37. Vyslání učedníků

Apoštolové patřili do Ježíšovy rodiny a doprovázeli ho na jeho cestách po Galileji. Snášeli s ním všechny útrapy a těžkosti, které život přinášel. Putovali s Božím Synem, poslouchali jeho kázání a rozmlouvali s ním. Ježíš je každý den učil, jak mají pracovat pro povznesení lidstva, a oni jeho rady přijímali. Když sloužil velkým zástupům, které se kolem něho shromažďovaly, byli učedníci s ním a ochotně mu pomáhali. Řadili příchozí, přiváděli k němu trpící a starali se o to, aby se všichni cítili dobře. Věnovali se posluchačům, které Ježíšova slova zaujala, vysvětlovali jim Písmo a všemožně se snažili pomoci jejich duchovnímu rozvoji. Zvěstovali lidem to, co se sami naučili od Ježíše, a každý den získávali cenné zkušenosti. Museli se však také naučit pracovat samostatně. Stále ještě potřebovali Ježíšovy rady, trpělivost a lásku. Proto je vyslal jako své zástupce v době, kdy s nimi osobně byl a mohl je upozorňovat na jejich omyly, radit jim a usměrňovat je.

Učedníci byli často zmateni učením kněží a farizeů. Když byl Ježíš s nimi, předkládali mu všechny své těžkosti. On jim pak vysvětloval Písmo a srovnával je s tradicí. Posiloval jejich důvěru v Boží slovo a do značné míry je zbavoval strachu z rabínů a osvobozoval je od závislosti na tradici. Příklad Spasitelova života měl pro výchovu a vzdělání učedníků mnohem větší význam než pouhé věroučné pokyny. Když už potom nebyl mezi nimi, připomínali si každý jeho pohled, každé jeho slovo i tón jeho hlasu. Ve sporech s nepřáteli evangelia často opakovali jeho výroky a radovali se z toho, jak na lidi působí.

Ježíš si k sobě zavolal svých dvanáct učedníků a po dvou je posílal do měst a vesnic. Nikdo z nich neměl jít sám, šel vždy bratr s bratrem, přítel s přítelem. Mohli si pomáhat, doplňovat se, vzájemně se povzbuzovat, radit se a společně se modlit. Silnější mohl podporovat slabšího. Podobně potom Spasitel vyslal i dalších sedmdesát učedníků. Chtěl, aby jeho poslové pracovali společně. I v dnešní době by bylo dílo evangelia mnohem úspěšnější, kdybychom se důsledně drželi tohoto vzoru.

Učedníci hlásali stejné poselství jako Jan Křtitel i jako sám Kristus: „Přiblížilo se království nebeské.“ Neměli se přít s lidmi o tom, zda Ježíš Nazaretský je či není Mesiáš, ale v jeho jménu měli konat tytéž skutky milosrdenství, jaké konal on. Přikázal jim: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)

Ježíš během své služby na zemi věnoval více času uzdravování nemocných než kázání. Zázraky potvrzoval pravdivost svých slov, že nepřišel zahubit, ale zachránit. Předcházela jej jeho spravedlnost a za sebou měl Boží slávu. Dříve než někam přišel, donesly se tam zprávy o jeho milosrdenství. Ve všech místech, která navštívil, se lidé, nad nimiž se smiloval, radovali ze zdraví a navrácené síly. Kolem nich se shromažďovaly davy. Chtěly z jejich úst slyšet, co Pán vykonal. Jeho hlas byl často prvním zvukem, který uzdravení slyšeli, jeho jméno prvním slovem, které vyslovili a jeho tvář tím prvním, co viděli. Proč by jej neměli mít rádi? Proč by mu neměli vzdávat chválu? Ježíš procházel vesnicemi a městy jako živá voda, všude rozdával život a radost.

Kristovi následovníci mají pracovat jako on. Máme sytit hladové, oblékat nahé, potěšovat zarmoucené a trpící, pomáhat zoufalým a dodávat jim naději. Potom se i na nás naplní zaslíbení: „Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.“ (Iz 58,8) Kristova láska, která se projevuje nesobeckou službou, působí na zločince účinněji než meč nebo soudní dvůr. Tyto prostředky jsou sice nutné, aby zastrašily lidi, kteří přestupují zákon, ale láskyplný misionář může dokázat víc. Pod tíhou výtek se člověk často zatvrdí, Kristova láska jej však obměkčí. Misionář může lidem pomoci nejen od tělesných neduhů, ale může hříšníka přivést k velkému Lékaři, který dokáže očistit jeho duši od malomocenství hříchu. Boží hlas má prostřednictvím Božích služebníků pronikat k nemocným, nešťastným i k těm, které ovládají zlí duchové. Bůh jim tak chce dát útěchu, jakou svět nezná.

Na své první misijní cestě měli jít učedníci nejprve „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Mt 10,6). Kdyby byli hned od počátku hlásali evangelium pohanům a Samařanům, připravili by se o možnost působit na Židy. Dotkli by se jejich předsudků, dostali by se do sporu s farizeji, a to by je hned na počátku odradilo od další práce. Dokonce i apoštolové jen těžko chápali, že evangelium má být zvěstováno všem národům. Dokud tuto skutečnost sami plně nepochopili, nebyli připraveni na práci mezi pohany. Kdyby Židé byli přijali evangelium, Bůh by je byl poslal jako své zástupce k pohanům. Proto měli slyšet jeho zvěst jako první.

Všude, kde Kristus působil, si lidé uvědomili, co skutečně potřebují. Hladověli a žíznili po pravdě. Nadešel čas, aby se seznámili s poselstvím o Kristově lásce. Učedníci k nim měli přicházet jako Ježíšovi zástupci. Věřící je měli přijímat jako Bohem vyvolené učitele a po Spasitelově odchodu jako své duchovní vůdce.

Učedníci se měli nejprve vydat jen do míst, kde už před nimi působil Ježíš a kde získal nějaké přátele. Na cestu se nemuseli nijak zvlášť připravovat. Neměli si brát nic, co by je rozptylovalo a odvádělo od svěřeného díla, nic co by pobuřovalo lidi a bránilo další práci. Neměli se oblékat jako náboženští učitelé a ani jinak se zevnějškem odlišovat od obyčejných venkovanů. Neměli chodit do synagog a svolávat lidi k veřejným bohoslužbám, měli se zaměřit na práci po domech. Neměli ztrácet čas zbytečnými pozdravy či vybavováním. Všude však směli přijmout pohostinství lidí, kteří je vítali tak srdečně, jako by vítali samého Krista. Do každého domu měli vstupovat se slovy: „Pokoj tomuto domu!“ (L 10,5) Jejich modlitby, chvalozpěvy a studium Písma v rodinném kruhu pak skutečně přinášely do domu pokoj a požehnání.

Učedníci měli zvěstovat pravdu a připravovat cestu svému Pánu. Poselství, které přinášeli, bylo slovem věčného života. Jeho přijetím či odmítnutím rozhodovali lidé o svém osudu. Důležitost zvěsti podtrhl Ježíš slovy: „A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu.“ (Mt 10,14.15)

 

Obtíže následovníků

Spasitel se zahleděl do budoucnosti. Vidí, jak budou učedníci po jeho smrti vydávat světu svědectví v daleko širším rozsahu. Prorockým zrakem sleduje práci svých služebníků všech dob až do svého druhého příchodu. Odhaluje svým následovníkům boje, kterými budou muset projít, zjevuje jim podstatu i plán celého zápasu. Upozorňuje je na nebezpečí, kterým budou muset čelit, i na nutnost sebezapření. Chce, aby vše dobře zvážili a nenechali se zaskočit nepřítelem. Nebudou bojovat proti tělu, ale „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). Utkají se s nadpřirozenými silami, ale mají jistou i nadpřirozenou pomoc. Pomoc armády všech nebeských bytostí. Duch svatý, zástupce Vůdce Hospodinova vojska, sestoupí na zem a ujme se velení. Nezáleží na tom, kolika hříchů a omylů jsme se dopustili ani jaké máme chyby. Boží milost je určena všem, kdo ji s lítostí v srdci hledají. Všemohoucí Bůh pomáhá každému, kdo mu důvěřuje.

Ježíš řekl: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10,16) Kristus nikdy nezamlčoval pravdu. Vždy však mluvil s láskou. Ve styku s lidmi byl velmi ohleduplný, uvážlivý a pozorný. Nikdy se neprojevoval hrubě, nemluvil zbytečně přísně a nezraňoval citlivé lidi. Neodsuzoval lidskou slabost. Neohroženě napadal pokrytectví, nevěru a nepravost. Činil to však s nesmírnou lítostí. Plakal nad svým milovaným městem Jeruzalémem, které jej odmítlo přijmout jako cestu, pravdu a život. Zavrhli Spasitele, který je miloval tak, že mu lítost zlomila srdce. Cenil si každého člověka. Vyzařovala z něho nebeská důstojnost, a přesto se s láskou skláněl ke každému členu Boží rodiny. V každém člověku viděl padlou bytost, kterou přišel zachránit.

Kristovi služebníci nemají jednat na základě vlastního popudu. Potřebují být v úzkém spojení s Bohem, jinak se nechají unést hněvem, dají volný průchod svému „já“ a řeknou mnoho nevhodných slov. Jejich projev pak bude něčím úplně jiným než rosou či tichým deštěm, který svlažuje vadnoucí rostliny. Budou dělat přesně to, co chce satan, vždyť to jsou jeho způsoby. V hněvu a obviňování se projevuje jeho duch. Boží služebníci však mají představovat Boha. Bůh si přeje, aby používali jen nebeskou měnu, pravdu, která nese jeho podobu. Zlo mají přemáhat Kristovou mocí. Jejich síla je v Kristově slávě. Stále mají mít na paměti jeho lásku. Potom mohou hlásat evangelium s nebeským taktem a vlídností. Pokud se vždy ovládnou, bude jejich jednání svědčit o pravdě daleko působivěji než ten nejpádnější důkaz.

Věřící, kteří se dostávají do sporu s nepřáteli pravdy, se nestřetávají jen s lidmi, ale se satanem a jeho služebníky. Měli by mít stále na zřeteli Spasitelova slova: „Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky.“ (L 10,3) Měli by se cele spolehnout na Boží lásku a zachovat klid, i když je lidé budou tupit a urážet. Pán je vyzbrojí. Duch svatý na ně bude působit svým vlivem, aby obstáli.

Dále Ježíš učedníkům radil: „Mějte se na pozoru před lidmi.“ (Mt 10,17) Neměli slepě důvěřovat lidem, kteří neznají Boha, a svěřovat jim všechny své úmysly. Satan by toho mohl využít. Lidské myšlení je často v rozporu s Božími plány. Lidé, kteří budují Hospodinův chrám, jej mají stavět podle Božího vzoru zjeveného na hoře. Když se Boží služebníci řídí radami lidí, kteří se nenechávají vést Duchem svatým, znevažují Boha a zrazují evangelium. Světská moudrost je před Bohem bláznovstvím. Člověka, který se na ni spoléhá, zavede na scestí.

„Vás budou vydávat soudům…, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.“ (Mt 10,17.18) Pronásledování pomůže šíření světla. Kristovi služebníci budou vyslýcháni před mocnými tohoto světa, kteří by se jinak s pravdou evangelia neměli možnost seznámit. Pravda jim byla předána ve zkreslené podobě. Donesla se k nim lživá obvinění proti víře Kristových učedníků. Její skutečnou podstatu mohou často poznat jen ze svědectví lidí, kteří jsou pro své přesvědčení souzeni. Obžalovaní musí při výslechu odpovídat na otázky a soudcové musí jejich výpovědi vyslechnout. Bůh v těchto krajních situacích udílí svým služebníkům zvláštní požehnání, aby mohli obstát. Ježíš říká: „V tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ (Mt 10,19) Boží Duch působí na mysl Božích služebníků, a ti představují pravdu v jejím skutečném světle a moci. Nepřátelé pravdy budou učedníky dál obviňovat a pronásledovat. Boží děti však mají i v utrpení, a dokonce i pod hrozbou smrti, projevovat trpělivost a pokoru svého božského Vzoru. Rozdíl mezi satanovými služebníky a Kristovými následovníky tak bude ještě patrnější. Spasitel bude vyvýšen před vládci i lidem.

Bůh dal učedníkům odvahu a statečnost mučedníků až ve chvíli, kdy ji opravdu potřebovali. Potom se naplnilo Spasitelovo zaslíbení. Když Petr a Jan svědčili před veleradou, lidé „žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem“ (Sk 4,13). O Štěpánovi je napsáno: „Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.“ Lidé nebyli „schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil“ (Sk 6,15.10). I Pavel píše o svém výslechu na císařském dvoře: „Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili… Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy.“ (2 Tm 4,16.17)

Kristovi služebníci si neměli připravovat projevy, které by jednou při výslechu přednesli. Měli každý den zkoumat vzácné pravdy Božího slova a na modlitbách posilovat svoji víru. Duch svatý jim pak před soudem připomene právě to, co je třeba říci.

Každodenní upřímná snaha poznat Boha a Ježíše Krista člověka posiluje a povznáší. Znalosti získané usilovným studiem Písma se mu vybaví v pravý čas. Lidé, kteří jsou k poznání Kristových slov lhostejní a nikdy v těžkostech nevyzkoušeli moc jeho milosti, nemohou očekávat, že jim Duch svatý Kristova slova připomene. Měli Bohu denně z celého srdce sloužit a potom se na něho spolehnout.

Kristus věděl, že nenávist k evangeliu bude tak veliká, že nebude brát ohled ani na nejtěsnější pozemské svazky. Učedníky zradí i jejich vlastní rodiny a vydají je na smrt. Ježíš jim řekl: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13,13) Přikázal jim však, aby se pronásledování zbytečně nevystavovali. On sám často odešel z jednoho místa na druhé, aby unikl těm, kdo mu usilovali o život. Když jej lidé v Nazaretu – jeho vlastní krajané – odmítli a chtěli zabít, odešel do Kafarnaum. Tam lidé žasli nad jeho učením, „poněvadž jeho slovo mělo moc“ (L 4, 32). Ani Ježíšovi učedníci neměli v pronásledování ztrácet odvahu. Měli si najít místo, kde by mohli v klidu dále pracovat pro záchranu lidí.

Služebník není větší nad svého pána. Kníže nebes byl nazván Belzebubem a o učednících budou lidé mluvit také tak. Kristovi následovníci se však za všech okolností mají hlásit ke svým zásadám. Zapírání by mělo být vždy pod jejich důstojnost. Nemohou mlčet, stát stranou a s vyznáním pravdy čekat až na chvíli, kdy si budou jisti bezpečím. Jsou vysláni jako strážci, aby varovali lidi před nebezpečím, které jim hrozí. Kristovu pravdu je třeba otevřeně a upřímně předávat všem. Ježíš řekl: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech.“ (Mt 10,27)

Ježíšovi nikdy nešlo o pokoj za každou cenu. Miloval všechny lidi, ale nikdy nebyl shovívavý k jejich hříchům. Byl jejich přítelem a nedokázal mlčet, když viděl, že jdou po cestě, která vede do záhuby. Vždyť je vykoupil svou vlastní krví. Usiloval o to, aby byl člověk upřímný sám k sobě a žil v souladu se svým vyšším a věčným zájmem. Kristovi učedníci jsou povoláni k témuž dílu. Měli by dávat pozor, aby ve snaze zabránit sporu neustoupili od pravdy. Mají sice usilovat „o to, co slouží pokoji“ (Ř 14,19), ale skutečného pokoje nelze dosáhnout obětováním zásad. Kdo chce zůstat věrný zásadám, narazí na odpor. Křesťanství je duchovní záležitostí a je vždy terčem útoku pro ty, kdo žijí v neposlušnosti. Ježíš však nabádá své učedníky: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ (Mt 10,28) Člověk, který je věrný Bohu, se nemusí bát žádné lidské moci ani nepřátelství satana. V Kristu má jistotu věčného života. Zbývá mu už jen dbát na to, aby se neodchýlil od pravdy a nezklamal důvěru, kterou jej Bůh poctil.

Satan se snaží vyvolat v lidech pochybnosti. Chce, aby se na Boha dívali jako na tvrdého soudce. Pokouší je k hříchu a potom jim našeptává, že jsou příliš špatní na to, aby mohli přijít k nebeskému Otci a vzbudit jeho soucit. Pán to všechno ví. Ježíš ujišťuje své učedníky o tom, že Bůh je má rád a zná všechny jejich potřeby i slabosti. Nebeskému Otci neunikne žádná naše bolest, vzdech či zármutek.

Bible nepředstavuje Boha na výsostech jako nečinného, mlčícího a osamělého vládce. Naopak, čteme, že je obklopen nesčetnými zástupy svatých bytostí, které ochotně plní jeho vůli. Bůh je v živém, pro nás však neviditelném, spojení s každou částí svého panství. Jeho zájem a zájem celého nebe se ale soustřeďuje především na nepatrný svět nás lidí, za které dal svého jediného Syna.

Bůh shlíží ze svého trůnu a vyslýchá volání utlačovaných. Na všechny upřímné modlitby odpovídá: „Zde jsem.“ Povzbuzuje nešťastné a pozvedá ponížené. Dotýká se ho každé naše trápení. V každém pokušení a v každém soužení nám posílá na pomoc svého anděla.

Ani vrabec nespadne na zem bez jeho vědomí. Satan nenávidí Boha, a proto nenávidí každého, koho má Spasitel ve své péči. Snaží se zničit Boží dílo a s potěšením ničí i němou tvář. Jen díky Boží ochraně nám ještě ptáci zpívají pro radost. Bůh nezapomíná ani na vrabce. „Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Mt 10,31)

Dále Ježíš říká: Vyznáte-li mne před lidmi, i já vás vyznám před Bohem a svatými anděly. Budete na zemi mými svědky a budete zvěstovat moji milost pro záchranu světa. Já budu vaším zástupcem v nebi. Otec nebude hledět na vaši zvrácenou hříšnou povahu, uvidí, že máte na sobě roucho mé dokonalosti. Já vám přináším požehnání nebes. Každý, kdo mě vyznává tím, že se obětuje pro záchranu ztracených, bude mít podíl na slávě a radosti vykoupených.

Člověk, který chce vyznávat Krista, ho musí mít ve svém srdci. Nemůže se dělit s druhými o něco, co sám nemá. Učedníci mohli zasvěceně mluvit o otázkách víry a opakovat Kristova slova, pokud by však neměli jeho pokoru a lásku, nebylo by to pravé vyznání. Duch, který je opakem Kristova Ducha, by bez ohledu na vyřčená slova Krista popíral.

Lidé mohou Krista zapírat pomluvami, nerozumnými, nepravdivými a nevlídnými slovy. Mohou ho zapírat i tím, že nechtějí nést břemena, která život přináší, nebo si libují v hříšných zábavách. Zrazují jej i tím, že se přizpůsobují světu, chovají se nezdvořile, příliš si zakládají na vlastních názorech a vlastní spravedlnosti, rádi pochybují, dělají si zbytečné starosti a zůstávají v temnotě. Tím vším dokazují, že nemají Krista ve svém srdci. Ježíš říká: „Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,33)

Spasitel varoval své učedníky, aby si nemysleli, že nad nepřátelstvím světa vůči evangeliu zvítězí a že odpor po nějaké době pomine. Řekl: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10, 34) Vznik sporu není důsledkem působení evangelia, ale odporu proti němu. Ze všeho nejhůře člověk snáší neshody v rodině a odcizení nejbližších přátel. Ježíš však prohlásil: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37.38)

Pro Kristovy služebníky je svěřené poslání velikou poctou i svatou povinností. Ježíš jim řekl: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ (Mt 10, 40) Každá laskavost, kterou lidé v Ježíšově jménu prokážou jeho učedníkům, bude odměněna. Stejnou láskou a péčí zahrnuje i nejslabší a nejponíženější z Boží rodiny: „A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných,“ kteří jsou ve své víře a poznání Krista jako děti, „protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,42)

Tím Spasitel zakončil svoji řeč. A dvanáct vyvolených učedníků vyšlo v jeho jménu a v jeho stopách oznámit chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, propustit zdeptané na svobodu a vyhlásit léto milosti Hospodinovy (viz L 4,18.19).