32. Setník

„Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte,“ (J 4,48) řekl Ježíš královskému služebníkovi, který ho prosil o uzdravení svého syna. Ježíše mrzelo, že jeho vlastní národ žádá vnější znamení jeho mesiášství. Znovu a znovu žasl nad jejich nedůvěrou. Obdivoval však víru setníka, který za ním přišel. Ten o Spasitelově moci nepochyboval. Dokonce ho ani nežádal, aby přišel učinit zázrak osobně. Prosil: „Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ (Mt 8,8)

Setníkův sluha ochrnul a umíral. Sluhové Římanů byli otroci. Jejich páni je kupovali a prodávali na tržištích. Ponižovali je a krutě s nimi zacházeli. Setník byl však ke svému sluhovi laskavý a velmi si přál, aby se uzdravil. Věřil, že Ježíš mu může pomoci. Sám Spasitele nikdy neviděl, ale to, co o něm slyšel, v něm probudilo víru. Tento Říman byl přesvědčen, že náboženství Židů je i přes svůj formalismus lepší než jeho. Překonal přehradu národnostních předsudků a nenávisti, která oddělovala vládnoucí národ od podrobeného. Projevil úctu k židovské bohoslužbě a k Židům se choval laskavě jako k Božímu lidu. Slyšel o Kristově učení a nalezl v něm to, co uspokojilo jeho duchovní potřeby. Celou svou duší přijímal Spasitelova slova. Sám se však k Ježíši neodvážil přiblížit. Obrátil se na židovské starší, aby požádali o uzdravení jeho služebníka. Ti přece velkého Učitele znali a setník si myslel, že budou vědět, jak získat jeho přízeň.

Když Ježíš vstoupil do Kafarnaum, přišli k němu starší, řekli mu o setníkovi a „snažně ho prosili: ‘Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagogu nám vystavěl.’“ (L 7,4.5)

Ježíš se okamžitě vydal do setníkova domu. Mohl však jít jen pomalu, protože se na něho tlačil zástup. Zpráva o tom, že je na cestě, byla rychlejší. Setník se necítil být hoden setkání s Ježíšem, a proto mu poslal vzkaz: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ (L 7,6) Spasitel však pokračoval v cestě. Setník se nakonec odhodlal k němu přiblížit a vzkaz doplnil: „Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‘jdi’, pak jde; jinému ‘pojď sem’, pak přijde; a svému otroku ‘udělej to’, pak to udělá.“ ( L 7,7.8) Stejně jako já představuji moc Říma a vojáci uznávají moji nadřazenost, představuješ ty moc nekonečného Boha a všechno stvoření tě poslouchá. Můžeš přikázat nemoci, aby ustoupila, a ona ustoupí. Můžeš svolat své nebeské posly a oni vrátí nemocnému zdraví a sílu. Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.

„Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: ‘Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.’“ (L 7,9) Setníkovi potom přikázal: „‘Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.’ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“ (Mt 8,13)

Ukázalo se, že židovští starší, kteří se u Ježíše za setníka přimlouvali, byli duchu evangelia velmi vzdáleni. Nechápali, že na Boží milost si nemůžeme dělat žádný nárok a že nám jim Pán udělí pouze tehdy, když uznáme, že ji nutně potřebujeme. Ve svém pokrytectví doporučili setníka proto, že projevil přízeň „jejich národu“. Setník však sám o sobě řekl: „Nejsem hoden.“ Kristova milost se dotkla jeho srdce. Uvědomoval si svoji nedostatečnost, a přesto se odvážil požádat o pomoc. Nespoléhal na vlastní dobrotu. Svoji prosbu odůvodnil jen tím, že nutně potřebuje pomoc. Vírou se upnul ke Kristu. Kristus pro něho nebyl jen mužem, který koná zázraky, ale přítelem a Spasitelem lidstva.

Tak může přijít ke Kristu každý hříšník. „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“ (Tt 3,5) Až ti satan bude říkat, že jsi hříšný a nemůžeš doufat v Boží požehnání, řekni mu, že Kristus přišel na svět proto, aby hříšné zachránil. Nemáme nic, čím bychom si mohli zasloužit Boží milost. Vždy se však můžeme odvolat na svoji naprostou bezmocnost a na naléhavou potřebu jeho vykupitelské moci. Až se přestaneme spoléhat sami na sebe, můžeme pohlédnout na golgotský kříž a říci: „Co ti mohu, Pane, dát? Jen u tvého kříže lkát.“

Židé se od dětství učili o poslání Mesiáše. Znali inspirované výroky patriarchů a proroků i symboliku obětní služby. Nedbali však na poznané světlo, a proto neviděli v Ježíši nic, po čem by měli toužit. Setník se narodil jako pohan, byl vychován v modlářském prostředí císařského Říma a vycvičen jako voják. Zdálo by se, že vlivem výchovy a okolí mu bude duchovní život naprosto cizí. Židé navíc odrazovali od náboženství svým fanatismem a Římané jimi hluboce pohrdali. Přesto tento muž pochopil pravdu, kterou Abrahamovi potomci ve své zaslepenosti nepoznali. Nečekal, až Židé přijmou Ježíše, který se prohlašoval za jejich Mesiáše. Když ho osvítilo „světlo, které osvěcuje každého člověka“ (J 1, 9), spatřil, i když jen zastřeně, slávu Božího Syna.

Pro Ježíše to bylo první ovoce díla, které mělo evangelium vykonat mezi pohany. S radostí si představoval, jak se lidé všech národů shromáždí v jeho království. S hlubokým zármutkem vylíčil Židům důsledky odmítnutí jeho milosti: „Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8, 11.12) Žel, že i v dnešní době si mnoho lidí připravuje stejné zklamání. Mnozí žijí v křesťanských zemích a pohrdají světlem, které na ně svítí, zatímco lidé z pohanských oblastí přijímají Boží milost.

 

Vzkříšení syna vdovy z Naim

Na náhorní planině, asi třicet kilometrů od Kafarnaum, leží městečko Naim. Má krásný výhled na rozlehlou Jezreelskou pláň. Právě tam Ježíš směřoval. Šli s ním i učedníci a další lidé. Celou cestu za ním přicházeli ti, kdo toužili po jeho laskavých a soucitných slovech, a přinášeli nemocné, aby je uzdravil. Všichni doufali, že se Ježíš, který má tak obdivuhodnou moc, prohlásí za izraelského krále. Tlačily se na něho zástupy lidí a s radostí a očekáváním ho následovaly po kamenité stezce až k branám náhorního městečka.

Když přišli blíže, viděli, jak z městských bran vychází pohřební průvod. Pomalu a smutně se ubíral k připravenému hrobu. Vpředu nesli na odkrytých márách mrtvého a kolem něho šel zástup truchlících. Hlasitě naříkali. Zdálo se, že mrtvého přišlo vyprovodit celé město. Jako by mu všichni chtěli vyjádřit úctu a projevit pozůstalým soustrast.

Pohled na ně vzbuzoval soucit. Zesnulý byl jediným synem vdovy. Opuštěná truchlící matka doprovázela k hrobu syna, který byl její jedinou pozemskou oporou a útěchou. „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto.“ (L 7,13) Žena pro slzy ani neviděla, a proto si Ježíše nevšimla. On k ní však přistoupil a tiše řekl: „Neplač!“ Ježíš se chystal proměnit její zármutek v radost, přesto však cítil potřebu vyjádřit jí svůj soucit.

„Přistoupil k márám a dotkl se jich.“ (L 7,14) Ježíš se nemohl poskvrnit ani dotykem mrtvého. Nosiči se zastavili, nářek truchlících ustal. Oba zástupy se shromáždily okolo mrtvého a doufaly v nemožné. Byl mezi nimi ten, který uzdravoval z nemocí a vyháněl démony. Má však moc i nad smrtí?

Ježíš zvučným a rozhodným hlasem řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ (L 7,14) Jeho hlas pronikl k sluchu mrtvého. Mladík otevřel oči. Ježíš ho vzal za ruku a zvedl ho. Chlapec pohlédl na uplakanou matku a pak se dlouze a radostně objímali. Zástup oněměl úžasem. „Všech se zmocnila bázeň.“ (L 7,16) Strnuli a chvíli tiše stáli, jako by byli v přítomnosti samého Boha. Potom „oslavovali Boha a říkali: ‘Veliký prorok povstal mezi námi’ a ‘Bůh navštívil svůj lid’“ (L 7,16). Pohřební průvod se vrátil do Naim jako vítězoslavný zástup. „A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.“ (L 7,17)

Ježíš stál při truchlící matce u brány města Naim a je i dnes s každým, kdo pláče nad hrobem svých blízkých. Cítí s námi v našem žalu. Jeho srdce se nemění, je stále plné lásky a soucitu. Jeho slovo, které povolalo k životu mrtvého mládence z Naim, má v dnešní době stejnou moc jako tehdy. Říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28,18) Čas tuto moc nijak neoslabil a nepřetržité působení Kristovy milosti ji nevyčerpalo. Pro každého, kdo v něho věří, je stále živým Spasitelem.

Ježíš vrátil matce syna, a tak proměnil její zármutek v radost. Probudil ho však jen do pozemského života, ve kterém musel znovu snášet bolesti, tvrdě pracovat, čelit různým nebezpečím a nakonec stejně podlehnout smrti. Ježíš však utěšuje náš smutek nad ztrátou blízkých poselstvím o nekonečné naději: „Já jsem… ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ (Zj 1,18; Žd 2,14.15)

Satan nemůže držet ve své moci mrtvé, které Boží Syn probouzí k životu. Nemůže udržet v duchovní smrti nikoho, kdo vírou přijímá Kristovo mocné slovo. Všem hříšníkům Bůh říká: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých.“ (Ef 5,14) Jeho slovo je věčný život. Jako kdysi dalo Boží slovo prvnímu člověku život, dává jej i dnes nám. Jako Kristova slova: „Chlapče, pravím ti, vstaň! “ vzkřísila mládence z Naim, tak slova: „Vstaň z mrtvých“ (L 7,14; Ef 5,14) znamenají život pro každého, kdo je přijímá. Bůh „nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna“ (Ko 1,13). To vše nám nabízí ve svém slově. Přijmeme-li je, jsme vysvobozeni.

„Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (Ř 8,11; 1 Te 4,16.17) Těmito slovy se máme navzájem potěšovat.