52. Pastýř

„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (J 10, 11. 14.15)

Ježíš si uměl najít cestu ke svým posluchačům – používal obrazy z jejich každodenního života. Působení Ducha přirovnal k osvěžující studené vodě. Sám se představil jako světlo, zdroj života a radosti pro člověka i celou přírodu. Tentokrát přiblížil svůj vztah k těm, kdo v něho věří, okouzlujícím obrazem ze života pastýřů. Nic jiného by si jeho posluchači nebyli tak snadno představili. Tento příklad v jejich myslích navždy spojil obraz pastýře s Kristem. Vždy, když učedníci viděli pastýře se stádem, vzpomněli si na Spasitelovo poučení. Viděli Krista v každém starostlivém pastýři a v každém bezmocném a na pastýře zcela odkázaném stádu poznávali sami sebe.

Stejného obrazu použil i prorok Izajáš, když povzbudivě hovořil o Mesiášově poslání: „Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzalém, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: ‘Hle, váš Bůh!’…Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí.“ (Iz 40,9-11) David zpíval: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ (Ž 23,1) Duch svatý prostřednictvím proroka Ezechiela prohlásil: „Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást.“ „Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím.“ „Uzavřu s nimi smlouvu pokoje.“ „Už se nestanou loupeží pronárodů…, ale budou sídlit v bezpečí a nikdo je nevyděsí.“ (Ez 34,23.16.25.28)

Kristus vztáhl tato proroctví na sebe a poukázal na propastný rozdíl mezi sebou a izraelskými vůdci. Farizeové právě vyhnali ze stáda ovci, která si dovolila svědčit o Kristově moci. Vypudili člověka, kterého k sobě volal pravý Pastýř. Dali tak najevo, že nechápou dílo, jež jim bylo svěřeno, a nejsou hodni být pastýři stáda. Ježíš ukázal, jaký je rozdíl mezi nimi a dobrým pastýřem, a sám se představil jako skutečný strážce Hospodinova stáda. Předtím však o sobě hovořil v jiném podobenství.

Řekl: „Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.“ (J 10, 1.2) Farizeové nepochopili, že tato slova mluví proti nim. Když přemýšleli o jejich významu, Ježíš jim jasně řekl: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (J 10,9.10)

Kristus je dveřmi do Božího ovčince. Těmito dveřmi vcházejí odedávna všechny Boží děti. V Ježíši, skrytém v různých předobrazech, symbolech, prorockých zjeveních a v podobenstvích, která předal svým učedníkům, i v zázracích, jež pro lidi vykonal, vidí Beránka Božího, „který snímá hřích světa“ (J 1,29). Skrze něho vcházejí do ovčince jeho milosti.

Lidé často předkládají světu jiná učení, vymýšlejí nejrůznější obřady a doufají, že jimi dosáhnou u Boha ospravedlnění a pokoj a získají přístup do jeho ovčince. Vejít však lze jedině skrze Krista a všichni, kdo se jej snaží nahradit něčím jiným nebo se pokoušejí dostat do ovčince jinou cestou, jsou zloději a lupiči.

Farizeové nevstupovali dveřmi. Krista odmítali a pronikali do ovčince jiným způsobem. Neplnili poslání pravého pastýře. Kněží a vůdcové lidu, farizeové a zákoníci ničili čerstvou pastvu a znečišťovali prameny vody života. Písmo tyto falešné pastýře věrně a výstižně popisuje: „Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět…, panovali jste nad nimi násilně a surově.“ (Ez 34,4)

Ve všech dobách předkládají učitelé a filozofové světu různá učení, která mají uspokojit potřeby duše. Každý pohanský národ má své velké učitele a náboženské systémy, které nabízejí jiné cesty ke spasení než Krista. Odvracejí pozornost od Boží tváře a vedou lidi k tomu, aby se báli Boha, jenž je zdrojem všech jejich požehnání. Snaží se připravit Boha o to, co mu náleží, co stvořil a vykoupil. Tito falešní učitelé okrádají i člověka. Miliony lidí jsou spoutány scestnými náboženskými představami, žijí v otroctví strachu, v tupé lhostejnosti, v obavách z budoucnosti, lopotí se jako tažný dobytek bez naděje, radosti a cíle. Povznést je může jedině evangelium Boží milosti. Nic jiného nedokáže pohnout lidským srdcem a posílit je tak jako rozjímání o Boží lásce, která se zjevila v Synu. Kristus přišel obnovit v lidech Boží obraz a každý, kdo odvádí člověka od Krista, jej připravuje o možnost skutečného rozvoje, o naději, smysl a krásu života. Je zlodějem a lupičem.

 

Pastýř a ovce

„Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.“ (J 10,2) Kristus je dveřmi i pastýřem. Vchází sám sebou. Obětováním sebe sama se stal pastýřem ovcí. „Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas.“ (J 10,3.4)

Ovce je jedním z nejplašších a nejzranitelnějších tvorů. Pastýři na Východě se o svá stáda bez přestání neúnavně starají. Za hradbami měst bylo v dávných dobách stejně jako i dnes nebezpečno. Nájezdníci z kočovných pohraničních kmenů a divoké šelmy číhali ve skalních úkrytech a přepadali stáda. Pastýř střežil svěřené ovce a uvědomoval si, že i jeho život je ohrožen. Jákob, který se staral o Lábanova stáda na cháranských pastvinách, popsal svoji těžkou službu slovy: „Ve dne mě sužovalo vedro a v noci chlad.“ (Gn 31,40) Mladý David pásl stáda svého otce a s holýma rukama se postavil proti lvu i medvědovi a vyrval jim ukradenou ovci z tlamy.

Pastýř vodí své stádo přes skalnaté pahorky, lesy a divoké rokle k travnatým pastvinám u řeky, bdí nad ním v horách za osamělých nocí a chrání je před zloději. S láskou pečuje o slabé a nemocné ovce. Stádo se pak stává součástí jeho života. Váže jej k němu pevné pouto lásky. I když je stádo veliké, pastýř zná každou ovci. Každá má své jméno a slyší na pastýřovo volání.

Stejně jako zná své ovce pozemský pastýř, zná své po světě rozptýlené stádo i Pastýř nebeský. „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 34,31) Ježíš říká: „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,16)

Ježíš zná každého z nás a naše slabosti se ho dotýkají. Zná nás jménem. Zná dům, ve kterém žijeme, i jména všech jeho obyvatel. Někdy posílá své služebníky, aby šli do domu v určité ulici a určitém městě a vyhledali jednu z jeho ovcí.

Ježíš zná každého člověka tak dokonale, jako by zemřel jen a jen za něho. Těžkosti každého z nás se ho hluboce dotýkají. Slyší naše volání o pomoc. Přišel, aby nás všechny přivedl k sobě. Vyzývá nás: „Pojď za mnou!“ Jeho Duch působí na lidská srdce a přitahuje je k němu. Mnozí jej odmítají a Ježíš je zná. Ví také, kdo s radostí naslouchá jeho volání a je ochoten svěřit se do jeho pastýřské péče. Říká: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou.“ (J 10,27) Stará se o každého jednotlivce tak, jako by kromě něho už nikdo jiný na světě nebyl.

„Volá své ovce jménem a vyvádí je… a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas.“ (J 10,3.4) Pastýř na Východě své stádo nežene. Nepoužívá násilí ani ovce neplaší, jde před nimi a volá je. Ovce znají jeho hlas a poslouchají ho. Tak jedná se svým stádem i Pastýř-Spasitel. Písmo říká: „Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.“ (Ž 77,21) Prostřednictvím proroka Ježíš prohlásil: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.“ (Jr 31,3) Spasitel nikoho nenutí, aby za ním šel. Říká: „Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování.“ (Oz 11,4)

Kristovi učedníci nenásledují svého Pána ze strachu před trestem ani pro naději na věčnou odměnu. Poznali Spasitelovu jedinečnou lásku, která se zjevovala v jeho pozemské pouti od jeslí v Betlémě až ke kříži na Golgotě. Pohled na něho je k němu přitahuje, obměkčuje je a podmaňuje si je. Probouzí v jejich srdcích lásku. Oni slyší jeho hlas a následují jej.

Stejně jako jde pastýř před svým stádem a jako první čelí na cestě všem nebezpečím, jde před svým lidem i Ježíš. „Když je má všecky venku, kráčí před nimi.“ (J 10,4) Cesta k nebi je posvěcena Spasitelovými stopami. Může být strmá a nerovná, ale je to cesta, po které kráčel Ježíš. Jeho nohy ušlapaly ostré trny, aby se nám po ní šlo snadněji. Nesl každé břemeno, které musíme nést my.

 

Jeho láska

Nyní je Ježíš v Boží přítomnosti na trůnu vesmíru, stále však s námi cítí. Všechny lidské strasti zasahují jeho láskyplné a soucitné srdce. Svýma probodenýma rukama žehná v dnešní době svému lidu ve světě ještě hojněji. „Nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (J 10,28) Člověk, který se odevzdal Kristu, má pro Spasitele větší cenu než celý svět. Vykupitel by byl prošel utrpením na kříži, i kdyby měl zachránit pro své království jen jediného člověka. Nikoho, za koho zemřel, neopustí. A pokud se jeho následovníci nerozhodnou od něho odejít, bude je pevně držet.

Pomáhá nám ve všech našich zkouškách. Vždy se na něho můžeme spolehnout. Nenechává nás, abychom sami bojovali proti pokušení, zápasili se zlem a nakonec padli pod tíhou utrpení a bolesti. V dnešní době jej sice nemůžeme vidět na vlastní oči, ale sluchem víry můžeme slyšet jeho hlas, který nám říká: Neboj se. Já jsem s tebou. „Já jsem… ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“ (Zj 1,17.18) Prožil jsem tvé strasti a boje, zakusil tvá pokušení. Vím, proč pláčeš, i já jsem plakal. Znám tak hluboký žal, že jej ani lidskému uchu nelze svěřit. Nevěř tomu, že jsi opuštěný a zapomenutý. I když nenajdeš ve své bolesti u nikoho na zemi pochopení, pohleď na mě a žij. „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10)

Láska pastýře k ovcím může být velmi silná, své děti však miluje mnohem víc. Ježíš je nejen naším Pastýřem, ale také „Otcem věčnosti“ (Iz 9,6). Říká: „Znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce.“ (J 10,14.15) Je to jedinečné ujištění. Jednorozený Syn, který je u Otce a kterého Otec označil za svého společníka (viz Za 13,7), přirovnává spojení mezi sebou a věčným Bohem ke spojení mezi sebou a svým lidem na zemi. Ježíš nás miluje. Jsme totiž darem, který přijal od Otce, jsme odměnou za jeho dílo. Miluje nás jako své děti. Nic většího, nic lepšího nám nebe nemůže nabídnout.

Ježíš myslel na všechny, kdo se na zemi nechali svést falešnými pastýři. Lidé, které chtěl shromáždit jako ovce na svých pastvinách, byli rozptýleni mezi vlky. Řekl: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (J 10,16)

„Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ (J 10,17) To znamená: Můj Otec vás tak miluje, že mne poslal, abych za vaše vykoupení zaplatil svým životem. Učinil jsem tak, a Otec mě proto miluje ještě více. Jsem mu drahý, protože jsem se postavil na vaše místo, zaštítil jsem vás, obětoval jsem za vás svůj život, vzal jsem na sebe vaše nedostatky a přestoupení. „Dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ (J 10,17.18) Ježíš jako člověk byl smrtelný, ale jako Bůh byl zdrojem života pro svět. Mohl se smrti postavit, nemusel se jí poddávat. On však dobrovolně zemřel, aby odhalil život a nesmrtelnost. Nesl hřích světa a snášel jeho prokletí. Obětoval svůj život, aby lidé nemuseli zemřít věčnou smrtí. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,4-6)