39. Nasycení velkého davu

Kristus odešel s učedníky na pusté místo. Vzácné chvíle klidu však brzy přerušil dav lidí. Učedníci si mysleli, že je nikdo nenajde. Ale jakmile lidé zjistili, že Učitel mezi nimi není, ptali se: „Kde je?“ Někteří si všimli, kterým směrem Ježíš s učedníky odešel. Mnozí se za nimi vydali pěšky, jiní je následovali ve člunech. Blížily se Velikonoce a poutníci, kteří z dalekých i blízkých krajů putovali do Jeruzaléma, chtěli Krista vidět. Přicházeli stále další a další, až se tam shromáždilo asi pět tisíc mužů a k tomu ženy a děti. Kristus ještě ani nedorazil ke břehu a dav už na něho čekal. Podařilo se mu však nepozorovaně vystoupit z lodi, a mohl tedy strávit chvíli v ústraní se svými učedníky.

Když se ze svahu podíval na hemžící se zástup, bylo mu jich líto. Vyrušili ho a připravili o odpočinek, ale on na to nedbal. Lidí stále přibývalo a Ježíš viděl, že jej potřebují. „Bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře.“ (Mk 6,34) Vyšel z ústraní a našel místo, kde jim mohl sloužit. U kněží a vládců žádnou pomoc nenalézali. Kristovo učení o cestě ke spasení však pro ně bylo živou vodou.

Pozorně naslouchali poselství milosti z úst Božího Syna. Mluvil k nim laskavě, jasně a srozumitelně. Jeho slova byla gileádským balzámem pro jejich duši. Dotyk jeho božské ruky jim přinášel radost, umírajícím vracel život a nemocným zdraví. Ten den se cítili jako v nebi a vůbec nevnímali, že už dlouho nic nejedli.

Den se chýlil ke konci. Slunce už zapadalo, ale lidé se nerozcházeli. Ježíš jim celý den sloužil bez jídla a bez chvíle odpočinku. Byl bledý z hladu a vyčerpání. Učedníci jej prosili, aby si odpočinul. On se však nedokázal odtrhnout od davu, který se kolem něho tísnil.

Nakonec učedníci přišli a naléhali na něho, že lid by se měl ve vlastním zájmu rozejít. Mnozí přišli z velké dálky a od rána nic nejedli. V okolních městech a vesnicích by si mohli koupit něco k jídlu. Ježíš jim však řekl: „Dejte jim jíst vy!“ (L 9,13) Potom se obrátil k Filipovi a zeptal se ho: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (J 6,5) Řekl to proto, aby vyzkoušel jeho víru. Filip pohlédl na zástup a uvědomil si, že sehnat jídlo pro tolik lidí je nemožné. Odpověděl, že i kdyby nakoupili chleba za dvě stě denárů, na každého by se nedostalo. Ježíš chtěl vědět, kolik jídla je mezi lidem. Ondřej řekl: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ (J 6,9) Ježíš nařídil, aby mu chléb i ryby přinesli. Potom přikázal učedníkům, aby pro pořádek rozsadili zástup do skupin po padesáti nebo po stu lidech. Tak mohli všichni vidět, co bude dělat. Když měl každý své místo v trávě, vzal jídlo, „vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům“ (Mt 14,19). „A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.“ (Mk 6,42.43)

Ježíš učil lidi, jak najít cestu k pokoji a štěstí. Staral se o jejich duchovní pokrm a se stejným zájmem pečoval i o jejich tělesné potřeby. Lidé byli unavení a vyčerpaní. Byli tam matky s nemluvňaty v náručích a kolem sukní se jim točily další děti. Mnoho lidí celé hodiny stálo. Kristova slova je natolik zaujala, že je ani nenapadlo si sednout. Dav byl obrovský a hrozilo nebezpečí, že by se lidé mohli ušlapat. Ježíš chtěl, aby si odpočinuli. Proto je vybídl, aby se posadili. Všude kolem bylo dost trávy a všichni si mohli najít pohodlné místo.

Kristus konal zázraky jen tehdy, když to bylo opravdu nutné. Každý jeho div měl přivádět lidi ke stromu života, v jehož listech mohou najít uzdravující moc všechny národy. V obyčejném jídle, které učedníci podávali zástupu, se skrývalo důležité poselství. Ježíš jim předložil prostý pokrm – ryby a ječný chléb, běžnou stravu rybářů z oblasti kolem Galilejského jezera. Mohl jim připravit bohatou hostinu, ale jídlo, které slouží jen k uspokojení chuti, by pro ně nebylo dobrým poučením. Kristus chtěl, aby pochopili, jak převráceně lidé nakládají s přirozenou Boží stravou. Jeho posluchači se z odpočinku a obyčejného jídla, které jim Kristus přichystal tak daleko od jejich domovů, radovali mnohem víc, než se radují lidé z přepychových hostin připravených k uspokojení jejich chutí.

Kdyby lidstvo v dnešní době žilo jednoduše, v souladu s přírodními zákony jako Adam a Eva na počátku, mělo by ve všem dostatek. Lidé by tolik netoužili po zbytečnostech a mohli by více pracovat podle Boží vůle. Sobectví a nestřídmost však přivedly na svět hřích a bídu. Na jedné straně panuje přebytek, na druhé nedostatek.

Ježíš nechtěl získávat lidi uspokojováním jejich touhy po luxusu. Po dlouhém a vyčerpávajícím dnu nabídl hladovému a unavenému zástupu prosté jídlo. Svědčilo to nejen o jeho moci, ale i o jeho zájmu a péči o běžné lidské potřeby. Spasitel nezaslíbil svým následovníkům světský přepych. Jejich strava může být prostá a někdy i velmi skromná, jejich údělem může být chudoba. Ježíš je však ujistil, že se postará o vše, co budou potřebovat. Slíbil jim, že bude stále s nimi, a to je mnohem víc než všechno světské bohatství.

Nasycením pětitisícového zástupu Ježíš poodhalil tajemství světa přírody a zjevil moc, která bez přestání působí pro naše dobro. Úroda, kterou země vydává, svědčí o tom, že Bůh koná zázrak každý den. V přírodě se děje totéž, co se stalo při nasycení zástupů. Lidé připravují půdu a zasévají semeno, Bůh mu však dává život a růst. Jen díky Božímu dešti, větru a slunci může země plodit – „nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu“ (Mk 4,28). Úrodou z pozemských polí Bůh každodenně sytí milionové zástupy. Lidi povolává ke spolupráci v péči o obilí a o přípravu chleba. Oni však potom často na Boží působení zapomínají. Nevzdávají Bohu chválu, která mu náleží. Projevy Boží moci připisují přírodním silám nebo lidské dovednosti. Místo Boha oslavuje člověk sám sebe a vzácné Boží dary sobecky zneužívá. Nepřinášejí mu tedy požehnání, ale stávají se pro něho kletbou. Bůh to chce všechno změnit. Snaží se probudit naše otupené smysly, abychom v působení jeho moci poznali jeho lásku a dobrotu a vzdali mu čest. Chce, abychom si uvědomili, že všechny dary máme od něho. Jedině tak z nich můžeme mít požehnání. S tímto záměrem konal zázraky i Kristus.

Zástup se nasytil a ještě mnoho jídla zbylo. Kristus má ve svých rukách nekonečnou moc, a přesto řekl: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ (J 6,12) Ježíšovi nešlo jen o posbírání zbytků jídla do košů. V jeho slovech se skrývalo dvojí poučení. Ničím se nemá plýtvat. Je třeba využívat pozemských darů. Nemáme si nechat ujít žádnou příležitost vykonat pro lidi něco dobrého. Musíme posbírat vše, co může pomoci zmírnit hlad na zemi. Stejným způsobem je třeba pečovat i o duchovní potřeby. Když lidé posbírali plné koše zbylého jídla, vzpomněli si na své přátele. Chtěli se s nimi podělit o chléb, který jim Kristus dal. Dychtivý zástup si obsah košů rozebral a chléb se dostal do všech okolních krajů. Měli však svým blízkým přinést i chléb, který sestupuje z nebe a tiší hlad duše. Měli jim zvěstovat podivuhodné Boží věci, které poznali. Nic nemělo přijít nazmar. Ani jediné slovo o jejich spasení nemělo padnout na zem bez užitku.

Zázrak rozmnožení chlebů nám připomíná naši závislost na Bohu. Když Kristus sytil pětitisícový zástup, neměl po ruce ani jídlo ani žádné prostředky, za které by je mohl opatřit. Byl na poušti s pěti tisíci muži a mnoha dalšími ženami a dětmi. Nesvolával je, přišli za ním sami, bez pozvání, bez jakéhokoli pokynu. Věděl však, že jej celý den pozorně poslouchali a musejí už být unavení a hladoví. Byl jedním z nich a také cítil potřebu se najíst a odpočinout si. Lidé byli daleko od svých domovů a blížila se noc. Mnozí ani neměli peníze na jídlo. Ježíš se v jejich zájmu čtyřicet dní na poušti postil a nechtěl je propustit domů hladové. Kristus přišel na zem z Boží vůle a cele se spolehl na to, že nebeský Otec se o potřeby lidí postará.

I my se máme v každé tísni spoléhat na Boha. Měli bychom se vždy chovat moudře a rozvážně, abychom se zbytečně nedostali do těžkostí. Neměli bychom přehlížet Boží dary a nechávat ležet ladem schopnosti, které nám Pán dal. Vystavili bychom se tím velkému nebezpečí. Kristovi služebníci se musí bezvýhradně řídit Božími pokyny. Jde o Boží dílo, a pokud chceme lidem přinášet požehnání, musíme jednat podle Božího záměru. Nesmíme se soustředit sami na sebe. My si žádné pocty nezasloužíme. Pokud se řídíme svými vlastními představami, může nás Bůh ponechat v našich omylech. Když ho však budeme poslouchat a dostaneme se do těžkostí, pomůže nám. Nikdy nemáme propadat malomyslnosti, v každé nouzi máme hledat pomoc u Pána, který má v rukou veškerou moc. Když na nás dolehnou těžkosti, máme se v plné důvěře spolehnout na Boží pomoc. On totiž ochrání každého, kdo se ve snaze jít jeho cestou dostane do problémů.

Kristus nás prostřednictvím proroka vyzývá, že máme „lámat svůj chléb hladovému“, sytit „ztrápeného“, „nahého obléknout“ a „přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší“ (Iz 58, 7.10). Přikazuje nám: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Když si však uvědomíme, jak velké jsou potřeby světa kolem nás a jak omezené jsou naše schopnosti, propadáme beznaději a naše víra selhává. Stejně jako Ondřej, který se díval na pět chlebů a dvě ryby, voláme: „Co je to pro tolik lidí!“ (J 6,9) Často váháme, nejsme ochotni dát vše, co máme, bojíme se obětovat sami sebe pro druhé. Ale Ježíš nám řekl: „Dejte jim jíst vy!“ Jeho příkaz je i zaslíbením a stojí za ním táž moc, která nasytila zástupy u jezera.

V Kristově nasycení hladového zástupu se skrývá hluboké duchovní poučení pro všechny, kdo pracují v jeho díle. Kristus přijímal od Otce a dával učedníkům, učedníci rozdávali lidem a lidé se dělili mezi sebou. Tak všichni, kdo jsou spojeni s Kristem, od něho budou přijímat nebeskou potravu – chléb života a dávat jej dalším.

Ježíš vzal ono nepatrné množství chleba a cele se spolehl na Boha. Jídla bylo tak málo, že by sotva stačilo pro učedníky. Ježíš je však nevyzval, aby se najedli. Podával jim chléb, aby jej rozdělovali lidu. Jídlo v jeho rukou neubývalo a Kristus, chléb života, měl stále co dávat. Ruce učedníků, které se k němu natahovaly, nikdy nezůstaly prázdné. Dostalo se na všechny. Když se lidé najedli, posbírali zbylé nalámané chleby a Kristus s učedníky také pojedli z tohoto nebeského daru.

Učedníci zprostředkovávali lidem spojení s Kristem. To by mělo být velkým povzbuzením pro dnešní Kristovy následovníky. Kristus je středem všeho, zdrojem veškeré síly. Učedníci by měli vše potřebné získávat od něho. I ti nejmoudřejší a nejvíce duchovně založení lidé mohou dávat jen to, co přijali. Sami ze sebe nemohou duchovní potřeby lidí uspokojit. Můžeme dávat jen to, co jsme sami od Ježíše přijali. A Ježíš nás obdarovává, abychom rozdávali. Čím více dáváme, tím více dostáváme. Můžeme tedy stále věřit, spoléhat se, přijímat a dávat.

Budování Kristova království půjde stále dopředu, i když se jeho postup zdá být pomalý a nemožný. Jde o Boží dílo a Bůh se o ně postará. Pošle pomocníky, věrné a opravdové učedníky, a naplní jejich ruce potravou pro hladovějící zástupy. Bůh nezapomíná na ty, kdo s láskou pracují a přinášejí slovo života hynoucím. Vidí jejich ruce, které prosí o potravu pro další potřebné.

Při práci na Božím díle hrozí nebezpečí, že se budeme příliš spoléhat na své schopnosti a možnosti a ztratíme ze zřetele Mistra. Kristovi služebníci příliš často zapomínají na svoji osobní zodpovědnost. Přesouvají ji na organizace, místo aby plně důvěřovali jedinému zdroji vší síly. Spoléhat v Božím díle na lidskou moudrost a velký počet je velikou chybou. Úspěch Kristova díla nezávisí ani tak na množství či schopnostech jako na čistotě úmyslu, skutečné důvěře, opravdovosti a oddanosti víry. Každý z nás musí nést svůj díl odpovědnosti, plnit své povinnosti a vyvíjet vlastní úsilí o záchranu lidí, kteří neznají Krista. Místo abyste přesouvali svoji odpovědnost na někoho, o kom si myslíte, že je schopnější než vy, pracujte podle svých možností.

Až vás napadne otázka: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (J 6,5) snažte se, aby ve vaší odpovědi nebyl ani náznak nedůvěry. Když učedníci vyslechli Spasitelův příkaz: „Dejte jim jíst vy!“ představili si všechny možné překážky. Ptali se: Máme jít do okolních vesnic a nakoupit jídlo? I v dnešní době, kdy lidé hladovějí po chlebu života, se Boží děti ptají: Máme poslat pro někoho, kdo by přišel zdálky a nasytil je? Co však říká Kristus? „Ať se všichni posadí!“ Sám jim potom dává pokrm. Máte-li tedy kolem sebe hladovějící, nezapomínejte, že Kristus je s vámi. Spojte se s ním. Přineste mu své ječné chleby.

Může se nám zdát, že svěřený úkol je nad naše schopnosti. Chopíme-li se jej však v pevné víře ve všemohoucího Boha, otevřou se před námi netušené možnosti. Konáme-li skutečně Boží dílo, Bůh se postará o jeho úspěšné dokončení. Upřímnou a oddanou důvěru v něho odmění. Malý dar, který moudře a rozumně využíváme ve službě Bohu, roste. Malého množství jídla v Kristových rukou neubývalo, dokud nebyli nasyceni všichni přítomní. Pokud se s vírou obrátíme ke zdroji vší síly, najdeme v něm oporu a i v těch nejtěžších situacích budeme schopni rozdávat lidem chléb života.

Pán říká: „Dávejte, a bude vám dáno.“ „Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet… Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: ‘Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.’ Ten, který dává ‘semeno k setbě i chléb k jídlu’, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‘plody vaší spravedlnosti’. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ (L 6,38; 2 K 9,6-11)