48. Rozhovory s učedníky

Když se Ježíš vrátil do Kafarnaum, nešel na známá místa, kde učíval lid, ale spolu s učedníky tiše vyhledal dům, který se stal na čas jeho domovem. Na konci svého pobytu v Galileji se chtěl věnovat svým učedníkům více než zástupům.

Na cestách po Galileji se Kristus znovu pokoušel připravit učedníky na to, co ho čeká. Oznámil jim, že musí jít do Jeruzaléma, že bude zabit a potom opět vstane. Překvapil je také závažným tvrzením, že bude zrazen a vydán do rukou nepřátel. Učedníci jeho slovům stále ještě nerozuměli. Padal na ně stín smutku, ale i přesto se nechali ovládnout touhou po vlastním vyvýšení. Přeli se mezi sebou, kdo z nich bude v Božím království největší. Nechtěli, aby Ježíš o jejich sporu věděl, a proto nešli těsně vedle něho jako obvykle, ale ubírali se pomalu za ním. Když vstupovali do Kafarnaum, byl Ježíš kus před nimi. Spasitel četl jejich myšlenky, chtěl jim pomoci a poučit je. Počkal však na vhodnou chvíli, až budou ochotni jeho slova přijmout.

Když dorazili do města, přistoupil k Petrovi výběrčí chrámové daně a ptal se: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?“ (Mt 17,24) Tento poplatek nebyl občanskou daní, ale náboženským příspěvkem, který měli všichni Židé každý rok věnovat na podporu chrámu. Odmítnutí zaplatit tuto dávku bylo považováno za zradu vůči chrámu a rabíni je hodnotili jako nejtěžší hřích. Spasitelův postoj k rabínským nařízením a jeho jasné výtky vůči zastáncům tradice posloužily jako záminka. Obvinili jej z toho, že se snaží zrušit chrámovou službu. Kristovi nepřátelé v této situaci viděli příležitost vzbudit v lidu nedůvěru ke Spasiteli. Výběrčí daně se k nim ochotně připojil.

Petr cítil v otázce výběrčího zpochybnění Kristovy věrnosti vůči chrámu. Byl velmi horlivý. Chtěl chránit Mistrovu čest, a proto, aniž se ho zeptal, rychle odpověděl, že Ježíš daň platí.

Petr však zcela nepochopil, kam otázka směřovala. Určité skupiny lidí totiž byly od placení této daně osvobozeny. Když byli levité za Mojžíše odděleni pro službu ve svatyni, nedostali žádné pozemské dědictví. Bůh řekl: „Proto se Lévimu nedostalo podílu ani dědictví s jeho bratry.“ (Dt 10,9) I v Ježíšově době byli kněží a levité považováni za obzvlášť oddané služebníky chrámu, a nemuseli každoročně přispívat na jeho údržbu. Také proroci byli od placení této daně osvobozeni. Od Ježíše však rabíni poplatek žádali. Dávali tím najevo, že ho neuznávají jako proroka, ani jako učitele. Jednali s ním jako s každým jiným obyčejným člověkem. Kdyby byl Ježíš odmítl daň zaplatit, vykládali by to jako zradu vůči chrámu. Kdyby byl zaplatil, potvrdil by, že ho právem zavrhují jako proroka.

Jen chvíli předtím Petr vyznal své přesvědčení, že Ježíš je Boží Syn. Nyní však promarnil příležitost ukázat, kdo je jeho Mistr. Svou odpovědí, že Ježíš daň zaplatí, ve skutečnosti potvrdil falešnou představu o Ježíši, kterou se farizeové a vedoucí představitelé Židů snažili rozšířit.

 

O chrámové dani

Když přišel Petr domů, Spasitel se ani slovem nezmínil o tom, co se událo, ale zeptal se: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?“ Petr odpověděl: „Od cizích.“ Ježíš mu řekl: „Synové jsou tedy svobodni.“ (Mt 17,25.26) Od občanů se vybírá daň na podporu krále, ale pro vládcovy vlastní děti tato povinnost neplatí. Stejně tak i Izrael, Boží lid, musel přispívat na podporu bohoslužby. Na Ježíše, Božího Syna, se však tento požadavek nevztahoval. Pokud byli kněží a levité pro svoji službu v chrámu od poplatku osvobozeni, proč by jej měl platit Ježíš? Vždyť chrám byl domem jeho Otce.

Kdyby Ježíš beze slova daň zaplatil, potvrdil by tím, že ji od něho vymáhají právem, a popřel by tak své božství. Spasitel sice uznal za vhodné požadavku vyhovět, ale vyvrátil jeho oprávněnost. Způsob, jakým si opatřil prostředky na zaplacení, je svědectvím o jeho božství. Jasně ukázal, že je jedno s Bohem a že nepodléhá povinnostem běžného občana.

Nařídil Petrovi: „Jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ (Mt 17,27)

Ježíš sice přikryl své božství lidstvím, ale tímto zázrakem zjevil svoji slávu. Bylo zřejmé, že právě on prostřednictvím Davida prohlásil: „Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.“ (Ž 50,10-12)

Ježíš dal jasně najevo, že není povinen platit daň, ale se Židy se v této věci do žádného sporu nepouštěl. Věděl, že by jeho slova překroutili a obrátili proti němu. Nechtěl však odmítnutím poplatku nikoho urazit, a proto neprávem vyžadovanou daň zaplatil.

Tato událost byla pro učedníky velkým poučením. Jejich vztah k chrámové službě se měl již brzy převratně změnit. Kristus je nabádal, aby se zbytečně nestavěli proti zavedenému řádu a nedávali příležitost k mylnému výkladu své víry. Křesťané se sice nemají vzdávat ani jediné zásady pravdy, ale pokud je to jen trochu možné, mají se vyhýbat sporům.

 

Otázka prvenství

Když Petr odešel k moři, zůstal Kristus s ostatními učedníky v domě sám. Zavolal si je a zeptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ (Mk 9,33) Ježíšova přítomnost a jeho otázka stavěly celou záležitost do úplně jiného světla, než v jakém ji viděli na cestě. Učedníci mlčeli. Styděli se a sami sebe odsuzovali. Ježíš jim řekl, že za ně zemře, a ukázal jim, v jak žalostném rozporu je jejich sobecká ctižádost s jeho nesobeckou láskou.

Když jim oznamoval, že bude zabit a potom opět vstane, snažil se zavést rozhovor na velkou zkoušku víry, která na ně dolehne. Kdyby byli ochotni přijmout to, s čím je chtěl seznámit, mohli být ušetřeni mučivé úzkosti a zoufalství. V době smutku a zklamání se mohli utěšovat jeho slovy. Spasitel hovořil o budoucích událostech velice jasně a otevřeně. Zmínil se, že brzy bude muset jít do Jeruzaléma, a učedníkům opět svitla naděje, že nastolí své království. Znovu je napadla myšlenka, kdo v něm zaujme nejvyšší místa. Když se Petr vrátil od moře, řekli mu učedníci, nač se Ježíš ptal, a jeden z nich se nakonec odvážil zeptat Spasitele: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ (Mt 18,1)

Spasitel shromáždil učedníky kolem sebe a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ (Mk 9,35) Učedníci ani zdaleka nechápali vážnost a dosah jeho slov. Nemohli vidět to, co měl před očima on. Nerozuměli podstatě Kristova království, a proto se mezi sebou přeli. Skutečná příčina jejich sporu však byla hlubší. Vysvětlením podstaty svého království by byl Kristus roztržku nevyřešil, mohl ji jen na nějaký čas utišit. I kdyby se učedníkům dostalo plného poznání, otázka prvenství se mohla kdykoli znovu objevit. Církev by tím po Kristově odchodu mohla utrpět značné škody.

K boji o první místo vedl učedníky týž duch, který stál na počátku velkého sporu v nebesích a kvůli kterému Kristus sestoupil z nebe na zem a podstoupil smrt. Spasitel si představil Lucifera, „jitřenky syna“, který svou slávou převyšoval všechny anděly, jež obklopovali Boží trůn, a byl v nejtěsnějším spojení s Božím Synem. Lucifer řekl: „S Nejvyšším se budu měřit.“ (Iz 14, 12.14) Jeho touha po vlastním vyvýšení vyvolala v nebi spor a vedla k vyhoštění velkého zástupu andělů. Kdyby byl Lucifer skutečně chtěl být jako Nejvyšší, nikdy by neopustil místo, které mu bylo v nebi určeno. Duch Nejvyššího se totiž projevuje v nesobecké službě. Lucifer chtěl mít Boží moc, ale ne Boží povahu. Snažil se získat nejvyšší postavení a člověk, který je veden jeho duchem, usiluje o totéž. V takových případech potom nutně dochází k odcizení, neshodám a svárům. Vlády se zmocňuje nejsilnější. Satanovo království je královstvím síly. Každý jedinec v něm pokládá druhého za překážku na cestě k úspěchu nebo za příčku v žebříku, po níž se může vyšplhat výš.

Lucifer usiloval o rovnost s Bohem, zatímco Kristus, Vyvýšený, „na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,6-8) Právě v době, kdy smrt na kříži byla již velmi blízko, vidí Ježíš své učedníky natolik zaujaté sobectvím, hlavní zásadou satanova království, že nejsou schopni cítit se svým Pánem, a dokonce ani rozumět tomu, co jim říká o ponížení, které pro ně podstoupí.

Ježíš se snažil s láskou, velmi citlivě, zároveň však i důrazně napravovat zlo. Odhaloval, co je podstatou vlády v nebeském království a v čem podle nebeských měřítek spočívá skutečná velikost. Lidé, kteří se nechají ovládnout pýchou a vzhlížejí se ve vysokém postavení, myslí spíš na sebe a na odměnu, kterou by měli dostat, než na to, jak by Bohu splatili jeho dary. Přidávají se na satanovu stranu a v nebi pro ně není místo.

Slávu předchází pokora. Na důležitá místa mezi lidmi vyvyšují nebesa takové jedince, kteří se – jako Jan Křtitel – dokáží pokořit před Bohem. Učedník s dětskou upřímností a otevřeností je v práci na Božím díle nejúspěšnější. Nebesa spolupracují s každým, kdo nehledá vlastní slávu a usiluje o záchranu druhých. Člověk, který opravdu cítí potřebu Boží pomoci, o ni prosí. Duch svatý mu ukáže na Ježíše, a tím jej povzbudí. Společenství s Kristem mu dodá sílu k práci pro lidi, kteří hynou v hříchu. Takový člověk je pomazán pro své poslání a dosahuje úspěchu i tam, kde by mnozí vzdělaní a učení lidé selhali.

Bůh však pomíjí ty, kdo se vyvyšují a myslí si, že bez nich se velkolepý Boží plán neobejde. Pán dává jasně najevo, že na nich není závislý. Boží dílo se po jejich odchodu nezastaví, ale bude ještě mocněji postupovat kupředu.

Poučení o podstatě Ježíšova království učedníkům nestačilo. Potřebovali nové srdce, které by je uvedlo do souladu s jeho zásadami. Ježíš přivolal jedno malé dítě a postavil je mezi učedníky. Potom je vzal něžně do náručí a řekl: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3) Nebe si velmi váží bezelstnosti, nezištnosti a důvěřivé lásky dítěte. Jsou to rysy skutečné velikosti.

Ježíš znovu vysvětlil učedníkům, že jeho království se nevyznačuje světskou důstojností ani okázalostí. Tyto vlastnosti nemají v Ježíšových očích žádnou cenu. Bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdělaní se setkávají u jeho nohou bez ohledu na společenské postavení či dosažené úspěchy. Všichni jsou vykoupeni krví a všichni jsou závislí na svém Vykupiteli.

Bůh si velmi váží upřímného a kajícného člověka. Neuděluje lidem svou pečeť podle jejich postavení, bohatství či rozumových schopností. Zajímá ho, jsou-li jedno s Kristem. Pán slávy nachází zalíbení v lidech tichých a pokorných srdcem. David říká: „Podal jsi mi štít své spásy…, tvá mírnost“ – jako součást lidské povahy – „mé šiky rozmnožila“ (Ž 18,36).

 

Opravdový zájem o člověka

Ježíš řekl: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk 9,37) „Toto praví Hospodin: ‘Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země… Pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.’“ (Iz 66,1.2)

Spasitelova slova probudila v učednících pocit nedůvěry k sobě samým. Ježíš sice nikoho nejmenoval, ale Jan si nebyl jist, zda si v jednom případě počínal správně. S dětinskou upřímností se zeptal: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ (Mk 9,38)

Jakub a Jan se domnívali, že zastavením onoho muže hájí čest svého Mistra. Najednou si však začali uvědomovat, že jednali ze žárlivosti. Uznali svoji chybu a přijali Ježíšovo napomenutí: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit.“ (Mk 9,39) Nikdo, kdo se chová ke Kristu přátelsky, nemá být odmítnut. Mnoho lidí bylo jeho povahou i dílem hluboce zasaženo a s vírou mu otevírali svá srdce. Učedníci nemohli znát jejich pohnutky a museli být proto opatrní, aby je neodradili. Až s nimi Ježíš osobně nebude a oni budou pokračovat v jeho díle, nebudou moci podléhat předsudkům a být nesnášenliví. Bude třeba, aby projevovali stejně hluboký soucit, jaký poznali u svého Mistra.

Skutečnost, že někdo nevyhovuje ve všech směrech našim názorům a představám, nás neopravňuje k tomu, abychom mu bránili v práci pro Pána. Kristus je veliký učitel a my nemáme nikoho odsuzovat ani nikomu poroučet. Máme si pokorně sednout k Ježíšovým nohám a učit se od něho. Každý člověk, který se otevírá Božímu působení, může být prostředníkem, s jehož pomocí Kristus zjevuje svoji odpouštějící lásku. Musíme být velmi opatrní, abychom neznechutili nikoho, kdo přináší lidem Boží světlo, a neuhasili tak paprsky, jimiž chtěl Bůh svítit světu.

Tvrdé a chladné jednání učedníka s člověkem, kterého k sobě přitahuje Kristus – tak, jak je předvedl Jan, když zakazoval neznámému muži konat zázraky ve jménu Krista –, může vést k tomu, že se oslovený obrátí na cestu nepřítele a nakonec zahyne. O každém, kdo si takto počíná, Ježíš říká: „Lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9, 42) Potom dodává: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla.“ (Mk 9,43-45)

Proč tak ostrá slova? Protože „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (L 19,10) Mají snad učedníci projevovat o lidi kolem sebe menší zájem než jejich Spasitel? Za každého člověka byla zaplacena nepředstavitelná cena. Odvrátit jediného člověka od Krista, a tím dopustit, aby Spasitelova láska, ponížení a smrt pro něho byly zbytečné, je hrozný hřích.

„Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.“ (Mt 18,7) Svět se pod satanovým vlivem jistě bude stavět proti Kristovým následovníkům a bude se snažit zničit jejich víru. Běda však tomu, kdo přijal Kristovo jméno, a spojuje se se světem. Lidé, kteří o sobě prohlašují, že slouží Pánu, a přitom se tak nechovají, znevažují Krista. Klamou své okolí a svádějí mnoho lidí na špatnou cestu.

Bez ohledu na to, kolik úsilí budeme muset obětovat, měli bychom se vzdát všech zvyků a způsobů, které vedou k hříchu a potupují Kristovo jméno. To, co zneuctívá Boha, nemůže prospívat člověku. Kdo porušuje věčné zásady pravdy, nemůže získat nebeské požehnání. Jediný hřích, kterému se poddáváme, může zkazit naši povahu a svést ostatní. Pokud je třeba pro záchranu těla odříznout ruku nebo nohu, či dokonce vyloupnout oko, měli bychom se s mnohem větší rozhodností vzdát hříchu, který vede k smrti naší duše.

Při obřadní službě se ke každé oběti přidávala sůl. Sůl – stejně jako zapalování kadidla – připomínala, že jedině díky Kristově spravedlnosti může Bůh obětní službu přijmout. Kristus k tomu řekl: „Každý bude solen ohněm… Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ (Mk 9,49.50) Všichni, kdo chtějí sami sebe přinášet jako „živou, svatou, Bohu milou oběť“ (Ř 12,1), musí přijmout spásnou sůl, Kristovu spravedlnost. Potom se stanou „solí země“ a budou bránit šíření zla mezi lidmi tak, jako sůl brání rozkladu (Mt 5,13). Pokud však sůl ztratí svou chuť, pokud člověk vyznává Boha jen slovy a chybí mu Kristova láska, nemá sílu ke konání dobra. Vliv jeho života nepřispívá k záchraně světa. Ježíš říká: Vaše síla a úspěšnost při budování mého království závisí na tom, zda přijímáte Ducha svatého. Chcete-li být vůní života k životu, musíte žít z mé milosti. Potom mezi sebou nebudete soupeřit, hledat vlastní prospěch ani toužit po nejvyšším postavení. Budete naplněni láskou, která nemyslí na sebe, ale na druhé.

Hříšník, který činí pokání, má stále hledět na Beránka Božího, jenž „snímá hřích světa“ (J 1,29). Jen tak se může změnit. Jeho strach vystřídá radost a pochybnosti ustoupí naději. Kamenné srdce nahradí srdce plné vděčnosti a lásky. Kristus se v něm stane „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“ (J 4,14). Když se díváme na Ježíše, Muže bolesti a utrpení, který zachraňoval ztracené přesto, že jím lidé pohrdali, vysmívali se mu a pronásledovali jej od města k městu, dokud nedokončil své poslání, když si jej představíme v Getsemane, jak se potí krví a ve strašných mukách umírá na kříži, naše touha po vlastním vyvýšení utichne. Při pohledu na Ježíše se budeme stydět za svoji chladnost, lhostejnost a sobectví. Budeme ochotni dělat cokoli, jen abychom mohli z celého srdce sloužit svému Mistru. Pro něho s radostí poneseme kříž, budeme snášet zkoušky, potupu či pronásledování.

 

Soucit s chybujícími

„My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.“ (Ř 15,1) Nikoho, kdo věří v Krista, nemáme zlehčovat, i když je jeho víra slabá a následuje Ježíše nejistým krokem dítěte. Všemi přednostmi, které nám Bůh dal, ať už je to vzdělání, dobré způsoby, ušlechtilost, křesťanská výchova či náboženská zkušenost, máme podle svých možností sloužit těm, kterým se těchto darů nedostalo. Jsme-li silní, máme podpírat slabší. Andělé slávy mají tvář nebeského Otce stále před sebou a s radostí slouží jeho dětem. Zvláštní péči věnují ustrašeným lidem, kteří mají potíže se svými povahovými nedostatky. Andělé jsou vždy tam, kde je jich nejvíce potřeba, pomáhají lidem, kteří svádějí těžké boje se svým vlastním „já“ a žijí v těžkých podmínkách. Praví Kristovi následovníci s nimi v této službě spolupracují.

Pokud někdo „z těchto maličkých“ selže a ublíží vám, je na vás, abyste mu podali pomocnou ruku. Nečekejte, že první krok ke smíření udělá on. Ježíš řekl: „Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ (Mt 18,12-14)

Přicházejte k chybujícímu „v duchu mírnosti“, „každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení“ a „pokárej ho mezi čtyřma očima“ (Ga 6,1; Mt 18,15). Nevystavujte ho potupě a neříkejte o jeho poklescích ostatním. Nezneuctívejte Krista veřejným odhalováním hříchů někoho, kdo nese jeho jméno. Často je třeba zcela otevřeně říci chybujícímu pravdu. Má-li se napravit, musí poznat svůj omyl. Nesmíme ho však odsuzovat a zatracovat ani se snažit sami sebe ospravedlňovat. Všechno naše úsilí musí směřovat k jeho nápravě. Rány duše je třeba léčit s co největší ohleduplností a citlivostí. Pomoci může jen láska Spasitele trpícího na Golgotě. Křesťané by k sobě měli vždy přistupovat s láskyplným pochopením. Každý by si měl uvědomit, že když se mu podaří odvrátit bratra od jeho pochybení, „zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů“ (Jk 5,20).

Ani toto úsilí však nemusí přinést očekávaný výsledek. Ježíš doporučuje: „Přiber k sobě ještě jednoho nebo dva.“ (Mt 18,16) Možná, že společnými silami dosáhnou toho, co se jednomu nepodařilo. Přizvaní nebudou na problému osobně zúčastněni a budou pravděpodobně nestrannější. To dodá jejich radám v očích chybujícího člověka větší vážnosti.

Pokud napomínaný nedbá ani na jejich doporučení, potom, ne však dříve, je třeba celou záležitost předložit sboru věřících. Členové církve jako představitelé Krista se sjednotí na modlitbě a s láskou budou prosit o nápravu chybujícího. Duch svatý promluví ústy svých služebníků a vyzve provinilého, aby se navrátil k Bohu. Apoštol Pavel pod vlivem Božího Ducha napsal: „Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“ (2 K 5,20) Člověk, který odmítá i toto společné úsilí sboru, přetrhává svazky, jež ho spojují s Kristem, a vylučuje se ze společenství církve. Potom, říká Ježíš, „ať je ti jako pohan nebo celník“ (Mt 18,17). Nesmíme si však myslet, že pro něho už Boží milost neplatí, pohrdat jím a být k němu lhostejní. Musíme k němu přistupovat s láskou a soucitem jako ke ztracené ovci, kterou Kristus stále hledá a chce přivést do svého stáda.

Kristovo poučení o tom, jak jednat s lidmi, kteří se dostávají na scestí, je rozšířením pokynu, jež dal Izraeli Mojžíš: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu.“ (Lv 19,17) To znamená, že pokud někdo nedbá na Kristovo nařízení a nesnaží se přivést k nápravě ty, kdo žijí v omylu a hřeší, stává se spoluúčastníkem jejich hříchu. Za zlo, kterému jsme mohli zabránit, jsme stejně zodpovědní, jako kdybychom se jej sami dopustili.

Na nepravost máme upozornit přímo toho, kdo se jí dopouští. Nemáme o ní mezi sebou hovořit a odsuzovat ji. Ani poté, co byla předložena církvi, o ní nesmíme říkat dalším lidem. Pro nevěřící svět jsou chyby křesťanů jen kamenem úrazu. I nám škodí, pokud se těmito věcmi stále zabýváme, protože se jejich vlivem začneme měnit. Snažíme-li se napravit chyby našeho bratra, Kristův Duch nás povede tak, abychom jej pokud možno uchránili před kritikou ze strany věřících, ale především před odsouzením nevěřícího světa. Každý z nás se dopouští chyb a potřebuje Kristovo slitování a odpuštění. Proto máme jednat s druhými tak, jak chceme, aby oni jednali s námi.

„Cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,18) Vystupujete jako vyslanci nebes a vaše dílo má význam pro věčnost.

Tuto velikou odpovědnost však nemusíme nést sami. Budeme-li se upřímně řídit Božím slovem, Kristus bude s námi. Přebývá nejen ve shromážděních církve, ale všude, kde se učedníci, byť jen v nepatrném počtu, scházejí v jeho jménu. Říká: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.“ (Mt 18,19)

Slovy „můj nebeský Otec jim to učiní“ Ježíš učedníkům připomíná, že s nimi sice je svázán svým lidstvím, snáší s nimi jejich těžkosti a cítí s nimi v jejich utrpení, ale svým božstvím je spojen s trůnem Nekonečného. Je to obdivuhodné ujištění. Nebeské bytosti soucítí s lidmi a spolupracují s nimi na záchraně ztracených. Nebeská moc se spojuje s lidskými schopnostmi, aby přivedla lidi ke Kristu.