41. Krize v Galileji

Když Kristus nedovolil lidu, aby jej prohlásil za krále, uvědomil si, že tím nastává v jeho životě obrat. Zástupy, které jej nyní chtějí vyvýšit a dosadit na trůn, se od něho v budoucnu odvrátí. Zklamaná sobecká ctižádost způsobí, že se jejich láska promění v nenávist a chvála v proklínání. Ježíš to všechno věděl, a přesto se nijak nesnažil nepříjemnou změnu odvrátit. Od samého počátku nedával svým následovníkům žádnou naději na pozemskou odměnu. Muži, který se chtěl stát jeho učedníkem, řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (Mt 8,20) Kdyby bylo možné mít Krista i svět, byly by mu nabídly věrnost celé zástupy. Takovou službu však Kristus nemohl přijmout. Mnozí z těch, kdo se k němu připojili, se nechali zlákat nadějí na světské království. Musí je vyvést z omylu. Nepochopili dalekosáhlý duchovní význam zázraku s chleby. Musí jim ho objasnit. Nové světlo je však postaví před ještě těžší zkoušku.

Zpráva o zázračném nasycení zástupu se roznesla široko daleko a druhý den ráno proudily do Betsaidy davy lidí. Všichni chtěli Ježíše vidět. Přicházeli pěšky nebo připlouvali na člunech. Ti, kdo od něho předcházející noc odešli, se vrátili a doufali, že ho tam ještě najdou. Nebyla tam totiž žádná loď, kterou by se mohl přeplavit na druhý břeh. Jejich naděje však byla marná, Ježíše nenalezli. Mnozí se jej potom vydali hledat do Kafarnaum.

Ježíš mezitím dorazil do Genezaretu, odkud se asi na den vzdálil. Jakmile se to lidé dozvěděli, „zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, o kterém slyšeli, že tam právě je“ (Mk 6,55).

Po nějaké době se Ježíš vydal do synagogy. Lidé, kteří přišli z Betsaidy, se tam s ním shledali. Od učedníků se dozvěděli, jak se dostal na druhou stranu jezera. Všichni shromáždění s údivem vyslechli věrně líčené zprávy o zuřivé bouři, o dlouhém a marném boji s vichřicí, o tom, jak Kristus kráčel po hladině, jak se jej učedníci báli a jak je uklidnil, o Petrově odvaze a jeho podivuhodném zážitku, o náhlém utišení bouře a přistání člunu. Mnohým to však nestačilo a ptali se Ježíše: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ (J 6,25) Mysleli si, že se od něho dozvědí o zázraku ještě něco víc.

Ježíš jejich zvědavost neukojil. S lítostí v srdci odpověděl: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ (J 6,25) Jejich pohnutky nebyly upřímné. Dostali chléb a doufali, že když se k Ježíši připojí, budou z toho mít ještě další světské výhody. Proto ho hledali. Spasitel je napomenul: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný.“ (J 6,27) Nehledejte jen hmotný prospěch. Nestarejte se jen o věci tohoto života, ale hledejte především duchovní pokrm, moudrost, která nepomíjí, ale přetrvává navěky. Takový pokrm můžete získat jen od Božího Syna, „jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť“ (J 6,27).

 

Odmítnutí

Ježíšova slova posluchače na chvíli zaujala. Ptali se: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ (J 6,28) Ve snaze zalíbit se Bohu už totiž dodržovali mnoho náročných předpisů, a aby si zajistili větší zásluhy, byli ochotni zachovávat ještě další nařízení. Jejich otázka znamenala: Co máme dělat, abychom si zasloužili nebe? Jakou cenu musíme zaplatit, abychom získali věčný život?

„Ježíš jim odpověděl: ‘Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.’“ (J 6,29) Cenou nebe je Ježíš. Věčný život můžeme získat jedině vírou v Beránka Božího, „který snímá hřích světa“ (J 1,29). Lidé však nechtěli tuto Boží pravdu přijmout. Ježíš dělal přesně to, co bylo v proroctví o Mesiáši předpovězeno. Lidé si však ve svém sobectví představovali něco jiného, a to v jeho činech neviděli. Kristus sice jednou nasytil zástup ječnými chleby, ale v době Mojžíše dostával Izrael manu po čtyřicet let. Od Mesiáše tedy očekávali mnohem větší požehnání. Ve své nespokojenosti se ptali: Proč by Ježíš, který před jejich zraky vykonal tolik zázraků, nemohl dát zdraví, sílu a bohatství všemu svému lidu, osvobodit ho od utlačovatelů, vyvýšit ho, dát mu moc a slávu? Ježíš se prohlašoval za Bohem seslaného, a přitom se nechtěl stát izraelským králem. To nemohli pochopit. Jeho odmítání trůnu si špatně vykládali. Mnozí se domnívali, že se neodvažuje uplatňovat svůj nárok, protože sám není zcela přesvědčen o božské podstatě svého poslání. Svými úvahami dávali prostor satanovi, který v nich zaséval nevíru. Ta potom přinášela své ovoce – nepochopení a odpadnutí.

Jeden z rabínů se trochu jízlivě zeptal: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‘Dal jim jíst chléb z nebe.’“ (J 6, 30.31)

Židé uctívali Mojžíše jako toho, kdo jim dal manu. Vzdávali chválu pouhému nástroji a zapomínali na skutečného dárce. Jejich otcové reptali proti Mojžíšovi a popírali jeho božské poslání. Oni pak ve stejném duchu odmítali Ježíše, který jim přinášel Boží poselství. „Ježíš jim řekl: ‘Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš.’“ Dárce many stál mezi nimi. To Kristus vodil Židy pouští a každý den je sytil nebeským chlebem. Mana byla symbolem pravého chleba z nebe, a tím je životodárný Duch, který vychází z nekonečné Boží plnosti. Ježíš řekl: „Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (J 6,33)

Někteří posluchači si stále ještě mysleli, že Ježíš hovoří o pomíjejícím chlebu, a prosili: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ (J 6,34) Ježíš jim pak otevřeně řekl: „Já jsem chléb života.“ (J 6,35)

Symbol, který Kristus použil, Židé znali. Mojžíš pod vedením Ducha svatého řekl: „Člověk nežije pouze chlebem, ale… vším, co vychází z Hospodinových úst.“ (Dt 8,3) Prorok Jeremjáš napsal: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla útěchou a radostí srdce.“ (Jr 15,16) I rabíni používali rčení, že jíst chleba v duchovním smyslu znamená zkoumat zákon a konat dobré skutky. Často se říkalo, že až přijde Mesiáš, bude celý Izrael nasycen. Učení proroků objasňovalo hluboký duchovní význam zázračného nasycení zástupu. Kristus chtěl toto poučení předat posluchačům v synagoze. Kdyby byli rozuměli Písmu, pochopili by i jeho slova: „Já jsem chléb života.“ Den předtím dal Ježíš unavenému a vyčerpanému zástupu chléb, aby jej nasytil. Občerstvili se a jejich tělo se posilnilo. Kristus jim však chtěl dát i duchovní sílu k věčnému životu. Řekl: „Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Potom ale dodal: „Viděli jste mě, a přece nevěříte.“ (J 6,35.36)

Duch svatý svědčil lidem o Kristu a Bůh jim jej zjevoval. Každý den měli před očima zjevné důkazy o jeho moci, a přesto žádali další znamení. Ale i kdyby je byli dostali, neuvěřili by. Když je nepřesvědčilo to, co viděli a slyšeli, byly by další zázraky zbytečné. Nevěra si vždy najde omluvu pro pochybnosti a vyvrátí i ten nejpádnější důkaz.

Ježíš znovu promlouval k jejich zatvrzelým srdcím: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (J 6,37) Řekl, že všichni, kdo jej ve víře přijímají, budou mít věčný život. Nikdo není ztracen. Spory farizeů a saduceů o budoucím životě jsou úplně zbytečné. Lidé už nemusejí v beznaději naříkat nad smrtí svých blízkých. „To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,40)

Vůdcové lidu se však urazili „a říkali: ‘Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: Sestoupil jsem z nebe!’“ (J 6,42) S opovržením hovořili o Ježíšově nízkém původu. Snažili se probudit v lidech předsudky. Pohrdavě zdůrazňovali, že žil jako obyčejný galilejský dělník a pochází z chudé a neurozené rodiny. Slova toho nevzdělaného tesaře nejsou hodna jejich pozornosti. Jeho zázračné narození objasňovali tím, že Ježíš je pochybného původu, a okolnosti, za jakých přišel na svět, považovali za skvrnu na jeho životě.

Ježíš se nijak nesnažil vysvětlit tajemství svého narození. Na otázky týkající se jeho sestoupení z nebe neodpovídal. Mlčel stejně, jako když se jej ptali, jak se dostal na druhou stranu jezera. Neobracel pozornost lidí k zázrakům, které provázely jeho život. Sám se zřekl své slávy a stal se služebníkem. V jeho slovech a činech se však odrážela jeho povaha. Každý, kdo vpustil do svého srdce Boží světlo, poznal, že je to „jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14).

Předsudky farizeů měly své kořeny hlouběji, než prozrazovaly jejich otázky. Vyvěraly ze zvrácenosti jejich srdce. Každé Ježíšovo slovo, každý jeho čin v nich vzbuzovaly odpor. Byli naladěni na úplně jinou duchovní strunu.

„Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Je psáno v prorocích: ‘Všichni budou vyučeni od Boha.’ Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.“ (J 6,44.45) Ke Kristu přicházejí jen ti, kdo odpovídají na volání Otcovy lásky. Bůh k sobě přitahuje každého. Jen lidé, kteří vzdorují jeho působení, odmítají přijít ke Kristu.

Slovy: „Všichni budou vyučeni od Boha“ připomněl Kristus Izajášovo proroctví: „Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům.“ (Iz 54,13) Židé vztahovali tyto výroky na sebe. Chlubili se, že Bůh je jejich učitelem. Ježíš jim ukázal, jak mylná je jejich představa. Řekl: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.“ (J 6,45) Otce mohli poznat jen skrze Krista. Člověk by nesnesl pohled na jeho slávu. Lidé, kteří se učili u Boha, naslouchali hlasu jeho Syna a v Ježíši Nazaretském rozpoznali toho, kdo prostřednictvím přírody a zjevení zvěstoval Otce.

„Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný.“ (J 6,47) Ústy milovaného Jana, který slyšel tato slova, oznámil Duch svatý věřícím: „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život.“ (1 J 5,11.12) Ježíš řekl: „Já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,40) Kristus přijal naše tělo, abychom my mohli přijmout jeho Ducha. Díky spojení s Kristem máme vyjít z hrobu. Naše vyjití však nebude jen projevem Kristovy moci, ale také důsledkem toho, že jsme vírou přijali jeho život za svůj. Lidé, kteří vidí Krista v pravém světle a dovolují mu vstoupit do svého srdce, mají věčný život. Kristus v nás přebývá prostřednictvím Ducha a přijetí Ducha do srdce vírou je počátkem věčného života.

Lidé připomínali Kristu manu, kterou jejich otcové jedli na poušti, jako kdyby její seslání bylo větším zázrakem než to, co vykonal Ježíš. On jim však ukazoval, že mana byla ve srovnání s požehnáním, které jim přinášel, jen nepatrným darem. Vyživovala jen pozemské tělo, nemohla zabránit smrti a zajistit člověku nesmrtelnost. Nebeský chléb však sytí duši a vede ji k věčnému životu. Spasitel řekl: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky.“ (J 6,48-51) Kristus připojil k tomuto obrazu ještě další. Život mohl lidem zajistit jen svou smrtí. Hovoří o ní jako o prostředku spasení: „Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,51)

Židé se chystali slavit v Jeruzalémě Velikonoce. Svátky byly památkou vysvobození Izraele. Připomínaly noc, kdy anděl zkázy procházel egyptskými domy a rozséval v nich smrt. Bůh chtěl, aby lidé ve velikonočním beránku viděli Božího Beránka a přijali v tomto symbolu Krista, který dal sám sebe za život světa. Pro Židy se však stal samotný symbol natolik důležitý, že se jeho významem nezabývali. Neviděli v něm Kristovo tělo. Skutečnost, kterou symbolizovala velikonoční bohoslužba, zvěstoval i Ježíš. Lidé ji však stále ještě nechápali.Rabíni rozhněvaně volali: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ (J 6,52) Chápali jeho slova doslovně stejně jako Nikodém, když se ptal: „Jak se může člověk narodit, když je už starý?“ (J 3,4) Do určité míry Ježíšovi rozuměli, ale nechtěli to přiznat. Překrucovali jeho slova a doufali, že tak proti němu vzbudí v lidu předsudky.

Ježíš i nadále hovořil v obrazech. Zopakoval pravdu ještě důrazněji: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,53-56)

Jíst Kristovo tělo a pít jeho krev znamená přijímat jej za svého osobního Spasitele, věřit, že nám odpouští hříchy a že v něm jsme dokonalí. Budeme-li mít stále na mysli jeho lásku, zůstávat v ní a přijímat ji, budeme mít podíl na jeho povaze. Kristus musí být pro naši duši stejně důležitý, jako je pokrm pro naše tělo. Pokud pokrm nesníme a nepřijmeme do těla, nemá pro nás žádný význam. Podobně nám ani Kristus nemůže pomoci, pokud jej neuznáme za svého osobního Spasitele. Čistě teoretické poznání nám žádný užitek nepřinese. Musíme Kristem žít, přijímat jej do svého srdce, jedině tak se jeho život může stát naším. Musíme se nechat prostoupit jeho láskou a milostí.

Ani tato přirovnání však nedokáží zcela vystihnout přednosti společenství věřícího s Kristem. Ježíš řekl: „Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ (J 6,57) Boží Syn žil vírou ve svého Otce a my máme žít vírou v Krista. Ježíš se natolik podřizoval Boží vůli, že se v jeho životě zjevoval sám Otec. Byl ve všem pokoušen stejně jako my, a přesto zůstal uprostřed zla okolního světa bez poskvrny. I my máme vítězit, jako vítězil Kristus.

Následuješ Krista? Potom vše, co je napsáno o duchovním životě, je napsáno pro tebe a ve spojení s Kristem toho můžeš dosáhnout. Ochabuješ v horlivosti? Vyhasíná tvoje počáteční láska? Přijmi znovu lásku, kterou ti nabízí Kristus. Jez jeho tělo, pij jeho krev a budeš jedno s Otcem i Synem.

Nevěřící Židé nebyli ochotni chápat Spasitelova slova jinak než doslovně. Obřadní zákon jim zakazoval požívat krev, proto obvinili Krista z rouhání a mezi sebou se přeli o jeho slovech. Dokonce i mnozí z učedníků říkali: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60)

Spasitel jim odpověděl: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (J 6,61-63)

Kristův život, který dává život světu, je v jeho slově. Právě slovem uzdravoval Ježíš nemocné a vyháněl démony. Slovem tišil moře a křísil mrtvé a lidé dosvědčovali, že v jeho slově je moc. Dříve promlouval prostřednictvím starozákonních proroků a učitelů, nyní znělo Boží slovo přímo z jeho úst. Celá Bible je zjevením Krista, a proto chtěl Spasitel zaměřit víru svých následovníků na Boží slovo. Až jej nebudou moci vídat v těle, bude pro ně slovo zdrojem síly. I oni měli stejně jako jejich Učitel žít „každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4).

Stejně jako jídlo uspokojuje potřeby těla, sytí Boží slovo duši a podporuje duchovní život. Každý z nás má čerpat život z Božího slova sám pro sebe. Tak jako musíme sami jíst, abychom dostali do těla potřebné živiny, musíme sami přijímat i slovo. Neměli bychom je poznávat jen prostřednictvím druhých lidí. Sami máme pečlivě zkoumat Bibli a prosit Boha o pomoc Ducha svatého, abychom správně pochopili jeho slovo.

Měli bychom si vzít jeden verš a soustředit se na myšlenku, kterou do něho Bůh pro nás vložil. Potom bychom o ní měli přemýšlet tak dlouho, dokud ji nepřijmeme za svou a nepoznáme „co praví Hospodin“.

Ježíšova zaslíbení a varování platí pro mě osobně. Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, abych já nezahynul, ale vírou v něho získal věčný život. Zkušenosti popsané v Božím slově by se měly stát mými zkušenostmi. Modlitba, zaslíbení, poučení i varování jsou napsány pro mne. „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,19.20) Pokud člověk vírou přijímá zásady pravdy a řídí se jimi, stávají se součástí jeho bytosti i hybnou silou jeho života. Boží slovo v srdci člověka ovlivňuje jeho myšlení a napomáhá rozvoji povahy.

Každý, kdo vírou stále hledí na Ježíše, bude posilněn. Bůh sešle svému hladovějícímu a žíznícímu lidu vzácná zjevení. Věřící poznají, že Kristus je jejich osobním Spasitelem. Budou-li se sytit jeho slovem, zjistí, že v něm je Duch a život. Boží slovo potlačuje přirozené pozemské sklony lidské povahy a dává nový život v Ježíši Kristu. Duch svatý přichází k člověku jako Utěšitel. Proměňující moc jeho milosti obnovuje v Kristově učedníkovi Boží obraz. Učedník se stává novým stvořením. Nenávist se proměňuje v lásku a srdce získává Boží podobu. To je význam slov „žít každým slovem, které vychází z Božích úst,“ (Mt 4,4) a jíst chléb, který sestupuje z nebe.

Kristus vyslovil věčnou a svatou pravdu o vztahu mezi ním a jeho následovníky. Znal povahu lidí, kteří se k němu hlásili jako jeho učedníci, a jeho slova pro ně byla zkouškou víry. Prohlásil, že mají věřit a jednat podle jeho učení. Všichni, kdo jej přijmou, budou mít podíl na jeho povaze a budou se mu podobat. Musí se však vzdát svých ctižádostivých cílů a cele se odevzdat Ježíši. Byli povoláni k sebezapření, tichosti a pokoře. Půjdou-li úzkou cestou Muže Golgoty, získají dar věčného života a nebeské slávy.

 

Odcizení

Zkouška byla příliš těžká. Nadšení lidí, kteří jej chtěli násilím korunovat na krále, opadlo. Přiznali, že řeč v synagoze jim otevřela oči. Byli vyvedeni z omylu. Ježíšova slova pochopili jako přímé doznání toho, že není Mesiáš a že ze spojení s ním neplynou žádné pozemské výhody. Vítali jeho zázračnou moc, toužili po uzdravení z nemocí a utrpení, ale nelíbil se jim jeho život plný obětí a sebezapírání. Nezajímalo je tajemné duchovní království, o kterém hovořil. Pokrytečtí a sobečtí lidé, kteří jej dříve vyhledávali, už po něm netoužili. Když není ochoten použít svoji moc a svůj vliv na jejich vysvobození z římské nadvlády, nechtějí s ním mít nic společného.

Ježíš jim jasně řekl: „Někteří z vás nevěří.“ Potom dodal: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (J 6,64.65) Chtěl, aby pochopili, že pokud je k němu nic netáhne, je to proto, že neotevřeli svá srdce Duchu svatému. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 K 2,14) Ježíšovu slávu je možno vidět jen vírou. Pro člověka je skrytá, dokud Duch svatý neprobudí v jeho srdci víru.

Tito učedníci se Ježíšovi ještě více odcizili, když jim veřejně vytkl jejich nevíru. Urazili se. Chtěli Spasitele nějak ranit a uspokojit zášť farizeů. Odvrátili se od něho a s opovržením odešli. Rozhodli se – zvolili si formu bez ducha, slupku bez zrna. Své rozhodnutí potom nikdy nezměnili, protože už s Ježíšem nechodili.

„Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky.“ (Mt 3,12) Nastalo očišťování. Slova pravdy oddělovala koukol od pšenice. Mnozí se odvrátili od Ježíše proto, že jim jejich ješitnost a pokrytectví nedovolily přijmout Ježíšovo napomenutí a pro lásku ke světu se nedokázali smířit s životem v pokoře. Lidé v dnešní době často jednají úplně stejně. I na ně dnes přicházejí zkoušky jako tehdy na ony učedníky v synagoze v Kafarnaum. Když pravda pronikne do jejich srdce, pochopí, že nežijí podle Boží vůle. Cítí, že se musí cele změnit, ale nejsou ochotni zapřít sebe sama. Odhalení jejich hříchů je pobuřuje. Odcházejí uražení jako učedníci, kteří tehdy opustili Ježíše se slovy: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60)

Chvála a lichocení by je potěšily, pravdu však slyšet nechtějí, je jim nepříjemná. Když za Ježíšem chodí celé davy, když sytí zástupy a všude jsou slyšet radostné výkřiky, i oni se přidávají a nadšeně jej chválí. Když jim však Duch svatý zjevuje jejich hříchy a vyzývá je, aby jich zanechali, odvracejí se od pravdy a nemají už o Ježíše zájem.

Jakmile se nespokojení učedníci odtrhli od Krista, ovládl je úplně jiný duch. K Ježíši, který je kdysi tak zaujal, už je nic netáhlo. Vyhledávali jeho nepřátele, protože se s nimi shodli v myšlení i činech. Překrucovali Ježíšova slova, vyvraceli jeho výroky a zpochybňovali jeho pohnutky. Utvrzovali se ve svém jednání každou maličkostí, kterou mohli proti němu obrátit. Jejich lživé pomluvy vzbudily takové pobouření, že Ježíšův život byl ohrožen.

Zpráva o tom, že Ježíš Nazaretský sám přiznal, že není Mesiáš, se rychle rozšířila. V Galileji se proto veřejné mínění obrátilo proti němu stejně jako před rokem v Judeji. Žel, Izrael odmítl Spasitele, protože toužil po dobyvateli, který by mu zajistil světskou moc. Chtěl pokrm, který podléhá zkáze, ne ten, který vede k věčnému životu.

S bolestí v srdci hleděl Ježíš na učedníky, kteří od něho – světla a života lidí – odcházeli. Vědomí, že si nevážili jeho soucitu, neopětovali jeho lásku, pohrdali jeho milostí a odmítli jeho spasení, jej nesmírně zraňovalo. Stal se Mužem bolesti, věděl, co je to utrpení.

 

„Ke komu bychom šli?“

Ježíš se nesnažil zadržet učedníky, kteří od něho odcházeli. Obrátil se k dvanácti apoštolům a zeptal se jich: „I vy chcete odejít?“ (J 6,67) Petr odpověděl otázkou: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6,68.69)

„Ke komu bychom šli?“ Učitelé Izraele byli v zajetí formalismu. Farizeové a saduceové vedli neustálé spory. Opustit Ježíše znamenalo klesnout mezi tvrdošíjné zastánce obřadů a tradic, mezi lidi, které ctižádost žene za vlastní slávou. Avšak učedníci od chvíle, kdy přijali Krista, zažili více pokoje a radosti než v celém svém předchozím životě. Jak by se tedy mohli vrátit k lidem, kteří pohrdali Přítelem hříšníků a pronásledovali ho? Dlouho na Mesiáše čekali, a když nyní přišel, nemohli se od něho odvrátit a přidat se k těm, kdo mu usilovali o život a pronásledovali je, protože se stali jeho následovníky.

„Ke komu bychom šli?“ Máme se snad vzdát Kristova učení, jeho příkladu lásky a milosrdenství a vrhnout se do tmy nevěry a hříchu světa? Mnozí z těch, kdo byli svědky Ježíšových zázračných činů, Spasitele opustili. Petr však vyjádřil víru učedníků slovy: „Ty jsi ten svatý Boží.“ Pouhé pomyšlení na to, že by mohli ztratit útočiště pro svoji duši, je děsilo a bolelo. Bez Spasitele by byli vydáni napospas temnému rozbouřenému moři.

Mnoho Ježíšových slov a činů se omezenému lidskému chápání jeví jako tajemství. V díle vykoupení má však každé jeho slovo a každý skutek svůj význam a směřuje k určitému cíli. Kdybychom byli schopni pochopit Ježíšovy záměry, viděli bychom, že vše, co dělá a říká, je důležité, dokonalé a ve shodě s jeho posláním.

V dnešní době ještě nedokážeme pochopit Boží cesty a činy. Můžeme však vidět Boží lásku, která je základem veškerého jednání Boha s člověkem. Ten, kdo žije s Ježíšem, pochopí mnohé z tajemství zbožnosti. Pozná milost, která napomíná, zkouší povahu a odhaluje skryté úmysly.

Ježíš představil lidem pravdu, která pro ně byla zkušebním kamenem. Mnozí z jeho učedníků se potom od něho odvrátili. Ježíš předem znal následky svých slov, plnil však své poslání milosti. Věděl, že v hodině pokušení bude každý z jeho milovaných učedníků krutě zkoušen. Nejtěžší zkouškou pro ně bude jeho smrtelný zápas v Getsemane, zrada a ukřižování. Nebýt této první zkoušky, byli by s nimi zůstali i ti, kdo chodili za Ježíšem jen ze sobeckých pohnutek. Až bude Pán souzen v soudní síni a zástupy, které jej provolávaly za krále, mu budou spílat a zlořečit, až dav s posměchem zvolá: „Ukřižuj ho!“, ctižádostivé cíle těch, kdo hledali jen vlastní prospěch, se zhroutí.

V této těžké situaci by se Ježíše zřekli, a tím způsobili již tak dost zarmouceným a zklamaným učedníkům ještě větší bolest. V této temné chvíli by příklad lidí, kteří se od Ježíše odvrátili, mohl strhnout i další. Ježíš však vystavil učedníky rozhodující zkoušce ještě v době, kdy s nimi osobně byl a mohl posilovat jejich víru. Vykupitel dobře věděl, co jej čeká. S láskou a soucitem urovnával učedníkům cestu, připravoval je na vrcholnou zkoušku, kterou budou muset projít, a posiloval je.