35. Bouře

Skončil jeden den Ježíšova rušného života. Na břehu Galilejského jezera vyprávěl lidem svá první podobenství. Na příkladech, se kterými se v životě běžně setkávali, jim vysvětlil podstatu svého království i způsob jeho nastolení. Své dílo přirovnal k práci rozsévače a růst svého království k růstu hořčičného zrna a k působení kvasu v těstu. Konečné oddělení spravedlivých od bezbožných vylíčil v podobenstvích o plevelu a pšenici a o rybářské síti. Nedozírný význam svého učení naznačil vyprávěním o ukrytém pokladu a drahocenné perle. V podobenství o hospodáři ukázal učedníkům, jak si mají počínat jako jeho zástupci.

Ježíš celý den učil a uzdravoval a zástupy se kolem něho tísnily dlouho do večera. Den co den jim sloužil, sotva se přitom stihl najíst a odpočinout si. Zlomyslné výtky farizeů a neustálé překrucování jeho slov mu práci ještě více ztěžovaly. Na sklonku dne byl už tak unavený a vyčerpaný, že se rozhodl vyhledat nějaké osamělé místo na druhém břehu jezera a oddechnout si.

Východní břeh Galilejského jezera nebyl neobydlený, tu a tam se rozprostírala menší města a vesnice. Ve srovnání se západním břehem to však byl pustý kraj. Žilo tam daleko více pohanů než Židů a styk s Galilejí byl velmi omezený. Ježíšovi se tam nabízelo ústraní, jaké hledal. Vybídl učedníky, aby šli s ním.

Když Spasitel opustil zástup, vzali jej učedníci na loď a rychle odrazili od břehu. Neodpluli však sami. Na břehu kotvily další rybářské čluny. Ty se rychle zaplnily lidmi, kteří přišli za Ježíšem a chtěli ho ještě vidět a slyšet.

Konečně se Spasiteli ulevilo, nikdo se na něho netlačil. Vyčerpaný a vyhladovělý si lehl na záď lodi a brzy usnul. Byl tichý a příjemný večer a jezero bylo klidné. Náhle se však obloha zatáhla a z horských roklin na východním břehu se zvedl silný vítr. Na jezeře se strhla prudká bouře.

Slunce zapadlo a na rozbouřené jezero se snesla noční tma. Hučící vítr zvedal rozběsněné vlny a bičoval jimi do lodi. Hrozilo, že se potopí. Rybáři, kteří se plavili s Ježíšem, byli silní a zkušení. Strávili na jezeře téměř celý život a plavbu na rozbouřených vlnách již mnohokrát úspěšně zvládli. Tentokrát však jejich zkušenosti a síly nestačily. Byli naprosto bezmocní. Když viděli, jak voda v lodi stoupá, opustily je všechny naděje.

V boji o záchranu úplně zapomněli, že je s nimi na lodi Ježíš. Až když viděli, že jejich úsilí je marné a že je nečeká nic jiného než smrt, vzpomněli si, na čí příkaz vypluli. Ježíš byl jejich jedinou nadějí. Ve svém zoufalství a bezmoci volali: „Mistře! Mistře!“ Byla taková tma, že ho ani neviděli.

 

Utišení bouře

Burácející voda však jejich volání přehlušila a Ježíš jim neodpověděl. Zmocnil se jich strach a pochybnosti. Je možné, že na ně Ježíš zapomněl? Přemáhal nemoci, démony, a dokonce i smrt, a nyní nemůže pomoci svým učedníkům? Je mu snad jedno, že jsou v takovém nebezpečí?

Znovu zavolali, ale odpovědi se nedočkali. Slyšeli jen hukot zuřivého větru. Člun už se začínal potápět. Bylo jim jasné, že hladové vlny je každou chvíli pohltí.

Najednou se zablesklo a oni uviděli Ježíše, jak leží na zádi a nerušeně spí. Užasli a zoufale zvolali: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Mk 4,38) Jak může klidně spát, když jim hrozí takové nebezpečí a bojují o život?

Ježíše jejich volání probudilo. Zahlédli ho ve světle blesku. Z jeho tváře vyzařoval nebeský klid, v jeho pohledu se zračila nesobecká láska a pochopení. Učedníci se k němu obrátili a z celé své duše volali: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ (Mt 8,25)

Taková prosba ještě nikdy nezazněla marně. Když se učedníci znovu chopili vesel, aby se naposledy pokusili o záchranu, Ježíš vstal. Kolem zuří bouře, vlny prudce narážejí do lodi. Ježíš stojí uprostřed svých učedníků a blesky osvěcují jeho tvář. Zvedá ruku, která už tolikrát lidem pomohla, a přikazuje rozbouřenému moři: „Zmlkni, utiš se!“ (Mk 4,39)

Bouře utichá. Vlny opadávají, mraky mizí a na obloze se objevují hvězdy. Člun pluje po klidné vodě. Ježíš se obrací k učedníkům a zarmouceně se ptá: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ (Mk 4,40)

Učedníci se nezmohli ani na slovo. Dokonce ani Petr se neodvážil vyjádřit, jakou bázeň cítil. Lodě, které Ježíše provázely, byly ve stejném nebezpečí jako učedníci. Lidé na nich byli vyděšení a zoufalí. Ježíšův příkaz všechno utišil. Zuřivá bouře přihnala čluny k sobě, takže všichni viděli zázrak na vlastní oči. Když se voda zklidnila, strach se rozplynul. Lidé si mezi sebou šeptali: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (Mk 4,41)

Když se Ježíš probudil a viděl bouři, zůstal naprosto klidný. V jeho slovech ani v jeho pohledu nebyl náznak strachu, protože žádný nepociťoval. Jeho klid však nevyplýval z vědomí, že má v rukou všechnu moc. Neodpočíval jako „Pán nebe, země i moře“. Této moci se vzdal. Vždyť řekl: „Sám od sebe nemohu dělat nic.“ (J 5,30) Spoléhal se na moc svého Otce. Ježíš byl pevně zakotven ve víře v Boží lásku a cele se odevzdal do Otcovy péče. Moc slov, která utišila bouři, byla mocí Boží.

Stejně jako se Ježíš vírou spoléhal na svého Otce, máme i my plně důvěřovat svému Spasiteli. Kdyby byli učedníci pevně věřili v Krista, mohli zůstat v klidu. Strach, kterému v nebezpečí propadli, odhalil jejich nevíru. V boji o záchranu na Ježíše úplně zapomněli. On jim však mohl pomoci jen tehdy, když se v zoufalství přestali spoléhat na vlastní síly a obrátili se k němu.

Tuto zkušenost často prožíváme i my. Když na nás útočí bouře pokušení, šlehají kolem nás blesky a valí se na nás vlny, pouštíme se do boje s bouří sami. Zapomínáme, že je tu někdo, kdo nám může pomoci. Spoléháme na vlastní síly, dokud tváří v tvář smrti neztratíme poslední naději. Teprve potom si vzpomeneme na Ježíše. Poprosíme-li jej o záchranu, vždy nás vyslyší. S lítostí v srdci sice kárá naši nedůvěru a přehnané sebevědomí, ale nikdy nám neodmítne potřebnou pomoc. Máme-li Spasitele ve svém srdci, nemusíme se bát na zemi ani na moři. Živá víra ve Vykupitele zklidní vody našeho života a vysvobodí nás z nebezpečí tak, jak je to pro nás nejlepší.

V zázračném utišení bouře se skrývá ještě další duchovní ponaučení. Životní zkušenost každého člověka potvrzuje pravdivost Písma: „Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit… Nemají pokoj svévolníci, praví můj Bůh.“ (Iz 57,20.21) Hřích nás připravil o pokoj. Dokud nezvítězíme nad svým „já“, nenajdeme klid. Síla vášní, které ovládají naše srdce, se nedá přemoci lidskou silou. V tomto případě jsme stejně bezmocní jako učedníci v zuřivé bouři. Avšak Ježíš, který utišil vlny Galilejského jezera, má slovo pokoje pro každého člověka. Nezáleží na tom, jak je bouře silná. Lidé, kteří se obrátí ke Kristu se slovy „Pane, zachraň nás,“ budou zachráněni. Jeho milost smiřuje člověka s Bohem a utišuje bouři lidských vášní. Jeho láska přináší člověku pokoj. „Utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on je pak dovedl do přístavu, jak si přáli.“ (Ž 107,29.30) „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ř 5,1) „Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky.“ (Iz 32,17)

 

Uzdravení posedlých

Časně zrána dorazil Spasitel se svým doprovodem ke břehu. Vycházející slunce se rozlévalo po krajině i po jezeře jako požehnání pokoje. Ještě než vystoupili z lodi, uvítal je výjev děsivější než noční bouře. Z úkrytu mezi hroby proti nim vyrazili dva posedlí muži, jako by je chtěli roztrhat na kusy. Visely na nich ještě zbytky řetězů, které přetrhli při útěku z vězení. Na těle měli krvácející rány od ostrých kamenů. Zpod dlouhých rozcuchaných vlasů zíraly vytřeštěné oči. Zdálo se, že démoni, kteří je ovládli, v nich potlačili všechno lidské. Vypadali spíš jako divoká zvířata než jako lidé.

Učedníci i všichni ostatní se vyděsili a dali se na útěk. Za chvíli si však uvědomili, že Ježíš s nimi není. Otočili se a dívali se po něm. Stál stále tam, kde ho zanechali. Kristus, který utišil bouři a již dříve se vítězně utkal se satanem, před démony neutekl. Když se k němu posedlí muži blížili, skřípali zuby a z úst jim vytékala pěna, zvedl ruku, kterou utišil vlny na jezeře, a muži nemohli jít dál. Zuřili, ale nemohli nic dělat, museli zůstat stát.

Ježíš mocně přikázal nečistým duchům, aby z nich vyšli. Jeho slova pronikla zatemnělou myslí nešťastných mužů. Matně si uvědomili, že vedle nich stojí někdo, kdo je může zbavit mučivých démonů. Padli ke Spasitelovým nohám a chtěli se mu poklonit. Když však otevřeli ústa, aby jej poprosili o slitování, promluvili z nich démoni a křičeli: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil.“ (L 8,28)

Ježíš se zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověď zněla: „‘Legie’, protože do něho vešlo mnoho zlých duchů.“ (L 8,30) Využili postižených mužů jako prostředníků a prosili Ježíše, aby je neposílal pryč ze země. Na nedalekém svahu se páslo velké stádo prasat. Démoni žádali, aby do nich směli vejít, a Ježíš svolil. Stádo se okamžitě splašilo. Řítilo se po příkrém horském srázu dolů a nemohlo se zastavit. Vrhlo se do jezera a utopilo se.

Posedlí se úplně změnili. Do jejich mysli proniklo světlo a vrátil se jim rozum. Satanem znetvořená podoba zmizela a na tvářích obou mužů byl vidět klid. Zkrvavené ruce se zklidnily a uzdravení radostně chválili Boha za své vysvobození.

Pasáci ze svahu viděli, co se stalo, a běželi to oznámit svým pánům i všem ostatním lidem. S hrůzou a úžasem se obyvatelé okolních měst a vesnic sešli kolem Ježíše. Oba posedlí muži byli postrachem celého kraje. Všichni, kdo procházeli kolem místa, kde se zdržovali, byli v nebezpečí. Posedlí muži s ďábelskou zuřivostí napadali každého. Nyní byli oblečení a chovali se rozumně. Seděli u Ježíšových nohou, poslouchali, co říká, a chválili jeho jméno, protože je uzdravil. Lidé, kteří to vše viděli, se však neradovali. Ztráta prasat pro ně znamenala víc než vysvobození těchto mužů ze satanova zajetí.

Škoda, která majitelům sviní vznikla, jim vlastně měla pomoci. Zabývali se jen světskými záležitostmi a duchovní věci je vůbec nezajímaly. Ježíš je chtěl vytrhnout z jejich sobecké lhostejnosti, aby mohli přijmout jeho milost. Lítost a rozhořčení nad pozemskou ztrátou jim však zaslepily oči, takže Spasitelovu milost nepoznali.

Lidé byli pověrčiví a projev nadpřirozené moci v nich vyvolal strach. Mysleli si, že kdyby u nich cizinec zůstal, mohlo by je postihnout další neštěstí. Báli se o svůj majetek a chtěli se Ježíše zbavit. Ti, kdo se s ním přeplavili na druhý břeh jezera, vyprávěli o všem, co se v noci stalo, o nebezpečné bouři i o tom, jak se vítr i voda utišily. Jejich slova však nenalezla žádnou odezvu. Lidé se s hrůzou hrnuli ke Spasiteli a žádali ho, aby od nich odešel. Ježíš jim vyhověl, vstoupil na loď a okamžitě vyplul na protější břeh.

Obyvatelé Gerasy měli před sebou živý důkaz Kristovy moci a lásky. Viděli muže, kterým Ježíš vrátil rozum. Tolik se však báli o svůj majetek, že Spasitel, který před jejich zraky přemohl knížete temnot, pro ně byl nevítaným hostem. Dar nebes od nich tedy odešel. My nemáme možnost odvrátit se od Krista v těle jako obyvatelé Gerasy. Mnozí lidé se však odmítají podřídit jeho slovu, protože být poslušný znamená i obětovat některý ze svých světských zájmů. Z obavy před hmotnou ztrátou odmítají jeho milost a odhánějí od sebe jeho Ducha.

Vyslání uzdravených

Uzdravení posedlí však k němu měli úplně jiný vztah. Chtěli být blízko svého vysvoboditele. V jeho přítomnosti se cítili bezpečni před démony, kteří je trýznili a připravili o lidskou důstojnost. Když se Ježíš chystal vstoupit do lodi, drželi se těsně u něho, poklekli před ním a prosili ho, aby směli být s ním a mohli mu stále naslouchat. Ježíš jim však přikázal, aby šli domů a vyprávěli, jak veliké věci pro ně Bůh vykonal.

Jejich posláním bylo jít do svých pohanských domovů a zvěstovat požehnání, které od Ježíše přijali. Těžko se se Spasitelem loučili. Mezi pohanskými krajany je jistě čekaly veliké nesnáze. Dlouho byli vyřazeni z jejich společnosti a zdálo se, že pro dílo, které jim Ježíš určil, nemají žádné předpoklady. Jakmile však Spasitel vyslovil, co od nich žádá, ochotně poslechli. Vyprávěli o Ježíši nejen ve svých domovech a v sousedství, ale chodili po celém Desetiměstí a všude svědčili o jeho záchranné moci a líčili, jak je zbavil démonů. Díky svému působení mohli přijmout ještě větší požehnání, než kdyby byli jen pro svůj vlastní užitek zůstali s Ježíšem. Šířením dobré zprávy o spasení se člověk přibližuje ke Spasiteli.

Dva uzdravení posedlí byli prvními misionáři, které Ježíš vyslal zvěstovat evangelium do Desetiměstí. Jen chvíli měli možnost seznámit se s Kristovým učením. Nikdy neslyšeli žádné jeho kázání. Nemohli učit lidi tak jako učedníci, kteří byli s Kristem každý den. Sami však byli živým důkazem toho, že Ježíš je Mesiáš. Mohli svědčit o tom, co poznali, co sami viděli a slyšeli, o tom jak sami na sobě pocítili jeho moc. To může činit každý, koho se dotkla Boží milost. Ježíšův milovaný učedník Jan napsal: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života… Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám.“ (1 J 1,1-3) Jako Kristovi svědkové máme mluvit o tom, co jsme poznali, co jsme viděli, slyšeli a o čem jsme se přesvědčili. Pokud krok za krokem následujeme Krista, budeme mít co říci o cestě, kterou nás vede. Můžeme svědčit o pravdivosti jeho zaslíbení. Můžeme lidem vyprávět o Kristově milosti, kterou jsme ve svém životě poznali. Právě takové svědectví svět potřebuje pro svou záchranu a k takovému svědectví nás Pán povolává.

Lidé z Gerasy Krista nepřijali. On je však ani přesto neponechal v temnotě, kterou si sami zvolili. Když ho prosili, aby od nich odešel, nevěděli nic o jeho učení. Neuvědomovali si, co odmítají. Proto k nim znovu poslal světlo prostřednictvím lidí, kterým byli ochotni naslouchat.

 

Vláda zla a Ježíšova moc

Zničením stáda vepřů chtěl satan odvrátit lidi od Spasitele a zabránit šíření evangelia v Desetiměstí. Tato událost však celým krajem velmi silně pohnula a obrátila pozornost k Ježíši. Spasitel sice odešel, ale lidé, které uzdravil, tam zůstali jako živý důkaz jeho moci. Muži, kteří byli nástrojem knížete temnot, se stali posly Božího Syna a přinášeli svým krajanům světlo. Všichni, kdo slyšeli onu obdivuhodnou zvěst, se velmi divili. Evangelium mělo v celém kraji otevřené dveře. Když se Ježíš do Desetiměstí vrátil, lidé se k němu seběhli a tři dny poslouchali jeho zvěst o spasení. Přišli k němu nejen obyvatelé jednoho města, ale i tisíce lidí z okolí. Spasitel má moc i nad démony a zlo obrací v dobro.

Setkání s posedlými v Gerase bylo pro učedníky poučením. Svědčilo o tom, jak hluboko chce satan stáhnout celé lidstvo, a ukazovalo také na poslání Krista jako vysvoboditele. Ubozí muži byli pod úplnou vládou démonů, bydleli v hrobech a stali se otroky svých nespoutaných vášní a zvrhlých žádostí. Jejich příklad ukazuje, kam až by se lidstvo pod vládou satana dostalo. Satan působí na člověka bez přestání. Snaží se upoutat jeho smysly, ovládnout jeho myšlení, svádí ho k násilí a zločinu. Oslabuje tělo, zatemňuje rozum a ničí duši. Vždy, když člověk odmítá Spasitelovo pozvání, podrobuje se satanovi. V dnešní době se tak chová mnoho lidí ať už doma, v zaměstnání nebo dokonce i v církvi. Proto je na světě tolik násilí a zločinů. Mravní temnota zahaluje lidská obydlí jako příkrov smrti. Satan vymýšlí stále důmyslnější pokušení a svádí lidi k čím dál většímu zlu, dokud je úplně neponíží a nezničí. Jedinou obranou proti jeho moci je život s Ježíšem. Satan byl lidem i andělům odhalen jako nepřítel a vrah člověka, Kristus naopak jako přítel lidí a jejich vysvoboditel. Spasitel rozvíjí v lidech vše, co je zušlechťuje a pozvedá. K Boží slávě vzdělává člověka tělesně, duševně i duchovně. „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2 Tm 1,7) Povolal nás, abychom „měli účast na slávě“ – povaze – „našeho Pána Ježíše Krista“ (2 Te 2,14). Povolal nás, abychom „přijali podobu jeho Syna“ (Ř 8,29).

Kristova moc mění i dnes lidi, kteří se stali satanovými nástroji, v posly spravedlnosti. Boží Syn je vysílá, aby zvěstovali, „jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19).