38. Návrat učedníků

Po návratu z misijní cesty se apoštolové „shromáždili k Ježíši a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: ‘Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!’ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.“ (Mk 6,30.31)

Učedníci přišli k Ježíši a všechno mu řekli. Jejich důvěrný vztah jim dovolil podělit se s ním o příjemné i nepříjemné zážitky, o radost z dosažených úspěchů, ale i o zármutek z neúspěchu. Svěřovali se mu i se svými omyly a slabostmi. Na počátku své apoštolské činnosti se dopouštěli chyb, a když Ježíši vše otevřeně vylíčili, viděl, že se potřebují ještě mnohému naučit. Všiml si také, že jsou velmi unavení a musí si odpočinout.

V místě, kde právě byli, však neměli ani chvíli klidu. „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst.“ (Mk 6,31) Ke Kristu proudily zástupy lidí. Chtěli být uzdraveni a slyšet jeho slovo. Pochopili, že Kristus je zdrojem požehnání a táhlo je to k němu. Mnoho nemocných, kteří se tísnili kolem Ježíše a čekali na uzdravení, jej přijalo za svého Spasitele. Jiní, kteří se ho před farizeji báli vyznat, se obrátili při seslání Ducha svatého. Před rozhněvanými kněžími a vládci jej potom uznali za Božího Syna.

Nyní však chtěl Ježíš odejít do ústraní, aby mohl být se svými učedníky sám. Měl jim mnoho co říci. Při své práci prošli nejednou zkouškou a bojem, naráželi na odpor z různých stran. Dříve se o všem radili s Kristem, nyní však byli nějakou dobu sami a někdy opravdu nevěděli, co mají dělat. Ve své práci našli mnoho povzbuzení, protože Kristus je vyzbrojil svým Duchem. Vírou v Ježíše vykonali mnoho zázraků. Nyní se však potřebovali posilnit chlebem života. Odebrali se proto na osamělé místo, aby si mohli s Ježíšem v klidu pohovořit a načerpat poučení pro další práci.

„Řekl jim: ‘Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!’“ (Mk 6,31) Kristus má pro všechny své služebníky pochopení, cítí s nimi a má je rád. Chtěl učedníkům ukázat, že Bůh nevyžaduje oběti, ale milosrdenství. Celou svou duši vložili do práce pro dobro lidí a byli duševně i tělesně vyčerpaní. Museli si odpočinout.

Když učedníci viděli zdárný výsledek své práce, hrozilo jim nebezpečí, že si budou přivlastňovat zásluhy a zmocní se jich duchovní pýcha. Snadno mohli podlehnout satanovým pokušením. Čekalo je významné dílo a oni si měli především uvědomit, že jejich síla je jedině v Bohu. Stejně jako Mojžíš na Sínajské poušti, David v judských horách a Elijáš u potoka Karit potřebovali i učedníci přerušit svoji práci, být s Kristem, naslouchat hlasu přírody i svého srdce.

V době, kdy byli učedníci na misijní cestě, navštěvoval Ježíš další vesnice a města a zvěstoval evangelium o království. Tehdy se k němu donesly zprávy o smrti Jana Křtitele. Tato událost mu živě připomněla konec, ke kterému spěl i on. Začínaly se kolem něho stahovat temné stíny. Kněží a rabíni mu usilovali o život. Na každém kroku ho sledovali špehové a spiknutí proti němu stále přibývalo. Herodes se dozvěděl o kázání apoštolů v Galileji a začal se o Ježíše i jeho dílo zajímat. Řekl: „To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých.“ (Mt 14,2) Chtěl Ježíše vidět. Neustále se obával vzpoury, která by jej mohla připravit o trůn a zlomit moc Říma nad židovským národem. Nespokojenost lidu narůstala a schylovalo se k povstání. Bylo zřejmé, že Kristus už nebude moci v Galileji déle veřejně působit. Čas jeho utrpení se přiblížil a on chtěl být chvíli v ústraní.

S hlubokým zármutkem pochovali Janovi učedníci zohavené tělo svého učitele. „Pak šli a oznámili to Ježíšovi.“ (Mt 14,12) Janovi učedníci na Krista žárlili, protože se jim zdálo, že odvádí lidi od Jana. Když farizeové Ježíše obvinili, že na slavnosti u Matouše stoloval s publikány, byli na jejich straně. Pochybovali o jeho božském poslání, protože Křtitele nevysvobodil. Nyní však byl jejich učitel mrtvý a oni ve svém velikém smutku zatoužili po útěše. Chtěli, aby je v jejich další práci někdo vedl, proto přišli za Ježíšem a připojili se k němu. I oni potřebovali chvíli klidu pro společenství s Kristem.

Na severním okraji jezera, blízko Betsaidy, bylo osamělé místo ve svěží jarní zeleni, které nabízelo Ježíšovi i učedníkům příjemný klid. Nasedli do člunu a vypluli. Tam si mohli odpočinout od rušných cest a městského shonu. Příroda je uklidňovala. Mohli se radovat z její krásy a nerušeně naslouchat Ježíšovým slovům. Hněvivé urážky a obvinění zákoníků a farizeů tam nedolehly. Chvíli se mohli těšit ze vzácného společenství se svým Pánem.

V odpočinku Ježíše a jeho učedníků nebylo nic sobeckého. Nehledali ústraní pro nějakou zábavu. Hovořili spolu o Božím díle a o tom, jak by mohli ještě lépe sloužit. Učedníci Ježíši rozuměli, protože s ním již dříve chodili. Nemusel k nim mluvit v podobenstvích. Upozorňoval je na jejich omyly a vysvětloval jim, jak mají správně přistupovat k lidem. Ještě více jim odhalil vzácné Boží pravdy. Božská moc je posílila a dodala jim novou naději a odvahu.

Ježíš mohl konat zázraky a dal k tomu moc i učedníkům. Přesto však své unavené služebníky vybídl, aby odešli do přírody a odpočinuli si. Jednou jim řekl, že žeň je velká a dělníků málo, ale nevyžadoval od nich, aby pracovali bez přestání. Připomněl jim: „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,38) Bůh svěřil každému člověku úkol podle jeho schopností (Ef 4,11-13). Nechce, aby někteří byli přetíženi povinnostmi a druzí se o nic nestarali.

Kristova slova plná pochopení a soucitu platí pro jeho dnešní služebníky stejně jako tehdy pro učedníky: „Pojďte sami stranou… a trochu si odpočiňte.“ Promlouvají ke všem vyčerpaným a unaveným. Ani v péči o duchovní potřeby lidí není moudré pracovat bez přestání s plným nasazením. Člověk se totiž duševně i tělesně vyčerpává a zanedbává svůj duchovní růst. Kristovo dílo sice vyžaduje sebezapření a obětavost, ale také opatrnost, aby satan v nadměrné horlivosti Božích služebníků nevyužil jejich slabostí a nemařil Boží dílo.

Rabíni se domnívali, že vrcholným projevem zbožnosti je neustálá činnost. Zakládali si na okázalém předvádění své náboženské oddanosti. Tím se odvraceli od Boha a utvrzovali se ve své nadutosti. I nám dnes hrozí stejné nebezpečí. Rozsah Božího díla se úspěšně rozrůstá a mohlo by se stát, že přeceníme své plány a metody práce, budeme se méně modlit a naše víra bude upadat. Stejně jako učedníkům i nám hrozí, že zapomeneme na svoji závislost na Bohu a budeme hledat záchranu v nadměrném pracovním úsilí. Musíme stále hledět na Ježíše a uvědomovat si, že dílo postupuje díky jeho moci. Máme sice usilovně pracovat pro spasení druhých, ale musíme si také najít čas k zamyšlení, na modlitby a studium Božího slova. Dobré výsledky přinese jen dílo provázené modlitbami a posvěcené Kristovou zásluhou.

Nikdo neměl v životě tolik práce a zodpovědnosti jako Ježíš. A jak často se modlil! Udržoval neustálé spojení s Bohem. Znovu a znovu o něm čteme: „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.“ „Scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.“ „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.“ (Mk 1,35; L 5,15.16; 6,12)

Spasitel zasvětil celý svůj život službě lidem, a přesto cítil potřebu vzdálit se od rušných cest a od zástupů, které za ním každý den přicházely. Musel přerušit svoji práci pro druhé, vyhledat klidné místo a ztišit se v ničím nerušeném společenství se svým Otcem. Ježíš žil jako jeden z nás, zakusil naše potřeby i naši slabost. Byl zcela závislý na Bohu. Na modlitbách v ústraní prosil o Boží sílu, aby mohl splnit své poslání a obstát ve zkoušce. Ve světě hříchu Ježíš trpělivě snášel všechny boje a muka. Ve společenství s Bohem nalézal útěchu a radost a odkládal vše, co jej tížilo a trápilo.

Volání lidstva se v Kristu dostávalo k nekonečně milosrdnému Otci. Ježíš jako člověk pokorně prosil před Božím trůnem, dokud jeho lidství neprostoupil nebeský proud, který spojoval lidství s božstvím. Neustálým spojením s Bohem přijímal od Boha život, aby ho mohl dávat světu. Totéž máme dělat i my.

Vybízí nás: „Pojďte sami stranou.“ Kdybychom se jeho slovy řídili, byli bychom silnější a užitečnější. Učedníci vyhledali Ježíše a všechno mu řekli. On je povzbudil a poučil. Když si uděláme čas, přijdeme za Ježíšem a svěříme se mu se svými potřebami, nezklame nás a ochotně nám pomůže. Je třeba, abychom se naučili Spasiteli více důvěřovat. „Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“, „na jehož rameni spočine vláda,“ je „Divuplný rádce“ (Iz 9,5). Zve nás k sobě, abychom jej prosili o moudrost. „Dává všem bez výhrad a bez výčitek.“ (Jk 1,5)

Každý, kdo se učí od Boha, by měl žít jiným životem než svět a mít osobní zkušenost s poznáváním Boží vůle. Potřebujeme naslouchat, jak Boží hlas promlouvá k našemu srdci. Když se před Bohem ztišíme a s pokojem v duši budeme očekávat jeho hlas, uslyšíme jej. Říká nám: „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh.“ (Ž 46,11) Jen tak najdeme pravý odpočinek a řádně se připravíme na účast v Božím díle. Potom nás i uprostřed uspěchaného davu a v návalu práce bude obklopovat ovzduší světla a pokoje. V našem životě se bude projevovat Boží moc, která zasáhne lidská srdce.