45. Ve stínu kříže

Kristovo dílo na zemi se rychle blížilo ke svému závěru. Ježíš měl před sebou živý obraz událostí, jež ho čekaly. Ještě předtím, než na sebe vzal lidskou podobu, znal dlouhou cestu, kterou bude muset ujít, aby zachránil ztracené. Dříve než v nebi odložil svoji korunu, královské roucho a než sestoupil z trůnu a své božství přikryl lidskou podobou, věděl o každé ráně, která zasáhne jeho srdce, o každé urážce, která dopadne na jeho hlavu, i o každé bolesti, kterou bude muset snášet. Znal celou svou životní pouť od jeslí až po Golgotu. Věděl, jakým utrpením bude muset projít. Přesto řekl: „Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno. Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,8.9)

Ježíš měl vždy na mysli cíl svého poslání. V životě plném práce a odříkání jej povzbuzovala vyhlídka na to, že jeho úsilí nebude marné. Obětuje svůj život za život lidí, a tím přivede svět zpět k věrnosti Bohu. Bude však muset projít křtem krví, dolehnou na něho stíny nevýslovného utrpení a všechny hříchy světa budou tížit jeho nevinnou duši. Pro radost, která jej čekala, si Kristus zvolil kříž a nedbal na potupu.

Učedníci zatím nevěděli o tom, co se má stát. Ale čas, kdy se stanou svědky jeho smrtelného zápasu, se přiblížil. Ježíš, kterého milovali a kterému důvěřovali, bude před jejich zraky vydán do rukou nepřátel a pověšen na kříž. Brzy je opustí a oni budou muset čelit světu bez povzbuzení a útěchy, které čerpali z jeho viditelné přítomnosti. Věděl, jak krutá nenávist a nevěra je bude pronásledovat, a chtěl je na těžké zkoušky připravit.

Ježíš s učedníky přišli do jednoho města poblíž Cesareje Filipovy. Bylo to za hranicemi Galileje, v kraji, kde převládalo modlářství. Učedníci se dostali mimo dosah vlivu judaismu a přišli do přímého styku s pohanskou bohoslužbou. V tamním kraji se setkali s nejrůznějšími pověrami rozšířenými po celém světě. Ježíš si přál, aby si učedníci tváří v tvář modlářství uvědomili svoji zodpovědnost vůči pohanům. Během svého pobytu v tomto kraji téměř neučil lid, ale snažil se cele věnovat učedníkům.

 

Otázky na tělo

Chtěl jim říci o utrpení, které jej čeká. Nejprve však odešel do ústraní a modlil se, aby byli připraveni přijmout jeho slova. Když se k nim vrátil, neřekl jim hned to, co měl na srdci, ale dal jim možnost vyznat víru v něho, aby se mohli posílit pro nadcházející zkoušku. Zeptal se jich: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (Mt 16,13)

Učedníci smutně přiznali, že Izrael nepoznal svého Mesiáše. Někteří jej sice považovali za Syna Davidova, ale jen pro zázraky, které činil. Nasycené zástupy u Betsaidy ho chtěly prohlásit za izraelského krále. Mnozí byli ochotni jej přijmout jako proroka, ale nevěřili, že je Mesiáš.

Potom Ježíš položil učedníkům další otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,15.16)

Petr od začátku věřil, že Ježíš je Mesiáš. Mnozí další, které kázání Jana Křtitele přesvědčilo a kteří Krista přijali, začali po Janově uvěznění a smrti o jeho poslání pochybovat. Pochybovali i o tom, že Ježíš je dlouho očekávaným Mesiášem. Mnozí učedníci, kteří nadšeně doufali, že Kristus usedne na Davidův trůn, jej opustili, jakmile zjistili, že nic takového nezamýšlí. Petr a jeho přátelé se však od něho neodvrátili. Nerozhodnost těch, kdo jeden den vzdávali Ježíši chválu a druhý den jej zatracovali, vírou pravého Ježíšova následovníka neotřásla. Petr řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Nečekal, až bude jeho Pán korunován na krále a zahrnut nejvyššími poctami, ale přijal jej v jeho ponížení.

Petr vyjádřil víru všech dvanácti apoštolů. Učedníci však stále ještě ani zdaleka nechápali Kristovo poslání. Odpor kněží a vládců a jejich nesprávné výklady je sice nemohly od Krista odvrátit, ale uváděly je ve zmatek. Neviděli jasně svoji cestu. Vliv výchovy, učení rabínů a síla tradice jim bránily v pochopení pravdy. Čas od času k nim pronikly paprsky Ježíšova světla, ale nezřídka si počínali jako lidé tápající ve tmě. Onoho dne, ještě předtím než museli čelit těžké zkoušce víry, na nich spočinula moc Ducha svatého. Na chvíli se odvrátili od viditelného k „neviditelnému“ (2 K 4,18). V podobě člověka spatřili slávu Božího Syna.

Ježíš odpověděl Petrovi: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,17)

Pravda, kterou Petr vyznal, je základem křesťanské víry. V ní podle Kristových slov spočívá věčný život. Její poznání však v žádném případě nemá vést k pocitu nadřazenosti. Petr k pravdě nedospěl vlastní moudrostí ani dobrotou. Člověk sám od sebe nemůže poznat Boha. „Dokážeš vystihnout Boha…, jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš?“ (Jb 11,7.8) Jedině Duch svatý nám může zjevit Boží hlubiny, to, „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“. „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.“ (1 K 2,9.10) „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí.“ (Ž 25,14) Skutečnost, že Petr poznal Kristovu slávu, byla důkazem toho, že byl „vyučen od Boha“ (J 6,45). Vskutku „blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev“.

 

Základ církve

Ježíš pokračoval: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16, 18) Petr znamená kámen, skála. Petr však nebyl skálou, na které stála církev. Pekelné brány jej přemohly, když zaklínáním a přísahou zapřel svého Pána. Církev byla postavena na Kristu, nad kterým brány pekel neměly žádnou moc.

Stovky let před Spasitelovým narozením Mojžíš odkazoval Izrael ke Skále jeho spasení (Dt 32,4). Žalmista zpíval: „On je má mocná skála.“ (Ž 62,8) Izajáš napsal: „Proto praví toto Panovník Hospodin: ‘Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější.’“ (Iz 28,16) Sám Petr vztahuje pod vedením Ducha svatého toto proroctví na Ježíše. Říká: „Vždyť jste ‘okusili, že Pán je dobrý!’ Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‘vyvolený a vzácný’. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům.“ (1 Pt 2,3-5)

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1 K 3,11) Ježíš řekl: „Na té skále zbuduji svou církev.“ (Mt 16,18) Za přítomnosti Boha, všech nebeských bytostí i neviditelné armády pekel Kristus založil svoji církev na živé skále. Tou skálou je on sám, jeho tělo, které pro nás trpělo. Církev postavenou na tomto základě nemohou brány pekel přemoci.

Když Ježíš pronesl tato slova, byla církev velmi slabá. Tvořila ji jen hrstka věřících, proti nimž se obracela veškerá síla démonů a zlých lidí. Kristovi následovníci se však nemuseli bát. Stáli na své „mocné skále“ a nemohli být přemoženi.

Víra staví na Kristu již šest tisíc let. Šest tisíc let bijí do Skály našeho spasení bouřlivé přívaly satanského hněvu, ona však stojí pevně dál.

Petr vyslovil pravdu, která je základem víry církve, a Ježíš se k němu obrátil jako k představiteli všech věřících. Řekl mu: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16,19)

„Klíče království nebeského“ jsou Kristova slova. Patří k nim vše, co je napsáno v Písmu svatém, neboť to je jeho slovo. Má moc otevírat a zavírat nebesa. Oznamuje podmínky, které rozhodují o přijetí či odmítnutí. Působení lidí, kteří zvěstují Boží slovo, se tak stává vůní života k životu nebo vůní smrti k smrti. Jejich poslání má dalekosáhlý význam pro věčnost.

Spasitel nesvěřil dílo evangelia Petrovi jako jednotlivci. Později, když svá slova opakoval, vztahoval je přímo na církev. V podstatě totéž řekl i dvanácti učedníkům jako představitelům celého těla věřících. Kdyby byl Ježíš pověřil jednoho učedníka nějakou zvláštní mocí nad všemi ostatními, nepřeli by se tak často o tom, kdo z nich by měl být největší. Byli by se podřídili přání svého Mistra a uznali toho, koho určil.

Kristus nejen nestanovil, který z učedníků by měl být v čele, ale řekl: „Vy však si nedávejte říkat ‘Mistře’.“ „Ani si nedávejte říkat ‘Učiteli’: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Mt 23, 8.10)

„Hlavou každého muže je Kristus.“ (1 K 11,3) Bůh „‘všechno podrobil pod jeho nohy’ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,22.23). Církev stojí na Kristu, on je jejím základem a ona jej má poslouchat jako svoji hlavu. Nemá se spoléhat na člověka a člověk jí nemá vládnout. Mnozí se domnívají, že zodpovědné postavení v církvi jim dává právo určovat jiným, co mají dělat a čemu mají věřit. Bůh však takové nároky neschvaluje. Spasitel řekl: „Vy všichni jste bratří.“ (Mt 23,8) Na každého doléhají pokušení a každý je omylný. Na vedení žádného člověka se nemůžeme spolehnout. Skálou víry je živá přítomnost Krista v církvi. Může se o ni opřít i ten nejslabší. A ti, kdo se považují za nejsilnější, zjistí, že nepřijmou-li Krista za svoji sílu, nejsou ničím. „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo.“ (Jr 17,5) Pán „je Skála. Jeho dílo je dokonalé“ (Dt 32,4). „Blaze všem, kteří se k němu utíkají.“ (Ž 2,12)

 

Blížící se utrpení

Po Petrově vyznání Ježíš přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Kristus. Žádal to od nich kvůli tvrdošíjnému odporu farizeů a zákoníků, a také proto, že lidé, a dokonce i učedníci, měli mylnou představu o Mesiáši. Veřejné prohlášení o tom, že je Kristus, by jim jeho povahu a poslání v pravém světle stejně neukázalo. Ježíš se jim den za dnem zjevoval jako Spasitel a chtěl, aby si o něm jako o Mesiáši vytvořili správnou představu.

Učedníci stále ještě doufali, že Kristus bude vládnout jako pozemský král. Přestože svůj záměr tak dlouho skrýval, učedníci věřili, že nezůstane navždy chudý a neznámý, a že čas, kdy nastolí své království, se přiblížil. Nikdy je ani nenapadlo, že nenávist kněží a rabínů nepomine, že Krista jeho vlastní národ zavrhne, odsoudí jako podvodníka a ukřižuje jako zločince. Hodina temnoty se však blížila a Ježíš musel učedníkům odhalit, jaký zápas je čeká. Při pomyšlení na nadcházející zkoušku zesmutněl.

Až dosud jim o svém utrpení a smrti nic neřekl. Jen ve svém rozhovoru s Nikodémem prohlásil: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (J 3,14.15) Učedníci však přitom nebyli, a i kdyby to byli slyšeli, nepochopili by. Nyní byli s Kristem, naslouchali mu a pozorovali ho. Mohli tedy i přes skromnost, v jaké žil, a přes odpor kněží a lidu vyznat spolu s Petrem: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,16) Přišel čas odhalit budoucnost: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ (Mt 16,21)

Učedníci oněměli úžasem a smutně poslouchali. Kristus přece souhlasil s Petrovým vyznáním, že je Božím Synem. Jeho slova o utrpení a smrti se jim tedy zdála být nepochopitelná. Petr se neudržel. Chytil Mistra, jako by jej chtěl uchránit před hrozící smrtí, a volal: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16,22)

Petr miloval svého Pána, ale Ježíš ho za to, že jej chtěl ochránit před utrpením, nepochválil. Petrova slova nemohla Ježíšovi v jeho těžké situaci pomoci ani jej potěšit. Nebyla v souladu s plánem milosti, který Bůh připravil pro ztracený svět, ani s učením o oběti, které přišel Kristus představit na svém vlastním životě. Petr nechtěl vidět kříž v Kristově díle. Jeho slova by v Kristových následovnících vyvolávala úplně opačný dojem, než si Ježíš přál, proto byl Spasitel nucen vyřknout jednu z nejtvrdších výtek ve svém životě: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16,23)

Satan se snažil zmalomyslnět Ježíše a odvrátit jej od jeho poslání. Petr ve své slepé lásce ke Spasiteli vyslovil pokušení přesně podle plánu nepřítele. Nerozvážná slova vyšla z Petrových úst ze satanova podnětu. Již na poušti nabízel satan Ježíši vládu nad světem. Stačilo, aby se zřekl cesty ponížení a oběti. Nyní pokoušel stejným způsobem i Kristova učedníka. Chtěl, aby se Petr upjal k pozemské slávě a neviděl kříž, k němuž chtěl Ježíš obrátit jeho pozornost. Prostřednictvím Petra satan znovu pokoušel Krista. Spasitel však na to nedbal, myslel na svého učedníka. Satan se postavil mezi Petra a jeho Mistra. Nechtěl, aby se představa ponížení, které Spasitel pro učedníka podstoupí, dotkla jeho srdce. Kristova slova nebyla určena Petrovi, ale tomu, kdo jej chtěl od Vykupitele odtrhnout. „Jdi mi z cesty, satane!“ Nestav se mezi mě a mého chybujícího služebníka. Nech mě, abych mu tváří v tvář mohl zjevit tajemství své lásky.

Pro Petra to bylo tvrdé ponaučení. Jen stěží chápal, že Kristova životní cesta na zemi vede smrtelnou úzkostí a ponížením. Děsil se společenství s Pánem, kterého čeká utrpení. V těžké chvíli zkoušky měl poznat, jaké z něho plyne požehnání. Dlouho poté, když už jeho činnost pod tíhou let ochabovala a ubývaly mu síly, napsal: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1 P 4,12.13)

 

Ježíšův kříž

Ježíš učedníkům vysvětlil, že svým odříkavým životem jim názorně ukázal, jak mají žít. Potom svolal lid, který byl nablízku a řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Kříž připomínal římskou moc. Byl nástrojem nejkrutějšího a nejvíce ponižujícího způsobu smrti. Nejhorší zločinci si museli nést kříž na místo popravy sami. Když jim ho chtěli naložit na záda, odsouzenci se často zoufale a ze všech sil vzpírali. Nakonec však byli vždy přemoženi a mučicí nástroj jim byl přivázán k tělu. Ježíš však vyzval své následovníky, aby vzali svůj kříž a nesli jej jako on. Učedníci chápali jeho slova jen zastřeně. Znamenala ochotu přijmout nejtrpčí ponížení a jít pro Krista i na smrt. Spasitel popsal svými slovy nejvyšší možnou odevzdanost. To vše pro ně podstoupil. Ježíš netoužil po nebi, pokud bychom my byli ztraceni. Vyměnil nebeské dvory za život plný pohany a urážek a za potupnou smrt. Patřilo mu všechno bohatství, všechny poklady nebe, on však pro nás zchudl, abychom my mohli jeho chudobou zbohatnout. Máme jít cestou, kterou šel on.

Milovat lidi, za které Ježíš zemřel, znamená ukřižovat své vlastní já. Každé Boží dítě by se mělo na sebe dívat jako na článek řetězu spuštěného pro záchranu světa. Mělo by se ztotožnit s Kristem v jeho plánu milosti a spolu s ním hledat a zachraňovat ztracené. Křesťan by nikdy neměl zapomínat, že se zasvětil Bohu a že svou povahou má zjevovat světu Krista. Obětavost, soucit a láska, které naplňovaly Kristův život, by se měly odrážet i v životě Božího služebníka.

„Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 16,25) Sobectví znamená smrt. Žádná část těla nemůže žít jen sama pro sebe. Srdce, které by nedodávalo životodárnou krev končetinám a hlavě, by brzy ochablo. Podobně jako krev v našem těle proudí i Kristova láska do všech částí jeho tajuplného těla. Závisíme jeden na druhém, a kdo nechce dávat, zahyne. Ježíš řekl: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ (Mt 16,26)

Kristus poukazoval učedníkům nejen na současný život v chudobě a ponížení, ale také na svůj slavný návrat. Zdůrazňoval, že Syn člověka nepřijde s okázalostí pozemského vládce, ale ve slávě Boha a nebeských zástupů. „A tehdy,“ řekl: „odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,27) Potom je povzbudil zaslíbením: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mt 16,28) Učedníci však jeho slova nepochopili. Slibovaná sláva se jim zdála být příliš vzdálená. Viděli jen to nejbližší – život v chudobě, ponížení a utrpení. Mají se vzdát nadějí na Mesiášovo království? Znamená to, že Krista na Davidově trůně nikdy neuvidí? Cožpak měl žít jako poslední tulák bez přístřeší, kterým lidé pohrdají, kterého zavrhnou a odsoudí k smrti?

Srdce se jim svíralo žalem, vždyť svého Mistra milovali. Zdálo se jim nepochopitelné, že Boží Syn by měl být vystaven tak krutému ponížení, a přepadaly je pochybnosti. Ptali se, proč by měl jít do Jeruzaléma a vystavovat se nebezpečí, které se podle jeho slov mělo stát jeho údělem. Jak se mohl odevzdat takovému osudu a nechat je v ještě větší temnotě, než byli předtím, než se jim zjevil?

Učedníci se domnívali, že v Cesareji Filipově a jejím okolí je Kristus mimo dosah Herodovy a Kaifášovy moci. Nemusel se tam obávat nenávisti Židů ani moci Římanů. Proč by tedy v tomto kraji, daleko od farizeů, nemohl pracovat? Proč se musí vydávat na smrt? Má-li zemřít, co bude s jeho královstvím, které mělo být tak silné, že by jej ani brány pekel nepřemohly? Pro učedníky to bylo velké tajemství.

I tentokrát se s ním však vydali podél břehu Galilejského jezera k městu, v němž měly být pohřbeny všechny jejich naděje. Neodvažovali se Kristu odporovat. Tiše a smutně rozmlouvali o tom, co se má stát. I přes své pochybnosti stále ještě doufali, že nějaká nepředvídaná událost zachrání jejich Pána před smrtí, která ho podle všeho čekala. Takto se trápili, pochybovali, doufali a strachovali celých šest dlouhých chmurných dní.