30. Dvanáct apoštolů

„Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat.“ (Mk 3,13.14) Ve stínu stromů na horském svahu nedaleko Galilejského jezera povolal Kristus dvanáct apoštolů a pronesl známé Kázání na hoře. Ježíš měl rád pole a hory a častěji učil pod širým nebem než v chrámu či v synagogách. Zástupy, které za ním přicházely, by se ani do žádné synagogy nebyly vešly. To ale nebyl jediný důvod, proč se Ježíš rozhodl učit v polích a lesích. Ježíš měl rád přírodu. Každé tiché zákoutí pro něho bylo posvátným chrámem.

První obyvatelé země měli svoji svatyni pod stromy ráje. Tam Kristus rozmlouval s praotcem lidstva. Když byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, uctívali Boha v lesích a polích, kde je Kristus seznamoval s evangeliem své milosti. S Abrahamem hovořil Kristus pod duby v Mamre, s Izákem při večerní modlitbě na poli, s Jákobem na pahorku v Bét-el, s Mojžíšem v midjánských horách a s Davidem na pastvinách, kde jako mladík hlídal stáda. Na Kristův příkaz Židé po patnáct století každoročně na týden opouštěli své příbytky a bydleli ve stanech postavených ze zelených větví „ušlechtilých stromů, palmových ratolestí, větví myrtových keřů a potočních topolů“ (Lv 23,40).

Když chtěl Ježíš promluvit ke svým učedníkům, odešel s nimi do ticha polí a hor. Učil je sebezapření a tato klidná místa byla pro jeho ponaučení vhodnější než rušné město. Rád shromažďoval lidi pod modrou oblohou na travnatých svazích nebo na březích jezera. Uprostřed díla svých rukou mohl obracet pozornost posluchačů od umělého k přirozenému. V životě přírody se projevovaly zásady jeho království. Když se lidé rozhlédli a viděli obdivuhodné dílo jeho rukou, lépe chápali vzácnou Boží pravdu. Příroda jim připomínala Kristovo učení a připomíná je i dnes všem, kdo do ní chodí s Kristem v srdci. Cítí v ní Boží přítomnost. Příroda obrací pozornost ke Kristovým podobenstvím a poučením. Společenství s Bohem v přírodě povznáší mysl a naplňuje srdce pokojem.

Nejdůležitější tehdy bylo položit základ církvi, která by Krista po jeho odchodu zastupovala na zemi. Spasitel vodil učedníky na místa, která měl rád. Neměli žádnou nákladnou svatyni. Duchovní poznání, jež tehdy načerpali, se jim navždy spojilo s krásou hor, údolí a jezer.

 

Rozdílnost učedníků

Ježíš povolal své učedníky, aby svědčili světu o tom, co viděli a co od něho slyšeli. Bylo to nejvýznamnější poslání, k jakému byl kdy člověk povolán, po Kristově poslání to úplně nejdůležitější. Měli spolupracovat s Bohem při záchraně lidstva. Stejně jako ve Starém zákoně zastupovalo dvanáct patriarchů Izrael, mělo dvanáct apoštolů představovat Boží církev.

Spasitel znal povahy mužů, které povolal. Věděl o jejich chybách a slabostech i o nebezpečích, jimiž budou muset projít. Uvědomoval si, jaká na nich bude ležet zodpovědnost, a s láskou v srdci se za ně modlil. Když učedníci spali na úpatí hory u Galilejského jezera, Ježíš vystoupil na vrcholek a celou noc za ně prosil. Za úsvitu je opět svolal, protože jim chtěl něco důležitého říci.

Učedníci již s Ježíšem nějakou dobu spolupracovali. Jan, Jakub, Ondřej, Petr, Filip, Natanael a Matouš s ním byli v těsnějším spojení než ostatní a stali se svědky většiny jeho zázraků. K nejužšímu kruhu Ježíšových učedníků potom patřili Petr, Jakub a Jan. Chodili s ním téměř všude, viděli jeho obdivuhodné skutky a naslouchali jeho slovům. Nejbližší ze všech však byl Ježíši Jan, proto je o něm psáno, že ho Ježíš miloval. Spasitel je měl všechny rád, ale Jan byl ze všech nejvnímavější. Byl mladší než ostatní a s dětskou důvěřivostí otevíral Ježíši své srdce. Jeho spojení s Kristem bylo nejtěsnější. Právě prostřednictvím Jana oznámil Ježíš svému lidu nejhlubší duchovní poselství.

V čele jedné ze skupin, do nichž byli apoštolové rozděleni, stál Filip. Byl prvním učedníkem, kterého Ježíš vyzval: „Následuj mě!“ (J 1,43) Filip stejně jako Ondřej a Petr pocházel z Betsaidy. Poslouchal kázání Jana Křtitele a slyšel, jak Jan prohlásil, že Kristus je Beránek Boží. Filip upřímně hledal pravdu, ale nebyl příliš ochotný uvěřit. Sám se sice ke Kristu připojil, ale to, co řekl Natanaelovi, prozrazuje, že nebyl zcela přesvědčen o Ježíšově božství. Přestože hlas z nebe oznámil, že Kristus je Božím Synem, Filip jej pokládal za „Ježíše, syna Josefova z Nazareta“ (J 1, 45). Jeho nedůvěra se projevila i při nasycení pětitisícového zástupu. Ježíš ho zkoušel otázkou: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ Filip nedůvěřivě odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ (J 6,5.7) Ježíše jeho slova zarmoutila. Filip viděl jeho činy, poznal jeho moc, a přesto nevěřil. Když se ho Řekové vyptávali na Ježíše, nevyužil příležitosti a nepřivedl je ke Spasiteli, ale šel o tom povědět Ondřejovi. Nedostatek víry se u Filipa projevil i v posledních chvílích před ukřižováním. Když Tomáš řekl Ježíši: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Spasitel odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život… Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ A Filip nedůvěřivě řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (J 14,5-8) Tak nechápavý a malověrný byl učedník, který tři roky chodil s Ježíšem.

Pravým opakem Filipovy nedůvěry byla dětinská víra Natanaela. Natanael byl neobyčejně opravdový a upřímný a všechno přijímal vírou. I přes své nedostatky byl Filip Ježíšovým žákem a nebeský Učitel trpělivě snášel jeho nedůvěřivost a nechápavost. Když na učedníky sestoupil Duch svatý, stal se Filip učitelem podle Boží vůle. Věděl, o čem mluví, a učil posluchače s přesvědčivou jistotou.

 

Jidáš Iškariotský

Když Ježíš připravoval učedníky na jejich poslání, vetřel se mezi ně i někdo, kdo nebyl přizván. Byl to Jidáš Iškariotský, muž, jenž předstíral, že následuje Krista. Dožadoval se přijetí do úzkého kruhu učedníků. S neobyčejnou vážností a předstíranou upřímností řekl: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ (Mt 8,19) Ježíš ho neodmítl ani nepřivítal, jen smutně poznamenal: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Mt 8,20) Jidáš věřil, že Ježíš je Mesiáš, a doufal, že když se připojí k apoštolům, zajistí si vyšší postavení v novém království. Ježíš mu chtěl tuto naději vyvrátit, a proto poukázal na svoji chudobu. Jidáš působil dojmem rozhodného, inteligentního a schopného člověka. Učedníci si přáli, aby se stal jedním z nich, a přesvědčovali Ježíše, že by mohl být velmi užitečný jeho dílu. Překvapilo je, že Ježíš přijal Jidáše tak chladně.

Mrzelo je také, že Ježíš neměl zájem o spolupráci s izraelskými vůdci. Mysleli si, že tito vlivní muži by mohli prospět jeho dílu a že není dobré zříkat se jejich podpory. Kdyby byl Ježíš Jidáše odmítl, byli by pochybovali o moudrosti svého Učitele. Teprve další Jidášův život jim měl ukázat, jak nebezpečné je řídit se při volbě Božích služebníků světskými ohledy. Spolupráce s takovými lidmi, které chtěli učedníci získat, by vydala Boží dílo do rukou jeho největších nepřátel.

Když se Jidáš připojil k učedníkům, nemohl přehlédnout čistotu Kristovy povahy. Cítil vliv Boží moci, která přitahuje lidi ke Spasiteli. Kristus nepřišel proto, aby dolomil nalomenou třtinu či uhasil doutnající knot, a nezavrhl by tohoto muže, kdyby byl jen jedinou myšlenkou zatoužil po světle. Spasitel četl v Jidášově srdci a znal hloubku nepravosti, do níž Jidáš upadne, pokud nebude zachráněn Boží milostí. Přijal jej za svého učedníka. Jidáš dostal příležitost být den co den ve styku se Spasitelem a poznávat jeho nesobeckou lásku. Kdyby byl otevřel Kristu své srdce, Boží milost by jej osvobodila od démona sobectví a on se mohl stát dědicem Božího království.

Bůh přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich lidskými vlastnostmi. Pokud ho chtějí poslouchat a učit se od něho, připravuje je pro svoji službu. Nevyvolil si je proto, že by byli dokonalí, ale proto, aby i přes své nedostatky mohli poznávat pravdu, žít podle ní a být Kristovou milostí proměněni k jeho obrazu.

Jidáš měl stejné možnosti jako všichni ostatní učedníci. Poslouchal stejná naučení. Život v pravdě, který vyžadoval Kristus, však odporoval jeho touhám a cílům. Jidáš se nechtěl vzdát svých představ a přijmout nebeskou moudrost.

Ježíš věděl, že ho Jidáš zradí, a přesto se k němu choval velmi ohleduplně. Spasitel často učil o podstatě dobroty a laskavosti a dotýkal se přitom samotných kořenů chamtivosti. Představil Jidášovi lakotu ve vší její odpudivosti a Jidáš si mnohokrát uvědomil, že hovoří o jeho povaze a hříchu. Nechtěl však svoji nepravost vyznat a vzdát se jí. Byl samolibý. Místo aby bojoval proti pokušení, dál pokračoval ve svých podvodech. Kristus mu byl živým příkladem toho, jaký by měl být, pokud chce mít užitek z jeho božského prostřednictví a služby. Ale Jidáš jako by jeho ponaučení neslyšel.

Spasitel Jidášovi jeho lakotu nijak ostře nevytýkal. Dal mu sice najevo, že čte v jeho hříšném srdci jako v otevřené knize, ale měl s ním božskou trpělivost. Ukázal mu ty nejušlechtilejší pohnutky správného jednání. Jidáš však odmítl nebeské světlo, a proto jej nelze omluvit.

Nechtěl chodit ve světle a vzdát se svých nedostatků. Tak dlouho v sobě pěstoval pomstychtivost, zlobu a nekalé myšlenky, až ho satan zcela ovládl. Jidáš se stal představitelem Kristova nepřítele.

Když se připojil ke Kristu, měl i dobré povahové vlastnosti, kterými mohl být církvi užitečný. Kdyby byl ochotný nést Kristovo jho, mohl se stát jedním z předních apoštolů. Když však Ježíš poukázal na jeho nedostatky, zatvrdil se ve své pýše a zpupnosti a dal přednost vlastním sobeckým zájmům. Tím dokázal, že se pro práci v Božím díle nehodí.

 

Lidství učedníků

Všichni učedníci měli v době, kdy je Ježíš povolal do své služby, mnoho chyb. Ani Jan, který byl tichému a pokornému Učiteli nejblíže, nebyl sám od sebe mírný a poddajný. On a jeho bratr dostali přezdívku „synové hromu“. Jakmile se někdo jen náznakem dotkl jejich Mistra, hned dali najevo svoji nevoli a bojovnost. Milovaný učedník byl prchlivý, mstivý a velmi kritický. Byl pyšný a chtěl být v království Božím na prvním místě. Denně však pozoroval úplně opačnou, vlídnou a shovívavou povahu Ježíše a poslouchal jeho naučení o pokoře a trpělivosti. Jan otevíral své srdce Božímu vlivu a Spasitelova slova nejen poslouchal, ale také podle nich jednal. Jeho „já“ se skrylo v Kristu. Naučil se nést Ježíšovo jho.

Ježíš učedníky napomínal a varoval. Jan a jeho bratři však od něho neodešli, rozhodli se s ním zůstat i přes všechny jeho výtky. Ani Spasitel je pro jejich slabosti a chyby neopustil. Učedníci s ním zůstali v jeho zkouškách až do konce a učili se z jeho života. Hleděli na Krista a jejich povahy se měnily.

Apoštolové se svými zvyky a vlastnostmi od sebe navzájem lišili. Byl mezi nimi publikán Lévi Matouš i nadšený a horlivý Šimon, který z duše nenáviděl římskou vládu; velkorysý a prchlivý Petr i lakotný Jidáš; opravdový, ale váhavý a bojácný Tomáš i nechápavý a pochybovačný Filip, patřili k nim i ctižádostiví a přímí synové Zebedeovi se svými bratry. Tito nedokonalí lidé s nejrůznějšími chybami, se zděděnými i vypěstovanými sklony ke zlému byli povoláni k následování Krista. Skrze něho a v něm se měli stát členy Boží rodiny a naučit se být jednomyslní ve víře, učení i duchu. Čekaly je zkoušky, zklamání i názorové neshody. S Kristem v srdci se však nemohli rozejít. Jeho láska k nim měla probouzet vzájemnou lásku mezi nimi. Jeho naučení měla urovnávat všechny jejich neshody a sjednocovat je. Kristus je středem všeho, a čím více se lidé přibližují středu, tím bližší jsou jeden druhému.

Když Ježíš předal učedníkům své rady, shromáždil je kolem sebe, poklekl, vložil ruce na jejich hlavy a modlitbou je oddělil pro práci ve svém svatém díle. Tak byli učedníci ustanoveni pro službu evangeliu.

Kristus si za své zástupce mezi lidmi nevybírá nepadlé anděly, ale lidi, kteří mají stejné slabosti jako ti, jimž mají přinášet spasení. Kristus se stal člověkem, aby se mohl člověku přiblížit. Božství se muselo spojit s lidstvím, neboť záchrana světa vyžadovala obojí. Jen spojením božského a lidského mohlo být zprostředkováno společenství mezi Bohem a člověkem. Tak je tomu i s Kristovými služebníky a posly. Člověk potřebuje moc, která je mimo něj a nad ním, aby v něm mohla být obnovena Boží podoba a aby mohl konat Boží dílo. To však neznamená, že lidská síla je zbytečná. Když se člověk spoléhá na Boží moc, Kristus vírou přebývá v jeho srdci. Ve spolupráci s božstvím je potom člověk schopen konat dobro.

Kristus, který povolal galilejské rybáře, zve i dnes lidi do své služby. Je ochoten projevit skrze nás svoji moc, stejně jako ji projevil skrze své první učedníky. I když jsme nedokonalí a hříšní, Hospodin nám nabízí, abychom se stali jeho spolupracovníky a Kristovými učedníky. Nabízí nám své vedení, abychom ve spojení s Kristem mohli konat Boží skutky.

„Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ (2 K 4,7) Proto bylo hlásání evangelia svěřeno chybujícím lidem, a ne andělům. Je zřejmé, že moc, která se projevuje v lidské slabosti, je mocí Boží. To nás povzbuzuje ve víře, neboť pomohla-li Boží moc lidem stejně slabým, jako jsme my, může pomoci i nám. A ti, kdo sami „podléhají slabosti“, by měli mít „soucit s těmi, kdo chybují a bloudí“ (Žd 5,2). Sami už byli v ohrožení, znají úskalí a překážky na cestě, proto jsou povoláni pomáhat těm, kdo se ocitají v podobném nebezpečí. Lidé jsou zmítáni pochybnostmi, zatíženi hříchem, mají malou víru a nejsou schopni se spolehnout na Neviditelného. Avšak přítel, kterého vidí a který k nim přichází místo Krista, jim může pomoci nalézt spojení se Spasitelem a upevnit jejich slabou víru.

Musíme spolupracovat s nebeskými anděly a s jejich pomocí představovat světu Krista. Andělé na to téměř netrpělivě čekají, protože nejlepším nástrojem pro zvěstování Božího poselství lidem je člověk. Radují se, když se cele odevzdáváme Kristu a oni mohou naším prostřednictvím mluvit a zjevovat Boží lásku.