejzhoubnější a nejtěžší tělesné nemoci. Avšak ti, kdo zavírali oči před světlem, propadali stále se zhoršujícím nemocem duše. Malomocenství a ochrnutí nebyly tak strašné jako slepý fanatismus a nevěra.

Když se uzdravený muž vrátil ke své rodině a sám si nesl lůžko, na kterém ho před chvílí vynášeli z domu, všichni se velmi radovali. Seběhli se k němu, plakali radostí a téměř nemohli věřit vlastním očím. Stál před nimi v plném zdraví a síle. Paže, které dříve bezvládně visely podél těla, se pohybovaly tak, jak chtěl. Svraštělá a bledá pleť byla svěží a měla zdravou barvu. Kráčel pevným a přirozeným krokem. Z tváře mu vyzařovala radost a naděje; známky hříchu a utrpení vystřídal výraz čistoty a pokoje. Celý dům s radostí chválil Hospodina. Bůh byl oslaven ve svém Synu, který vrátil naději zoufalému a sílu zesláblému. Uzdravený muž i jeho rodina byli ochotni položit za Ježíše i život. V jejich víře nebyl ani stín pochybnosti, bezmezně důvěřovali Ježíši, který přinesl světlo do temnoty jejich domova, a cele se mu oddali.