49. Svátek stánků

Židé se měli třikrát do roka shromáždit v Jeruzalémě k oslavě Hospodina. Činili tak na pokyn neviditelného Vůdce Izraele, skrytého v oblakovém sloupu. V zajetí nemohli Židé toto ustanovení dodržovat. Když se však vrátili do své země, opět slavnosti obnovili. Bůh si přál, aby si jej lidé při výročních svátcích připomínali. Až na několik výjimek však kněží a vůdcové národa na smysl slavností zapomněli. Kristus, který tato shromáždění lidu ustanovil a znal jejich význam, byl svědkem jejich zvrácenosti.

Svátek stánků byl posledním shromážděním v roce. Bůh si přál, aby se lidé v této době zamýšleli nad jeho dobrotou a milosrdenstvím. Staral se o celou zemi a žehnal jí. Bděl nad ní dnem i nocí. Sesílal jí déšť i sluneční paprsky, aby mohla plodit. Na palestinských pláních i v údolích se sklízela úroda. Lidé česali olivy, stáčeli vzácný olej a ukládali jej do nádob. Také palmy nesly své plody. Z purpurových hroznů vína se lisovala šťáva.

Svátek trval sedm dní. Obyvatelé Palestiny a mnoha dalších zemí opouštěli své domovy a vydávali se do Jeruzaléma, aby se slavnosti mohli zúčastnit. Lidé přicházeli zblízka i zdaleka a na znamení radosti přinášeli dary. Staří i mladí, bohatí i chudí tak chtěli vzdát Bohu díky za hojnost, jíž korunoval rok, i za všechna ostatní požehnání. Všude panovalo veliké nadšení a lidé snesli z okolních lesů všechno, co mohlo potěšit zrak. Město vypadalo jako jeden překrásný háj.

Slavnost byla nejen poděkováním za úrodu, ale také vzpomínkou na to, jak se Bůh staral o Izrael na poušti. Na památku svého stanování v poušti bydleli Izraelci po dobu konání slavnosti ve stáncích či přístřešcích zhotovených ze zelených větví. Stavěli je na ulicích, na nádvořích chrámu nebo na střechách domů. Kopce i údolí v okolí Jeruzaléma byly posety zelenými příbytky a hemžily se lidmi.

Věřící slavili svátek duchovními zpěvy a děkovnými modlitbami. Krátce před slavností byl Den smíření. Lidé vyznali své hříchy a bylo jim oznámeno, že jsou smířeni s Bohem. Byli tedy připraveni k radostným oslavám. „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné“ (Ž 106,1) znělo vítězně. Zpěv doprovázely nejrůznější hudební nástroje a všude se ozývalo „hosana“. Všeobecná radost vrcholila v chrámě. Tam se odehrávaly velkolepé obětní obřady. Po obou stranách bílého mramorového schodiště stál sbor levitů a zpíval. Zástupy věřících mávaly palmovými a myrtovými větvemi a přidávaly se ke zpěvu sboru. Zblízka i zdaleka se k nim připojovaly další hlasy a chvalozpěvy se rozeznívaly i po všech kopcích v okolí.

V noci byly chrám i nádvoří osvětleny. Hudba, palmové ratolesti, radostné „hosana“, velké shromáždění lidu ozářené světlem zavěšených lamp, řady kněží a okázalé obřady – to vše přítomné hluboce zasahovalo. Nejpůsobivější obřad slavnosti připomínal pobyt Izraele na poušti.

Když začalo svítat, kněží dlouze a pronikavě zatroubili na stříbrné trubky. V odpověď jim zazněl zvuk dalších trubek a radostné výkřiky lidí ze stánků. Vše se rozléhalo v horách i v údolích a vítalo slavnostní den. Potom kněz nabral z potoka Kidrónu vodu do nádoby. Zvedl ji do výšky a za zvuku trub v rytmu hudby pomalu, slavnostně vystupoval po širokých chrámových schodech a zpíval: „A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“ (Ž 122,2)

Kněz přinesl nádobu k oltáři uprostřed kněžského nádvoří. Byla tam dvě stříbrná umyvadla a u každého z nich stál kněz. Do jednoho umyvadla nalil vodu z nádoby a do druhého víno. Obojí stékalo do potrubí, které bylo spojené s Kidrónem a vedlo do Mrtvého moře. Posvěcená voda představovala pramen, který na Boží rozkaz vyrazil ze skály, aby mohli Izraelci uhasit svoji žízeň. Potom zazněly jásavé chvalozpěvy: „Hospodin je má záštita a píseň…, s veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“ (Iz 12,2.3)

 

Ježíš otálí s odchodem na slavnost

Josefovi synové se připravovali na slavnost stánků a pozorovali Ježíše. Ten však ani v nejmenším nenaznačil, že by se ho chtěl zúčastnit. Nespouštěli jej z očí. Od doby, kdy uzdravil nemocného v Bethesdě, na společná shromáždění nechodil. Chtěl se vyhnout zbytečným sporům s vedoucími představiteli v Jeruzalémě, a proto se omezil na práci v Galileji. Jeho zdánlivý nezájem o velká náboženská shromáždění a nepřátelství kněží a rabínů mátly nejen lid, ale i jeho učedníky a příbuzné. Ve svém učení zdůrazňoval, že poslušnost Božího zákona přináší lidem velké požehnání. A přitom jako by sám neměl o Bohem stanovený obřad zájem. Jeho styky s publikány a dalšími lidmi špatné pověsti, přehlížení rabínských nařízení a odvaha, s jakou rušil tradiční požadavky na svěcení soboty, jej přiváděly do rozporu s náboženskými vůdci a vyvolávaly mnoho otázek. Jeho bratři si mysleli, že dělá chybu, když se odděluje od významných učenců národa a staví se proti nim. Byli přesvědčeni, že tito vzdělaní muži mají pravdu a Ježíš se mýlí. Měli však před očima jeho bezhříšný život. Nepatřili k jeho učedníkům, ale jeho skutky se jich přesto hluboce dotýkaly. Jeho oblíbenost v Galileji jim lichotila. Stále doufali, že nějakým způsobem dokáže svoji moc a přesvědčí farizeje, že je skutečně tím, za koho se prohlašuje. Co kdyby snad skutečně byl Mesiášem, Knížetem Izraele! Takové pomyšlení v nich vzbuzovalo pocit pýchy a zadostiučinění.

Měli strach, aby vše dopadlo tak, jak chtěli, a proto naléhali na Ježíše, aby šel do Jeruzaléma. „Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být známý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“ (J 7,3.4) Ono „činíš-li“ vyjadřovalo pochybnost a nevíru. Přisuzovali mu zbabělost a slabost. Pokud ví o tom, že je Mesiáš, proč je tak divně uzavřený a nic nedělá? Pokud opravdu má takovou moc, proč nejde do Jeruzaléma a neprosadí svůj nárok? Proč nepředvede v Jeruzalémě zázraky, o nichž se mluví v Galileji? Neskrývej se v odlehlých krajích, říkali, a nepředváděj své mocné činy nevzdělaným rolníkům a rybářům. Ukaž se v hlavním městě, získej si podporu kněží a vládců a sjednoť národ v novém království.

Ježíšovi bratři byli vedeni sobeckými pohnutkami, jež často ovládají lidi, kteří touží po okázalosti. Sobectví bylo příznačným rysem světa. Ježíšovi bratři byli dotčeni, protože Ježíš se nesnažil získat pozemský trůn, ale představoval se jako Chléb života. Byli zklamaní, když jej mnozí z jeho učedníků opustili. I oni sami se od něho odvrátili. Nechtěli nést kříž, který by je čekal, kdyby uznali Ježíše za Božího Posla, jak to zjevovaly jeho skutky.

Ježíš jim řekl: „‘Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále vhodný čas. Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. Vy na svátky jděte, já na tyto svátky ještě nejdu, protože můj čas se dosud nenaplnil.’ To jim řekl a zůstal v Galileji.“ (J 7,6-9) Bratři mluvili s Ježíšem povýšeně a nařizovali mu, co má dělat. Ježíš však jejich napomenutí odmítl a zařadil je mezi lidi se světským smýšlením, ne mezi své nesobecké a obětavé učedníky. Řekl: „Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků.“ Svět neobrací svoji nenávist proti těm, kdo mají stejného ducha jako on, naopak, má je rád jako své vlastní.

Pro Krista nebyl svět místem, kde by se mohl mít dobře a kde by se dočkal povýšení. Nikdy nehledal příležitost k rozšiřování své moci a slávy. Pro něho svět takovou odměnu neměl. Pro Ježíše byl svět místem, kam jej poslal Otec. Přišel uskutečnit veliký plán vykoupení, aby svět mohl žít. Pracoval pro záchranu lidstva. Neměl však být troufalý, zbytečně se vystavovat nebezpečí či předbíhat rozhodujícím událostem. Všechno v jeho díle mělo svůj čas. Musel trpělivě čekat. Věděl, že jej svět bude nenávidět a pro své dílo bude muset zemřít. Vystavovat se smrti předčasně by však nebylo v souladu s vůlí Otce.

Zprávy o Kristových zázracích se rozšířily z Jeruzaléma do všech míst, kde Židé žili. Již několik měsíců ho lidé na žádných slavnostech neviděli, a přesto se o něho nepřestali zajímat. Na Svátek stánků přicházeli Židé ze všech částí světa a mnozí se těšili, že se tam s ním setkají. Na začátku slavnosti se na něho vyptávali. Farizeové a přední muži jej také očekávali a doufali, že budou mít příležitost jej odsoudit. Starostlivě se ptali: „Kde je?“ Tuto otázku si kladli všichni. Nikdo však neznal odpověď. Ze strachu z kněží a vůdců se nikdo neodvažoval uznat jej za Mesiáše. Všude se o něm potichu, ale se vší vážností mluvilo. Mnozí se jej zastávali a tvrdili, že ho poslal Bůh. Jiní ho zatracovali jako podvodníka.

 

Na slavnosti

Ježíš zatím nepozorovaně dorazil do Jeruzaléma. Chtěl se vyhnout lidem, kteří proudili do města ze všech stran, a proto si vybral málo používanou cestu. Kdyby se byl připojil k nějaké karavaně, která putovala na slavnost, vzbudil by při vstupu do města velkou pozornost a nadšení lidu by popudilo vládce proti němu. Chtěl tomu předejít, a proto se vydal opuštěnou cestou.

Uprostřed slavnosti se za přítomnosti velikého davu objevil na chrámovém nádvoří. Rozruch kolem jeho osoby právě vrcholil. Když jej lidé na slavnosti neviděli, domnívali se, že se bojí moci kněží a vládců. Všude se rozhostilo ticho. Všichni byli jeho příchodem překvapeni. Žasli nad tím, jak důstojně a odvážně si počíná tváří v tvář mocným nepřátelům, kteří mu usilují o život.

Ježíš byl v té chvíli středem pozornosti všech shromážděných a oslovil je jako nikdo předtím. Svými slovy dokázal, že zná izraelské zákony a ustanovení i obětní službu a učení proroků mnohem lépe než kněží a rabíni. Bořil přehrady formalismu a tradice. Zdálo se, jako by měl před očima budoucí události. Viděl Neviditelného, a proto hovořil o věcech pozemských i nebeských, lidských i Božích s neochvějnou jistotou. Jeho slova byla jasná a přesvědčivá a lidé žasli nad jeho učením stejně jako předtím v Kafarnaum, neboť „jeho slovo mělo moc“ (L 4,32). Ježíš varoval své posluchače před zkázou, která je postihne, když budou odmítat požehnání, jež jim přináší. Podal jim všechny možné důkazy o tom, že ho posílá Bůh, a ze všech sil se snažil přivést je k pokání. Jeho vlastní národ by jej neodmítl a nezabil, kdyby je Ježíš před takovým činem mohl ochránit.

Všichni žasli nad jeho znalostí zákona a proroků a ptali se jeden druhého: „Jak to přijde, že se vyzná v Písmech, když ho tomu nikdo neučil?“ (J 7,15) Židé uznávali jako učitele náboženství jen toho, kdo studoval v rabínských školách. Ježíš ani Jan Křtitel se tam neučili, a proto je považovali za nevzdělance. Všichni, kdo je slyšeli, byli překvapeni, jak znají Písmo, když je „nikdo neučil“. Jan a Ježíš se skutečně u lidí neučili. Jejich učitelem byl sám nebeský Bůh, od něho získali opravdovou moudrost.

Když Ježíš hovořil na chrámovém nádvoří, lid jako by oněměl. Jeho největší nepřátelé se cítili úplně bezmocní, nebyli schopni mu ublížit. V té chvíli zapomněli na všechny své zájmy.

 

Živá voda

Každý den učil lid, dokud nepřišel „poslední, velký den svátků“ (J 7,37). Toho rána byli už lidé dlouhými slavnostmi unaveni. Ježíš najednou zvýšil hlas tak, že se rozezněl po celém chrámovém nádvoří:

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‘proudy živé vody poplynou z jeho nitra’, jak praví Písmo.“ (J 7,37.38) Tato výzva na lidi v dané situaci silně zapůsobila. Neustále viděli kolem sebe okázalou slávu a nádheru, oči už měli oslepené září světel a barev, v uších jim stále zněla hlučná hudba. V celé té nepřetržité řadě obřadů však nebylo nic, co by uspokojilo potřeby jejich ducha a uhasilo jejich žízeň po nepomíjitelných věcech. Ježíš je vyzval, aby k němu přišli a pili vodu života, která se v nich stane „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“.

Kněz tehdy právě vykonával obřad připomínající chvíli, kdy Mojžíš na poušti udeřil do skály. Skála představovala Spasitele, který svou smrtí otevře živé proudy spasení pro každého, kdo žízní. Kristova slova byla vodou života. Kristus se v přítomnosti shromážděného davu vystavil ranám, aby světu vytryskla voda života. Satan zasazoval Kristu rány a doufal, že Knížete života zničí. Místo toho však udeřil do skály, ze které vytekla živá voda. Při Ježíšových slovech se lidí zmocňovala neznámá bázeň a mnozí byli ochotni volat jako samařská žena: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila.“ (J 4,15)

Ježíš zná potřeby duše. Okázalost, bohatství a sláva je nemohou uspokojit. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Ježíš zve k sobě bohaté i chudé, velké i malé, nedělá mezi lidmi žádné rozdíly. Chce sejmout břemena z obtížených, potěšit zarmoucené a dát naději zoufalým. Mnozí z těch, kdo Ježíše poslouchali, se trápili zklamanými nadějemi a nosili v sobě skrytou bolest, někteří hledali uspokojení ve věcech tohoto světa a v uznání lidí. Když však již všeho dosáhli, poznali, že se namáhali zbytečně, protože došli jen k děravé nádrži, u které nemohou svou žízeň uhasit. Stáli tedy uprostřed lesku radostných slavností nespokojení a smutní. Z pochmurného přemítání je vytrhlo nečekané pozvání: „Jestliže kdo žízní.“ Další Ježíšova slova v nich probudila novou naději. Duch svatý jim předkládal tento symbol tak dlouho, dokud v něm nepoznali nabídku vzácného daru spasení.

Kristova slova k lidem, kteří žízní, platí stále. Promlouvají k nám dokonce ještě naléhavěji než k těm, kdo je tehdy v poslední den slavnosti slyšeli v chrámu. Pramen vyvěrá pro každého. Unaveným a vyčerpaným nabízí osvěžující vodu věčného života. Ježíš stále volá: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ „Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (Zj 22, 17) „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (J 4,14)