47. Pod horou proměnění

Ježíš strávil s učedníky na hoře celou noc. Když vyšlo slunce, sestoupili do údolí. Učedníci kráčeli vedle Mistra v tiché bázni, ponořeni do svých myšlenek. Dokonce ani Petr neměl co říci. Byli by rádi zůstali na posvátném místě, kde se v záři nebeského světla zjevila sláva Božího Syna. Čekala je však práce. Museli pomoci lidem, kteří už Ježíše všude hledali.

Na úpatí hory se shromáždil veliký zástup. Přišel tam s učedníky, kteří s Ježíšem na hoře nebyli, ale věděli, kam směřoval. Když se Spasitel s Petrem, Jakubem a Janem blížili k davu, vyzval Ježíš své tři učedníky, aby o tom, co viděli, mlčeli. „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 17,9)

Učedníci měli o zjevení přemýšlet, ne je zveřejňovat. Kdyby je byli svěřili zástupu, vyvolalo by to jen zbytečný údiv a posměch. Před Kristovým vzkříšením by zjevení nepochopilo ani zbývajících devět učedníků. Dokonce i tři vyvolení učedníci byli velmi nechápaví. Kristus jim odhalil nastávající události a oni se jeden druhého ptali, co by mohlo vzkříšení znamenat. Ježíše však o vysvětlení nepožádali. Jeho slova o budoucnosti je rmoutila, nechtěli jim věřit, a proto se ani nesnažili dozvědět se víc.

Jakmile lidé Ježíše zahlédli, běželi mu vstříc a s radostí ho uctivě zdravili. Spasitel si však okamžitě všiml jejich velkých rozpaků. Učedníci vypadali ustaraně. Prožili trpké zklamání a cítili se poníženě.

Když čekali na úpatí hory, přivedl k nim jeden muž svého syna. Prosil je, aby ho zbavili ducha němoty, který jej trápil. Moc vyhánět nečisté duchy dal Ježíš učedníkům v době, kdy je vysílal zvěstovat evangelium v Galileji. Tehdy v pevné víře vyšli a zlí duchové se jim podřizovali. Tentokrát ve jménu Krista přikázali nečistému duchu, aby opustil svoji oběť, ale démon se jim jen vysmál dalším projevem své moci. Učedníci si porážku nedokázali vysvětlit. Uvědomovali si, že takovým neúspěchem připravují sobě i svému Mistru potupu. V zástupu byli zákoníci, kteří se chopili příležitosti a ponižovali je. Prodrali se k učedníkům a útočili na ně otázkami. Snažili se dokázat, že jsou podvodníci stejně jako jejich Mistr. Rabíni vítězoslavně prohlašovali, že mají před sebou zlého ducha, kterého ani učedníci, ani sám Kristus nejsou schopni přemoci. Lid se začínal přiklánět na stranu zákoníků. Davu se zmocňoval pocit opovržení.

 

Uzdravení postiženého

Náhle všechno obviňování ustalo. Lidé si všimli, že se k nim blíží Kristus se třemi učedníky. Obrátili se a vítali jej, jako by se vůbec nic nestalo. Noc prožitá ve společenství s nebeskou slávou zanechala na Spasiteli i na učednících své stopy. Z jejich tváří vyzařovalo světlo, které budilo bázeň. Zákoníci se ve strachu stáhli zpátky a lid vítal Ježíše.

Spasitel přišel, jako by byl při všem, co se stalo. Upřeně se zadíval na zákoníky a zeptal se: „Oč se s nimi přete?“ (Mk 9,16)

Hlasy, ještě před chvílí tak troufalé a útočné, najednou utichly. V zástupu zavládlo mlčení. Jen zoufalý otec se prodral davem k Ježíši, padl mu k nohám a líčil mu své trápení a zklamání.

Řekl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho… Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ (Mk 9,17.18)

Ježíš se podíval na vyděšený zástup, škodolibé zákoníky a zmatené učedníky. V srdci každého z nich viděl nevíru. Smutně zvolal: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ (Mk 9,19) Potom se obrátil ke sklíčenému otci: „Přiveď svého syna.“

Když jej přivedli, Spasitel na něho pohlédl a zlý duch ho okamžitě srazil k zemi. Chlapec se zmítal ve strašlivých křečích. Svíjel se, z úst mu vytékala pěna a vydával ze sebe nesrozumitelné zvuky.

Kníže života se opět octl na bitevním poli s vládcem temných mocností. Kristus plnil svůj úkol. Byl pomazán, aby „vyhlásil zajatcům propuštění…, propustil zdeptané na svobodu“ (L 4,18). Satan se snažil udržet si svoji moc nad obětí. Neviditelné zástupy andělů světla i andělů temnoty sledovaly zápas zblízka. Ježíš na chvíli dovolil zlému duchu, aby projevil svoji moc. Chtěl, aby lidé lépe pochopili, z čeho posedlého vysvobodí.

Lidé přihlíželi se zatajeným dechem, otec se strachem i nadějí. Ježíš se zeptal: „Od kdy to má?“ (Mk 9,21) Otec vyprávěl o dlouhých letech utrpení a potom, jako by už nemohl dál, zvolal: „Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ (Mk 9,22) „Můžeš-li!“ Ještě v této chvíli otec pochyboval o Kristově moci.

Ježíš odpověděl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (Mk 9,23) Kristova moc byla dostatečná, uzdravení chlapce však záviselo na víře jeho otce. Muž si uvědomil svoji slabost a z očí mu vytryskly slzy. Cele se spolehl na Kristovu milost a vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ (Mk 9,24)

Ježíš se obrátil k postiženému a řekl: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ (Mk 9,25) Ozval se výkřik a chlapcovo tělo se začalo zmítat ve smrtelném zápase. Zdálo se, že démon, který z něho vycházel, jej chce připravit o život. Chlapec zůstal ležet bez hnutí a bez známky života. Lidé šeptali: „Umřel.“ Ježíš ho však vzal za ruku, zvedl ho a zcela zdravého na duchu i na těle jej předal otci. Otec i syn vzdali chválu jménu svého Vykupitele. Lidé „žasli nad velikou Boží mocí“ a poražení zákoníci schlíple a rozmrzele odešli (L 9,43).

„Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ (Mk 9,22) Tuto prosbu vyslovilo již mnoho lidí zatížených hříchem. Milosrdný Spasitel jim všem odpovídá: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Víra nás spojuje s nebem a dává nám sílu pro boj s temnými mocnostmi. V Kristu nám Bůh dal vše potřebné pro vítězství nad každým hříchem, s ním můžeme odolat i nejsilnějšímu pokušení.

Mnozí lidé si však uvědomují, že nemají dostatek víry, a zůstávají od Krista odtrženi. Ve své bezmocnosti a ubohosti by se měli cele spolehnout na milost soucitného Spasitele. Neměli by hledět na sebe, ale na Krista. On je dnes stejně mocným Vykupitelem, jako byl v době, kdy kráčel po zemi, uzdravoval nemocné a vyháněl démony. Víra se rodí z Božího slova. Držte se tedy jeho zaslíbení: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (J 6,37) Vrhněte se k jeho nohám a volejte: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ Budete-li tak činit, nikdy nezahynete. Nikdy.

Vyvolení učedníci viděli v krátkém časovém úseku nejvyšší stupeň slávy i ponížení. Viděli proměněného člověka, ve kterém se odrážel Boží obraz, i člověka poníženého podobou satana. Na hoře se stali svědky Spasitelova rozhovoru s Božími posly. Slyšeli hlas, který vycházel ze zářící slávy a oznamoval, že Ježíš je Boží Syn. Viděli také, jak Ježíš sestoupil dolů, aby se setkal s tou nejbídnější a nejodpudivější podívanou – s posedlým chlapcem, jenž se znetvořeným obličejem křečovitě skřípal zuby ve smrtelném utrpení. Žádný člověk mu nedokázal pomoci. Mocný Vykupitel, který ještě před několika hodinami stál ve své slávě před udivenými učedníky, se sklonil k satanově oběti, zvedl ji ze země a duševně i tělesně zdravou ji vrátil otci a rodině.

 

Zdroj síly

Byl to názorný příklad vykoupení. Boží Syn se z Otcovy slávy sklonil ke ztracenému člověku, aby jej zachránil. Naznačil tím, jaké poslání čeká učedníky. Nemají trávit všechen čas s Kristem na hoře duchovního osvícení. Musejí pracovat i dole v údolí. Satanem zotročení lidé čekají na slovo víry a modlitbu za své vysvobození.

Devět učedníků se stále trápilo svým selháním. Když byli zase sami s Ježíšem, ptali se: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Ježíš jim odpověděl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‘Přejdi odtud tam’, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“ (Mt 17,19-21) Příčinou jejich neúspěchu v boji proti mocnostem temnoty byla nevěra, jež jim bránila v užším spojení s Kristem, a lehkomyslnost, s jakou přistupovali ke svěřenému dílu.

Kristova slova o jeho blízké smrti učedníky trápila a vzbuzovala v nich pochybnosti. Když si Ježíš vybral jako společníky pro cestu na horu jen tři z nich, vyvolal u zbývajících devíti žárlivost. Místo aby se posilovali ve víře modlitbou a rozjímáním nad Kristovými slovy, zabývali se svou sklíčeností a pocitem ukřivděnosti. Ponořili se do duchovní tmy a v tomto stavu se pustili do boje se satanem.

Obstát v takovém zápasu by však znamenalo vstoupit do něho v úplně jiném duchu. Jejich víra by byla musela být posílena upřímnou modlitbou, postem a pokorou srdce. Museli by se zříci svého „já“ a nechat se ovládnout Duchem svatým a Boží mocí. Člověk se musí opravdově a vytrvale modlit k Bohu ve víře, která jej vede k úplné a bezvýhradné odevzdanosti Pánu a jeho dílu. Jen tak může získat pomoc Ducha svatého v boji proti vládcům a temným mocnostem tohoto světa i proti zlým duchům v nebesích.

Ježíš řekl: „Budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‘Přejdi odtud tam’, a přejde.“ Hořčičné zrno je sice malé, ale skrývá v sobě tutéž tajemnou sílu, ze které vyrůstá obrovský strom.

Když se hořčičné zrno dostane do půdy, přijímá z ní vše, co Bůh připravil pro jeho výživu, a nepatrný zárodek rychle roste. Pokud máte takovou víru, budete čerpat sílu z Božího slova a přijímat vše, co pro vás Bůh připravil. Vaše víra poroste a nebeské síly vám budou pomáhat. Satan vám bude klást do cesty obrovské – zdánlivě nepřekonatelné – překážky, s vírou je však zdoláte. „Nic vám nebude nemožné.“