43. Kananejská žena

Po střetu s farizeji Ježíš Kafarnaum opustil. Když procházel Galileou, zastavil se v kopcovité krajině na hranicích Fénicie. Na západě viděl v nížině starobylá města Týr a Sidón s jejich pohanskými chrámy a velkolepými paláci, tržiště a přístavy plné lodí. V dálce se modralo Středozemní moře. Za jeho obzorem se rozprostírala významná střediska světové říše, kam měli poslové evangelia šířit radostnou zvěst. Ale ještě nepřišel čas. Ježíš měl nyní připravit své učedníky na jejich poslání. Doufal, že v tomto kraji bude mít trochu soukromí, kterého se mu v Betsaidě nedostávalo. Nebyl to však jediný důvod jeho cesty.

„A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: ‘Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.’“ (Mt 15,22) Obyvatelé tamního kraje pocházeli ze starého kananejského rodu. Byl to modlářský národ. Židé jimi pohrdali a nenáviděli je. Žena, která přišla za Ježíšem, byla také Kananejka. Patřila k pohanům, a neměla tedy žádné židovské výsady. Mezi Féničany žilo mnoho Židů a zpráva o Kristově působení pronikla i tam. Někteří lidé již Ježíše slyšeli a vyprávěli o jeho zázračných činech. Kananejská žena se doslechla o prorokovi, který prý uzdravuje všechny nemoci. Když se k ní donesla zvěst o jeho moci, probudila se v ní naděje. Z mateřské lásky se rozhodla za ním jít a předložit mu případ své dcery. Byla pevně odhodlaná svěřit Ježíši svůj žal. Určitě jí dítě uzdraví. Hledala již pomoc u pohanských bohů, ale marně. Občas ji přepadlo pokušení a sama sebe se ptala: Co pro mě může ten židovský učitel udělat? Slyšela však, že uzdravuje všechny nemocné, ať jsou bohatí, nebo chudí, a usoudila, že je to její jediná naděje.

Kristus věděl, v jaké je žena situaci. Věděl, že se s ním chce setkat, a proto jí vyšel vstříc. Pomohl nešťastné ženě, a názorně tak předvedl, jak se má jeho učení uplatňovat v běžném životě. Proto povolal do těchto míst i své učedníky. Chtěl jim ukázat, jaká nevědomost panuje v městech a vesnicích v těsné blízkosti Izraele. Lid, který měl všechny možnosti k poznání pravdy, nevěděl nic o potřebách lidí kolem sebe. Nijak se nesnažil pomoci těm, kdo žili v temnotě. Dělicí zeď, která vyrostla z židovské pýchy, nedovolovala dokonce ani učedníkům nalézt pochopení pro pohanský svět. Tyto přehrady bylo třeba zbořit.

 

Ježíš boří předsudky

Kristus neodpověděl na ženinu prosbu hned. Patřila k opovrhovanému národu a on k ní přistupoval stejně, jako by k ní byli přistupovali Židé. Chtěl, aby učedníci pochopili, jak tvrdě a bezcitně Židé v takových případech jednají. Chtěl jim také naznačit, jak by si měli počínat oni. Posléze nešťastné ženě vyhověl, a vlastním příkladem tak vybídl učedníky k soucitu s lidmi v nouzi.

Žena neztratila víru, ani když jí Ježíš zpočátku neodpověděl. Prošel kolem ní, jako by ji neslyšel, ale ona šla za ním a dál ho prosila o pomoc. Učedníky její neodbytnost rozčilovala a žádali Ježíše, aby ji poslal pryč. Viděli, že se k ní chová lhostejně, a mysleli si, že předsudky Židů vůči Kananejcům schvaluje. Žena se však obracela k milosrdnému Spasiteli. Na žádost učedníků Ježíš odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 15,24) Na první pohled se zdá, že tímto výrokem vyjádřil souhlas s židovskými předsudky. Ve skutečnosti však napomenul učedníky. Ti později pochopili, že jim vlastně připomněl to, co už tolikrát předtím zdůrazňoval – že přišel na svět zachránit každého, kdo jej přijme.

Žena na Ježíše ještě více naléhala, padla mu k nohám a volala: „Pane, pomoz mi!“ Ježíš jako by stále ještě odmítal její prosby v duchu bezcitných židovských předsudků: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (Mt 15,25.26) Jako by potvrzoval, že není správné plýtvat Božím požehnáním pro vyvolený lid a rozdávat je cizincům a nepřátelům Izraele. Méně odhodlaného člověka by taková odpověď jistě odradila. Žena však cítila, že nadešla její chvíle. Za Ježíšovým zdánlivým odmítnutím viděla soucit, který nedokázal skrýt. Řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ (Mt 15,27) Děti jedí u otcovského stolu a ani psi netrpí hladem. Mohou si brát zbytky, které spadnou z bohatě prostřeného stolu. Dostal-li tedy Izrael tolik požehnání, nemohlo by zbýt něco i pro ni? Izrael se na ni díval jako na psa, neměla snad tedy jako pes právo na drobty z jeho hojnosti?

Ježíš odešel z místa svého působení proto, že mu farizeové a zákoníci ukládali o život. Reptali a stěžovali si. Dávali najevo svoji nevěru a zlobu a odmítali nabízené spasení. V okolí Týru Kristus potkává ženu. Patří k ubohému a opovrhovanému národu, který neměl možnost poznat světlo Božího slova. Ona se však okamžitě poddává Ježíšovu božskému vlivu a bezvýhradně věří, že má moc splnit její prosbu. Naléhá na Mistra, aby jí dopřál drobty, které padají z jeho stolu. Bude-li mít stejná práva jako pes, ráda se za psa nechá pokládat. Nemá žádné národnostní ani náboženské předsudky, nezná pýchu a hned uznává Ježíše za Vykupitele, který má moc udělat vše, oč jej požádá.

Spasitel je spokojený. Prověřil její víru v něho. Svým chováním k ní dal najevo, že žena, kterou Izraelci považovali za vyvrhele, už není cizinkou, ale patří do Boží rodiny. Jako Boží dítě má právo na Otcovy dary. Kristus plní její prosbu a uzavírá tak poučení pro učedníky. S láskou a soucitem se k ní obrací a říká: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ (Mt 15,28) V tu chvíli byla její dcera uzdravena. Démon ji přestal trápit. Žena poznala svého Spasitele a odešla šťastná, že vyslyšel její prosbu.

To byl jediný zázrak, který Ježíš na této cestě vykonal, a také důvod, proč se vůbec k Týru a Sidónu vydal. Chtěl pomoci nešťastné ženě a zároveň dát učedníkům příklad milosrdného jednání s opovrhovanými lidmi, aby se jednou, až s nimi nebude, chovali také tak. Přál si, aby se oprostili od pocitu židovské výlučnosti a se zájmem pracovali nejen pro svůj národ, ale i pro ostatní lidi.

Ježíš chtěl odhalit hluboké tajemství pravdy, které bylo po celé věky skryto – že totiž pohané budou spoludědici Židů a „mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“ (Ef 3,6). Učedníci to nemohli pochopit a Ježíš je musel stále znovu a znovu poučovat. Svým jednáním dokazoval, že nesdílí nesnášenlivost Židů vůči ostatním – odměnil víru setníka v Kafarnaum, kázal evangelium obyvatelům Sicharu. Samařané však jisté poznání o Bohu měli a setník byl k Izraeli laskavý. Tentokrát Ježíš pomohl pohance. Učedníci byli přesvědčeni, že tato žena stejně jako celý její národ nemá nejmenší právo od Ježíše něco očekávat. Spasitel jim chtěl dát příklad, jak se k těmto lidem mají chovat. Učedníci si mysleli, že Mistr plýtvá dary své milosti. Ježíš však chtěl, aby pochopili, že jeho láska přesahuje všechny národnostní či rasové rozdíly.

Řekl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského,“ a měl pravdu. Službou Kananejce plnil své poslání. Tato žena byla totiž jednou ze ztracených ovcí, které měl Izrael zachránit. Byl to jeho úkol, Bohem svěřené dílo, které zanedbával a které konal Ježíš.

Ježíšův postoj ke kananejské ženě otevřel učedníkům oči. Začínali mnohem lépe chápat, jaké dílo je čeká mezi pohany. Uvědomili si, že za hranicemi Judska se jim otevírá široké pole působnosti. Viděli lidi klesající pod tíhou starostí, které Izraelci vůbec neznali. Mezi opovrhovanými pohany byli lidé, kteří toužili po pomoci velkého Lékaře a hladověli po světle pravdy, jež byla v tak hojné míře dána Židům.

Když se Židé ještě výrazněji odvrátili od učedníků proto, že prohlásili Ježíše za Spasitele světa, a když Kristova smrt strhla dělicí zeď mezi Židy a pohany, měly Ježíšovy příklady i toto ponaučení o službě evangelia osvobozené od zvykových a národnostních předsudků mocný vliv na Kristovy následovníky. Spasitelova návštěva Fénicie i zázrak, který tam vykonal, měly ještě další význam. Ježíš se odhodlal ke svému činu nejen kvůli nešťastné ženě, učedníkům a lidem, kterým sloužili, ale také proto, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31).

Síly, které bránily lidem v přijetí Krista před mnoha sty lety, působí i dnes. Duch, který vedl k vytvoření zdi mezi Židy a pohany, je stále živý. Pýcha a předsudky oddělily různé vrstvy lidí vysokými hradbami. Kristus byl a dodnes je představován v nesprávném světle, jeho poslání je stále překrucováno. Mnoho lidí má dojem, že vlastně nemají přístup k evangeliu. Nesmějí si však myslet, že nemají přístup ke Kristu. Ani člověk, ani satan nemůže vybudovat takovou překážku, kterou by víra nedokázala překonat.

Féničanka se s vírou vrhla proti zdi, která se tyčila mezi Židy a pohany. Spoléhala se na Spasitelovu lásku a nehleděla na překážky a okolnosti, které ji snad sváděly k pochybnostem. Kristus si přeje, abychom mu důvěřovali stejně jako ona. Požehnání spásy je tu pro každého. Nic kromě vlastního rozhodnutí nemůže člověku zabránit v tom, aby měl v Kristu podíl na zaslíbeních evangelia.

Kastovnictví se Bohu protiví. On sám nic takového nezná. Pro něho mají všichni lidé stejnou cenu. „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Sk 17,26.27) Nehledí na věk, postavení, národnost či náboženství, zve k sobě všechny lidi a všem nabízí život. „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“ „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným.“ „Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba.“ „Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‘každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.’“ (Ř 10,11; Ga 3,28; Př 22,2; Ř 10,12.13)