53. Poslední cesta do Jeruzaléma

V závěru své pozemské služby Kristus změnil způsob práce. Až dosud se Spasitel vyhýbal rozruchu a nechtěl být středem zájmu veřejnosti. Odmítal pocty lidí, a když se zdálo, že jejich nadšení přesahuje rozumnou mez, odcházel na jiné místo. Stále znovu zdůrazňoval, aby o něm nikdo nerozhlašoval, že je Kristus.

Na slavnost Svátku stánků přišel Ježíš do Jeruzaléma nečekaně a tajně. Když na něho bratři naléhali, aby se veřejně představil jako Mesiáš, řekl jim: „Můj čas ještě nenastal.“ (J 7,6) Putoval do Jeruzaléma nepozorovaně a ve městě se objevil bez ohlášení a bez ovací zástupů. Na jeho poslední cestě tomu však bylo jinak. Pro nepřátelství kněží a rabínů Ježíš z Jeruzaléma na nějakou dobu odešel. Nyní se tam vracel. Přicházel okružní cestou, zcela veřejně, a ohlašoval svůj příchod tak jako nikdy předtím. Blížila se chvíle jeho veliké oběti, a právě na ni bylo třeba zaměřit pozornost lidí.

„Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ (J 3,14) Tehdy se zraky celého Izraele upíraly na vyvýšeného hada, symbol, který jim přinášel uzdravení. Nyní se měly všechny oči obrátit ke Kristu, k jeho oběti, jež přinášela ztracenému světu spasení.

Ježíšovi bratři nepochopili Mesiášovo poslání a nebyli pevně přesvědčeni o jeho božství, proto od něho při slavnosti stánků žádali, aby se veřejně představil lidu. Z podobného důvodu mu nyní učedníci chtěli zabránit v cestě do Jeruzaléma. Ježíš jim již dříve říkal, co se tam s ním má stát. Učedníci si to dobře pamatovali. Věděli, že náboženští vůdcové jejich Mistra na smrt nenávidí, a byli by jej rádi od cesty odradili.

Obavy, zklamání a nevíra milovaných učedníků Ježíšovi cestu nesmírně ztěžovaly. Nebylo snadné vést je do úzkosti a zoufalství, které je v Jeruzalémě čekaly. Satan využil situace a útočil na Syna člověka svým pokušením. Proč by měl právě teď jít do Jeruzaléma vstříc jisté smrti? Všude kolem něho byli lidé, kteří toužili po chlebu života. Na každém kroku čekali trpící na jeho uzdravující slovo. Dílo evangelia milosti teprve začalo. On sám byl v plné síle a v nejlepších letech. Proč by se neměl vydat do širého světa a sloužit lidem slovem milosti a dotekem uzdravující moci? Proč by se měl zříci potěšení ze šíření světla a radosti mezi miliony trpících a duchovně slepých lidí? Proč by měl přenechávat žeň malověrným, nechápavým a nerozhodným učedníkům? Proč by měl teď zemřít a zanechat díla na jeho samém počátku? Nepřítel, který útočil na Krista v poušti, se jej snažil přemoci i nyní. Lstivě a zákeřně ho pokoušel. Kdyby byl Ježíš jen na chvíli zaváhal a v zájmu své záchrany třeba jen trochu změnil plán, satan a jeho pomocníci by byli slavili vítězství a svět by byl ztracen.

Ježíš však „upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma“ (L 9,51). Jediným zákonem jeho života byla Otcova vůle. Když ho v dětství rodiče našli v chrámě, řekl Marii: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 2,49) Když si Marie v Káně přála, aby projevil svoji zázračnou moc, odpověděl jí: „Ještě nepřišla má hodina.“ (J 2,4) Stejnými slovy odpověděl i svým bratrům, když jej naléhavě žádali, aby šel na slavnost. V Božím plánu byla hodina jeho oběti za hříchy lidí přesně určena, a tato chvíle se rychle blížila. Nechtěl selhat ani zaváhat. Vydal se do Jeruzaléma, kde mu nepřátelé již dlouho usilovali o život. Tentokrát jej obětuje. Rozhodl se vyjít vstříc pronásledování, sebezapření, zavržení, odsouzení a smrti.

 

Odmítnutí samařanů

„Poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili.“ (L 9,52) Lidé jej však nechtěli přijmout, protože byl na cestě do Jeruzaléma. Domnívali se, že tím dává přednost Židům, které z duše nenáviděli. Kdyby byl přišel obnovit chrám a bohoslužbu na hoře Gerizím, byli by ho s radostí uvítali. On však šel do Jeruzaléma, a proto jej odmítli přijmout. Neuvědomovali si, že zavírají dveře před nejvzácnějším darem nebes. Ježíš vyzval lidi, aby jej přijali. Požádal je o laskavost proto, aby se k nim mohl přiblížit a požehnat jim. Každou službu, kterou mu lidé prokázali, odměnil svou vzácnou milostí. Samařané se však svými předsudky a fanatismem o tyto dary připravili.

Kristovi poslové, Jakub a Jan, byli potupou svého Pána velmi rozhořčeni. Rozzlobilo je, jak hrubě s ním Samařané, které poctil svou přítomností, jednali. Nedlouho předtím byli učedníci s Kristem na hoře proměnění a viděli jej v Boží slávě spolu s Mojžíšem a Elijášem. Domnívali se, že neuctivé chování Samařanů by mělo být příkladně potrestáno.

Učedníci se vrátili k Ježíši a vyprávěli mu, co jim lidé řekli a jak mu odmítli poskytnout dokonce i nocleh. Byli přesvědčeni, že se Samařané vůči Kristu hrubě provinili, a při pohledu na vzdálenou horu Karmel, na níž Elijáš pobil falešné proroky, řekli: „Máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Elijáš?“ (L 9,54) Překvapilo je, že jejich slova Ježíše zarmoutila, a ještě více je udivila jeho vyčítavá odpověď: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (L 9,55.56) Poté se odebral do jiné vesnice.

Ježíšovým posláním není nutit lidi k tomu, aby jej přijali. Svědomí se snaží znásilňovat satan a lidé, kteří jsou pod jeho vlivem. Ti, kdo ve spojení se satanovými anděly předstírají horlivost pro spravedlnost a vnucují ostatním své náboženské představy, svým bližním jen ubližují. Kristus však lidem stále prokazuje milosrdenství a snaží se je získat svou láskou. Přeje si, aby mu odevzdali celé své srdce, částečnou službu nemůže přijmout. Touží však jen po dobrovolné službě, chce, aby se mu lidé podřizovali ochotně a z lásky. Pokud máme sklony ubližovat a škodit těm, kdo neoceňují naše úsilí a jednají jinak, než si představujeme, můžeme si být jisti, že jsme pod vlivem satanova ducha.

Každý člověk patří svým tělem, duší i duchem Bohu. Kristus zemřel pro záchranu nás všech. A nikdo nemůže urazit Boha víc než náboženští fanatici, kteří trápí lidi vykoupené Spasitelovou krví.

 

V Pereji

„I vstal a šel odtamtud do judských krajin a za Jordán. Opět se k němu shromáždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem.“ (Mk 10,1)

Značnou část posledních měsíců své pozemské služby strávil Kristus v Pereji, provincii, která ležela na opačné straně Jordánu než Judsko. Tam za ním chodily zástupy lidí stejně jako na počátku jeho služby v Galileji a Ježíš jim připomínal mnoho ze svých dřívějších naučení. Jako kdysi vyslal svých dvanáct učedníků, „určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít“ (L 10,1). Tito učedníci byli určitou dobu s Ježíšem a připravovali se na své dílo. Když Kristus vyslal dvanáct učedníků na jejich první samostatnou misijní cestu, provázeli jej na cestě Galilejí další z jeho následovníků. Měli tak příležitost být s ním v úzkém společenství a učit se přímo od něho. Nyní měla i tato velká skupina začít samostatně misijně pracovat.

Pokyny, které dostalo sedmdesát učedníků, se příliš nelišily od těch, které dal Ježíš svým Dvanácti. Jediný příkaz, který dostalo dvanáct učedníků navíc, byl ten, že neměli vstupovat do pohanských a samařských měst. Samařané Ježíše krátce předtím odmítli, ale jeho láska k nim se nijak nezměnila. Když se sedmdesát učedníků vydalo v jeho jménu na cestu, navštěvovali především města v Samařsku.

Spasitelova osobní návštěva Samaří, chvála milosrdného Samařana, vděčnost, kterou malomocný ze Samařska jako jediný z deseti projevil, když přišel Kristu poděkovat – to vše mělo pro učedníky velký význam a hluboce na ně zapůsobilo. Když je Ježíš před svým nanebevstoupením pověřoval pokračováním v misijní práci, zmiňoval Samařsko, Jeruzalém a Judsko jako první místa, ve kterých mají začít kázat evangelium. Na splnění tohoto poslání je připravil svým učením. Když ve jménu svého Pána přišli do Samařska, lidé je ochotně přijímali. Samařané slyšeli o tom, že Kristus pochválil příslušníky jejich národa a prokázal jim milosrdenství. Viděli, že Kristus je i přes jejich hrubé chování k němu stále miloval, a tím si získal jejich srdce. Po jeho nanebevstoupení vítali Spasitelovy posly a učedníci sklidili mezi těmito lidmi, kteří byli kdysi jejich úhlavními nepřáteli, bohatou úrodu. „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ (Iz 42,3) „A v jeho jménu bude naděje národů.“ (Mt 12,21)

Když Ježíš vysílal svých sedmdesát následovníků do světa, kladl jim na srdce, stejně jako předtím dvanácti učedníkům, aby se nevnucovali tam, kde nejsou vítáni. Řekl: „Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‘Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží.’“ (L 10,10.11) Neměli tak činit ze vzteku či uražené hrdosti, ale proto, aby lidé poznali, jak nebezpečné je zavrhnout Boží poselství či Božího posla. Odmítnout Kristovy služebníky znamená odmítnout Krista.

Ježíš ještě dodal: „Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než tomu městu.“ (L 10,12) Potom si vzpomněl na galilejská města, ve kterých dlouho působil. S hlubokým zármutkem zvolal: „Běda ti, Chorazin, běda ti Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“ (L 10,13-15)

Rušným městům kolem Galilejského jezera bylo nabídnuto největší požehnání nebes. Den co den v nich působil Kníže života. Boží sláva, již toužili spatřit proroci a králové, osvěcovala zástupy, které proudily za Spasitelem. Přesto však obyvatelé těchto měst nebeský Dar odmítli.

Rabíni velmi obezřetně varovali lid, aby nepřijímal nové učení, které Kristus hlásal. Jeho učení a život byly totiž v rozporu s tradicemi otců. Lidé, místo aby se sami snažili pochopit Boží slovo, věřili tomu, co je učili kněží a farizeové. Ctili kněze a přední muže víc než Boha. Nechtěli se vzdát svých tradic, a proto odmítali pravdu. Mnozí z nich byli Ježíšovým učením zasaženi a téměř uvěřili. Nejednali však podle svého přesvědčení a nepřidali se na Kristovu stranu. Satan je tak dlouho pokoušel, až se jim světlo začalo jevit jako tma. Mnozí tak odmítli pravdu, která je mohla zachránit.

Věrný Svědek říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču.“ (Zj 3,20) Každé varování, napomenutí i výzva v Božím slově či z úst Božích poslů je klepáním na dveře našeho srdce. Kristus chce vejít dovnitř. S každým opomenutým zaklepáním se naše ochota otevřít vytrácí. Pokud jsme k působení Ducha svatého lhostejní, můžeme si být jisti, že jeho vliv na nás bude slábnout. Naše citlivost se otupí a my si přestaneme uvědomovat, jak krátký je život a jak nekonečná věčnost. U soudu nakonec nebudeme odsouzeni za svůj omyl, ale za to, že jsme opomenuli příležitosti k poznání pravdy, které nám nebe nabízelo.

Stejně jako apoštolové dostalo i sedmdesát učedníků zvláštní dary jako pečeť svého poslání. Když splnili svůj úkol, s radostí se vrátili a řekli: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Ježíš jim odpověděl: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ (L 10,17.18)

 

Vítězství nad nepřítelem

Ježíšovi se v duchu promítly minulé i budoucí události. Viděl, jak byl Lucifer svržen z nebe. Měl před očima smrtelnou úzkost, kterou bude sám prožívat, až bude před všemi světy odhalena povaha velikého podvodníka a lháře. Slyšel výkřik: „Dokonáno jest!“ (J 19,30), který vyhlašoval, že vykoupení ztraceného lidstva je navždy zajištěno a nebesa jsou navěky zabezpečena proti obviněním, podvodům a neoprávněným nárokům satana. Za golgotským křížem, za veškerou bolestí a potupou viděl Kristus slavný poslední den, v němž bude kníže temnoty zničen na zemi, kterou tak dlouho pustošil svou vzpourou. Viděl, jak se moc zla navždy rozpadá a Boží pokoj naplňuje nebesa i zem.

Napříště měli Kristovi následovníci považovat satana za přemoženého nepřítele. Ježíš jim měl na kříži vydobýt vítězství a oni si je měli podle jeho vůle přivlastnit. Řekl: „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.“ (L 10,19)

Všemohoucí síla Ducha svatého chrání každého člověka, který činí pokání. Kristus nikdy nedopustí, aby se nepřítel zmocnil toho, kdo ve víře pokorně prosí o Boží ochranu. Spasitel stojí při všech lidech, na které doléhají zkoušky a pokušení.

S ním nemůže nikdo padnout, prohrát nebo něco ztratit. Pro něho není nic nemožné. V něm můžeme všechno. On nás posiluje. Když přijdou zkoušky a pokušení, nečekejte, až se dá všechno do pořádku, hleďte na Ježíše a on vám pomůže.

Někteří křesťané příliš přemýšlejí a hovoří o satanově moci. Myslí na svého nepřítele, zmiňují se o něm ve svých modlitbách, mluví o něm. Stále víc a více se objevuje v jejich představách. Satan sice má velikou moc, ale díky Bohu máme mocného Spasitele, který vyhnal knížete zla z nebe. Satan má radost, když zveličujeme jeho moc. Hovořme tedy o Ježíši a oslavujme jeho moc a lásku.

Duha zaslíbení kolem nebeského trůnu je věčným svědectvím o tom, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Celému vesmíru dokazuje, že Bůh nikdy neopustí svůj lid v jeho boji se zlem. Ujišťuje nás, že nás bude posilovat a chránit po celou dobu své vlády.

Ježíš dodává: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10,20) Neradujte se, že máte moc, abyste nezapomněli, že jste zcela závislí na Bohu. Dejte si pozor, abyste nepodlehli samolibosti a nezačali se spoléhat sami na sebe více než na ducha a sílu svého Mistra. Naše „já“ si vždy rádo přivlastňuje zásluhy na úspěchu díla. Jsme polichoceni a cítíme se povzneseně, zapomínáme dát najevo, že za všechno vděčíme jen a jen Bohu. Apoštol Pavel říká: „Když jsem sláb, jsem silný.“ (2 K 12,10) Když si uvědomujeme svoji slabost, učíme se spoléhat na moc, která je mimo nás. Nic nemůže ovlivnit srdce tak silně jako vědomí zodpovědnosti před Bohem. Nic nepůsobí na nejvnitřnější pohnutky našeho jednání tak mocně jako poznání Kristovy odpouštějící lásky. Musíme se setkávat s Bohem, on nás naplní svým Duchem a my potom budeme schopni navazovat a budovat vztahy se svými bližními. Radujte se tedy, že vás Kristus spojuje s Bohem a celou nebeskou rodinou. Budete-li hledět nad sebe, budete si stále uvědomovat lidskou bezmocnost. Čím méně si budete zakládat na vlastním „já“, tím lépe a plněji budete chápat dokonalost svého Spasitele. Čím pevněji budete spojeni se zdrojem světla a moci, tím více budete osvíceni a zmocněni pro práci na Božím díle. Radujte se, že jste jedno s Bohem, Kristem i celými nebesy.

 

Učedníci porozuměli

Když sedmdesát učedníků poslouchalo Krista, působil na ně Duch svatý a zapisoval pravdu do jejich srdcí. Obklopovaly je zástupy, ale oni jako by byli skryti v Bohu.

Ježíš poznal, že ho pochopili. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‘Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.’“ (L 10,21.22)

Vážení, slavní a učení lidé světa se vší svou vychvalovanou moudrostí nepochopili Kristovu povahu. Posuzovali Krista podle jeho zevnějšku a podle ponížení, které na něho jako na člověka dolehlo. Rybářům a publikánům však bylo dáno vidět Neviditelného. Dokonce ani učedníci nepochopili vše, co jim chtěl Kristus zjevit. Čas od času, když se podřídili moci Ducha svatého, bývali osvíceni. Uvědomovali si, že mají mezi sebou mocného Boha v lidském těle. Ježíš měl radost, že věci, které moudří a učení nechápali, byly zjeveny obyčejným lidem. Když jim připomínal starozákonní výroky, které hovořily o něm a o jeho díle smíření, působil na ně Duch svatý, probouzel je a povznášel do nebeských výšin. Duchovní prorocké pravdy chápali dokonce jasněji než sami pisatelé. Od té doby už nečetli Starý zákon jako učení zákoníků a farizeů ani jako výroky dávných mudrců, ale jako nové zjevení od Boha. Viděli toho, „kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,17)

Dokonalejší poznání pravdy můžeme získat jen tehdy, když se necháme cele ovládnout Kristovým Duchem. Musíme se zbavit marnivosti a pýchy, osvobodit se od všeho, co nás svazuje, a cele se poddat Kristu. Lidské schopnosti jsou příliš omezené na to, aby člověk mohl pochopit smíření. Plán vykoupení je tak dalekosáhlý, že jej filozofie nikdy nemůže vysvětlit. Zůstane navždy tajemstvím, které ani nejchytřejší člověk nepochopí. Spasení nelze vysvětlit, lze jej však poznat ze zkušenosti. Spasitelovu velikost pozná jen ten, kdo si uvědomuje vlastní hříšnost. Cestou z Galileje do Jeruzaléma předal Ježíš svým posluchačům mnoho ponaučení. Lidé mu pozorně naslouchali. Obyvatelé Pereje a Galileje nepodléhali vlivu židovského fanatismu tolik jako lidé v Judsku a jeho učení na ně velmi zapůsobilo.

 

Podobenství

V posledních měsících své služby Ježíš vyprávěl mnoho podobenství. Kněží a rabíni ho pronásledovali se stále větší nenávistí, a proto je varoval v obrazech. Jejich smysl jim nemohl uniknout, zároveň v nich však nemohli najít nic, z čeho by bylo možné jej obvinit. V podobenství o farizeovi a publikánovi je samolibá modlitba: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé,“ v ostrém protikladu s modlitbou kajícníka: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“ (L 18, 11.13). Kristus tím vytýkal Židům jejich pokrytectví. Podobenstvím o uschlém fíkovníku a slavnostní večeři předpověděl zkázu zatvrzelého národa. Lidem, kteří s pohrdáním odmítli pozvání na hostinu evangelia, patřilo varování: „Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ (L 14,24) Také učedníci dostali velmi cenné poučení. Podobenství o neodbytné vdově a příteli, který o půlnoci prosí o chleba, zesiluje význam jeho slov: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (L 11,9) Vzpomínka na jeho výrok: „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane,“ často posilovala jejich kolísavou víru (L 18,7.8).

Kristus znovu zopakoval působivé podobenství o ztracené ovci. Poučení, které se v něm skrývá, ještě dále rozvedl vyprávěním o ztracené minci a marnotratném synovi. Význam těchto podobenství učedníci ještě plně nechápali. Ale po vylití Ducha svatého, když viděli velké množství obrácených pohanů a žárlivý hněv Židů, porozuměli podobenství o ztraceném synovi mnohem lépe a dokázali se také připojit k radosti svého Pána: „Ale máme proč se veselit a radovat,“ „protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“ (L 15,32.24). Když potom ve jménu svého Mistra vycházeli do světa a čelili pohaně, chudobě a pronásledování, posilovali se slovy, která jim Spasitel řekl na této poslední cestě: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (L 12,32-34)