34. Pozvání

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28) Těmito slovy těšil Ježíš zástupy, které ho následovaly. Říkal, že jedině jeho prostřednictvím mohou lidé poznat Boha. Hovořil o tom, že učedníkům bylo dovoleno poznat nebeské věci. Nechtěl však, aby se někdo cítil odstrčený. Svou péči a lásku nabízel všem. Každý, kdo pracuje a je obtížen břemeny, k němu může přijít.

Zákoníci a rabíni dbali na přesné dodržování náboženských forem, ale cítili potřebu, kterou obětní obřady nikdy nemohly uspokojit. Publikáni a hříšníci sice mohli předstírat, že smyslnost a pozemské požitky jim zcela stačí ke spokojenosti, ale v jejich srdcích byl strach a nedůvěra. Ježíš pohlédl na všechny vyčerpané a sklíčené, na ty, kdo před sebou neměli žádnou naději, i na ty, kdo se snažili nalézt uspokojení duše ve světských radovánkách. Všechny je pozval k sobě, aby u něho nalezli odpočinutí.

S láskou vyzývá každého, kdo pracuje a je unavený: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29)

Takto oslovuje Kristus každého člověka. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, všichni jsou obtížení a unavení. Všichni klesají pod tíhou břemen, která z nich může sejmout jedině Ježíš. Nejtěžší z nich je břemeno hříchu. Kdybychom je museli nést sami, rozdrtilo by nás. Bezhříšný Ježíš se však staví na naše místo. „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,6) Nese břemeno našich vin. Chce sejmout tíhu z našich ramen a dát nám odpočinutí. Chce na sebe vzít i tíhu našich starostí a bolestí. Nabízí nám, abychom na něho vložili vše, co nás trápí, protože on nás nosí ve svém srdci.

Ježíš, náš starší bratr, je u trůnu věčnosti a vidí každého, kdo se k němu obrací jako ke svému Spasiteli. Z vlastní zkušenosti zná naši slabost i naše potřeby a ví, s jakou silou na nás doléhají pokušení. Ve všem byl totiž zkoušen jako my, ale nezhřešil. Bdí nad každým z nás. Jsi v pokušení? On tě vysvobodí. Jsi slabý? On tě posilní. Chybí ti poznání? On tě osvítí. Jsi raněný? On tě uzdraví. Pán, který „určuje počet hvězd“, se sklání k lidem a „uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje“ (Ž 147,4.3). Zve nás: „Pojďte ke mně!“ Předložte Pánu všechny své starosti a trápení. On vám dá sílu, abyste je unesli. Ukáže vám východisko ze zmatků a těžkostí. Čím slabší a bezmocnější se cítíte, tím větší sílu u něho naleznete. Čím těžší je vaše břemeno, tím příjemnější bude pro vás odpočinek, až je vložíte na nebeského Pomocníka. Kristus nabízí odpočinutí za určitých podmínek. Tyto podmínky jsou však zcela jasné a každý je schopen je splnit. Spasitel nám říká, jak máme jeho odpočinutí hledat.

„Vezměte na sebe mé jho,“ říká. Jho je pracovní výstrojí tažného dobytka. Umožňuje mu sloužit a jedině s jeho pomocí může dobytek podávat dobrý výkon. Na tomto příkladu Ježíš ukazuje, že jsme povoláni ke službě do konce života. Máme na sebe vzít jeho jho, a stát se tak jeho spolupracovníky.

Jhem, které zavazuje k službě, je Boží zákon. Zákon lásky zjevený v ráji, vyhlášený na Sínaji a novou smlouvou vepsaný do srdce spojuje člověka s Boží vůlí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, svým vlastním sklonům a své vůli, přešli bychom na satanovu stranu a začali bychom se mu podobat. Proto nás Bůh omezuje svou svrchovanou, ušlechtilou a povznášející vůlí. Chce, abychom mu trpělivě a moudře sloužili. Kristus jako člověk také nesl jho služby. Řekl: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9) „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.“ (J 6,38) Láska k Bohu, horlivost pro jeho slávu a láska k lidem přivedla Ježíše na zem, aby zde trpěl a nakonec zemřel. Láska byla rozhodující silou v celém jeho životě. Vyzývá nás, abychom se jí řídili i my.

Mnozí lidé si přidělávají mnoho starostí, protože se chtějí vyrovnat světu. Rozhodli se mu sloužit, nechali se vtáhnout do jeho zmatku a přizpůsobili se jeho zvyklostem. Jejich povaha tím upadá a život se pro ně stal únavným břemenem. Pro uspokojení vlastní ctižádosti a světských přání znásilňují své svědomí a ještě se zatěžují břemenem výčitek. Neustálé starosti vyčerpávají jejich životní síly. Bůh si přeje, aby toto zotročující břemeno odložili. Vybízí je, aby na sebe vzali jeho jho. Říká: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,30) Nabádá je, aby nejprve hledali Boží království a jeho spravedlnost, a slibuje, že všechno ostatní, co v tomto životě potřebují, jim bude přidáno. Ale strach je slepý a nevidí do budoucna. Ježíš však zná konec již od počátku. Z každé těžkosti má připravené východisko. Nebeský Otec zná tisíce způsobů, jak se o nás postarat, a my o nich vůbec nic nevíme. Lidé, kteří na první místo ve svém životě stavějí službu Bohu a jeho oslavení, zjistí, že problémy se rozplývají a cesta se před nimi narovnává.

 

„Učte se ode mne“

Ježíš řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29) Kristus nás vybízí, abychom si vzali příklad z jeho tichosti a pokory. Vykoupení je proces, kterým se člověk připravuje pro život v nebi. Zahrnuje poznání Krista a osvobození se od představ, zvyků a způsobů, které jsme přejali od knížete temnoty. Člověk se musí zbavit všeho, co mu brání ve věrnosti Bohu.

Kristus žil v naprostém souladu s Bohem a v jeho srdci vládl dokonalý pokoj. Chvála v něm nikdy nevzbuzovala pýchu a kritika či zklamání ho nezmalomyslňovaly. Ani když musel čelit tomu největšímu protivenství a snášet nejkrutější zacházení, neztrácel odvahu. Mnozí z jeho následovníků jsou však vystrašení a ustaraní, protože se bojí spolehnout se na Boha. Ještě se mu cele neodevzdali. Obávají se důsledků, které by taková oddanost mohla mít. Ale dokud se mu plně nepodřídí, nenaleznou pokoj.

Láska k vlastní osobě je zdrojem vnitřního neklidu. Pokud jsme znovuzrozeni, smýšlíme stejně jako Ježíš, který se pokořil pro naši záchranu. Neusilujeme o vyšší postavení. Chceme sedět u Ježíšových nohou a učit se od něho. Chápeme, že smysl naší práce nespočívá v okázalosti a slávě, kterou přinese, ani v horlivé činnosti, již ve vlastní síle vyvíjíme. Hodnota našeho úsilí odpovídá míře přijetí Ducha svatého. Důvěra v Boha posvěcuje mysl, vede člověka k trpělivosti a sebeovládání.

Jho pomáhá dobytku táhnout náklad a ulehčuje mu břemeno. Podobně je tomu i s Kristovým jhem. Pokud se podřídíme Boží vůli a budeme jeho dary využívat pro dobro druhých, bude pro nás břemeno života lehké. Kdo chodí cestou Božích přikázání, chodí s Kristem a jeho srdce nalézá odpočinutí v Kristově lásce. Když se Mojžíš modlil: „Dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe,“ odpověděl mu Hospodin: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ (Ex 33,13.14) Z úst proroků zaznělo poselství: „Toto praví Hospodin: ‘Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.’“ (Jr 6,16) „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“ (Iz 48,18)

Lidé, kteří se spoléhají na Kristova slova, podřizují se jeho vedení a žijí podle jeho přikázání, nalézají pokoj a klid. Když je Ježíš s nimi, jsou šťastni a nic na světě je nemůže zarmoutit. Pán říká: „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá.“ (Iz 26,3) Možná se nám zdá, že žijeme v neustálém zmatku. Svěříme-li se však do Božích rukou, promění náš život i naši povahu ke své slávě. Člověk, který odráží slávu Kristovy povahy, bude přijat do Božího ráje. Znovuzrození lidé budou chodit s Kristem v bílém rouchu, protože jsou toho hodni (Zj 3,4). Pokud nalézáme pokoj v Kristu, začalo pro nás nebe již zde na zemi. Přijímáme-li jeho pozvání, abychom přišli a učili se od něho, začíná pro nás věčný život. Nebe znamená neustálé spojení s Bohem prostřednictvím Krista. Čím déle budeme v nebi, tím větší sláva se nám bude odhalovat. Čím lépe budeme znát Boha, tím budeme šťastnější. Chodíme-li s Ježíšem, můžeme být naplněni jeho láskou a radovat se z jeho přítomnosti. Již zde na zemi od něho můžeme dostat vše, co jsme jako lidé schopni unést. Co to však znamená ve srovnání s věčnou budoucností? Tam „jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zj 7,15-17)