46. Proměnění

Schylovalo se k večeru. Ježíš si zavolal tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, a vydal se s nimi přes pole a potom dál téměř neschůdnou cestou na osamělou horu. Spasitel s učedníky celý den putovali a učili lid a výstup na horu je vyčerpal. Kristus pomáhal trpícím, tišil jejich tělesné i duševní bolesti a posiloval je svou životodárnou mocí. Sám však jako člověk cítil po výstupu stejnou únavu jako učedníci.

Paprsky zapadajícího slunce ještě osvěcovaly vrchol hory a svou hasnoucí září svítily poutníkům na cestu. Brzy však světlo na hoře i v údolí zmizelo a slunce se schovalo za obzorem. Osamělé poutníky zahalila noční tma. Temnota v přírodě jako by odrážela zármutek v jejich životě. I nad nimi se stahovaly stále hustší mraky.

Učedníci se neodvažovali Krista ptát, kam jde a proč. Často trávil celé noci v horách na modlitbách. On stvořil horu i údolí a v přírodě se cítí jako doma. Těší se z jejího klidu. Učedníci jdou za Kristem a v duchu se ptají, proč je vede tak namáhavou cestou, když jsou unavení a on sám by si také potřeboval odpočinout.

Po chvíli jim Kristus říká, že dál už nepůjdou. Odchází stranou a v slzách se úpěnlivě modlí. Muž bolesti prosí o sílu, aby mohl obstát ve zkoušce, kterou má pro záchranu lidstva podstoupit. Sám se musí stále znovu a znovu posilovat společenstvím s Všemohoucím. Jedině díky spojení s Otcem může hledět do budoucnosti. Z celého srdce se modlí za své učedníky, aby jejich víra v hodině temné moci neselhala. Na skloněné tělo padají kapky vláhy, ale on to nevnímá. Nepozoruje ani stále houstnoucí tmu. Hodiny pomalu ubíhají. Zpočátku se i učedníci spolu s ním upřímně a odevzdaně modlí. Po chvíli je však začne přemáhat únava. Snaží se zůstat vzhůru, ale nakonec přece jen usínají. Ježíš jim řekl o svém utrpení, vzal je s sebou, aby se spolu s ním mohli modlit. I v této chvíli za ně prosí. Spasitel ví, jak jsou smutní, a chce je v jejich zármutku potěšit ujištěním, že jejich víra nebyla marná. Všech dvanáct učedníků však zjevení, jež jim chce odhalit, přijmout nemůže. Ježíš vybral jen ty tři, kteří se stanou svědky jeho smrtelného zápasu v Getsemane, a vzal je s sebou na horu. Modlí se, aby směli vidět slávu, kterou měl u Otce před stvořením světa, aby jim bylo zjeveno jeho království a aby měli dost síly a mohli je spatřit. Prosí, aby mohli vidět jeho božství. Přeje si, aby pochopili, že je skutečně Božím Synem a jeho potupná smrt je součástí plánu vykoupení, a aby jim toto poznání bylo útěchou v hodině jeho posledního smrtelného zápasu.

 

Zjevení slávy

Jeho modlitba je vyslyšena. Ježíš se pokorně sklání na kamenité zemi, náhle se otevírají nebesa, zlaté brány Božího města se rozestupují a na horu sestupuje svatá zář a zahaluje Spasitele. Z jeho lidského těla vyzařuje božství a spojuje se se slávou, která přichází z nebe. Ježíš vstává v majestátu Boží slávy. Duševní muka se rozplynula. Jeho tvář září „jako slunce“ a jeho šat je „oslnivě bílý“.

Učedníci se probouzejí a vidí záplavu světla, která ozařuje horu. S bázní a údivem hledí na oslnivou postavu svého Mistra. Když si jejich oči zvyknou na podivné světlo, vidí, že Ježíš není sám. Vedle něho jsou dvě nebeské bytosti a důvěrně s ním hovoří. Je to Mojžíš, který na Sínaji rozmlouval s Bohem, a Elijáš, kterému se dostalo výsady, jež byla kromě něho dopřána už jen jednomu člověku – nikdy jej nepřemohla smrt.

O patnáct století dříve stál Mojžíš na hoře Pisga a hleděl na zaslíbenou zemi. Pro hřích, jehož se dopustil u Meriby, však do ní nesměl vstoupit. Nebyla mu dopřána ani ta radost, aby uvedl Izrael do dědictví otců. Ani jeho úpěnlivá prosba: „Kéž smím přejít Jordán a spatřit tu dobrou zemi, co je za Jordánem, dobrou hornatou zemi a Libanón!“ (Dt 3,25) nebyla splněna. Musel se vzdát naděje, která byla světlem ve tmě po celých čtyřicet let putování pouští. Výsledkem mnohaleté námahy a strastiplné péče byl hrob na pustém místě. Ale ten, který „může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“ (Ef 3,20), vyslyšel tímto způsobem modlitbu svého služebníka. Smrt sice nad Mojžíšem zvítězila, ale v hrobě nezůstal. Sám Kristus jej povolal k životu. Satan, pokušitel, si pro Mojžíšův hřích činil nárok na jeho tělo, ale Kristus, Spasitel, jej vyvedl z hrobu (Ju 9).

Na hoře proměnění byl Mojžíš svědkem Kristova vítězství nad hříchem a smrtí. Stal se představitelem lidí, kteří vstanou z hrobů při vzkříšení spravedlivých. Elijáš byl proměněn, vzat do nebe a nikdy nepoznal smrt. Představuje ty, kdo budou žít na zemi při Kristově druhém příchodu a budou proměněni, „naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice“, „pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost“ (1 K 15, 52.53). Ježíš byl oděn nebeským světlem a tak se zjeví i podruhé, až přijde „ne už kvůli hříchu, ale ke spáse“ (Žd 9,28). „Přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,38) Zaslíbení, které dal Spasitel učedníkům, se splnilo. Na hoře proměnění jim bylo ve zmenšeném měřítku představeno budoucí království slávy: Kristus jako král, Mojžíš jako představitel vzkříšených svatých a Elijáš jako představitel proměněných živých.

 

Reakce učedníků

Učedníci tuto událost ještě nechápali. Měli však radost z toho, že jejich trpělivý, tichý a pokorný Učitel, který putoval po zemi jako osamělý cizinec, je poctěn přítomností vyvolených nebe. Mysleli si, že Elijáš přišel ohlásit Mesiášovu vládu a že na zemi bude již brzy nastoleno Kristovo království. Chtělo se jim navždy zapomenout na strach a zklamání. Nejraději by byli na místě, kde se jim zjevila Boží sláva, zůstali. Petr zvolal: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi.“ (Mt 17,4) Učedníci byli přesvědčeni, že Mojžíš a Elijáš přišli chránit jejich Mistra a dosadit jej na královský trůn.

Koruně však bude předcházet kříž. Ježíš s nimi nehovoří o své korunovaci na krále, ale o smrti, která ho čeká v Jeruzalémě. Kristus vzal na sebe lidskou slabost, nesl břemeno našich bolestí a hříchu, a přitom kráčel světem lidí sám. Když na něho doléhala tíha nadcházející zkoušky, cítil se ve světě, který jej nepoznal, duchovně osamělý. Dokonce ani jeho milovaní učedníci nepochopili tajemství jeho poslání. Byli zabráni do svých pochybností, starostí a ctižádostivých nadějí.

V nebi byl obklopen láskou a přátelstvím, ale ve světě, který stvořil, byl úplně sám. Nyní mu nebe seslalo své posly, ne anděly, ale lidi, kteří vytrvali v utrpení a bolesti a kteří mohou se Spasitelem prožívat rozhodující zkoušku jeho pozemského života. Mojžíš a Elijáš spolupracovali s Kristem. I oni toužili po záchraně lidí. Mojžíš prosil za Izrael: „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ (Ex 32,32) Elijáš poznal duchovní osamělost, když po tři a půl roku hladovění snášel nenávist a bídu celého národa. I na hoře Karmel stál na Boží straně sám. Sám také v zoufalství a úzkosti utekl na poušť. Ne andělé obklopující Boží trůn, ale tito muži byli vyvoleni, aby hovořili s Ježíšem o jeho utrpení a potěšili jej ujištěním, že celé nebe je s ním. Mluvili o naději světa a spasení všech lidí.

Učedníky přemohl spánek a z rozhovoru mezi Kristem a nebeskými posly slyšeli jen málo. Nedokázali bdít a modlit se, proto nedošli poznání Kristova utrpení a jeho budoucí slávy, jak si Bůh přál. Připravili se o požehnání, které mohli získat spoluúčastí na jeho oběti. Učedníci byli nedůvěřiví a neuvědomovali si cenu pokladu, kterým je nebe chtělo obohatit.

I přesto se jim dostalo velikého světla. Byli ujištěni, že celé nebe ví o hříchu židovského národa, jehož se dopustil zavržením Krista. Měli možnost lépe pochopit a poznat Vykupitelovo dílo. Na vlastní oči viděli a na vlastní uši slyšeli věci, které přesahovaly lidské chápání. Stali se z nich „očití svědkové jeho velebnosti“ (2 Pt 1,16). Uvědomovali si, že Ježíš je skutečný Mesiáš, o němž svědčili patriarchové a proroci a kterého uznává celý nebeský vesmír.

Učedníci stále ještě udiveně hleděli na zjevení na hoře. Náhle je zastínil světlý oblak „a z oblaku promluvil hlas: ‘Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.’“ (Mt 17,5) Když viděli oblak slávy, jasnější než oblakový sloup, který vodil izraelské kmeny po poušti, když slyšeli majestátní Boží hlas, který otřásal horou, padli k zemi. Leželi tam, dokud k nim nepřišel Ježíš. Strach je opustil teprve ve chvíli, kdy se jich dotkl a oni uslyšeli jeho známý hlas: „Vstaňte a nebojte se.“ (Mt 17,7) Konečně se odvážili zvednout oči. Nebeská sláva však již byla pryč a Mojžíš s Elijášem také zmizeli. Učedníci zůstali s Ježíšem na hoře sami.