44. Pravé znamení

„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole.“ (Mk 7,31) V Dekapoli Ježíš uzdravil posedlé muže z Gerasy. Tamní lidé vyděšení ze ztráty prasat na něho naléhali, aby od nich odešel. Vyslechli však poselství mužů, kteří mezi nimi zůstali, a zatoužili se s Ježíšem setkat. Když se Kristus do tohoto kraje vrátil, shromáždil se kolem něho dav lidí. Přivedli k němu hluchého koktavého člověka. Tentokrát Ježíš neuzdravil muže pouhým slovem, jak to obvykle dělával. Vyvedl jej ze zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se jeho jazyka a vzhlédl k nebi. Uvědomil si, kolik lidí bude hluchých k pravdě, kolik jazyků jej odmítne uznat za Vykupitele. Řekl: „Otevři se! “ Postiženému se vrátil sluch a začal správně mluvit. Ježíš mu přikázal, aby o tom nikomu neříkal. Muž však na Ježíšovo nařízení nedbal a všude o svém uzdravení vyprávěl.

Ježíš vystoupil na horu. Tam se kolem něho shromáždil veliký zástup. Přinášeli k němu nemocné a chromé. Ježíš je všechny uzdravoval a lidé, i přestože byli pohané, oslavovali izraelského Boha. Zástup se tísnil kolem Spasitele tři dny. V noci spali pod širým nebem. Přes den jej se zájmem poslouchali a tlačili se, aby viděli vše, co dělá. Po třech dnech jim došlo jídlo. Ježíš je nechtěl propustit hladové, a proto učedníkům přikázal, aby jim dali jíst. Učedníci opět projevili nedostatek víry. U Betsaidy viděli, jak Ježíš požehnal jejich skrovné zásoby jídla a nasytil celý zástup. Měli tedy i nyní přinést všechno, co měli, a spolehnout se, že Ježíš svou mocí jídlo rozmnoží a hladové zástupy nasytí. U Betsaidy dal jíst Židům, zde však byli pohané. V srdcích učedníků byly stále ještě silně zakořeněné židovské předsudky. Odpověděli Ježíši: „Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?“ (Mt 15,33) Ale poslechli jej a přinesli vše, co měli – sedm chlebů a dvě ryby. Zástup se nasytil a ještě zbylo sedm velkých košů nalámaných chlebů. Najedly se čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí. Potom je Ježíš propustil a oni odcházeli šťastní a s vděčností v srdci.

Spasitel s učedníky vstoupili do člunu a přeplavili se do Magdaly na jihu genezaretské roviny. Na hranicích Týru a Sidónu povzbudila Ježíše víra syrofénické ženy. Pohané v Dekapoli jej přijali s nadšením. Když se však nyní ještě jednou vylodil v Galileji, kde se tak výrazně projevila jeho moc, kde vykonal většinu svých zázraků a kde učil, přijali jej tamní obyvatelé s opovržením a nedůvěrou.

 

Farizeové a saduceové žádají znamení

Přišli za ním zástupci farizeů, ke kterým se připojili představitelé bohatých a urozených saduceů, kněží, skeptici a židovští šlechtici. Farizeové a saduceové žili ve velkém nepřátelství. Saduceové se snažili získat přízeň vládnoucích vrstev, aby si udrželi své postavení a moc. Farizeové naopak podněcovali nenávist lidu vůči Římanům a s netrpělivostí čekali na chvíli, kdy budou moci svrhnout jho utlačovatelů. Tentokrát se však obě skupiny spojily proti Kristu. Rovný rovného si hledá a zlo se vždy a za všech okolností spojuje se zlem proti dobru.

Farizeové a saduceové tedy přišli za Kristem a žádali jej, aby jim ukázal znamení z nebe. Když za Jozueho bojovali Izraelci proti Kananejcům u Bétchorónu, slunce se na příkaz vojevůdce zastavilo a nezapadlo, dokud nezvítězili. V dějinách Izraele se potom stalo ještě mnoho obdobných zázraků. Farizeové a saduceové chtěli, aby jim Ježíš předvedl něco podobného. Židé však nepotřebovali znamení. Vnější důkazy jim nemohli pomoci. To, co jim chybělo, byla duchovní obnova, ne rozumové poznání.

„Pokolení zlé a zpronevěřilé,“ řekl Ježíš, „vzhled oblohy umíte posoudit,“ – Židé totiž pozorovali oblohu a předpovídali podle ní počasí – „a znamení času nemůžete?“ (Mt 16,4.3) Znamením, které jim Bůh sesílal pro jejich spasení, byla totiž Kristova slova, jež je usvědčovala z hříchu. Kristovo poslání potvrzovala znamení přímo z nebe. Zpěv andělů, který slyšeli pastýři při jeho narození, hvězda, jež vedla mudrce, holubice a hlas z nebe při jeho křtu – to vše svědčilo o Spasiteli.

„V duchu si povzdechl a řekl: ‘Proč toto pokolení žádá znamení?’“ (Mk 8,12) „Ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše.“ (Mt 12,39) Stejně jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, měl být i Kristus tři dny a tři noci „v srdci země“ (Mt 12,40). Jako bylo Jonášovo kázání znamením pro obyvatele Ninive, bylo Kristovo kázání znamením pro lid jeho doby. Obě poselství však byla přijata úplně jinak. Lidé v pohanském velkoměstě vyslechli Boží varování a zachvěli se strachy. Králové a knížata se pokořili, urození i neurození volali společně k nebeskému Bohu, a on se nad nimi slitoval. Kristus řekl: „Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání – a hle, zde je více než Jonáš.“ (Mt 12,41)

Každý zázrak, který Ježíš vykonal, potvrzoval jeho božství. Dělal přesně to, co bylo předpovězeno o Mesiáši. Farizeje však jeho skutky milosrdenství urážely. Židovští představitelé byli k utrpení druhých naprosto lhostejní. Jejich sobectví a útlak často působily lidem bolest, kterou Kristus utišoval. Jeho zázraky byly pro přední muže Izraele výčitkou.

Vrcholný důkaz Spasitelova božství vedl Židy k zavržení jeho díla. Hlavní smysl jeho zázraků spočíval v tom, že přinášely lidem požehnání. Největším svědectvím o jeho božském původu byl jeho život, ve kterém se odrážela Boží povaha. Konal Boží skutky a zvěstoval Boží slovo. Takový život je největším ze všech zázraků.

I dnes mnozí lidé při zvěstování pravdy volají stejně jako tehdy Židé: „Ukaž nám znamení! Předveď nějaký zázrak!“ Kristus však na žádost farizeů žádný zázrak nevykonal. Nepodlehl ani satanovu naléhání na poušti. Nepropůjčuje nám svoji moc proto, abychom hájili sami sebe nebo uspokojovali přání nevěry a pýchy. Evangelium samo nese znamení božského původu. Není snad zázrak, že můžeme být vysvobozeni ze satanovy moci? Nepřátelství vůči satanovi není lidskému srdci vlastní, je výsledkem působení Boží milosti. Když se zatvrzelý a svéhlavý člověk svobodně rozhodne cele se podřídit Božímu vlivu, je to zázrak. Podobně jako když člověk, který žil v bludu, pochopí pravdu. Vždy, když se někdo obrátí, učí se milovat Boha a zachovávat jeho přikázání, plní se Boží zaslíbení: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha.“ (Ez 36,26) Proměna lidského srdce a povahy je zázrakem. Svědčí o stále živém Spasiteli, který usiluje o záchranu lidí. Také důsledný život v Kristu je velkým zázrakem. Při hlásání Božího slova by se mělo vždy projevovat znamení přítomnosti Ducha svatého, který proměňuje slovo v životodárnou moc. Je to Boží svědectví světu o božském poslání svého Syna.

Lidé, kteří žádali od Ježíše znamení, byli tak zatvrzelí ve své nevíře, že v něm nepoznali Boží povahu. Neviděli, že v jeho poslání se naplňuje Písmo. V podobenství o boháči a Lazarovi Ježíš farizeům řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (L 16,31) Žádné znamení ani na nebi, ani na zemi by jim nepomohlo.

Ježíš si „v duchu povzdechl“, odvrátil se od hloučku nespokojenců a spolu s učedníky zase nastoupil do člunu. Tiše se přeplavili na druhou stranu jezera. Byli smutní. Na místo, odkud vypluli, se již nevrátili.

 

Varování před pokrytectvím

Zamířili k Betsaidě, v jejíž blízkosti Ježíš nasytil pětitisícový zástup. Když dorazili ke břehu, Ježíš řekl: „Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!“ (Mt 16,6) Od časů Mojžíše byli Židé v době Velikonoc zvyklí vyklízet z domu všechen kvas. Pokládali jej totiž za symbol hříchu. Učedníci však Ježíše nepochopili. Při náhlém odchodu z Magdaly si zapomněli vzít chléb. Měli s sebou jen jeden bochník. Mysleli si proto, že je Ježíš varuje, aby si nekupovali chléb od farizeů a saduceů. Nedostatek víry a duchovního chápání často způsobil, že Ježíši nerozuměli. Tentokrát je Spasitel pokáral. Jak si mohli myslet, že on, který nasytil tisíce lidí několika bochníky ječného chleba a dvěma rybami, by měl při tak vážném varování na mysli jen pomíjející pokrm. Učedníkům hrozilo nebezpečí, že je lstivé námitky farizeů a saduceů nakazí kvasem nevěry a začnou brát Kristovo dílo na lehkou váhu.

Učedníci se přikláněli k názoru, že Mistr měl přece jen nějaké znamení z nebe předvést. Byli přesvědčeni, že je to v jeho moci a že by tím umlčel své nepřátele. Nepostřehli, jak pokrytečtí jsou jeho protivníci.

O několik měsíců později, když „se shromáždily nespočetné zástupy, že se lidé div neušlapali,“ Ježíš toto naučení zopakoval. „Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: ‘Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím.’“ (L 12,1)

Kvas působí nepozorovaně, a přitom prostoupí celé těsto. Stejně tak i pokrytectví. Dáme-li mu prostor ve svém srdci, pronikne celou naší povahou i životem. Kristus již jednou odsoudil do očí bijící příklad farizejského pokrytectví, a sice zvyk korbánu. Nešlo o nic jiného než o zanedbávání povinnosti dětí vůči rodičům pod záminkou štědrého daru pro chrám. Farizeové a zákoníci zaváděli scestné zásady. Pravou podstatu svého učení tajili a při každé příležitosti je promyšleně vštěpovali do mysli svých posluchačů. Když člověk jejich mylné zásady přijal, působily v něm jako kvas v těstě, prostoupily celou jeho povahu a změnily ji. Klamné učení tak bránilo lidem přijmout Kristova slova.

Tytéž vlivy se projevují i v dnešní době. Někteří lidé vykládají Boží zákon tak, aby vyhovoval jejich způsobu života. Nenapadají zákon přímo, ale různými spekulacemi podrývají jeho zásady. Svými výklady zpochybňují jeho platnost.

Pokrytectví farizeů bylo plodem jejich sobectví. Smyslem jejich života bylo budování vlastní slávy. Zaslepilo je natolik, že nepochopili význam Kristova poslání, převraceli Písmo a zneužívali je. Toto nebezpečí hrozilo i Kristovým učedníkům. Farizejské učení ovlivňovalo každého, kdo se považoval za Kristova následovníka, ale nebyl ochoten se pro Ježíše všeho vzdát. Takoví lidé často kolísali mezi vírou a nevěrou a neviděli v Kristu skryté poklady moudrosti. Dokonce ani učedníci, kteří pro Ježíše všechno opustili, nepřestali ve svém srdci toužit po vlastním vyvýšení. Proto se přeli o to, kdo z nich bude největší. Proto měli tak málo pochopení pro Kristovu oběť a tak málo rozuměli tajemství vykoupení. Kvas, který necháme působit, kazí a znehodnocuje. Podobný účinek má i sobectví, které chováme ve svém srdci. Znečišťuje a ničí naši duši.

Tento zákeřný a klamný hřích je rozšířen i mezi dnešními křesťany. Skryté touhy po vlastním vyvýšení, sebeuspokojení a lidském uznání často narušují naši službu Kristu i naše vzájemné vztahy. Sebeláska a přání jít snadnější cestou, než nám Bůh určil, vede k tomu, že lidé nahrazují Boží zásady svými naukami a tradicemi. Kristus varoval učedníky: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů.“ (L 12,1)

Kristovo náboženství je ryzí a upřímné. Horlivost pro Boží slávu může v člověku probudit jedině působení Ducha svatého. Jedině Boží moc dokáže překonat sobectví a pokrytectví. Změna v tomto ohledu je známkou jejího působení. Když víra vytlačuje z našeho srdce sobectví a přetvářku a vede nás k tomu, abychom usilovali o Boží slávu, a ne o svoji vlastní, můžeme si být jisti, že je pravá. Hlavní zásadou Kristova života bylo: „Otče, oslav své jméno!“ (J 12,28) Budeme-li jej následovat, stanou se tato slova i naším životním krédem. Vybízí nás, abychom žili „tak, jak žil on“. „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ (1J 2,6.3)