51. Světlo světa a slepota farizeů

„Ježíš k nim opět promluvil a řekl: ‘Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.’“ (J 8,12) Tato slova pronesl Ježíš na chrámovém nádvoří, které mělo při bohoslužbě o Svátku stánků zvláštní význam. Uprostřed nádvoří se tyčily dva vznosné sloupy a na nich obrovské stojany s lampami. Po večerní oběti se všechny lampy rozsvítily a ozařovaly celý Jeruzalém. Obřad připomínal lidem ohnivý sloup, který vodil Izraelce pouští, a zároveň symbolicky ukazoval na Mesiášův příchod. Večer, když se rozsvítily lampy, stalo se nádvoří místem velikého radování. Šedovlasí muži, chrámoví kněží a vůdcové lidu tančili za doprovodu hudby a zpěvu levitů.

Osvětlení Jeruzaléma bylo výrazem naděje lidu na příchod Mesiáše, který svým světlem osvítí Izrael. Pro Ježíše měl však tento obraz hlubší smysl. Tak jako zářivá světla chrámu osvěcovala všechno kolem, osvěcuje Kristus, zdroj duchovního světla, temnotu světa. Ani toto přirovnání však není dokonalé. Slávu jeho poslání mnohem výstižněji představuje veliké světlo, které on sám rozsvítil v nebesích.

Bylo ráno. Nad Olivovou horou právě vyšlo slunce a jeho paprsky ozařovaly svým jasem mramorové paláce a pozlacené chrámové zdi. Ježíš poukázal na tento výjev a řekl: „Já jsem světlo světa.“

Apoštol Jan, který byl svědkem těchto slov, později napsal: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ (J 1,4.5.9) Nějakou dobu po Ježíšově nanebevstoupení Petr pod vlivem Ducha svatého Kristův symbol také připomněl: „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2 Pt 1,19)

Vždy, když se Bůh zjevoval svému lidu, stávalo se světlo známkou jeho přítomnosti. Na počátku vystoupilo na Hospodinovo slovo světlo z temnoty. Světlo vodilo obrovské zástupy Izraele po poušti, ve dne v podobě oblakového sloupu, v noci jako sloup ohnivý. Vznešené a bázeň budící světlo obklopovalo Hospodina na hoře Sínaj. Světlo spočívalo na slitovnici ve svatyni svatých. Šalomounův chrám byl při vysvěcování naplněn světlem. Když andělé zvěstovali pastýřům zprávu o spasení, osvěcovalo světlo betlémské pahorky.

Bůh je světlo a slovy: „Já jsem světlo světa“ Kristus vyjádřil svoji jednotu s Bohem a svůj vztah k lidstvu. Vždyť právě on na počátku řekl: „Ze tmy ať zazáří světlo.“ (2 K 4,6) On je světlem slunce, měsíce i hvězd. Je i duchovním světlem, které v symbolech, předobrazech a proroctvích osvětlovalo Izrael. Světlo však nebylo dáno jen židovskému národu. Stejně jako pronikají sluneční paprsky i do nejodlehlejších koutů země, osvěcuje Slunce spravedlnosti každého člověka.

„Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ (J 1,9) Svět měl své slavné učitele, vědce, muže výjimečného nadání, muže, jejichž slova byla výzvou k přemýšlení a bádání a otevírala široká pole poznání. Lidstvo je uctívalo jako své vůdce a dobrodince. Kristus je však všechny převyšuje. „Těm pak, kteří ho přijali…, dal moc stát se Božími dětmi.“ „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,12.18) Stopy velkých učitelů světa můžeme vysledovat až tam, kam sahají lidské záznamy, Světlo však bylo před nimi. Měsíc a hvězdy sluneční soustavy svítí díky odraženému slunečnímu světlu a učení velikých myslitelů světa je pravdivé potud, pokud odráží paprsky Slunce spravedlnosti. Všechny vzácné myšlenky a záblesky rozumu pocházejí od Světla světa. V současné době se často hovoří o „vyšším vzdělání“. Skutečné vyšší vzdělání však může poskytnout jen ten, v němž „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“. „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (Ko 2,3; J 1,4) Ježíš řekl: „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12)

Slovy: „Já jsem světlo světa“ se Ježíš prohlásil za Mesiáše. V chrámu, kde nyní Kristus učil, o něm zestárlý Simeon kdysi mluvil jako o světle, „jež bude zjevením pohanům“ a slávou „pro tvůj lid Izrael“ (L 2,32). Vztáhl tak na něho proroctví, které všichni Izraelci dobře znali. Duch svatý prostřednictvím proroka Izajáše oznámil: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ (Iz 49,6) Izrael chápal tato slova jako proroctví o Mesiáši, a když Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa,“ nemohlo nikomu ujít, že se pokládá za Zaslíbeného.

 

Pravda vás osvobodí

Farizeům a předním mužům se to jevilo jako nestoudná opovážlivost. Nemohli snést, že člověk jako oni si činí takové nároky. Tvářili se, jako by jeho slova neslyšeli, a ptali se: „Kdo jsi ty?“ (J 8,25) Chtěli jej donutit k tomu, aby se sám prohlásil za Krista. Jeho vzhled a dílo byly jiné, než lidé očekávali. Lstiví nepřátelé doufali, že když se sám prohlásí za Mesiáše, lid jej odmítne jako podvodníka.

Na jejich otázku: „Kdo jsi ty?“ Ježíš odpověděl: „Co vám od začátku říkám.“ (J 8,25) Jeho slova i jeho povaha zjevovaly téhož ducha. Ježíš byl ztělesněním pravd, které hlásal. Řekl: „Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,28.29) Nesnažil se uplatnit svůj mesiášský nárok, ale poukázal na svoji jednotu s Bohem. Kdyby se jejich srdce otevřela Boží lásce, byli by Ježíše přijali.

Mnozí z jeho posluchačů v něho uvěřili a Ježíš jim řekl: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,31.32)

Farizeje tato slova urazila. Jako by zapomněli, že národ již tak dlouho trpí pod cizí nadvládou, rozčileně se ohradili: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“ (J 8,33) Ježíš na ně pohlédl a viděl před sebou otroky zloby posedlé touhou po pomstě. Smutně odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ (J 8,34) Oni sami žili v tom nejhorším možném otroctví – v otroctví ďábelského ducha.

Každý, kdo se nechce odevzdat Bohu, se dostává pod vládu jiné moci. Nepatří sám sobě. Může sice hovořit o svobodě, ale žije v nejstrašnějším otroctví. Jeho mysl zcela ovládá satan a nedovoluje mu vidět krásu pravdy. Člověk si namlouvá, že se řídí jen svým vlastním přesvědčením, ve skutečnosti se však podřizuje vůli knížete temnoty. Kristus přišel vysvobodit lidstvo z otroctví hříchu. „Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ (Ř 8,2)

V díle vykoupení je jakýkoli nátlak vyloučen. Neuplatňuje se v něm žádná vnější síla. Člověk se pod vlivem Božího Ducha sám svobodně rozhoduje, komu chce sloužit. Smysl svobody spočívá ve změně, jíž ten, kdo se podřizuje Kristu, prochází. Sám se zbavuje hříchu. Ve své síle se samozřejmě nemůžeme ze satanovy moci vymanit. Pokud se však budeme chtít osvobodit od hříchu a ve své bídě budeme volat o pomoc, která nás ve všech směrech přesahuje, Duch svatý nám dá sílu a my se ochotně podřídíme Boží vůli.

Svobodu může člověk nalézt jen v jednotě s Kristem. „Pravda vás učiní svobodnými,“ a Kristus je pravda. Hřích může zvítězit jen tak, že oslabí mysl člověka a zbaví jej svobody. Pokud se člověk podřídí Bohu, vrátí se mu jeho skutečná důstojnost a velikost. Boží zákon, podle kterého máme žít, je „zákonem svobody“ (Jk 2,12).

 

Potomci Abrahama

Farizeové se považovali za potomky Abrahama. Ježíš jim řekl, že jimi mohou být jen tehdy, budou-li konat Abrahamovy skutky. Skuteční Abrahamovi potomci by totiž žili tak jako on – v poslušnosti Bohu. Nikdy by neusilovali o život tomu, kdo hlásá Boží pravdu. Přípravou spiknutí proti Kristu rabíni Abrahamovy skutky nečinili. Pouhá rodová spřízněnost s Abrahamem nic neznamená. Pokud neprojevují stejného ducha a nejednají stejně jako on, nenavazují na jeho duchovní odkaz a nejsou jeho dětmi.

Tato zásada platí i v případě apoštolské posloupnosti, která tak dlouho znepokojovala křesťanský svět. Příslušnost k Abrahamovu rodu se neprokazuje jménem či rodokmenem, ale povahou. Apoštolství nespočívá v předávání církevní moci, ale v duchovní spřízněnosti. Pravým důkazem apoštolské posloupnosti je život v duchu apoštolů, jejich víra a pravda, kterou zvěstovali. Tyto věci rozhodují o tom, zda člověk je či není nástupcem prvních učitelů evangelia.

Ježíš odmítl uznat Židy za Abrahamovy potomky. Řekl: „Vy konáte skutky svého otce.“ Oni se mu vysmáli: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ (J 8,41) Naráželi tím na okolnosti, za kterých se Ježíš narodil. Chtěli ho ponížit před těmi, kdo mu začínali věřit. Ježíš si jejich jedovaté narážky nevšímal. Řekl jim: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím.“ (J 8,42)

Jejich jednání svědčilo o tom, že jsou spřízněni s „vrahem“ a „lhářem“. Ježíš řekl: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není… Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte.“ (J 8, 44.45) Ježíš mluvil pravdu a činil tak s naprostou jistotou. Proto mu židovští představitelé nevěřili. Pravda tyto pokrytce urážela. Odhalovala totiž podstatu bludu, odsuzovala jejich učení i jednání, a proto jim byla nepříjemná. Raději zavírali před pravdou oči, než by s pokorou přiznali svůj omyl. Neměli pravdu rádi a netoužili po ní.

„Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?“ (J 8,46) Nepřátelé sledovali Ježíše každý den po celé tři roky. Chtěli najít nějakou skvrnu na jeho povaze. Satan a celá říše zla se jej snažili přemoci. Nic však na něm nenalezli. Dokonce i ďáblové museli vyznat: „Jsi svatý Boží.“ (Mk 1,24) Ježíš žil podle Božího zákona před zraky nebes, nepadlých světů i hříšných lidí. Andělé, lidé i démoni jej slyšeli pronášet slova, která by z jiných úst zněla rouhavě: „Stále dělám, co se líbí jemu.“ (J 8,29)

Židé na Kristu žádný hřích nenalezli, a přesto jej nepřijali. Zdá se, že zřejmě žádné spojení s Bohem neměli. Nerozpoznali Boží hlas v poselství jeho Syna. Mysleli si, že odsuzují Krista, a přitom jeho zavržením vynášeli rozsudek sami nad sebou. Ježíš řekl: „Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ (J 8,47)

Toto poučení platí stále. Mnoho lidí rádo překrucuje a kritizuje Písmo, hledá v něm sporná místa a myslí si, že tím dokazuje nezávislost svého myšlení a bystrý úsudek. Domnívají se, že soudí Písmo, ale ve skutečnosti odsuzují sami sebe. Ukazují, že si neumí vážit věčné nebeské pravdy. V přítomnosti majestátu Boží spravedlnosti necítí žádnou bázeň. Honí se za malichernostmi, a dávají tak najevo svoji přízemnost a omezenost. Ztrácejí schopnost vnímat Boha. Člověk, jehož srdce odpovědělo na Boží dotyk, bude usilovat o větší poznání Boha, o zušlechtění a očištění své povahy. Jako se květina obrací k slunci, aby jí jeho paprsky vdechly barvu a krásu, obrací se člověk k Slunci spravedlnosti, aby nebeské světlo zkrášlilo jeho povahu vlastnostmi Kristova charakteru.

Ježíš dál poukazoval na propastný rozdíl mezi postojem Židů a Abrahama: „Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ (J 8,56)

Abraham nesmírně toužil vidět zaslíbeného Spasitele. Z celého srdce se modlil, aby ještě před svou smrtí mohl spatřit Mesiáše. A viděl Krista. Osvítilo jej světlo z nebe a on poznal Kristovo božství. Viděl jeho den a byl šťastný. Byla mu zjevena Boží oběť za hřích. Předobraz této oběti znal z vlastní zkušenosti. Dostal příkaz: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ… a tam ho obětuj jako oběť zápalnou.“ (Gn 22,2) Abraham položil zaslíbeného syna, dítě, do něhož vkládal všechny své naděje, na obětní oltář. Když potom stál vedle něho a napřáhl ruku s nožem, aby splnil Boží příkaz, uslyšel hlas z nebe: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,12) Abraham musel projít touto strašlivou zkouškou, aby mohl spatřit Kristův den a uvědomit si, jak nekonečně Bůh miluje svět. Jeho láska je tak veliká, že vydal svého jediného Syna nejpotupnější smrti, aby zachránil svět před zkázou.

Abraham poznal Boha tak jako žádný jiný člověk. Jeho prosba, aby ještě před svou smrtí mohl spatřit Krista, byla vyslyšena. Viděl Krista; viděl vše, co může smrtelný člověk vidět, a zůstat přitom naživu. Cele se odevzdal Bohu, a proto mohl pochopit vidění o Kristu. Bylo mu zjeveno, že obětováním jediného Syna pro záchranu hříšného světa před věčným zahynutím přináší Bůh nekonečně větší oběť, než by kdy člověk mohl přinést.

Abrahamova zkušenost odpovídá na otázku: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s obětmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ (Mi 6,6.7) Abrahamova slova: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“ (Gn 22,8) i obětní zvíře, které Bůh připravil místo Izáka, potvrzují, že nikdo nemůže přinést oběť sám za sebe a smýt tak svůj hřích. Pohanský obětní systém byl pro Boha naprosto nepřijatelný. Nikdo neměl obětovat svého syna nebo dceru jako oběť za hřích. Vinu světa může nést jen Boží Syn.

Prožité utrpení umožnilo Abrahamovi pochopit Spasitelovo poslání a jeho oběť. Izraelci však nechtěli rozumět ničemu, co se příčilo jejich pyšným srdcím. Hluboký význam Kristových slov o Abrahamovi nepochopili. Farizeové v nich viděli jen další záminku k jízlivým poznámkám. S výsměchem je obrátili proti Ježíši, jako by chtěli dokázat, že je šílený. „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?“ (J 8,57)

Ježíš jim se vší vážností a důstojností odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)

Ve shromáždění zavládlo ticho. Galilejský učitel si přivlastnil Boží jméno, kterým se Hospodin představil Mojžíšovi a které vyjadřovalo myšlenku věčné přítomnosti. Prohlásil se za Zaslíbeného Izraele, „jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mi 5,2).

Kněží a rabíni na Ježíše zase křičeli jako na rouhače. Jeho slova o tom, že je jedno s Bohem, je už dříve tak rozčílila, že jej chtěli připravit o život. O několik měsíců později otevřeně prohlásili: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ (J 10,33) Byli rozhodnuti jej zabít, protože byl Božím Synem a otevřeně se k tomu hlásil. Lidé, kteří byli na straně kněží a rabínů, začali sbírat kameny a chtěli je po něm házet. „Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“ (J 8,59) Světlo svítilo ve tmě, ale „tma je nepohltila“ (J 1,5).

 

Uzdravení slepého

„Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: ‘Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?’ Ježíš odpověděl: ‘Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží…’ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ‘Jdi, umyj se v rybníce Siloe (to jméno znamená Poslaný).’ On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“ (J 9,1-3; 6.7)

Židé věřili, že člověk je potrestán za hřích již v tomto životě. V každém utrpení viděli trest za nějaké provinění postiženého nebo jeho rodičů. Je sice pravda, že veškeré utrpení je důsledkem přestoupení Božího zákona, ale Židé tuto skutečnost překrucovali. Satan, původce hříchu a všech jeho následků, vedl lidi k tomu, aby se na nemoc a smrt dívali jako na Boží trest za spáchaný hřích. Člověk, kterého postihlo nějaké neštěstí či pohroma, trpěl navíc ještě tím, že jej ostatní považovali za velkého hříšníka.

Cesta k odmítnutí Ježíše tím byla připravena. „Naše nemoci… nesl, naše bolesti na sebe vzal,“ ale Židé na něho hleděli jako na toho, kdo „je raněn, ubit od Boha a pokořen“ (Iz 53,4) a skrývali před ním svou tvář.

Bůh však naznačil lidem, že tomu tak není. Případ Jóba jasně ukazuje, že utrpení pochází od satana a Bůh je pro své milosrdenství přemáhá. Izrael však toto naučení nepochopil. Odmítnutím Krista se Židé dopustili stejného omylu, jaký Bůh vytkl Jóbovým přátelům.

Ježíšovi učedníci viděli vztah mezi hříchem a utrpením stejně jako ostatní Židé. Ježíš je vyvedl z omylu, ale nevysvětlil jim příčinu mužova postižení. Sdělil jim jen, co bude následovat. Měly se na něm projevit Boží skutky. Řekl: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ (J 9,5) Potom pomazal slepému oči, poslal jej, aby se umyl v rybníku Siloe, a muž zase viděl. Ježíš tak názorným příkladem odpověděl učedníkům na jejich otázku. Tímto způsobem často odpovídal na lidskou zvědavost. Učedníci neměli rozebírat, kdo zhřešil či nezhřešil. Ježíš chtěl, aby pochopili Boží moc a milost, která slepým dává zrak. Bylo zřejmé, že léčivá moc není ani v hlíně, ani v rybníku, ve kterém se měl slepý umýt, ale jedině v Kristu.

Farizeové mohli nad uzdravením jen žasnout. Oni však více než kdy jindy propadli své nenávisti, protože Ježíš vykonal zázrak v sobotu.

Sousedé mladého muže a lidé, kteří ho znali, když byl ještě slepý, říkali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ (J 9,8) Nedůvěřivě si jej prohlíželi. Od chvíle, kdy se mu otevřely oči, se jeho vzhled změnil, rozjasnila se mu tvář a vypadal jako ostatní. Lidé se vyptávali jeden druhého. Někteří říkali: „Je to on.“ Jiní: „Není, ale je mu podoben.“ Muž, který přijal toto veliké požehnání, na otázku sám odpověděl: „Jsem to já.“ Potom jim vyprávěl o Ježíši a o tom, jak jej uzdravil. Lidé se ho ptali: „Kde je ten člověk?“ On odpověděl: „To nevím.“ (J 9,9-12)

Potom jej odvedli před radu farizeů. Znovu se ho vyptávali, jak to, že vidí. „On jim řekl: ‘Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.’ Někteří z farizeů říkali: ‘Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.’“ (J 9,15.16) Farizeové doufali, že se jim podaří udělat z Ježíše hříšníka a dokázat tak, že nemůže být Mesiášem. Nevěděli, že ten, kdo uzdravil slepého, ustanovil sobotu a dobře znal vše, co k jejímu zachovávání patřilo. Ze všech sil horlili pro svěcení soboty, a přitom právě na tento den plánovali vraždu. Zpráva o zázraku však na mnohé lidi silně zapůsobila. Byli přesvědčeni, že ten, kdo otevřel slepému oči, musí být víc než jen obyčejný člověk. Když farizeové Ježíše obvinili, že je hříšník, protože nezachovává sobotu, řekli: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ (J 9,16)

Rabíni se znovu ptali slepého: „‘Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?’ On odpověděl: ‘Je to prorok.’“ (J 9,17) Farizeové tedy tvrdili, že se nemohl narodit slepý a najednou prohlédnout. Zavolali si jeho rodiče a ptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý?“ (J 9,18)

Přímo před nimi stál muž, který o sobě tvrdil, že byl slepý a nyní vidí. Farizeové by však raději popřeli svědectví svých smyslů, než aby přiznali svůj omyl. Tak pokřivená byla jejich spravedlnost a tak silné jejich předsudky.

Zbývala jim ještě jedna naděje – zastrašit mladíkovy rodiče. S předstíranou upřímností se ptali: „Jak to, že nyní vidí?“ Rodiče měli strach, protože Židé se usnesli, že ten, kdo uzná Ježíše za Mesiáše, bude na třicet dní „vyloučen ze synagogy“. Po tu dobu se v domě vyloučeného nesměla provádět obřízka dítěte ani se tam nemohl konat smuteční obřad nad mrtvým. To bylo považováno za velké neštěstí, a pokud vyloučený nečinil pokání, stihl ho ještě těžší trest. Zázračné uzdravení syna rodiče přesvědčilo, přesto však odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ (J 9,20.21) Báli se vyznat Krista a všechnu odpovědnost přenesli na syna. Farizeové se octli v těžké situaci. Když lidé viděli jejich pochybnosti a předsudky, jejich neochotu uvěřit tomu, co se skutečně stalo, otevíraly se jim oči. Ježíš často konal zázraky na veřejnosti a vždy pomáhal trpícím. Mnozí se v duchu ptali: Činil by Bůh takové divy prostřednictvím podvodníka, za něhož farizeové Ježíše vydávají? Spor se na obou stranách rychle vyhrocoval.

 

Slepota farizeů

Farizeové pochopili, že k Ježíšovu činu obracejí pozornost stále většího počtu lidí. Nemohli zázrak popřít. Uzdravený slepý překypoval radostí a vděčností. Obdivoval přírodu a těšil se z krásy země i nebe. Ochotně vyprávěl o tom, co prožil, a farizeové se jej stále znovu pokoušeli umlčet. Říkali: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ (J 9,24) To znamená, neříkej už, že ten muž ti vrátil zrak, učinil to Bůh. Slepý odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ (J 9,25)

Farizeové se znovu ptali: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ (J 9,26) Snažili se jej zmást svou mnohomluvností. Chtěli ho přesvědčit, že byl oklamán. Satan a padlí andělé byli na jejich straně. Svou silou a lstivostí pomáhali lidské chytrosti oslabit Kristův vliv. Podrývali přesvědčení, které začalo klíčit v myslích mnoha lidí. Byli tam však i Boží andělé. Ti uzdraveného slepce posilovali.

Farizeové si neuvědomovali, že před sebou mají někoho jiného než nevzdělaného muže, který se narodil slepý. Nevěděli, s kým se ve skutečnosti přou. Slepce osvítilo Boží světlo. Když jej pokrytečtí farizeové chtěli připravit o víru, Bůh mu pomohl. Pádnou a jasnou odpovědí dal mladík najevo, že se nenechá chytit do pasti. Řekl: „‘Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?’ Osopili se na něho: ‘Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.’“ (J 9,27-29)

Ježíš věděl, jakou zkouškou muž prochází. Posílil ho svou milostí a dal mu schopnost mluvit, aby se mohl stát jeho svědkem. Uzdravený slepý odpověděl farizeům ostrou výtkou. Považovali se za vykladače Písma a náboženské vůdce národa. Najednou se objevil někdo, kdo koná zázraky, a oni přiznávají, že o zdroji jeho moci ani o něm samém nic nevědí. Mladík jim řekl: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ (J 9,30-33)

Muž odpověděl farizeům stejným způsobem, jakým mluvili oni. Jeho úvahy se nedaly popřít. Farizeové byli zaskočeni. Jeho jasná a rozhodná odpověď jim vzala dech. Chvíli bylo ticho. Potom se rozmrzelí kněží a rabíni zahalili do svých rouch, jako by se báli, že se stykem s ním nakazí. Setřásli si prach z nohou a začali mu spílat a odsuzovat jej. „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (J 9,34) řekli a vyhnali ho.

Ježíš slyšel, co se stalo. Vyhledal mladého muže a zeptal se ho: „Věříš v Syna člověka?“ (J 9,35) Uzdravený slepý poprvé hleděl do tváře svého Lékaře. Před radou viděl ztrápené a rozpačité rodiče a zamračené rabíny. Nyní jeho zrak spočinul na laskavé a pokojné tváři Ježíše. Mladík ho již na vlastní nebezpečí vyznal jako představitele Boží moci a teď dostal ještě větší zjevení.

Na Spasitelovu otázku: „Věříš v Syna člověka?“ odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ (J 9,36.37) Muž se s úctou vrhl k Spasitelovým nohám. Nejenže viděl věci kolem sebe, ale otevřel se mu i duchovní zrak. Zjevil se mu Kristus a on jej přijal jako Bohem Poslaného.

Nedaleko od nich se shromáždila skupina farizeů. Při pohledu na ně si Ježíš uvědomil, s jak různým ohlasem se jeho slova a činy vždy setkávaly. Řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39) Kristus přišel otevřít oči slepým a dát světlo těm, kdo žili ve tmě. Prohlásil, že je světlem světa, a zázrak, který právě vykonal, potvrzoval jeho poslání. Lidem, kteří se stali svědky Spasitelova prvního příchodu, byla jeho přítomnost zjevena v takové míře, jakou svět dosud nezažil. Měli možnost poznat Boha mnohem dokonaleji než kdokoli před nimi. Toto zjevení však s sebou přinášelo i soud. Byla to zkouška lidské povahy, rozhodovalo se o jejich dalším osudu.

Projev Boží moci, který slepému otevřel oči i duchovní zrak, přivedl farizeje do ještě větší temnoty. Někteří přítomní pochopili, že se Ježíšova slova vztahují na ně a ptali se: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli.“ Kdyby vám Bůh neumožnil vidět pravdu, byli byste ve své nevědomosti bez viny. „Vy však říkáte: Vidíme.“ Myslíte si, že vidíte, a odmítáte jediný způsob, který vám může otevřít oči. Každému, kdo si uvědomuje svoji nedostatečnost, nabízí Kristus pomoc. Farizeové však nechtěli připustit, že by snad něco potřebovali. Odmítali přijít ke Kristu, a proto zůstali slepí. Svoji slepotu si zavinili sami. Ježíš řekl: „A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,40.41)