40. Noc na jezeře

Byl jarní podvečer. Stmívalo se, lidé seděli na travnaté pláni a jedli. Pokrm dostali od Krista. Slova, která ten den vyslechli, jim zněla jako Boží hlas. Viděli uzdravení, která mohla způsobit jedině Boží moc. Zázrak s chleby zasáhl každého z nich. Všichni z něho měli užitek. V době Mojžíše sytil Izraelce na poušti Bůh. Dával jim manu. Ani tentokrát jim nedal najíst nikdo jiný než ten, o němž prorokoval Mojžíš. Žádná lidská moc nedokáže z pěti ječných chlebů a dvou malých ryb vytvořit jídlo pro tisíce hladových lidí. Jeden druhému říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ (J 6,14)

Jejich přesvědčení v průběhu dne stále sílilo a tento vrcholný čin byl pro ně ujištěním, že dlouho očekávaný Vysvoboditel je mezi nimi. Jejich naděje rostly. On je Mesiášem, který z Judeje učiní pozemský ráj, zemi oplývající mlékem a medem. Dokáže uspokojit všechny touhy. Může zlomit moc nenáviděných Římanů a osvobodit Judu a Jeruzalém. Dokáže uzdravit vojáky zraněné v boji a zásobit potravou celé armády. Má moc zvítězit nad národy a dát Izraeli vytoužené panství.

Lidé jsou ve svém nadšení odhodláni jej okamžitě korunovat na krále. Vidí, že se nesnaží strhnout na sebe pozornost a nestojí o žádnou slávu. Je pravým opakem kněží a vládců. Začínají se bát, že se o Davidův trůn nikdy nebude ucházet. Radí se mezi sebou a nakonec se rozhodnou zmocnit se ho násilím a prohlásit ho za izraelského krále. Učedníci se připojují k davu a souhlasí s prohlášením, že Davidův trůn je právoplatným dědictvím jejich Mistra. Myslí si, že Kristu brání v přijetí této pocty jedině jeho skromnost. Jen ať lid vyvýší svého Vysvoboditele, který přichází vyzbrojen Boží mocí. Jen ať se před ním pyšní kněží a vládci skloní.

Dělají vše pro to, aby svůj záměr mohli uskutečnit. Ježíš vidí, co chystají, a ví, co oni vědět nemohou – uvědomuje si, co by takový krok způsobil. Kněží a vládci mu již nyní usilují o život. Obviňují ho, že od nich odvádí lid. Snaha o jeho korunovaci by přinesla jen násilí a vzpouru. Poškodila by zájmy duchovního království. Musí ji neprodleně zastavit. Svolává učedníky a přikazuje jim, aby hned nasedli do člunu a vrátili se do Kafarnaum. On zatím propustí shromážděný zástup.

Nikdy se nezdálo tak těžké splnit Ježíšův příkaz jako tentokrát. Učedníci dlouho doufali, že nějaké lidové hnutí Ježíše na trůn přece jen dosadí. Nedokázali se smířit s myšlenkou, že všechno nadšení bylo k ničemu. Zástupy, které přišly slavit Velikonoce, chtějí vidět nového proroka. Jeho následovníci to považují za jedinečnou příležitost k dosazení milovaného Učitele na izraelský trůn. Ve světle této nové naděje je pro ně nesmírně těžké odejít a nechat Krista samotného na odlehlém břehu. Vzpírají se, ale Ježíš k nim mluví tak důrazně jako nikdy předtím. Vidí, že další námitky by byly zcela zbytečné, a v tichosti se odebírají k jezeru.

Ježíš vyzývá zástup, aby se rozešel. Mluví tak rozhodně, že si lidé netroufají neuposlechnout. Slova chvály a velebení jim utichají na rtech. Každý jejich pokus zmocnit se ho je marný. Radost a nadšení z jejich tváří mizí. Jsou mezi nimi odvážní a rozhodní lidé, ale Ježíšovo královské chování, klid a strohé příkazy utišují vřavu a maří jejich plány. Poznávají, že má zcela svrchovanou moc, a beze slov se mu podřizují.

Když Ježíš osaměl, „šel na horu, aby se modlil“ (Mk 6,46). Celé hodiny rozmlouval s Bohem. Nemodlil se za sebe, ale za lid. Prosil o sílu, aby jim mohl zjevit božskou podstatu svého poslání. Modlil se, aby satan nezatemnil jejich chápání a nepřipravil je o soudnost. Spasitel si uvědomoval, že dny jeho pozemské služby se chýlí ke konci a že jen málo lidí ho přijme za svého Vykupitele. V úzkosti a nesmírném duševním vypětí se modlil za své učedníky. Věděl, že je čeká těžká zkouška. Jejich dávné naděje založené na falešné představě se rozplynou za těch nejbolestnějších a nejpotupnějších okolností. Místo aby se dočkali jeho povýšení na Davidův trůn, stanou se svědky jeho ukřižování. To bude jeho skutečná korunovace. Oni to však nechápou, a proto na ně silně dolehnou pokušení, která budou moci jen stěží rozpoznat. Kdyby Duch svatý neosvěcoval jejich mysl a neprohluboval jejich duchovní chápání, nemohli by obstát. Ježíše velmi mrzelo, že představy učedníků o jeho království jsou tak silně omezeny na světskou velikost a slávu. Měl o ně starost, a proto se za ně v slzách a s těžkým srdcem naléhavě modlil.

 

Záchrana v bouři

Učedníci neodrazili od břehu hned, jak jim Ježíš přikázal. Chvíli čekali a doufali, že k nim přijde. Když však viděli, jak rychle se stmívá, „vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum“ (J 6,17). Od doby, kdy přijali Ježíše za svého Pána, od něho ještě nikdy neodešli tak nespokojení a netrpěliví. Reptali, protože jim nedovolil prohlásit jej za krále. Zlobili se sami na sebe, že tak ochotně poslechli. Mysleli si, že kdyby byli vytrvalejší, mohli dosáhnout svého cíle.

Začínala se jich zmocňovat nevěra. Touha po slávě je zaslepila. Věděli, že farizeové Ježíše nenávidí. Chtěli ho však vidět na trůnu, který mu podle jejich mínění patřil. Nedokázali se smířit s tím, že následují učitele, který má moc konat zázraky, a přitom jim lidé spílají jako podvodníkům. Budou snad navždy pokládáni za stoupence falešného proroka? Cožpak Kristus nikdy neprosadí svoji královskou moc? Proč se nepředstaví ve své skutečné slávě a neusnadní jim jejich strastiplné poslání? Proč nezachránil Jana Křtitele před násilnou smrtí? Učedníci si tak dlouho kladli tyto otázky, až byli duchovně zmateni. Nakonec se ptali: Není snad Ježíš přece jen podvodníkem, jak tvrdí farizeové?

Toho dne vykonal Ježíš před zraky učedníků podivuhodné činy. Zdálo se, že nebe sestoupilo na zem. Vzpomínka na tyto vzácné a slavné události měla posílit jejich víru a naději. Kdyby si o těchto věcech spolu otevřeně promluvili, nemuseli upadnout do pokušení. Oni však zcela propadli pocitu zklamání. Na Kristova slova: „Seberte zbylé…, aby nic nepřišlo nazmar!“ (J 6,12) nedbali. Úplně na toto požehnání zapomněli. Octli se uprostřed rozbouřených vln. V hlavě se jim honily nesmyslné myšlenky a Pán dopustil, aby je sevřela ještě větší úzkost a zcela zaměstnala jejich mysl. Tak tomu bývá ve chvílích, kdy si lidé sami zbytečně přidělávají starosti a těžkosti. Učedníci k tomu neměli důvod. Skutečné nebezpečí je teprve čekalo.

Hnala se k nim prudká bouře, a oni na ni nebyli připraveni. Po tak krásném dni to byla nečekaná změna. Když se zvedla vichřice, velmi se polekali. Zapomněli na svoji nespokojenost, nevěru a netrpělivost a všichni se usilovně snažili zachránit loď před potopením. Místo, kde se měli setkat s Ježíšem, nebylo od Betsaidy daleko a za příznivého počasí trvala plavba jen několik hodin. Nyní je však vítr hnal stále dál a dál od cíle. Učedníci zápasili s vlnami až do čtvrté noční hlídky. Byli vyčerpaní a začínali propadat beznaději. Tma a rozbouřené vlny jim ukázaly jejich bezmocnost a oni zatoužili po svém Učiteli.

Ježíš na ně nezapomněl. Ze břehu viděl, jak celí vystrašení bojují s bouří. Ani na chvíli neztratil své učedníky z očí. S nesmírnou péčí sledoval, jak se loď s jeho nejbližšími zmítá ve vlnách. Vždyť tito muži se měli stát světlem světa. Ježíš bděl nad svými učedníky jako milující matka nad svým dítětem. Když se vzpamatovali, zbavili se nezdravé ctižádosti a začali pokorně volat o pomoc, byli vyslyšeni.

Když už si mysleli, že jsou ztraceni, spatřili v záblesku světla, jak se k nim po vodě blíží tajemná postava. Nepoznali, že je to Ježíš. Svého Zachránce považovali za nepřítele. Zmocnila se jich hrůza. Ruce, které až dosud pevně svíraly vesla, povolily. Loď se bezmocně zmítala ve vlnách. Zraky celé posádky upřeně hleděly na vidinu muže, který kráčel po zpěněných vodách jezera.

Mysleli si, že je to přízrak, předzvěst jejich zkázy, a křičeli strachy. Ježíš šel dále, jako by je chtěl minout. Vtom ho však poznali a začali prosit o pomoc. Jejich milovaný Učitel se obrátil a uklidnil je slovy: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ (Mt 14,27)

Ještě si ani nestačili uvědomit, co se děje, a Petr byl radostí téměř bez sebe. Jako by tomu stále nemohl uvěřit, zvolal: „‘Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!’ A on řekl: ‘Pojď!’“ (Mt 14,28.29)

 

Petrova zkušenost

Dokud Petr hleděl na Ježíše, šel zcela bezpečně. Jakmile se však sebejistě ohlédl po ostatních na lodi, své spojení s Pánem přerušil. Vál prudký vítr. Vlny se vzedmuly a postavily se přímo mezi Petra a Ježíše. Petr dostal strach. Na chvíli ztratil Mistra z dohledu a už jeho víra ochabuje. Začíná se topit. Vlny hrozí smrtí, ale Petr zvedá oči od rozbouřené vody, upíná se ke Kristu a volá: „‘Pane, zachraň mne!’ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: ‘Ty malověrný, proč jsi pochyboval?’“ (Mt 14,30.31)

Pán držel Petra za ruku, společně kráčeli k lodi a nastoupili. Petr byl najednou pokorný a tichý. Neměl se před ostatními čím chlubit, vždyť pro svoji nevěru a přehnané sebevědomí málem přišel o život. Když odvrátil svůj zrak od Ježíše, začal se topit.

I my se v těžkostech často chováme jako Petr. Díváme se na vlny, místo abychom hleděli na Spasitele. Nohy nám podkluzují a my se ztrácíme v rozbouřených vodách. Ježíš nevolal Petra k sobě proto, aby zahynul. Ani nás nezve k následování, aby nás potom opustil. Říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43,1-3)

Ježíš znal povahu svých učedníků. Věděl, jak těžce bude jejich víra zkoušena. Příhodou na jezeře chtěl Petrovi odhalit jeho slabost. Chtěl, aby si uvědomil, že jeho jedinou záchranou je trvalé spoléhání se na Boží moc. V bouři pokušení může obstát jedině tehdy, když se přestane spoléhat sám na sebe a bezvýhradně se odevzdá Spasiteli. Petrova slabost spočívala právě v tom, že si myslel, že je silný. Dokud nepoznal svoji bezmocnost, nemohl pochopit potřebu závislosti na Kristu. Kdyby se byl z této zkušenosti na jezeře poučil, nebyl by později selhal v těžké zkoušce.

Bůh učí své děti každý den. V různých situacích všedního života se mají připravovat na zodpovědný úkol, který jim určil. Právě to, jak obstojí v běžných životních zkouškách, rozhoduje o jejich vítězství či porážce v nejtěžším boji.

Člověk, který si neuvědomuje svoji závislost na Bohu, podlehne pokušení. Můžeme si myslet, že stojíme pevně a nic s námi nepohne. Můžeme s jistotou tvrdit: Vím, komu jsem uvěřil, mojí vírou v Boha a jeho slovo nemůže nic otřást. Satan je však vždy připraven využít našich vrozených i získaných povahových vlastností a zatemnit nám rozum tak, abychom neviděli své chyby a potřeby. Jedině když uznáme svoji slabost a upřeme svůj zrak na Ježíše, můžeme projít životem bezpečně.

Jakmile Ježíš vstoupil na loď, vítr se utišil „a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli“ (J 6,21). Noc hrůzy vystřídalo svítání nového dne. Učedníci i ostatní, kdo byli na lodi, se vděčně skláněli k Ježíšovým nohám, děkovali mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ (Mt 14,33)