33. Ježíšovi bratři

Josefovi synové neměli pro Ježíšovo dílo příliš velké pochopení. Zprávy o jeho životě a působení, které se k nim donesly, je ohromovaly a děsily. Slyšeli, že se celé noci modlí. Přes den je prý obklopen velkými zástupy lidí a neudělá si čas ani na jídlo. Jeho přátelům se zdálo, že se neustálou prací vyčerpává. Nedokázali pochopit jeho postoj k farizeům, a někteří se dokonce obávali o jeho duševní zdraví.

To vše se doneslo jeho bratrům. Doslechli se také, že farizeové obviňují Ježíše z toho, že vyhání démony mocí satana. Cítili, že tyto výtky dopadají i na ně, protože jsou Ježíšovi příbuzní. Věděli, jaký rozruch jeho slova i činy vyvolaly. Znepokojovala je nejen jeho smělá tvrzení, ale pobuřovalo je i jeho veřejné odsuzování farizeů a zákoníků. Rozhodli se, že ho musí přesvědčit nebo nějak přinutit, aby s tím přestal. Přemluvili Marii, aby se k nim připojila. Mysleli si totiž, že pro lásku k matce si snad dá říct a bude opatrnější.

Krátce předtím Ježíš již podruhé zázračně uzdravil posedlého člověka, který byl navíc ještě slepý a hluchý. Farizeové ho znovu obvinili: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ (Mt 9, 34) Kristus jim otevřeně řekl, že přisuzují-li dílo Ducha svatého satanovi, odvracejí se od zdroje požehnání. Lidem, kteří nerozpoznali Ježíšovo božství a mluvili proti němu, může být odpuštěno. Pod vedením Ducha svatého totiž mohou poznat svůj omyl a činit pokání. Pokud člověk lituje svého hříchu a věří, může Ježíšova krev smýt všechna jeho přestoupení. Avšak ten, kdo odmítá působení Ducha svatého, nemůže dojít ani k pokání, ani k víře. Právě prostřednictvím Ducha ovlivňuje Bůh lidské srdce. Člověk, který Ducha vědomě odmítá a tvrdí o něm, že pochází od satana, připravuje se o spojení s Bohem. Když potom Ducha svatého s konečnou platností zavrhne, nemůže pro něho Bůh už nic udělat.

Farizeové, k nimž se Ježíš s varováním obrátil, sami nevěřili obviněním, která proti němu vznesli. Všichni tito hodnostáři cítili, že je ke Spasiteli něco přitahuje. Slyšeli ve svém srdci hlas Ducha, který jej označoval za Pomazaného Izraele a vybízel je, aby se stali jeho učedníky. Ve světle jeho přítomnosti si uvědomili vlastní hříšnost a zatoužili po spravedlnosti, které sami nemohli dosáhnout. Ale když už Ježíše jednou zavrhli, bylo by pro ně nadmíru ponižující uznat jej jako Mesiáše. Byli příliš pyšní na to, aby přiznali svůj omyl. Dali se cestou nevěry. Zoufale se snažili zpochybnit Spasitelovo učení, jen aby nemuseli uznat pravdu. Důkazy jeho moci a milosrdenství je dráždily. Nemohli mu zabránit v činění zázraků, nemohli umlčet jeho učení. Ze všech sil se však snažili zkreslovat jeho povahu a překrucovat jeho slova. Boží Duch je stále ještě přesvědčoval a oni museli vyvinout značné úsilí na to, aby odolali jeho moci. Stavěli se proti nejmocnější síle, která může na lidské srdce působit. Nechtěli se jí poddat.

Bůh nezaslepuje lidem oči a nezatvrzuje jejich srdce. Posílá jim světlo, aby mohli napravovat své chyby a nechali se vést po bezpečné cestě. Odmítnutí tohoto světla připravuje lidi o zrak a utvrzuje je v omylu. Často se tak děje postupně a téměř nepozorovaně. Světlo k člověku přichází prostřednictvím Božího slova, Božích služebníků nebo přímým působením Božího Ducha. Když však člověk přehlíží první záblesky světla, jeho duchovní vnímání se částečně otupuje a další příliv světla už rozpoznává hůře.

Temnota narůstá, dokud duši člověka zcela nepohltí. Tak tomu bylo i s židovskými vůdci. Byli přesvědčeni, že Krista provází Boží moc. Chtěli se však vzepřít pravdě, a proto přisoudili dílo Ducha svatého satanovi. Dobrovolně se rozhodli pro klam a podřídili se nepříteli. Od té doby byli pod jeho mocí.

Vliv slov

Kristovo varování před hříchem proti Duchu svatému úzce souvisí s varováním před prázdnými řečmi a pomluvami. Slova naznačují, co je v srdci. „Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“ (Mt 12, 34) Slova však na povahu nejen ukazují, ale také na ni působí. Člověk je ovlivňován tím, co sám říká. Satan ho často vede k tomu, aby dal z náhlého popudu průchod žárlivosti nebo ošklivému podezření a řekl něco, čemu ve skutečnosti ani sám nevěří. Slova však zpětně působí na jeho myšlení. Člověk se klame svými vlastními slovy a začíná věřit, že to, co na satanův podnět vyslovil, je pravda. Lidé bývají pyšní, a když už jednou vyjádří určitý názor nebo rozhodnutí, nechtějí je odvolat. Snaží se přesvědčit sami sebe, že mají pravdu, až tomu nakonec uvěří. Vyslovovat pochybnosti o Božím světle, kritizovat je a nedůvěřovat mu je velmi nebezpečné. Časté neuvážené a neuctivé kritizování má vliv na povahu, podporuje neúctu a nevěru. Mnozí lidé si ani neuvědomují, jaké jim hrozí nebezpečí, a podléhají tomuto zlozvyku tak dlouho, až začnou odsuzovat a odmítat dílo Ducha svatého. Ježíš řekl: „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ (Mt 12,36.37)

 

Ochrana před zlem

Potom ještě varoval lidi, kteří nebyli ochotni přijmout Ducha svatého do svého srdce, přestože na ně jeho slova zapůsobila a s radostí je poslouchali. Duši člověka neničí jen odmítání, ale i lhostejnost. Ježíš řekl: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‘Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.’ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších než je sám, vejdou a bydlí tam.“ (Mt 12,43-45)

V Kristově době bylo mnoho lidí, nad kterými satan na čas ztratil svoji moc. Z Boží milosti byli vysvobozeni z moci démonů, kteří je ovládali. Radovali se z Boží lásky, ale nezůstali v ní stejně jako ti, o kterých vypráví podobenství o zrnu zasetém do kamenité půdy. Nepodřizovali se každý den Bohu, a proto v nich Kristus nemohl přebývat. Když se potom zlý duch vrátil a přivedl s sebou „sedm jiných duchů, horších než on sám“, moc zla je zcela ovládla. Stejně je tomu i dnes.

Když se člověk odevzdá Kristu, ovládne jeho nové srdce nová moc. Jeho život se změní tak, jak by jej on sám nikdy změnit nedokázal. Nadpřirozeným zásahem se do něho dostává nadpřirozená moc. Stává se Kristovou pevností v rozbouřeném světě a Kristus si přeje, aby byl pro něho jedinou svrchovanou autoritou. Člověk vedený nebeskými silami je schopen odolávat satanovým útokům. Pokud se však neodevzdáme Kristu, ovládne nás nepřítel. Každý z nás je pod vládou jedné nebo druhé mocnosti, které bojují o svrchovanost v tomto světě. Jiná možnost není. Pod vládu království temnosti se dostaneme snadno, ani nemusíme mít v úmyslu jí sloužit. Stačí, abychom zanedbávali spojení s královstvím světla. Nebudeme-li spolupracovat s nebeskými silami, zmocní se našeho srdce satan a zabydlí se v něm. Jedinou obranou proti zlu je přijmout Krista do svého srdce vírou v jeho spravedlnost. Pokud nebudeme mít živé spojení s Bohem, neodoláme hříšnému vlivu sebelásky, nestřídmosti a pokušení. Můžeme se zbavit mnoha zlozvyků, na nějakou dobu se můžeme od satana odtrhnout, ale bez živého spojení s Bohem a bez naprosté odevzdanosti Kristu budeme přemoženi. Bez osobního poznání Spasitele a bez neustálého společenství s ním se vydáváme na milost a nemilost nepříteli a nakonec se mu poddáme.

„A konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením,“ řekl Ježíš (Mt 12,45). Nejzatvrzelejší jsou lidé, kteří nedbali na nabídku milosti a pohrdli jeho Duchem. Nejběžnějším projevem hříchu proti Duchu svatému je neustálé přehlížení nebeské výzvy k pokání. Každý odmítavý krok ve vztahu ke Kristu je krokem k odmítnutí spasení a k hříchu proti Duchu svatému.

Odmítnutím Krista se Židé dopustili nenapravitelné chyby. Odmítneme-li nabídku milosti, dopustíme se téhož omylu. Když nechceme poslouchat Kristovy posly a místo nich nasloucháme služebníkům satana, kteří nás od Krista odvádějí, urážíme Knížete života před satanovým chrámem i před celými nebesy. Připravujeme se tak o naději i odpuštění a nakonec můžeme ztratit i touhu po smíření s Bohem.

 

Bratři

Když Ježíš učil lid, přišli za ním učedníci a oznámili mu, že venku na něho čeká jeho matka a bratři a chtějí s ním mluvit. Ježíš věděl, co mají na srdci, a „odpověděl tomu, kdo mu to řekl: ‘Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?’ Ukázal na své učedníky a řekl: ‘Hle, moje matka a moji bratři. Neboť, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.’“ (Mt 12, 48-50)

Každý, kdo vírou přijal Krista, byl se Spasitelem spojen těsněji než se svými příbuznými. Vstoupil v jednotu s Kristem, jako byl Kristus jedno se svým Otcem. Ježíšova matka byla jako věřící, která jedná podle Kristových slov, svému Synu blíže než jako jeho příbuzná. Rovněž jeho bratři neměli žádný užitek z příbuzenského vztahu s Ježíšem, dokud ho nepřijali za svého osobního Spasitele.

Kristus mohl mít ve svých příbuzných nesmírnou oporu, kdyby byli uvěřili, že ho poslalo nebe, a spolupracovali s ním na Božím díle. Jejich nedůvěra Ježíše zraňovala. Byla to část kalichu hořkosti, který za nás vypil.

Nepřátelství vůči evangeliu nesl Boží Syn velice těžce a zvlášť bolestné pro něho bylo v jeho vlastním domově. Jeho srdce bylo plné milosrdenství a lásky. Velmi si vážil dobrých rodinných vztahů. Jeho bratři si přáli, aby uznal jejich názory, i když by to bylo v rozporu s jeho božským posláním. Mysleli si, že potřebuje jejich radu. Dívali se na něho ze svého lidského pohledu a domnívali se, že kdyby říkal jen to, s čím by farizeové a zákoníci souhlasili, vyhnul by se nepříjemným sporům, které svými výroky vyvolával. Když si přivlastňoval Boží moc a káral rabíny za jejich hříchy, mysleli si, že se pomátl. Věděli, že farizeové hledají vhodnou příležitost, aby ho mohli obvinit, a uvědomovali si, že jim ji často poskytuje.

V zajetí svých omezených názorů nedokázali pochopit jeho poslání ani s ním nemohli cítit v jeho utrpení. Nevybíravými a nechápavými poznámkami dávali najevo, že mají zkreslenou představu o jeho povaze a nevidí, jak se v ní božské spojuje s lidským. Často ho viděli zarmouceného, ale místo aby ho utěšili, ještě více jej svými slovy zraňovali. Ježíš trpěl a lidé nechápali jeho pohnutky ani dílo.

Ježíšovi bratři se často odvolávali na ubohé a otřepané farizejské moudrosti. Chtěli poučovat Krista, který zná veškerou pravdu i všechna tajemství. To, čemu nerozuměli, klidně zavrhovali. Jejich urážky se Spasitele hluboce dotýkaly, býval vyčerpaný a smutný. Zakládali si na své víře v Boha a mysleli si, že ho obhajují. Bůh byl přitom v těle mezi nimi, a oni ho nepoznali.

Život na zemi byl tak pro Ježíše trnitou cestou. Nepochopení ve vlastním domě jej nesmírně trápilo. Vždy se mu ulevilo, když odešel někam, kde se s ním nesetkával. Jeden dům navštěvoval obzvláště rád – dům Lazara, Marie a Marty. Panovalo tam ovzduší víry a lásky a Ježíš si tam vždy odpočinul a načerpal síly. Přesto se na zemi nenašel nikdo, kdo by plně chápal jeho božské poslání a věděl o břemenu, které nesl za celé lidstvo. Často nalézal úlevu jen v samotě a v rozhovoru se svým nebeským Otcem.

Lidé, kteří jsou povoláni trpět pro Krista a narážejí na nepochopení a nedůvěru i ve vlastní rodině, se mohou utěšovat tím, že Ježíš prožíval stejné těžkosti. On jim rozumí. Vyzývá je, aby přítele hledali v něm a útěchu tam, kde ji nalézal i on – ve společenství s Otcem.

Kristus neopouští lidi, kteří jej přijali za svého osobního Spasitele, aby museli v osamění jako sirotci snášet životní zkoušky. Přijímá je do nebeské rodiny a vyzývá je, aby jeho Otce nazývali svým Otcem. Jsou jeho „dětmi“ a Bůh je miluje. Spojuje je s ním pouto nejhlubší a nejstálejší lásky. Zahrnuje je nekonečnou přízní. Jeho vztah k nim převyšuje lásku rodičů k jejich bezbranným potomkům tak, jako božské převyšuje lidské.

Zákony, které dostali Izraelci, vypovídají o Kristově vztahu k jeho lidu. Když se Žid pro chudobu musel vzdát svého dědictví a prodat se do otroctví, bylo povinností jeho nejbližšího příbuzného, aby ho i s dědictvím vykoupil (Lv 25,25; 47-49; Rt 2, 20). Naše vykoupení i vykoupení dědictví, o které nás připravil hřích, připadlo na toho, kdo je nám „nejbližší“. A Kristus se stal naším nejbližším proto, aby nás mohl vykoupit. Spasitel je nám blíže než otec, matka, bratr, přítel nebo milý. Říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj… Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ (Iz 43,1.4)

Kristus miluje nebeské bytosti, které obklopují jeho trůn. Jak si však můžeme vysvětlit lásku, kterou miluje nás? Nejsme schopni ji pochopit, ale můžeme ji poznat z vlastní zkušenosti. Pokud jsme přijali Krista za svého nejbližšího, měli bychom s láskou přistupovat i k jeho bratrům a sestrám. Měli bychom ochotně plnit povinnosti, které vyplývají z našeho vztahu k Bohu. Jako členové Boží rodiny bychom měli ctít svého Otce i ostatní duchovní příbuzné.