31. Kázání na hoře

Kristus jen zřídka mluvil pouze k učedníkům. Nevybíral si za posluchače jen ty, kdo znali cestu života. Jeho posláním bylo oslovovat zástupy, které žily bez poznání a v bludu. Zvěstoval pravdu všude, kde mohla proniknout duchovní tmou. On sám byl Pravda. Jeho ruce byly stále připravené k požehnání. Svými slovy varoval, napomínal i povzbuzoval a snažil se pozvednout každého, kdo k němu přišel.

Kázání na hoře bylo určeno především učedníkům, ale Ježíš je pronesl v přítomnosti zástupů. Když ustanovil apoštoly, sešli všichni společně dolů ke břehu jezera. Tam se již časně zrána začali shromažďovat lidé. Kromě obyvatel galilejských měst, kteří se tam obvykle scházeli, přišli i lidé z Judeje, a dokonce i z Jeruzaléma; byli tam i návštěvníci z Pereje, Desetiměstí, z Idumeje, která leží na jih od Judeje, a z fénických měst na pobřeží Středozemního moře – Týru a Sidónu. „Když slyšeli, co všechno činí,“ „přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí… Z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.“ (Mk 3,8; L 6,18.19)

Ani kdyby lidé stáli, nebylo by na úzkém břehu dost místa pro všechny, kdo chtěli Ježíše slyšet. Spasitel je proto zavedl zpátky na úbočí hory. Když našel dostatečně velké prostranství, posadil se do trávy a učedníci i zástup jej následovali.

Učedníci byli vždy těsně u Ježíše. Lidé se na něho neustále tlačili, ale učedníci věděli, že se nemohou nechat z jeho přítomnosti vytlačit. Seděli těsně u něho, aby jim neuniklo ani jediné slovo z jeho kázání. Pozorně poslouchali a usilovně se snažili pochopit pravdy, které měli šířit do všech zemí a které měly být zvěstovány ve všech dobách.

Očekávali něco zvláštního, a proto se tísnili nezvykle blízko svého Mistra. Byli přesvědčeni, že již brzy nastolí nové království, a z toho, co se odehrálo ráno, usoudili, že jim o tom něco řekne. Pocit očekávání ovládl i ostatní a z jejich tváří vyzařoval neobyčejný zájem. Lidé se usadili na zeleném úbočí a čekali, až nebeský Učitel promluví. Snili o budoucí slávě. Byli tam zákoníci a farizeové, kteří se těšili na den, kdy ovládnou nenáviděné Římany a bude jim patřit bohatství i sláva velké světové říše. Chudí rolníci a rybáři chtěli slyšet, že místo ubohých chatrčí, skrovné stravy, dřiny a strachu z nouze budou mít domy hojnosti a bezstarostný život. Doufali, že Kristus jim místo jediného obyčejného oděvu, kterým se ve dne odívali a v noci přikrývali, dá bohatá a drahá roucha jejich vládců. S hrdostí v srdci očekávali, že už brzy bude Izrael vyvýšen přede všemi národy jako Bohem vyvolený a Jeruzalém se stane hlavním městem světového království.

Kristus zklamal jejich naděje na světskou slávu. Kázáním na hoře se snažil napravit důsledky nesprávné výchovy a podat posluchačům pravdivý obraz o svém království i o sobě samém. Mylné představy lidu však přímo nenapadal. Viděl bídu světa způsobenou hříchem, ale nepředkládal jim jejich ubohost ve všech podrobnostech. Učil je o věcech nekonečně lepších než vše, co dosud znali. Nevyvracel jejich názory na Boží království. Seznamoval je s podmínkami, za kterých se do něho mohou dostat, a nechal je, aby si udělali svůj vlastní závěr. Pravdy, které zvěstoval, jsou pro nás dnes stejně důležité jako tehdy pro zástup, který Ježíše poslouchal. I my si potřebujeme osvojit zásady Božího království.

 

Blaze chudým v duchu

Kristus začal své Kázání na hoře požehnáním. Blahoslavení jsou ti, kdo si uvědomují svoji duchovní bídu a cítí potřebu vykoupení, řekl. Evangelium má být kázáno chudým, ne pyšným, kteří si myslí, že jsou duchovně bohatí a nic nepotřebují. Je určeno pokorným a zkroušeným. Jen jeden pramen pomáhá proti hříchu, a to je pramen pro chudé duchem.

Pyšný člověk si chce spasení zasloužit. Ale právo na vstup do nebe a způsobilost pro život v něm nám dává jedině Kristova spravedlnost. Dokud člověk neuzná svoji vlastní slabost, nezbaví se pocitu soběstačnosti a nepodřídí se Bohu, nemůže Pán pro jeho záchranu nic udělat. Jen za těchto podmínek může člověk přijmout dar, který mu Bůh chce udělit. Tomu, kdo si uvědomuje svoji bídu, není nic odepřeno. Má neomezený přístup k všemohoucímu Bohu. „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‘Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.’“ (Iz 57,15)

 

Blaze plačícím

„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,“ (Mt 5,4) řekl Kristus. Neučí však, že by pláč sám o sobě mohl člověka zbavit viny. Žádnou předstíranou či záměrnou pokoru neuznává. Pláč, o kterém hovoří, nemá nic společného s trudnomyslností a naříkáním. Pokud nás trápí hřích, máme se radovat ze vzácné přednosti, že jsme Božími dětmi.

Často se trápíme tím, že jsme si špatným jednáním způsobili nějaké nepříjemnosti. To však není pokání. Skutečná lítost nad hříchem je výsledkem působení Ducha svatého. On nám odhaluje naši nevděčnost, kterou znevažujeme a zarmucujeme Spasitele, vede nás k pokání a ke kříži. Každý hřích Ježíše znovu zraňuje. Vzhlédneme-li ke Spasiteli, kterému jsme způsobili bolest, budeme litovat hříchů, pro které trpěl. Taková lítost potom vede k odmítnutí hříchu.

Pro svět může být tento zármutek slabostí, ve skutečnosti je však silou, která kajícníka nerozlučně spojuje s nekonečným Bohem. Svědčí o tom, že Boží andělé vracejí člověku to, oč se hříchem a zatvrzelostí připravil. Slzy hříšníka, který činí pokání, jsou jen kapkami deště, po nichž vysvitne slunce svatosti. Lítost předchází radosti, která je pro duši člověka živou vodou. „Poznej však svou nepravost, dopustila ses nevěry vůči Hospodinu, svému Bohu,“ „já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův“ (Jr 3,13.12). Truchlícím na Sijónu Hospodin zaslíbil dát „místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje“ (Iz 61,3).

Bůh má útěchu i pro ty, kdo pláčou v soužení a zármutku. Hořkost žalu a ponížení je však lepší než hříšná radost. V utrpení nám Bůh odhaluje špatné stránky naší povahy, abychom jeho milostí mohli své nedostatky překonat. Vede nás k lepšímu poznání sebe samých a my se musíme rozhodnout, zda jeho napomenutí a rady přijmeme. Když na nás přijde zkouška, neměli bychom se rozčilovat a naříkat, vzpírat se a odvracet se od Krista. Měli bychom se pokořit před Bohem. Pro ty, kdo chtějí, aby vše bylo jen příjemné, jsou Boží cesty záhadou. Naší lidské přirozenosti se jeví jako temné a neradostné. Jsou však cestami milosrdenství, které vedou ke spasení. Když Elijáš na poušti říkal, že má již dost života, a modlil se, aby zemřel, nevěděl, co dělá. Bůh jej ve svém milosrdenství nevzal za slovo. Elijáš měl ještě vykonat veliké dílo, ale ani po jeho dokončení neměl zahynout v zoufalství a samotě na poušti. Proto nesestoupil do prachu země, ale na ohnivém voze slavně vystoupil k nebeskému trůnu.

Zarmouceným Boží slovo říká: „Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí.“ „Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost.“ (Iz 57,18; Jr 31,13)

 

Blaze tichým

„Blaze tichým.“ (Mt 5,5) Kdybychom si přivlastnili Kristovu tichost, měli bychom mnohem méně problémů. S Kristovou pokorou bychom se dokázali povznést nad urážky, překážky a nepříjemnosti, se kterými se denně setkáváme. Přestaly by nás zmalomyslňovat. Nejpřesvědčivějším důkazem ušlechtilosti křesťana je sebeovládání. Člověk, který pod tlakem nadávek a hrubosti nedokáže zachovat klid a spoléhat se na Boha, připravuje Boha o možnost zjevit v něm svoji dokonalou povahu. Pokorné srdce je silou, která Kristovým následovníkům pomáhá vítězit a svědčí o jejich spojení s nebesy.

„Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého.“ (Ž 138,6) Bůh s láskou hledí na lidi, kteří ve svém životě projevují Kristovu tichost a pokoru. Svět jimi může pohrdat, ale v Božích očích mají velikou cenu. Do nebeského království nevejdou jen moudří, významní, štědří, činorodí, horliví a neúnavní lidé. Nebeské brány budou do široka otevřeny chudým v duchu, kteří touží být stále s Kristem, a pokorným, jejichž nejvyšším cílem je konat Boží vůli. Oni budou mezi zástupy těch, kteří umyli a vybělili svá roucha v krvi Beránka. „Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou.“ (Zj 7,15)

 

Blaze těm, kdo touží po spravedlnosti

„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.“ (Mt 5,6) Pocit nehodnosti probouzí v člověku hlad a žízeň po spravedlnosti a taková touha nezůstane nenaplněná. Kdo přijme Ježíše do svého srdce, pozná jeho lásku. Všichni, kdo se svou povahou chtějí podobat Bohu, budou uspokojeni. Duch svatý nikdy nenechává bez pomoci člověka, který vzhlíží ke Kristu. Seznamuje jej s jednotlivými stránkami Kristovy povahy. A pokud člověk stále upírá svůj zrak na Ježíše, Duch svatý nepřestane ve svém díle, dokud jej nepřetvoří k Božímu obrazu. Láska pronikne celou lidskou duši a umožní člověku dosáhnout vyšších cílů a většího poznání nebeských věcí. Nic mu nebude odepřeno. „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt 5,6)

 

Blaze milosrdným a čistého srdce

Milosrdní dojdou milosrdenství a ti, kdo mají čisté srdce, uvidí Boha. Každá nečistá myšlenka člověku škodí, narušuje jeho smysl pro mravnost a maří vliv Ducha svatého. Zatemňuje duchovní zrak, a člověk potom není schopen vidět Boha. Hospodin může kajícímu se hříšníkovi odpustit, a také mu odpouští. Skvrna na duši tím však nezmizí. Kdo chce jasně chápat duchovní pravdy, musí se vyhnout všem nečistým řečem i myšlenkám.

Kristova slova ale znamenají víc než jen osvobození od smyslnosti a obřadní nečistoty, které se Židé tak bránili. Sobectví nám nedovoluje vidět Boha. Člověk, který hledá pouze svůj vlastní zájem, posuzuje Boha podle sebe. Dokud se nezbavíme takových představ o Bohu, nemůžeme jej poznat. On je láska. Jen nesobecké, pokorné a důvěřivé srdce uvidí, že Bůh je „Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“ (Ex 34,6)

 

Blaze těm, kdo působí pokoj

„Blaze těm, kdo působí pokoj.“ (Mt 5,9) Kristův pokoj se rodí z pravdy. Spočívá v souladu s Bohem. Svět je nepřítelem Božího zákona, hříšníci se stavějí nepřátelsky ke svému Stvořiteli, a proto žijí v nepřátelství mezi sebou navzájem. Žalmista říká: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon, o nic neklopýtnou.“ (Ž 119,165)

Lidé sami nedokážou vytvořit pokoj. Jejich plány na očištění a povznesení jednotlivců nebo celé společnosti nepřinášejí pokoj, protože se nedotýkají srdce. Pokoj může vytvářet a udržovat jedině moc Kristovy milosti. Když se tato milost dostane do srdce, vypudí zlobu, která vede k hádkám a rozbrojům. „Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta.“ (Iz 55,13) „Rozjásá se“ pustina života „a rozkvete kvítím“ (Iz 35,1). Zástupy žasly nad Ježíšovým učením, které bylo úplně jiné než nařízení a příklady farizeů. Lidé si už začali myslet, že štěstí spočívá v hromadění hmotných statků a že je třeba usilovat o světskou slávu a uznání. Dávat na odiv své ctnosti, být oslovován „rabi“ a vychvalován jako moudrý a zbožný mnohým velmi lichotilo. Považovali to za vrchol štěstí.

Ježíš však o takových lidech v přítomnosti zástupu prohlásil, že pozemský zisk a sláva jsou jejich jedinou odměnou. Mluvil jistě a přesvědčivě. Lidé zmlkli a zmocnila se jich bázeň. Nejistě se ohlíželi jeden po druhém. Je-li učení toho muže pravdivé, kdo z nich může být spasen? Mnozí byli přesvědčeni, že jejich obdivuhodný Učitel je veden Duchem svatým a jeho ústy k nim promlouvá Bůh.

Ježíš vysvětlil lidem podstatu pravého štěstí a ukázal jim, jak ho mohou dosáhnout. Zdůraznil přitom úlohu učedníků, kteří jsou Bohem vyvolenými učiteli a mají ostatní přivádět na cestu spravedlnosti a věčného života. Věděl, že budou často zklamáni a zmalomyslněni, že se setkají s tvrdým odporem a urážkami a že lidé budou jejich svědectví odmítat. Uvědomoval si, že tito obyčejní lidé, kteří tak pozorně naslouchají jeho slovům, budou muset při plnění svého poslání snášet falešná obvinění a často je bude čekat i mučení, věznění a smrt.

 

Blaze pronásledovaným pro spravedlnost

Řekl: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,10-12)

Svět si libuje v hříchu a nenávidí spravedlnost, proto nenávidí i Ježíše. Lidem, kteří odmítají jeho nekonečnou lásku, křesťanství vadí. Kristovo světlo rozptyluje tmu, která přikrývá jejich hříchy a odhaluje potřebu nápravy. Ti, kdo se podřizují působení Ducha svatého, začínají sami se sebou bojovat. Kdo se však nechce vzdát hříchu, brojí proti pravdě a jejím zastáncům.

Tak vzniká napětí a Kristovi následovníci jsou obviňováni jako nepřátelé lidu. Ve skutečnosti je však svět nenávidí pro jejich vztah k Bohu. Nesou Kristovo pohanění. Jdou cestou, kterou šli nejšlechetnější osobnosti světa. Při pronásledování by se tedy neměli poddávat zármutku. Měli by mu čelit s radostí. Každá zkouška ohněm je očišťuje a připravuje na službu v Božím díle. Každý zápas má své místo v boji za spravedlnost a přispívá k radosti z konečného vítězství. To by měli mít Boží služebníci stále na paměti a ze zkoušek víry a trpělivosti by se měli spíš těšit než se jim s hrůzou vyhýbat. Měli by se snažit dostát své povinnosti vůči světu, vždy jednat podle Boží vůle a splnit každý úkol nehledě na to, zda jim hrozí nějaké nebezpečí nebo zda jim jsou lidé příznivě nakloněni.

 

Sůl a světlo

Ježíš řekl: „Vy jste sůl země.“ (Mt 5,13) Neutíkejte ze světa, abyste se vyhnuli pronásledování. Zůstaňte mezi lidmi, aby vůně Boží lásky mohla být jako sůl, která chrání svět před zkázou.

Prostřednictvím lidí, kteří se nechávají vést Duchem svatým, se šíří Boží požehnání. Kdyby byli Boží služebníci na zemi vyhlazeni a Duch svatý odstoupil od lidí, propadl by svět úplnému zpustošení a zkáze, které přináší satanova vláda. Bezbožní si to sice neuvědomují, ale za všechna požehnání ve svém životě vděčí přítomnosti Božího lidu, kterým pohrdají a který utlačují. Pokud jsou však křesťané křesťany jen podle jména, podobají se soli, která ztratila chuť. Nemají na svět dobrý vliv. Vzbuzují mylné představy o Bohu, a působí tak více škody než nevěřící.

„Vy jste světlo světa.“ (Mt 5,14) Židé si mysleli, že spasení je určeno jen pro jejich národ. Kristus jim však ukázal, že spása je jako sluneční světlo. Patří celému světu. Náboženství Bible nemá být uzavřeno v deskách knihy či mezi chrámovými zdmi. Nemáme je používat jen příležitostně k vlastnímu prospěchu a potom je zase opatrně odkládat. Biblické náboženství má posvěcovat náš každodenní život, mělo by se projevovat v práci i ve všech našich vztazích k ostatním lidem.

Povaha není vnější záležitostí, člověk si ji nemůže nasadit jako masku. Vyzařuje zevnitř. Pokud chceme druhé lidi přivést na cestu spravedlnosti, musíme mít zásady spravedlnosti zakořeněné ve svém vlastním srdci. Naše vyznání víry může svědčit o jisté náboženské teorii, pravdu však zvěstuje jen zbožnost, která se projevuje v každodenním životě. Zásadovost, posvěcené chování, neochvějná poctivost, činorodost, ochota a dobrý příklad, to vše napomáhá šíření světla ve světě.

 

Platnost zákona

Ježíš se sice nezabýval podrobným popisem všech přikázání zákona, ale ani v nejmenším nenaznačil, že přišel zrušit jeho požadavky. Dobře věděl, že špehové čekají na každé slovo, které by mohli překroutit a použít pro svůj záměr. Znal předsudky svých posluchačů, proto se ani slovem nedotkl jejich víry v obřady a nařízení, která jim předal Mojžíš. Vždyť Kristus sám ustanovil mravní i obřadní zákon. Nepřišel podkopávat důvěru v to, co sám nařídil. Měl k zákonu i prorokům nesmírnou úctu, a proto se snažil prolomit přehradu tradičních židovských požadavků. Vyvracel jejich falešné výklady zákona. Úzkostlivě však chránil učedníky před tím, aby se vzdávali životně důležitých pravd, které byly Židům svěřeny.

Farizeové se chlubili tím, jak zachovávají zákon, ale o uplatňování jeho zásad v každodenním životě věděli tak málo, že jim Kristova slova připadala jako rouhání. Když Ježíš odstraňoval nánosy nesmyslů, pod kterými byla pravda pohřbena, mysleli si, že sahá i na samou pravdu. Šeptali si, že zlehčuje zákon. Ježíš četl jejich myšlenky a odmítl jejich obvinění slovy:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ (Mt 5,17) Jeho posláním bylo obhájit svaté požadavky zákona, a oni jej obvinili z jejich přestupování. Pokud by bylo možné Boží zákon změnit nebo zrušit, nebyl by Kristus musel trpět za naše přestoupení. Přišel objasnit vztah zákona k člověku a představit jeho požadavky poslušností ve svém vlastním životě.

Bůh nám dal svá svatá přikázání z lásky. Chce nás ochránit před následky přestoupení, a proto nám zjevuje zásady spravedlnosti. Zákon je vyjádřením Božího myšlení, a přijmeme-li jej v Kristu, stane se součástí našeho myšlení. Bude nás povznášet nad naše přirozené touhy a sklony i nad pokušení, která nás svádějí k hříchu. Bůh si přeje, abychom byli šťastní. Proto nám dává přikázání zákona. Budeme-li je zachovávat, můžeme žít v radosti. Při Ježíšově narození andělé zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.“ (L 2,14) Vyhlašovali tak zásady zákona, který Ježíš přišel vyvýšit a oslavit.

Vyhlášením zákona na Sínaji Bůh lidem zjevil svoji svatost a chtěl, aby si ve srovnání s ní uvědomili svoji hříšnost. Zákon je měl usvědčovat z hříchu a ukazovat jim, že potřebují Spasitele. To bylo možné jedině tehdy, když Duch svatý vepsal zásady zákona do jejich srdcí. Stejně je tomu i dnes. Kristův život objasňuje zásady zákona. Duch svatý se dotýká lidského srdce a Kristovo světlo zjevuje lidem, že potřebují jeho očišťující krev a spravedlnost. Zákon i nadále zůstává prostředkem, který nás přivádí ke Kristu, abychom mohli být ospravedlněni vírou. „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.“ (Ž 19, 8)

Ježíš řekl: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ (Mt 5,18) Slunce na obloze i země, kterou obýváme, svědčí o tom, že Boží zákon je neměnný a věčný. Slunce a země snad mohou pominout, Boží zásady však přetrvají. „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ (L 16, 17) Systém předobrazů, které představovaly Krista jako Beránka Božího, měl být zrušen Kristovou smrtí. Přikázání Desatera jsou však stejně neměnná jako Boží trůn.

„Hospodinův zákon je dokonalý“ a každé odchýlení se od něho je špatné. Kristus odsuzuje lidi, kteří neposlouchají Boží přikázání a svádí k tomu i druhé. Spasitel svou poslušností obhájil požadavky zákona. Dokázal, že člověk je schopen Boží zákon zachovávat a ukázal, že poslušností se zdokonaluje povaha. Lidé, kteří žijí podle zákona jako Kristus, potvrzují, že přikázání je „svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7,12). Na druhé straně všichni, kdo přestupují Boží přikázání, potvrzují satanovo obvinění, že zákon je nespravedlivý a není možné jej dodržovat. Tím přizvukují podvodům nepřítele a znevažují Boha. Stávají se dětmi satana, který se jako první vzbouřil proti Božímu zákonu. Kdyby se dostali do nebe, znovu by tam zasévali neshodu a vzpouru, a ohrožovali tak pokoj ve vesmíru. Člověk, který vědomě nedbá byť jen jediné zásady zákona, nevejde do nebeského království.

 

Pravá spravedlnost

Rabíni považovali svoji spravedlnost za vstupenku do nebe. Ježíš ji však prohlásil za nedostatečnou a neplatnou. Farizejská spravedlnost byla založena na vnější obřadnosti a teoretické znalosti pravdy. Rabíni se usilovně snažili zachovávat zákon a tvrdili, že se tak stávají svatými. Jejich činy však oddělovaly spravedlnost od zbožnosti. Důsledně zachovávali obřadní předpisy, ale žili nemravně a zkaženě. Jejich takzvaná spravedlnost se do nebeského království nikdy nemohla dostat.

Největším klamem v Kristově době bylo tvrzení, že ke spravedlnosti stačí jen souhlasit s pravdou. Dějiny lidstva však ukazují, že teoretická znalost pravdy člověka nezachrání. Nenese ovoce spravedlnosti. Žárlivé střežení teologické pravdy je často provázeno nenávistí ke skutečné pravdě, která se projevuje v životě. Nejtemnější stránky lidských dějin jsou popsány záznamy o zločinech, které spáchali náboženští fanatici. Farizeové se chlubili tím, že jsou potomky Abrahama a že jim patří Boží zjevení. Přesto je tyto přednosti neochránily před sobectvím, záští, ziskuchtivostí a hanebným pokrytectvím. Mysleli si, že jsou nejzbožnějšími lidmi na světě, ale jejich takzvaná pravověrnost je vedla k ukřižování Pána slávy.

I v dnešní době hrozí lidem stejné nebezpečí. Mnozí se s naprostou samozřejmostí považují za křesťany jen proto, že souhlasí s určitými náboženskými názory. Neuvádějí však pravdu do svého života. Neuvěřili jí a nemilují ji. Nepřijali moc ani milost, kterou přijímají ti, kdo se nechávají pravdou posvětit. Lidé mohou vyznávat, že věří pravdě, ale pokud je jejich víra nevede k upřímnosti, laskavosti, trpělivosti, snášenlivosti a zbožnosti, je pravda pro ně a prostřednictvím jejich vlivu i pro svět prokletím.

Spravedlnost, o které učil Kristus, je podřízení srdce i života zjevené Boží vůli. Hříšný člověk se může stát spravedlivým jedině vírou v Boha a živým spojením s ním. Pravá zbožnost povznáší mysl a zušlechťuje život. Vnější projevy zbožnosti potom vyvěrají z křesťanovy vnitřní čistoty. Bohoslužebné úkony nejsou prázdné a nesmyslné jako obřady pokryteckých farizeů.

Ježíš probírá jedno přikázání po druhém a vysvětluje hloubku a dosah jejich požadavků. Neubírá z nich ani jediné písmenko, ale poukazuje na jejich dalekosáhlý význam. Odhaluje vnější okázalou poslušnost Židů jako osudný omyl. Prohlašuje, že přestoupením Božího zákona je i zlá myšlenka či chtivý pohled. Člověk, který se podílí na sebemenší nespravedlnosti, porušuje zákon a podlamuje svoji mravní sílu. Vražda začíná myšlenkou. Ten, kdo ve svém srdci chová nenávist, sestupuje na cestu vraha a jeho oběti urážejí Boha.

Židé v sobě pěstovali touhu po odvetě. Nenáviděli Římany a hrubě jim spílali. Satan se radoval, když viděl, jak se v nich projevují jeho vlastnosti. Byla to příprava na strašné činy, ke kterým je potom svedl. Náboženský život farizeů nemohl pohany nadchnout pro zbožnost. Ježíš farizeje varoval, aby neklamali sami sebe a nemysleli si, že v srdci se mohou proti svým utiskovatelům bouřit a toužit po pomstě. Je pravda, že i Kristovi následovníci mohou být oprávněně rozhořčeni. Když vidí, že lidé urážejí Boha, znevažují jeho službu či utlačují nevinného, zmocňuje se jich spravedlivý hněv. Rozhořčení, které vyvěrá z citlivosti vůči porušování mravních zásad, není hříchem. Avšak lidé, kteří se rozčilují při každé příležitosti, otevírají svá srdce satanovi. Chceme-li žít v souladu s nebem, musíme se zbavit veškeré zloby a nepřátelství.

Spasitel zachází ještě dále. Říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23.24) Mnozí lidé jsou nábožensky velmi horliví, a přitom mají se svými bratry nesrovnalosti, které by mohli dát do pořádku. Bůh vyžaduje, aby pro obnovení dobrých vztahů udělali vše, co je v jejich silách. Dokud tak neučiní, nemůže jejich službu přijmout. Povinnost křesťana v tomto ohledu je zcela zřejmá.

Bůh žehná všem. „Dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45) „On je dobrý k nevděčným i zlým.“ (L 6,35) Vyzývá nás, abychom byli stejní jako on. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.“ (Mt 5, 44.45) To jsou zásady zákona, ze kterých vyvěrá život.

Bůh vede svůj lid k cíli, jenž přesahuje všechny naše představy. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Tato výzva je zaslíbením. Plán vykoupení předpokládá naše úplné vysvobození ze satanovy moci. Kristus chrání před hříchem všechny zkroušené. Přišel zmařit ďáblovy činy a ustanovil Ducha svatého, aby každému, kdo činí pokání, pomáhal nehřešit.

Satanovo působení není omluvou pro žádný špatný čin. Pokušitel jásá, když slyší, jak se Kristovi následovníci vymlouvají na své povahové nedostatky. Výmluvy totiž vedou k hříchu. Hřích však nemůže být ničím ospravedlněn. Každý, kdo věří v Boha a činí pokání, může získat čistou povahu a žít podle Kristova vzoru.

Ideálem křesťanské povahy je podobat se Kristu. Syn člověka byl ve svém životě dokonalý a stejně dokonalí mají být ve svých životech i jeho následovníci. Ježíš se ve všem podobal svým bratrům. Měl stejné tělo jako my. Pociťoval hlad, žízeň i únavu. Sytil se jídlem a osvěžoval spánkem. Nesl úděl člověka, a přece byl neposkvrněným Božím Synem. Byl Bohem v těle. My bychom si měli přivlastnit jeho povahu. O lidech, kteří v něho věří, Pán říká: „Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (2 K 6,16)

Kristus je žebříkem z Jákobova snu. Jeho spodní část se opírá o zem a vrchol dosahuje až k nebeské bráně, na samý práh slávy. Kdyby byl žebřík jen o jedinou příčku kratší a nedotýkal se země, byli bychom ztraceni.

Kristus však za námi přichází, ať jsme kdekoli. Vzal na sebe naši podobu a zvítězil, abychom se my mohli podobat jemu a zvítězit. „V těle jako má hříšný člověk“ (Ř 8,3) žil bezhříšným životem. Nyní se svým božstvím drží nebeského trůnu a svým lidstvím je s námi. Vybízí nás, abychom vírou v něho dosahovali slávy Boží povahy. Proto máme být dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec.

Ježíš ukázal, v čem spočívá spravedlnost, a zdůraznil, že její zdroj je v Bohu. Potom se věnoval běžným záležitostem. Řekl, že dobročinnost, modlitby či půst nemají být okázalé a lidé je nemají konat pro vlastní chválu. Mají z upřímného soucitu přispívat na pomoc pro trpící chudé. V modlitbách mají rozmlouvat s Bohem. Když se postí, nemají chodit se svěšenými hlavami a myslet jen na sebe. Srdce farizeje je suchá a neúrodná půda, ve které nemůže vzklíčit ani jediné semínko nebeského života. Nejlépe slouží Bohu ten, kdo se mu cele poddá. Lidé, kteří žijí ve společenství s Bohem, odrážejí jeho povahu, a stávají se tak jeho spolupracovníky.

Upřímná služba bývá bohatě odměněna. „Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,4) Životem podřízeným Kristově milosti se přetváří lidská povaha. Člověku se postupně vrací původní krása, získává vlastnosti Kristovy povahy a začíná odrážet Boží obraz. Z tváří lidí, kteří chodí s Bohem a pracují pro něho, vyzařuje pokoj. Šíří kolem sebe atmosféru nebes. Pro ně už Boží království nastalo. Sdílejí Kristovu radost z toho, že mohou být pro svět požehnáním. Mají velkou přednost, protože Mistr je přijal do své služby a svěřil jim své dílo.

 

Nelze sloužit dvěma pánům

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24) Nemůžeme sloužit Bohu s rozděleným srdcem. Biblické náboženství není jen jedním z mnoha vlivů, které na nás působí. Jeho vliv má být rozhodující, má převyšovat a přesahovat všechny ostatní. Nemá být jako kapka barvy, která tu a tam zbarví látku. Musí prostoupit celým životem, jako když se látka ponoří do barevného roztoku a všechna její vlákna se sytě a natrvalo obarví.

„Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.“ (Mt 6,22.23) Čistota a cílevědomost jsou předpoklady pro získání Božího světla. Kdo chce poznat pravdu, musí být ochoten přijmout vše, co zjevuje. Nesmí v ničem slevit a ustoupit nesprávným názorům. Váhat a být polovičatý ve vztahu k pravdě znamená volit tmu bludu a satanského klamu.

Světské způsoby a zásady spravedlnosti nepřecházejí jedno do druhého tak plynule jako barvy duhy. Odděluje je silná a zřetelná čára, kterou tam nakreslil věčný Bůh. Kristova podoba se od podoby satana liší jako polední slunce od půlnoční tmy. Kristovými služebníky jsou jen ti, kdo žijí jeho životem. Pokud člověk setrvává v jediném hříchu nebo ve svém životě povoluje jednomu zlozvyku, je zasažena celá jeho bytost a stává se nástrojem nepravosti.

Všichni, kdo se rozhodli sloužit Bohu, se mají odevzdat do jeho péče. Kristus ukázal na nebeské ptactvo a polní květiny, které Bůh stvořil, a vyzval své posluchače, aby se nad nimi zamysleli. Řekl: „Což vy nejste o mnoho cennější?“ (Mt 6,26) Míra pozornosti, kterou Bůh věnuje svému výtvoru, odpovídá jeho postavení mezi ostatním stvořením. Bůh se stará o malého vrabce i o polní květiny či trávu na zemi. Liliím dal takovou krásu, že zastiňují i slávu krále Šalomouna. Oč více se potom stará o člověka, kterého stvořil ke svému obrazu a ke své slávě! Chce, aby se v jeho dětech odrážela jeho povaha. Stejně jako sluneční paprsky dávají květům rozmanité a jemné odstíny barev, propůjčuje Bůh člověku krásu své povahy.

Každý, kdo se rozhodne pro Kristovo království lásky, spravedlnosti a pokoje a všechno mu podřídí, je spojen s nebesy. Patří mu všechna požehnání, která v tomto životě potřebuje. V knize Boží prozřetelnosti má každý z nás svoji stránku. Je na ní podrobný záznam našeho života, dokonce i vlasy na hlavě máme sečteny. Bůh má své děti stále na paměti.

 

Základní pravidla života

„Nedělejte si tedy starost o zítřek.“ (Mt 6,34) Každý den máme následovat Krista. Bůh nám nenabízí pomoc pro zítřek. Nedává svým dětem všechny rady pro jejich cestu životem najednou, byly by z toho zmatené. Říká jim jen to, co jsou schopny si zapamatovat a uskutečnit. Síla a moudrost, kterou od něho dostáváme, jsou určeny pro naše současné potřeby. „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti,“ – pro dnešní den – „ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (Jk 1,5)

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Mt 7,1) Nemyslete si, že jste lepší než ostatní, a nesuďte je. Neznáte pohnutky jejich jednání, a proto je nemůžete posuzovat. Kritikou vynášíte rozsudek sami nad sebou. Dáváte najevo, že jste na straně satana, žalobce svých bratří. Pán říká: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.“ (2 K 13,5) To je naším úkolem. „Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.“ (1 K 11,31)

Dobrý strom nese dobré ovoce. Když je ovoce nechutné a k ničemu, je strom špatný. Plody života svědčí o stavu srdce i o povahových vlastnostech. Dobré skutky nás sice nikdy nemohou spasit, jsou však důkazem víry, která se projevuje láskou a očišťuje duši. Věčnou odměnu nedostaneme za své zásluhy, ale přesto bude úměrná dílu, které jsme z Kristovy milosti vykonali.

Kristus vysvětlil zásady svého království a prohlásil je za základní pravidla života. Pro zdůraznění ještě uvedl příklad. Řekl: Nestačí, že má slova slyšíte. Musíte je poslouchat a vybudovat na nich svoji povahu. Vaše „já“ je jen sypkým pískem. Stavíte-li na lidských teoriích a vynálezech, váš dům se zřítí. Smetou jej větry pokušení a bouře zkoušek. Avšak zásady, které jsem vám představil, přetrvají. Přijměte mě a stavte na mých slovech. „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.“ (Mt 7,24.25)