36. Dotek důvěry

Když se Ježíš vrátil z Gerasy na západní břeh, očekával jej tam velký zástup lidí a všichni ho s radostí vítali. Nějaký čas s nimi zůstal, učil je a uzdravoval a potom se odebral do domu Léviho Matouše, kde se zúčastnil hostiny s publikány. Právě tam ho vyhledal představený synagogy Jairos.

Židovský starší byl v zoufalé situaci. Přišel za Ježíšem, vrhl se mu k nohám a zvolal: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ (Mk 5,23)

Ježíš se okamžitě odebral do jeho domu. Učedníci viděli již mnoho Ježíšových milosrdných skutků, ale překvapilo je, že chce vyhovět prosbě nadutého rabína. Šli za ním spolu s dalšími lidmi, kteří byli zvědaví a plní očekávání.

Dům představeného synagogy nebyl daleko, ale na Ježíše se ze všech stran tlačil zástup lidí, takže postupoval velmi pomalu. Starostlivý otec při každém zdržení znervózněl. Ježíši však bylo líto lidu, a proto se tu a tam zastavil, aby pomohl trpícímu nebo potěšil zarmouceného.

Ještě než dorazili k domu, prodral se k Jairovi služebník se zprávou, že jeho dcera je už mrtvá a že je zbytečné Mistra dále obtěžovat. Ježíš to zaslechl a řekl: „Neboj se, jen věř a bude zachráněna.“ (L 8,50)

Jairos se přimkl ke Spasiteli a společně spěchali k dívce. V celém domě už se rozléhal zvuk fléten a nářek najatých oplakávačů. Přítomnost davu a nesmírný hluk Ježíše rušily. Pokusil se je utišit.

Řekl: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ (Mk 5,38) Slova cizince přítomné pobouřila. Vysmáli se mu. Viděli přece, že je dítě mrtvé. Ježíš je požádal, aby odešli. Potom se spolu s rodiči dítěte a třemi učedníky, Petrem, Jakubem a Janem, odebral do pokoje k mrtvé dívce.

Přistoupil k lůžku, vzal dítě za ruku a tiše promluvil v jazyce, který dobře znalo: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ (Mk 5,41)

Bezvládné tělo se náhle zachvělo a znovu se v něm rozproudil život. Na ústech se objevil úsměv. Oči se doširoka otevřely, jako by se dívka právě probrala ze spánku. Udiveně hleděla na všechny přítomné. Vstala, rodiče ji objali a rozplakali se radostí.

 

Setkání s nemocnou ženou

Cestou do Jairova domu se Ježíš setkal s ubohou ženou, která byla již dvanáct let nemocná. Nemoc jí velmi ztěžovala život. Všechno, co měla, vynaložila na léky a návštěvy lékařů. Ti však prohlásili její nemoc za nevyléčitelnou. Když se doslechla o Ježíšově uzdravování, svitla jí nová naděje. Byla přesvědčena, že kdyby k němu mohla jen přijít, byla by uzdravena. Zesláblá nemocí a bolestí přišla ke břehu, kde Ježíš učil. Pokoušela se prodrat davem, ale marně. Znovu se za ním vydala, když vyšel z domu Léviho Matouše, ale stále se k němu nemohla dostat. Začínala propadat zoufalství. Najednou si všimla, že Ježíš prochází zástupem a blíží se k místu, kde stála.

Byla to jedinečná příležitost. Dostala se do blízkosti velkého Lékaře. V zástupu byl však takový zmatek, že s ním nemohla hovořit. Vždyť sotva zahlédla jeho postavu. Dostala strach, že přijde o poslední naději na uzdravení. Protlačila se dopředu a řekla si: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ (Mk 5,28) Když procházel kolem ní, natáhla ruku a podařilo se jí dotknout se alespoň okraje jeho šatu. Okamžitě poznala, že byla uzdravena. Všechnu svoji víru vložila do onoho jediného dotyku a bolest i slabost okamžitě ustoupily. Ženě se vrátila síla a zdraví. S vděčností v srdci chtěla odejít, ale Ježíš se náhle zastavil a celý zástup s ním. Obrátil se, rozhlédl se kolem sebe a přerušil hluk davu otázkou: „Kdo se mne to dotkl?“ (L 8,45) Lidé byli jeho dotazem překvapeni. Nerozuměli mu. Vždyť dav se na něho tlačil ze všech stran a každou chvíli do něho někdo strčil.

Petr, vždy pohotový k slovu, řekl: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‘Kdo se mne to dotkl?’“ (Mk 5,31) Ježíš odpověděl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.“ (L 8,46) Spasitel rozeznal dotek víry od náhodných dotyků neopatrného davu. Takovou víru nemohl nechat bez povšimnutí. Chtěl ubohou ženu potěšit slovy, která by se pro ni stala zdrojem radosti a byla požehnáním pro všechny jeho následovníky do konce času.

Ježíš se díval na ženu a trval na tom, že chce vědět, kdo se ho dotkl. Když žena viděla, že se jí dotyk nepodaří utajit, přišla, celá se chvěla, a vrhla se mu k nohám. Se slzami vděčnosti v očích vyprávěla o svém utrpení i o tom, jak byla uzdravena. Ježíš jí s láskou řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ (L 8,48) Nenechal žádný prostor pro vznik pověry, že pouhým dotykem jeho oděvu se někdo může uzdravit. Ženu uzdravila víra v jeho božskou moc, a ne vnější dotyk.

 

Uzdravující moc

Překvapený zástup se tísnil kolem Ježíše, ale jeho životodárnou moc si vůbec neuvědomoval. Trpící žena, která se ho s vírou v uzdravení dotkla, však tuto moc pocítila. Podobně je tomu i v duchovních věcech. Nezúčastněné hovory o náboženství, modlitby bez vnitřní touhy po naplnění a bez živé víry nemají žádný význam. Formální víra v Krista, která ho uznává pouze jako Spasitele světa, nikdy nemůže člověka uzdravit. Víra, která vede ke spasení, není pouhým souhlasem rozumu s pravdou. Ten, kdo chce dosáhnout plného poznání dříve, než uvěří, nemůže obdržet Boží požehnání. Nestačí věřit zprávám o Kristu, musíme věřit v Krista. Pomoci nám může jedině víra v Krista jako osobního Spasitele, víra, kterou si přivlastníme jeho zásluhy. Mnozí si myslí, že víra je názor. Spasitelná víra je rozhodnutí, jímž se lidé, kteří přijímají Krista, smluvně spojují s Bohem. Pravá víra je život a dodává sílu. Je to naprostá důvěra, která přináší člověku vítězství.

Když Ježíš uzdravil nemocnou ženu, chtěl, aby přijaté požehnání potvrdila vyznáním. Dary, které evangelium nabízí, nemáme získávat pokradmu ani se z nich radovat v tajnosti. Pán nás vyzývá, abychom svědčili o jeho dobrotě: „Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!“ (Iz 43,12)

Povolává nás, abychom vyznávali jeho věrnost, a tím zjevovali světu Krista. Máme svědčit o jeho milosti, kterou zvěstovali Boží poslové v dávných dobách. Nejúčinnějším svědectvím je pak naše osobní zkušenost. Božími svědky se stáváme tehdy, když se na nás projevuje působení Boží moci. Každý člověk žije jiný život a prožívá jiné zkušenosti než ostatní. Bůh si přeje, aby chvála, kterou mu vzdáváme, vyvěrala z našich srdcí. Osobní projev vděčnosti za jeho milost spolu s křesťanským životem má obrovský význam pro záchranu dalších lidí.

Když za Ježíšem přišlo deset malomocných a prosili ho o uzdravení, přikázal jim, aby se šli ukázat knězi. Cestou je zbavil nemoci, ale jen jeden z nich se vrátil a poděkoval. Ostatní odešli a na Ježíše, který je uzdravil, úplně zapomněli. Kolik lidí se dnes chová naprosto stejně! Bůh se bez přestání stará o dobro lidstva. Stále mu žehná svými dary. Uzdravuje nemocné. Vysvobozuje nás z nebezpečí, která nevidíme. Sesílá k nám nebeské anděly, aby nás chránili před neštěstím, před morem, „jenž se plíží temnotami,“ před nákazou, „jež šíří zhoubu za poledne“ (Ž 91,6). Lidská srdce však zůstávají nedotčena. Bůh vydal všechny nebeské poklady pro jejich záchranu, a lidé jsou k jeho nekonečné lásce lhostejní. Nevděčně zavírají svá srdce před Boží milostí. Jsou jako „jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro“. Přebývají „ve vyprahlém kraji, v poušti“ (Jr 17,6).

Každý z nás by pro své vlastní dobro měl mít všechny Boží dary stále na paměti. To ho posílí ve víře a bude schopen přijmout ještě více požehnání. I nejmenší požehnání, které nám Pán udělí, je pro nás větším povzbuzením než všechny zprávy o víře a zkušenostech druhých.

Člověk, který spoléhá na Boží milost, je jako zavlažovaná zahrada. Prospívá na těle i na duchu. Jeho světlo září v temnotě a zjevuje se na něm Boží sláva. Nezapomínejme tedy na Hospodinovu laskavost a na jeho nekonečné milosrdenství. Postavme, stejně jako Izraelci, kameny svědectví a napišme na ně, co vše pro nás Bůh vykonal. Připomínejme si, jak se o nás po celý život staral a vzdejme mu díky. „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. Svoje sliby Hospodinu splním před veškerým jeho lidem.“ (Ž 116,12-14)