28. Lévi Matouš

Ze všech římských úředníků v Palestině lidé nejvíce nenáviděli publikány. Daně Židům ukládala cizí vláda, a to je ustavičně dráždilo, protože jim to připomínalo ztrátu samostatnosti. Výběrčí daní nebyli jen nástroji římského útlaku, ale také vyděrači, kteří se svévolně obohacovali na úkor lidu. Žid, který tento úřad od Římanů přijal, byl považován za zrádce vlastního národa. Ostatní jím opovrhovali jako odpadlíkem a dívali se na něho jako na vyvrhele společnosti.

K publikánům patřil i Lévi Matouš. Po čtyřech mužích, které Kristus povolal do svého díla u Genezaretského jezera, se stal Lévi jeho pátým učedníkem. Farizeové soudili Matouše podle jeho zaměstnání, ale Ježíš v něm viděl člověka ochotného přijmout pravdu. Matouš poslouchal Spasitelovy výklady. Když jej Boží Duch přesvědčil o jeho hříšnosti, chtěl hledat pomoc u Krista. Byl však zvyklý na to, že rabíni lidi kolem sebe přehlíželi, a ani jej nenapadlo, že by si ho velký Učitel mohl všimnout.

Jednoho dne seděl v celnici a viděl, jak se k němu blíží Ježíš. Když mu Učitel řekl: „Pojď za mnou!“ byl velmi překvapen.

„Nechal všeho, vstal a šel za ním.“ (L 5,27.28) Neváhal, nepochyboval, nemyslel na výnosné zaměstnání, které má zaměnit za chudobu a strádání. Stačilo mu, že bude moci být s Ježíšem, poslouchat ho a podílet se na jeho díle.

Tak tomu bylo i s učedníky, které Ježíš povolal před ním. Petr a jeho přátelé na Ježíšovu výzvu také okamžitě opustili své čluny a sítě. Někteří z nich podporovali své blízké, kteří na nich byli závislí. Když však přijali Spasitelovo pozvání, neváhali a neptali se, z čeho budou žít a jak uživí rodinu. Uposlechli výzvy, a když se jich pak Ježíš ptal: „‘Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?’ Oni mu odpověděli: ‘Neměli.’“ (L 22,35)

Matouš byl bohatý, zatímco Ondřej a Petr žili v chudobě. Všichni však prošli stejnou zkouškou a zasvětili se témuž dílu. Právě ve chvíli, kdy se jim dařilo, kdy sítě byly plné ryb a starý způsob života se zdál být nejlákavější, je Ježíš u jezera vyzval, aby všechno opustili a věnovali se hlásání evangelia. Taková zkouška přichází na každého člověka, aby se ukázalo, zda v něm vítězí touha po pozemských věcech nebo po společenství s Kristem.

Zůstat vždy věrný není snadné. Člověk, který Božímu dílu neodevzdá celé své srdce a nestaví poznání Krista nade vše ostatní, nemůže v Boží službě uspět. Ten, kdo má nějaké výhrady, nemůže být Kristovým učedníkem, a už vůbec ne jeho spolupracovníkem. V životě lidí, kteří si váží spasení, se projevuje stejná obětavost jako v životě Krista. Radostně jej následují kamkoliv je vede.

Povolání Matouše za Kristova učedníka vyvolalo velké pobouření. Volba publikána za jednoho z nejbližších spolupracovníků náboženského učitele byla považována za urážku náboženských, společenských a národních zvyklostí. Farizeové se dovolávali vžitých předsudků a doufali, že se jim podaří obrátit lid proti Ježíšovi.

 

Slavnost v Matoušově domě

U celníků vzbudila událost neobyčejný zájem. Zatoužili po setkání s nebeským Učitelem. Matouš měl ze svého povolání takovou radost, že chtěl k Ježíši přivést i ty, s kterými se dříve stýkal. Uspořádal proto ve svém domě hostinu a pozval na ni všechny své příbuzné a přátele. Byli tam nejen celníci, ale i další lidé pochybné pověsti, kterým se jejich úzkostliví sousedé vyhýbali.

Slavnost byla připravena na Ježíšovu počest a Ježíš pozvání bez váhání přijal. Dobře věděl, že tím urazí farizeje a poškodí svou pověst mezi lidem. Žádné zdvořilostní ohledy však nemohly jeho jednání ovlivnit. Společenské postavení pro něho nic neznamenalo. Viděl člověka žíznícího po vodě života. Ježíš seděl u stolu publikánů na čestném místě. Svou účastí a laskavostí ukázal, že uznává lidskou důstojnost, a lidé chtěli být hodni jeho důvěry. Jeho slova na ně působila životodárnou mocí a byla pro ně požehnáním. Probudila v těchto vyvržencích společnosti nové pohnutky a otevřela jim možnost nového života.

Při podobných setkáních oslovovalo Spasitelovo poselství i lidi, kteří se k němu přiznali až po jeho nanebevstoupení. Když se při vylití Ducha svatého obrátily tři tisíce lidí za jediný den, byli mezi nimi mnozí z těch, kdo poprvé slyšeli poselství pravdy u stolu publikánů. Někteří potom začali hlásat evangelium. Pro Matouše samotného byla Ježíšova účast na hostině trvalým příkladem a poučením. Opovrhovaný publikán se stal jedním z nejoddanějších evangelistů a svou službou kráčel věrně ve stopách svého Mistra.

Když se rabíni dozvěděli o Ježíšově návštěvě u Matouše, chopili se příležitosti, aby Ježíše obvinili. Chtěli však k tomu využít učedníky. Snažili se v nich vzbudit předsudky a doufali, že je Mistru odcizí. Měli v úmyslu očernit Krista před učedníky a učedníky před Kristem, a zasáhnout tak jejich nejzranitelnější místo. Tímto způsobem pracuje satan již od své vzpoury v nebi. Všichni, kdo vyvolávají nesváry a odcizení, jsou ovládáni jeho mocí.

Závistiví rabíni se ptali učedníků: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš nečekal, až učedníci odpovědí, ale sám řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‘Milosrdenství chci, a ne oběť.’ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,11.12) Farizeové si mysleli, že jsou duchovně zdraví a žádného lékaře nepotřebují. Duchovní nemoci, které vedou člověka do záhuby, viděli jen na publikánech a pohanech. Nebylo snad tedy posláním Lékaře vyhledat právě ty, kdo potřebovali jeho pomoc?

Farizeové viděli sami sebe v tom nejlepším světle, ale ve skutečnosti na tom byli hůře než ti, kterými pohrdali. Publikáni nebyli tak zaslepení a sebevědomí, a byli proto přístupnější působení pravdy.

Ježíš řekl rabínům: „Jděte a učte se, co to je: ‘Milosrdenství chci, a ne oběť.’“ Ukázal, že i když si rabíni činí nárok na výklad Božího slova, jeho duch je jim úplně cizí.

Farizeové byli na nějakou dobu umlčeni, ale to je jen utvrdilo v jejich nepřátelství. Vyhledali učedníky Jana Křtitele a snažili se je popudit proti Spasiteli. Sami poselství Jana nepřijali. S pohrdáním ukazovali na jeho odříkavý život, prosté chování a obyčejný oděv. Posmívali se mu a prohlašovali ho za fanatika. Jan napadal jejich pokrytectví, oni proto odmítali jeho poselství a snažili se proti němu pobouřit i lid. Boží Duch působil na jejich srdce a usvědčoval je z hříchu, ale oni zavrhli Boží radu a prohlásili Jana za posedlého ďáblem.

Když se Ježíš přátelil s lidmi, jedl a pil u jejich stolů, obvinili jej, že je milovníkem hodů a pitek. To však platilo o nich. Stejně jako satan zkresloval Boží povahu a připisoval Bohu své vlastnosti, překrucují bezbožní lidé pravdu o Božích poslech.

Farizeové nechtěli uznat, že Ježíš jí s publikány a hříšníky proto, aby do tmy jejich životů vnesl nebeské světlo. Nechtěli připustit, že každé slovo z úst nebeského Učitele je živým semenem, které jednou vyklíčí a ponese ovoce k Boží slávě. Rozhodli se, že světlo odmítnou. Poslání Jana Křtitele sice neuznávali, ale byli ochotni se spřátelit s jeho učedníky, aby je získali pro společný postup proti Ježíši. Tvrdili, že Ježíš pošlapává staré tradice, a srovnávali přísnou zbožnost Jana Křtitele s Ježíšovým hodováním u publikánů a hříšníků.

 

Pravý půst

Janovi učedníci prožívali v té době velký zármutek. Bylo to předtím, než přišli k Ježíši s Janovým poselstvím. Celé dny truchlili pro svého milovaného učitele, který byl ve vězení. Ježíš navíc neprojevil žádnou snahu Jana vysvobodit, a dokonce se zdálo, že jeho učení znevažuje. Poslal-li Jana Bůh, proč se Ježíš a jeho učedníci chovají úplně jinak?

Janovi učedníci plně nechápali Kristovo dílo. Mysleli si, že obvinění farizeů mohou být opodstatněná. Sami zachovávali mnoho rabínských příkazů a doufali, že budou ospravedlněni ze skutků zákona. Židé se postili, aby měli nějakou zásluhu. Ti nejpřísnější z nich se postili i dva dny v týdnu. Farizeové a Janovi učedníci se právě postili, když přišli za Ježíšem a ptali se: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ (Mt 9,14)

Ježíš jim odpověděl velmi ohleduplně. Nesnažil se jim vyvrátit mylnou představu o půstu, chtěl jim jen objasnit smysl svého poslání. Použil přitom stejného přirovnání, jakým kdysi Jan vydával svědectví o něm. Jan řekl: „Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena.“ (J 3,29) Při Ježíšově odpovědi si Janovi učedníci vzpomněli na obrazná slova svého učitele. Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi?“ (Mt 9,15)

Nebeský král byl mezi svým lidem. Bůh dal světu největší ze svých darů. Byla to radost pro chudé, protože Kristus z nich přišel učinit dědice svého království. Radost pro bohaté, neboť učil, jak získat věčné bohatství. Radost pro nevzdělané, protože Kristus jim dával moudrost pro spasení. Radost pro vzdělané, protože jim otevíral mnohem hlubší tajemství, než si kdy dokázali představit. Spasitelovo poslání odhalovalo lidem pravdy skryté od stvoření světa.

Jan Křtitel se radoval, že mohl vidět Spasitele. Učedníci, kteří měli možnost chodit a hovořit s Majestátem nebes, měli ještě větší důvod k radosti. Tehdy nebylo vhodné truchlit a postit se. Museli otevřít svá srdce a přijmout světlo jeho slávy, aby je potom mohli šířit mezi lidmi, kteří žili ve tmě a stínu smrti.

Kristova slova vyvolávala v lidech radostné představy, ale jen on sám věděl o temném stínu, který se za nimi skrýval. Řekl: „Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.“ (Mt 9,15) Až uvidí svého Pána zrazeného a ukřižovaného, budou učedníci truchlit a postit se. Když se Ježíš loučil s učedníky v horní místnosti, řekl: „Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte. Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“ (J 16,19.20)

Po Kristově zmrtvýchvstání se měl jejich smutek změnit v radost. Po nanebevstoupení už Spasitel neměl být na zemi osobně přítomen, ale prostřednictvím Utěšitele měl být s nimi i nadále. Učedníci tedy neměli marnit čas truchlením. To by se líbilo jen satanovi. Ten chtěl, aby si svět myslel, že byli podvedeni a oklamáni. Oni však měli vírou vzhlížet k nebeské svatyni, kde za ně slouží Ježíš. Měli otevřít srdce jeho Zástupci, Duchu svatému, a radovat se ve světle jeho přítomnosti. Přijdou však na ně i dny pokušení a soužení. Dostanou se do sporu s vládci tohoto světa a s představiteli království temnoty. Až s nimi Kristus osobně nebude a oni nerozpoznají přítomnost Utěšitele, potom bude vhodné se postit.

Farizeové byli pyšní na to, jak přísně dodržovali předpisy, ale jejich srdce byla plná nenávisti a nesvárů. Písmo říká: „Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?“ (Iz 58, 4.5)

Skutečný půst není žádnou formalitou. Písmo popisuje, že půst, který se Bohu líbí, znamená „rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít,“ být „štědrý k hladovému a nasytit ztrápeného“ (Iz 58, 6.10). Tento text přesně ukazuje ducha a povahu Kristova díla. Celý jeho život byl obětí pro záchranu světa. Když se postil na poušti nebo když hodoval s publikány na hostině u Matouše, vždy dával svůj život jako výkupné za ztracené lidstvo. Pravá zbožnost se neprojevuje nečinným truchlením, pokořováním těla či množstvím obětí, ale obětavostí a ochotou sloužit Bohu a lidem.

 

„Nové víno“

Potom Ježíš vyprávěl Janovým učedníkům podobenství: „Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší.“ (Mt 9,16) Poselství Jana Křtitele se nemělo mísit s tradicemi a pověrami. Při pokusu o spojení farizejské povrchnosti s Janovou opravdovostí by jen vynikla nepřekonatelná propast, která mezi nimi zela.

Stejně tak nebylo možné spojit s farizejskými zvyklostmi Kristovo učení. Kristus nepřišel překlenout propast, kterou Jan svým učením odhalil. Chtěl rozdíl mezi starým a novým ještě více prohloubit. Vyjádřil to dalším příkladem: „A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar.“ (Mt 9,17) Kožené měchy, které se používaly jako nádoby na čerstvé víno, časem seschly, popraskaly a ke svému původnímu účelu se už nedaly použít. Tímto všeobecně známým obrazem chtěl Ježíš ukázat, jak na tom jsou židovští vůdcové. Kněží, zákoníci a přední muži ustrnuli v zaběhnutých kolejích tradic a obřadů. Srdce jim ztvrdla jako seschlé měchy na víno, ke kterým je Ježíš přirovnal. Byli naprosto spokojeni se zákonickým náboženstvím, a nemohli se proto stát posly živé nebeské pravdy. Mysleli si, že jim jejich vlastní spravedlnost úplně stačí, a nechtěli, aby do jejich náboženství proniklo něco nového. Boží dobrodiní nepřijímali jako něco nezaslouženého, viděli v něm odměnu za své dobré skutky. Víra, která se projevuje láskou a očišťuje duši, neměla s náboženstvím farizeů, založeném na obřadech a lidských nařízeních, nic společného. Snaha spojit Ježíšovo učení s tradičním náboženstvím by byla marná. Živá Boží pravda by stejně jako kvasící víno roztrhla staré, rozpadající se měchy farizejské tradice.

Farizeové si mysleli, že jsou dost moudří na to, aby potřebovali nějaké poučení, dost spravedliví na to, aby potřebovali spasení, a dost uznávaní na to, aby stáli o poctu, kterou jim může dát Kristus. Spasitel od nich odešel a obrátil se k lidem, kteří byli ochotni přijmout nebeské poselství. Ježíš našel nové nádoby na čerstvé víno v nevzdělaných rybářích, v publikánech na tržišti, v Samařance a v dalších obyčejných lidech, kteří mu s radostí naslouchali. Právě ty, kdo ochotně přijímají nebeské světlo, Bůh používá pro dílo evangelia. Jejich prostřednictvím předává světu pravdu. Pokud se Boží děti z Kristovy milosti stanou novými nádobami, naplní je Spasitel novým vínem.

Kristus sice přirovnal své učení k novému vínu, ale ono ve skutečnosti nové nebylo. Zjevovalo jen to, co bylo zvěstováno od počátku. Pro farizeje však Boží pravda ztratila svůj původní význam i krásu. Kristovo učení pro ně bylo téměř ve všech směrech nové, ale oni je neuznali.

Ježíš poukazoval na zhoubnou moc falešného učení, které otupuje smysl pro pravdu a touhu po ní. Řekl: „Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‘Staré je lepší.’“ (L 5,39) Pravda, kterou světu zvěstovali patriarchové a proroci, zazářila v Kristových slovech v novém světle. Zákoníci a farizeové však netoužili po vzácném novém víně. Nedokázali se vzdát starých tradic, zvyků a obřadů, pro Kristovo učení už jim v srdci ani v mysli nezbylo místo. Lpěli na mrtvých formách a odvraceli se od živé pravdy a Boží moci.

To se stalo Židům osudným a bude to kamenem úrazu i pro mnoho lidí v dnešní době. Tisíce lidí se dopouštějí stejné chyby jako farizeové, které Kristus kritizoval na hostině u Matouše. Mnozí raději odmítají pravdu, která přichází od Otce světla, než by se vzdali některé své představy či oblíbeného názoru. Věří sami sobě, spoléhají na vlastní moudrost a neuvědomují si svoji duchovní chudobu. Jsou přesvědčeni, že se na svém spasení mohou nějak významně podílet. Když však vidí, že jejich vlastní „já“ se v tomto díle neuplatní, nabízené spasení odmítají.

Zákonické náboženství nemůže přivést lidi ke Kristu, protože je to náboženství bez lásky a bez Krista. Půst a modlitby, kterými se chce člověk ospravedlnit, vzbuzují u Boha nelibost. Slavnostní bohoslužby, náboženské obřady, okázalá pokora a velkolepé oběti mohou nasvědčovat, že člověk, který se toho všeho účastní, se považuje za spravedlivého a myslí si, že má nárok na vstup do nebe. Ale to je veliký omyl. Naše skutky nás nikdy nemohou spasit.

Farizeové si dnes neuvědomují svoji duchovní bídu, stejně jako si ji neuvědomovali v Kristově době. Právě jim je určeno poselství: „Vždyť říkáš: ‘Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! ‘A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu.“ (Zj 3,17.18) Víra a láska jsou ohněm přečištěné zlato. Pro mnohé však zlato ztratilo svůj lesk a přišli o velký poklad. Kristova spravedlnost je rouchem, které nikdy nenosili, studnou, ze které se nikdy nenapili. Boží slovo jim říká: „Mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.“ (Zj 2, 4.5)

„Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19) Dříve než člověk může plně uvěřit v Ježíše Krista, musí se vzdát vlastního „já“. Teprve potom z něho Pán může udělat novou bytost. Nové měchy mohou být naplněny novým vínem. Kristova láska naplňuje věřícího novým životem. V člověku, který vzhlíží k Původci a Dokonavateli naší víry, se odráží Kristova povaha.