50. Nástrahy nepřátel

Na slavnostech v Jeruzalémě Ježíše celou dobu sledovali špehové. Každý den přicházeli s novým nápadem, jak ho umlčet. Kněží a přední muži čekali na vhodnou příležitost, aby se jej mohli zmocnit. Byli připraveni použít násilí. To ale ještě nebylo všechno. Chtěli galilejského učitele ponížit před lidmi.

Hned první den, kdy se Ježíš objevil na slavnosti, k němu přišli přední muži a ptali se ho, kdo mu dovolil učit. Snažili se odvrátit pozornost od jeho osoby k jeho oprávnění učit, a tím zdůraznit vlastní důležitost a moc.

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ (J 7,16.17) Ježíš svou odpovědí nevracel nepřátelům jejich jízlivost, ale vyzvedl životně důležitou pravdu o spasení člověka. Řekl, že pochopení a uznání pravdy nezáleží ani tak na rozumových schopnostech, jako na otevřenosti srdce. Přijetí pravdy vyžaduje vůli ochotnou podřídit se. Kdyby mohl člověk přijmout pravdu pouhým rozumem, nemohla by mu v tom pýcha zabránit. Pravdu však přijímáme srdcem díky působení Boží milosti a musíme se pro ni vzdát každého hříchu, který nám Duch svatý odhalí. Ani sebevětší možnosti poznání pravdy člověku nepřinesou žádný užitek, pokud není ochoten přijmout ji do svého srdce a zříci se všech zvyků a způsobů, které jsou v rozporu s jejími zásadami.

Lidem, kteří se takto poddávají Bohu, upřímně touží poznat jeho vůli a řídit se jí, se pravda zjevuje jako Boží moc ke spasení. Jsou schopni rozeznat, kdo mluví z Boha a kdo sám ze sebe. Farizeové se nepodřizovali Boží vůli. Nesnažili se poznat pravdu. Naopak, stále hledali nějaké důvody, aby ji mohli obejít. Kristus odhalil, že právě proto nepochopili jeho učení.

Ukázal také, jak je možné rozeznat pravého učitele od podvodníka. „Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.“ (J 7,18) Kdo hledá vlastní slávu, mluví jen ze sebe. Jeho sobectví nakonec vždy vyjde najevo. Kristus však hledal Boží slávu. Z jeho úst vycházelo Boží slovo. To je důkazem jeho moci a potvrzením pravosti jeho učení.

Ježíš podal rabínům důkaz o svém božství. Ukázal jim, že umí číst v jejich srdcích. Od chvíle, kdy uzdravil nemocného v Bethesdě, mu usilovali o život. Přestupovali tím zákon, který navenek tak horlivě bránili. Ježíš řekl: „Nedal vám Mojžíš zákon? A nikdo z vás zákon neplní. Proč mě chcete zabít?“ (J 7,19)

Tato slova byla jako záblesk světla, který rabínům odhalil hloubku propasti, do níž se řítí. Na chvíli se jich zmocnila hrůza. Pochopili, že se vzpírají Věčné moci. Varování však odmítli přijmout. Chtěli si udržet vliv mezi lidem, a proto museli své vražedné úmysly tajit. Vyhnuli se odpovědi na Ježíšovu otázku a řekli: „Jsi posedlý? Kdo tě chce zabít?“ (J 7,20) Naznačovali tím, že Ježíš konal zázraky z moci zlého ducha.

Kristus na jejich narážku neodpověděl. Znovu vysvětloval, že uzdravení nemocného v Bethesdě bylo v souladu se sobotním zákonem i s jeho židovským výkladem. Řekl: „Mojžíš vám dal obřízku… a vy obřezáváte člověka i v sobotu.“ (J 7,22) Podle zákona muselo být každé dítě osmý den po narození obřezáno. Připadl-li tento den na sobotu, musela být obřízka provedena v sobotu. Pokud takové počínání neodporovalo duchu zákona, muselo být Ježíšovo sobotní uzdravení „celého člověka“ se zákonem v naprostém souladu. Ježíš rabíny varoval: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!“ (J 7,24)

Přední muži byli umlčeni a mnozí z lidu se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hleďte, mluví veřejně, a nic mu neříkají. Snad nedošli přední muži opravdu k poznání, že je to Mesiáš?“ (J 7,25.26)

 

Pochybnosti a mylné představy

Mnozí Kristovi posluchači žili v Jeruzalémě a věděli o nástrahách, které proti němu přední muži chystají. Cítili však, že je k Ježíši něco silně přitahuje. Docházeli k přesvědčení, že je Božím Synem. Satan v nich okamžitě vzbuzoval pochybnosti. Jejich mylné představy o Mesiáši a jeho příchodu mu v tom pomáhaly. Většina Židů tehdy věřila, že Mesiáš se narodí v Betlémě, po čase zmizí, a až se objeví po druhé, nikdo nebude vědět, odkud přišel. Nemálo lidí se domnívalo, že Mesiáš nebude s lidmi spojen žádnými příbuzenskými svazky. Ježíš Nazaretský těmto rozšířeným představám o Mesiášově slávě neodpovídal, a proto mnozí pochybovali: „Ale o tomto člověku víme, odkud je. Až přijde Mesiáš, nikdo nebude vědět, odkud je.“ (J 7,27)

Ježíš četl jejich myšlenky, věděl, že kolísají mezi vírou a pochybnostmi. Řekl jim: „Znáte mě a víte také, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý; toho vy neznáte.“ (J 7,28) Tvrdili, že vědí, odkud má Mesiáš přijít, ale nevěděli o tom nic. Kdyby byli žili v souladu s Boží vůlí, byli by Božího Syna poznali.

Posluchači museli Kristovým slovům rozumět. Ježíš jen opakoval to, co před mnoha měsíci prohlásil před veleradou – že je Božím Synem. Přední muži mu tehdy usilovali o život a i nyní se jej chtěli chopit. Bránila jim v tom však neviditelná moc, která je v jejich zlobě svazovala a nedovolila jim zajít tak daleko.

Mnozí z lidu v něho uvěřili a říkali: „Až přijde Mesiáš, bude snad činit více znamení než on?“ (J 7,31) Vůdcové farizeů s napětím sledovali průběh událostí. Všimli si, že zástup začíná být Kristu nakloněn. Spěchali k nejvyšším kněžím a předložili jim plán, jak Ježíše uvěznit. Neodvažovali se ho zmocnit v přítomnosti lidu, a proto navrhovali zajmout jej, až bude sám. Ježíš jim znovu ukázal, že o jejich úmyslech ví. Řekl: „Ještě krátký čas budu s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal. Budete mě hledat, ale nenajdete. A kde budu já, tam vy přijít nemůžete.“ (J 7,33.34) Ježíš měl již brzy najít útočiště mimo dosah jejich posměchu a nenávisti. Vystoupí k Otci, kde se mu opět s láskou budou klanět andělé a kam se jeho vrahové nikdy nedostanou.

Rabíni s opovržením říkali: „Kam hodlá jít, že ho nenajdeme? Chce snad jít mezi pohany a tam učit?“ (J 7,35) Ani ve snu je nenapadlo, že svým výsměchem vlastně naznačují Kristovo poslání. Celý den vztahoval ruce k neposlušnému a vzpurnému lidu, dával se najít těm, kdo jej nehledali, poznat těm, kdo se po něm neptali (Ř 10,20.21).

Mnozí z těch, kdo uvěřili, že Ježíš je Boží Syn, se nechali svést falešným přesvědčováním kněží a rabínů. Židovští učitelé velmi působivě připomínali proroctví o Mesiáši, který se „ujme kralování na hoře Sijónu a v Jeruzalémě před svými staršími v slávě“; který „panovat bude od moře až k moři, od Řeky do dálav země“ (Iz 24,23; Ž 72,8). Potom s pohrdáním srovnávali tuto slávu s pokorným a skromným Ježíšem. Všechna slova proroctví překrucovali tak, aby potvrdili své mylné představy. Kdyby lidé sami upřímně studovali Boží slovo, nikdo by je nemohl svést. Šedesátá první kapitola Izajášova proroctví svědčí o tom, že Kristus bude konat právě to, co konal. Padesátá třetí kapitola hovoří o tom, že bude trpět a svět jej zavrhne. Padesátá devátá popisuje povahu kněží a rabínů.

Bůh nenutí lidi, aby se vzdali své nevěry. Mají před sebou světlo i tmu, pravdu i lež. Sami se musí rozhodnout, co přijmou. Svým rozumem jsou schopni rozlišit, co je správné a co špatné. Bůh nechce, aby se rozhodovali z náhlých popudů, ale na základě důkazů a pečlivého srovnání výroků Písma. Kdyby Židé zapomněli na své předsudky a porovnali napsaná proroctví s Ježíšovým životem, zjistili by, že se tato proroctví v jeho životě a službě cele naplňují.

Mnozí lidé se v dnešní době nechávají oklamat stejně jako tehdy Židé. Náboženští učitelé čtou Bibli ve světle vlastních představ a tradic. Lidé sami Písmo nezkoumají a nepřemýšlejí o tom, co je pravda. Rozhodnutí nechávají na svých vůdcích a plně se na ně spoléhají. Kázání a zvěstování Božího slova jsou prostředky, kterými se má podle Boží vůle šířit světlo. Všechna lidská učení však musíme podrobit srovnání s Písmem. Každého, kdo s modlitbami zkoumá Bibli a touží poznat pravdu, aby podle ní mohl žít, Bůh osvítí a on Písmu porozumí. „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha.“ (J 7,17)

 

Nikdo nikdy tak nemluvil

Stráž, kterou farizeové a velekněží poslali, aby Ježíše zatkla, se v poslední den slavnosti vrátila bez něho. „Proč jste ho nepřivedli?“ ptali se zlostně kněží a přední muži. Stráž se vší vážností odpověděla: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ (J 7,45.46)

Kristova slova pohnula jejich zatvrzelým srdcem. Když hovořil v chrámovém nádvoří, stála stráž v jeho těsné blízkosti a čekala na slova, která by proti němu mohla obrátit. Jeho projev je však tak ohromil, že úplně zapomněli, proč přišli. Zjevil se jim Kristus. Viděli to, co kněží a přední muži vidět nechtěli – člověka, ze kterého vyzařovala božská sláva. Byli tím natolik uchváceni a jeho slova je tak dojala, že na otázku: „Proč jste ho nepřivedli?“ měli jedinou odpověď: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“

Když se kněží a přední muži poprvé setkali s Ježíšem, měli tentýž dojem. Jeho slova je hluboce zasáhla. I oni byli přesvědčeni, že „nikdo nikdy takto nemluvil“. Přesto však hlas Ducha svatého umlčeli. Byli rozčilení, že se chrámová stráž nechala ovlivnit nenáviděným Galilejcem, a křičeli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“ (J 7,47-49)

Při zvěstování Božího poselství se lidé jen zřídka ptají: „Je to pravda?“ Mnohem více je zajímá, kdo poselství hlásá. Často posuzují učení podle množství lidí, kteří je přijali, a ptají se: „Uvěřil tomu nějaký učenec nebo náboženský vůdce?“ Lidé v dnešní době nejsou pravé zbožnosti nakloněni o nic víc než v Kristově době. Stejně jako tehdy usilují i dnes více o pozemské věci než o věčné hodnoty. Námitka, že je mnoho lidí, kteří nejsou ochotni pravdu přijmout nebo že ji nezastávají významné osobnosti světa či náboženští vůdcové, neobstojí.

 

Nikodém obhajuje Ježíše

Kněží a přední muži se stále chystali Ježíše uvěznit. Tvrdili, že pokud zůstane na svobodě, strhne lid na svou stranu. Jediným způsobem, jak tomu zabránit, je bez prodlení jej umlčet. Jejich hovor byl právě v plném proudu, když se Nikodém zeptal: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (J 7,51) Všichni ztichli. Nikodémova slova pohnula jejich svědomím. Bez výslechu nemohli člověka odsoudit. To však nebyl jediný důvod, proč sebevědomí muži ztichli a zírali na toho, kdo si dovolil promluvit ve jménu spravedlnosti. Byli vyděšeni a uraženi, že někdo z jejich středu natolik podlehl Ježíšovu vlivu, že se jej dokonce zastává. Když se vzpamatovali ze svého údivu, obrátili se k Nikodémovi s jedovatou jízlivostí: „Nejsi také ty z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane!“ (J 7, 52)

Nikodémova námitka však přece jen zastavila jednání rady. Přední muži nemohli uskutečnit svůj záměr a odsoudit Ježíše bez výslechu. Pro tentokrát neuspěli. „Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu.“ (J 7,53)

 

Obviněná žena

Ježíš opustil rušné město plné zmatku, rozhorlený dav i zrádné rabíny a odešel do tichých olivových hájů, kde mohl být sám s Bohem. Brzy ráno se však vrátil do chrámu. Když se kolem něho shromáždil lid, posadil se a učil je.

Po chvíli jej vyrušili farizeové a zákoníci. Přivedli k němu vyděšenou ženu a velmi tvrdě a ostře ji obviňovali z přestoupení sedmého přikázání. Postavili ji před Ježíše a s pokrytecky předstíranou úctou se zeptali: „V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ (J 8,5) Za jejich zdánlivou uctivostí se skrývaly zákeřné úmysly zničit Ježíše. Věřili, že tentokrát se jim ho podaří odsoudit. Doufali, že ať řekne cokoli, najdou nějaký důvod k jeho obvinění. Pokud ženu zprostí viny, mohou to považovat za pohrdání Mojžíšovým zákonem. Pokud ji odsoudí k smrti, může být obžalován Římany za to, že zasahuje do jejich výhradní pravomoci.

Ježíš chvíli hleděl na třesoucí se zahanbenou ženu a na přísné tváře hodnostářů, v nichž nebyla ani trocha soucitu. Jeho čistá a ničím neposkvrněná duše se zděsila. Dobře věděl, proč ji k němu přivedli. Četl v jejich srdcích, znal jejich povahu i život. Tito samozvaní rádoby strážcové spravedlnosti sami sváděli svou oběť k hříchu, a připravovali tak past, do které chtěli Ježíše chytit. Ježíš dělal, jako by jejich otázku neslyšel. Sklonil se, hleděl do země a prstem začal psát do prachu.

Žalobcům už docházela trpělivost s Ježíšovým otálením i s jeho zdánlivou lhostejností. Přistoupili blíže a naléhali na něho, aby věnoval předloženému případu pozornost. Když však jejich zrak padl na zem k jeho nohám, strnuli. V prachu byly zapsány jejich skryté hříchy. Lidé, kteří stáli kolem, si všimli náhlé změny v jejich tvářích a začali se tlačit dopředu, aby zjistili, co je tak zaskočilo a zahanbilo.

Rabíni sice dávali okázale najevo svoji úctu k zákonu, ale obviněním ženy znevažovali jeho ustanovení. Potrestat ženu bylo povinností manžela a ty, kdo měli na jejím hříchu podíl, měl stihnout stejný trest. Žalobci neměli právo s ní takto jednat. Ježíš proti nim použil jejich vlastní zbraň. Zákon stanovoval, že při kamenování mají jako první hodit kamenem ti, kdo byli svědky provinění. Ježíš se zvedl, pohlédl na zrádné muže a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (J 8,7) Znovu se sklonil a dál psal na zem. Ježíš neporušil Mojžíšův zákon ani se nedotkl pravomoci Říma. Žalobci byli poraženi. Rouška předstírané svatosti z nich byla stržena. Stanuli v přítomnosti Nekonečné čistoty, jejich vina byla odhalena. Třásli se strachy, aby se o jejich skrytých nepravostech nedozvěděl zástup. Jeden po druhém se se skloněnou hlavou a sklopenými zraky vytráceli. Nakonec tam zůstala jen jejich oběť a soucitný Spasitel.

Ježíš vstal, pohlédl na ženu a zeptal se: „‘Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?’ Ona řekla: ‘Nikdo Pane.’ Ježíš řekl: ‘Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!’“ (J 8,10.11) Žena stála před Ježíšem a krčila se strachy. V jeho slovech: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ viděla rozsudek smrti. Neodvažovala se pohlédnout Spasiteli do očí, jen tiše očekávala svůj konec. S údivem zjistila, že její žalobci v rozpacích mlčky odcházejí. Potom zaslechla slova naděje: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Srdce se v ní pohnulo a ona se vrhla k Ježíšovým nohám. Vzlykala, vyjadřovala mu svoji vděčnost a lásku a se slzami v očích vyznávala své hříchy.

Byl to pro ni začátek nového života, života v čistotě, pokoji a oddané službě Bohu. Pozvednutí padlé ženy bylo větším zázrakem než uzdravení té nejzhoubnější choroby. Ježíš ji vysvobodil z duchovní nemoci, která vede k věčné smrti. Kající žena se potom stala jednou z jeho nejvěrnějších následovnic. Odpuštění a milost mu splácela svou láskou, obětavostí a naprostou oddaností.

V odpuštění a povzbuzení k lepšímu životu zazářila krása dokonalé spravedlnosti v Ježíšově povaze. Kristus hřích neomlouvá a nezmenšuje vědomí viny. Nechce odsuzovat, ale zachránit. Svět měl pro zbloudilou ženu jen opovržení a výsměch. Ježíš ji však zahrnul slovy útěchy a naděje. Sám bezhříšný se slitoval nad slabostí hříšnice a podal jí pomocnou ruku. Pokrytečtí farizeové na ni žalovali, ale Ježíš ji vyzval: „Jdi a už nehřeš!“

Kristův následovník se nikdy neodvrací od chybujícího člověka a nenechává jej řítit se do záhuby. Lidé, kteří rádi obviňují druhé a horlivě je pohánějí před soud, často hřeší ve svém životě víc než jejich oběti. Nenávidí hříšníka, ale milují hřích. Ježíš nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Takoví by měli být všichni jeho následovníci. Křesťanská láska nespěchá s odsouzením, ráda vidí pokání, ochotně odpouští, povzbuzuje, ukazuje bloudícím cestu ke svatosti a pomáhá jim na ní vytrvat.