54. MIlosrdný Samařan

Příběhem milosrdného Samařana Ježíš odhaluje podstatu pravého náboženství. Ta nespočívá ve věroučných systémech či obřadech, ale v životě naplněném opravdovou láskou a milosrdenstvím.

Když Kristus učil lid, „vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‘Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?’“ Všichni shromáždění s napětím čekali, co Ježíš odpoví. Kněží a rabíni zákoníka navedli a mysleli si, že Krista otázkou zaskočí. Spasitel se však nepouštěl do žádného sporu. Chtěl, aby si zákoník odpověděl sám, a proto řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Židé neustále obviňovali Ježíše, že znevažuje zákon vydaný na Sínaji, ale on jim ukázal, že otázka spasení je otázkou poslušnosti Božích přikázání.

Zákoník odpověděl: „‘Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí’ a ‘miluj svého bližního jako sám sebe’.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ (L 10,25-28)

Zákoníkovi se nelíbil postoj farizeů a jejich jednání. Zkoumal Písmo s touhou poznat jeho skutečný význam. Odpověď na otázku „Co mám dělat?“ jej bytostně zajímala. Ptal se zcela upřímně. Když hovořil o požadavcích zákona, pominul všechny obřadní předpisy. Nepovažoval je za důležité. Vyzdvihl však dvě zásady, které jsou základem celého zákona i proroků. Kristus jeho odpověď schválil, a připravil tak rabíny o očekávanou příležitost. Nemohli Spasitele odsoudit za to, že souhlasí s tím, co tvrdí vykladač zákona.

Ježíš řekl: „To čiň a budeš živ.“ Učil, že Boží zákon je jeden nedílný celek, a není tedy možné jedno přikázání zachovávat a druhé přestupovat. Všechna totiž vycházejí ze stejné podstaty. Osud člověka závisí na poslušnosti celého zákona. Svrchovaná láska k Bohu a nestranná láska k bližnímu musí být v životě vidět.

Zákoník si uvědomil svoji hříšnost. Kristova slova jej usvědčila. Tvrdil, že zná spravedlnost zákona, ale jeho život spravedlivý nebyl. Neprojevoval lásku ke svým bližním. Nečinil pokání, ale snažil se ospravedlnit sám sebe. Než by uznal pravdu, raději dokazoval, jak těžké je přikázání plnit. Myslel si, že se tak zbaví pocitu viny a obhájí se před lidmi. Spasitelova slova jasně ukázala, že jeho otázka byla zbytečná, protože na ni uměl sám odpovědět. Zákoník se však ptal dále: „A kdo je můj bližní?“ (L 10,29)

Židé vedli o této otázce nekonečné spory. O pohanech a Samařanech neměli žádné pochybnosti. Byli to cizinci a nepřátelé. Jak ale měli rozlišovat mezi příslušníky vlastního národa a mezi různými společenskými vrstvami? Koho měl kněz, rabín či starší považovat za svého bližního? Jejich život byl koloběhem obřadů, kterými se očišťovali. Učili, že styk s nevzdělaným a zanedbaným zástupem poskvrňuje a očištění potom vyžaduje značné úsilí. Měli snad považovat tyto „nečisté“ za své bližní?

Ježíš se ani tentokrát nenechal vtáhnout do sporu. Neodsoudil zaslepenost protivníků, kteří se jej snažili usvědčit z hříchu. Jednoduchým příběhem vylíčil svým posluchačům takový příklad nebeské lásky, který je všechny hluboce zasáhl a zákoníka přiměl k vyznání pravdy.

Tmu je možné rozptýlit jedině světlem. A nejlepší způsob, jak vyvrátit blud, je představit pravdu. Zjevení Boží lásky odhaluje zvrácenost a hříšnost sobeckého srdce.

 

Pravé milosrdenství

Ježíš vyprávěl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.“ (L 10,30-32) Nebyl to žádný vymyšlený příběh, ale skutečná a všem dobře známá událost. Mezi Kristovými posluchači byli i kněz a levita, kteří se postiženému vyhnuli.

Cesta z Jeruzaléma do Jericha vedla přes Judskou poušť. Poutníci museli procházet divokou skalní roklinou, která se často stávala místem loupežných přepadení a násilí. Právě tam napadli lupiči muže, o němž Ježíš vyprávěl. Vzali mu vše, co mělo nějakou cenu, zbili jej a polomrtvého nechali na cestě. Jak tam tak ležel, šel kolem kněz. Na raněného téměř ani nepohlédl. Potom se objevil levita. Byl zvědavý, co se stalo, zastavil se a díval se na trpícího ubožáka. Věděl, co by měl udělat, ale bylo to příliš nepříjemné. Litoval, že šel touto cestou a musel se s raněným setkat. Sám sebe přesvědčoval, že jeho se ta záležitost netýká.

Oba muži zastávali svatý úřad a považovali se za vykladače Písma. Patřili ke zvláštní vyvolené vrstvě. Měli být zástupci Boha mezi lidmi. Měli „mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí“ (Žd 5,2) a pomáhat ostatním pochopit velikou Boží lásku. Byli povoláni k dílu, které přišel konat i Ježíš, jak sám řekl: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“ (L 4,18)

Nebeští andělé sledují utrpení Božího lidu. Jsou připraveni spolupracovat s lidmi a pomáhat jim zmírňovat na zemi útlak a bolest. Bůh ve své prozřetelnosti vedl kněze a levitu cestou, na které ležel zraněný muž, aby viděli, že potřebuje jejich soucit a pomoc. Celé nebe čekalo, zda se nad jeho utrpením slitují. Spasitel na poušti promlouval k Židům z oblakového a ohnivého sloupu, učil je však něco úplně jiného, než nyní slýchali od svých kněží a učitelů. Zákon plný milosti pamatoval ve svých nařízeních i na zvířata, která nemohou vyjádřit své potřeby a bolesti slovy. Bůh prostřednictvím Mojžíše Izraelcům nařídil: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“ (Ex 23,4.5) Příběhem muže přepadeného lupiči však chtěl Ježíš poukázat na utrpení bratra. S ním měli mít daleko větší slitování než s tažným zvířetem. Mojžíš jim oznámil poselství, že Hospodin, jejich Bůh, „Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň…, zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta“ (Dt 10,17.18). Proto přikázal: „…host bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého.“ (Lv 19,34)

Jób řekl: „Cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře.“ Když do Sodomy přišli dva andělé v lidské podobě, poklonil se jim Lot až k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte.“ (Jb 31,32; Gn 19,2) Kněz i levita všechna tato naučení dobře znali, ale neřídili se jimi. Byli vychováni v duchu národního fanatismu, stali se z nich úzkoprsí a povýšení sobci. Když viděli zraněného muže, nemohli vědět, zda patří k jejich národu nebo ne. Napadlo je, že by to mohl být Samařan, a odvrátili se od něho.

Zákoník v jejich počínání neviděl nic, co by odporovalo požadavkům zákona. Příběh měl však ještě pokračování:

Kolem zraněného muže procházel jistý Samařan. Když ubožáka uviděl, slitoval se nad ním. Nezajímal se o to, zda je cizinec Žid nebo pohan. Dobře věděl, že kdyby na jeho místě byl Žid a on ležel na zemi raněný, Žid by mu plivl do tváře a s opovržením šel dál. Samařan však ani přesto nezaváhal. Nemyslel na to, že když se na místě zdrží, hrozí nebezpečí i jemu. Měl před sebou trpícího člověka, který potřeboval pomoc, a to mu stačilo. Svlékl se a přikryl raněného svým šatem. Potom vzal olej a víno, které měl na cestu, muže ošetřil a dal mu pít. Vysadil jej na své dobytče a pomalu šel vedle něho. Kráčel jen zvolna, aby zvíře ubožákem netřáslo a rány ho ještě více nebolely. Zavezl jej do hostince a celou noc o něho starostlivě pečoval. Ráno, když se nemocnému ulevilo, pokračoval Samařan v cestě. Dříve než odešel, svěřil muže do péče hostinského, zaplatil za něho a nechal tam pro jeho potřebu ještě nějaké peníze navíc. Jako by to však nebylo dost, řekl hostinskému: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ (L 10,35)

Příběh skončil a Ježíš se upřeně zadíval na zákoníka, jako by četl jeho myšlenky. Řekl: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ (L 10,36)

Zákoník nechtěl ani tentokrát vyslovit slovo Samařan a odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (L 10,37)

 

Poučení z příběhu

Otázka „Kdo je můj bližní?“ je tak provždy zodpovězena. Kristus ukázal, že naším bližním není jen ten, kdo patří k naší církvi a je stejného vyznání. Na rase, barvě pleti či společenském původu vůbec nezáleží. Bližním je každý, kdo potřebuje naši pomoc. Každý nepřítelem raněný a sužovaný člověk. Každý, kdo patří Bohu.

Příběhem o milosrdném Samařanovi Ježíš představil lidem sám sebe a své poslání. Satan člověka podvedl, ztýral, okradl, zničil a ponechal zkáze. Spasitel se však nad naší bezmocností slitoval. Vzdal se své slávy a přišel nás zachránit. Našel nás na pokraji smrti a ujal se nás. Zhojil naše rány. Přikryl nás rouchem své spravedlnosti. Připravil pro nás bezpečné útočiště, vydal sám sebe, aby nám zajistil vše, co potřebujeme. Zemřel, aby nás vykoupil. Poukázal na příklad vlastního života a řekl svým následovníkům: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ „Jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 15,17; 13,34)

Zákoník se ptal Ježíše: „Co mám dělat?“ Ježíš zdůraznil, že podstatou spravedlnosti je láska k Bohu a člověku, a řekl: „To čiň a budeš živ.“ Samařan poslechl hlas dobroty a lásky, a dokázal tak, že zachovává zákon. Kristus vyzval zákoníka: „Jdi a jednej také tak.“ Bůh od svých dětí očekává nejenom slova, ale především činy. „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1 J 2,6)

Dnešní svět si potřebuje uvědomit tuto skutečnost stejně jako lidé v Ježíšově době. Sobectví a bezcitný formalismus téměř udusily oheň lásky a potlačily ušlechtilé vlastnosti, které člověka povznášejí. Mnozí lidé se hlásí k jeho jménu, ale zapomínají, že křesťané mají představovat Krista. Dokud se nedokážeme obětovat pro dobro druhých v rodině, v sousedství, v církvi i kdekoli jinde, nejsme křesťany, ani kdybychom Krista veřejně vyznávali.

Kristus se ztotožnil se zájmy lidstva a žádá nás, abychom s ním v díle pro záchranu světa spolupracovali. Říká: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8) Hřích je tím největším zlem a je na nás, abychom hříšníkům se soucitem pomáhali. Mnoho lidí bloudí, uvědomují si svoji pošetilost a stydí se za ni. Touží po slovu povzbuzení. Přemýšlejí o svých chybách a omylech, a to je dohání na pokraj zoufalství. Nesmíme k nim být lhostejní. Potřebují naši pomoc a my jako křesťané nemůžeme kolem nich chodit bez povšimnutí nebo se jim zdálky vyhýbat. Při pohledu na člověka, který je v nouzi, trápí jej bolest či hřích, nikdy nesmíme říci: To se mě netýká.

„Vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti.“ (Ga 6,1) Vírou a modlitbou přemáhejte moc nepřítele. Slovem víry a povzbuzení utěšujte ztrápené a raněné. Mnozí lidé ztratili v těžkém životním boji sílu a odvahu. K vítězství by jim často bylo stačilo jediné laskavé povzbuzující slovo. S každým trpícím člověkem bychom se měli dělit o útěchu, kterou nás Bůh zahrnuje.

To vše je jen naplněním podstaty zákona, kterou vystihuje příběh milosrdného Samařana a která se představila v Ježíšově životě. Jeho povaha odhaluje skutečný význam zákona a ukazuje, co znamená milovat bližního jako sebe sama. Pokud Boží děti prokazují lidem milosrdenství, dobrotu a lásku, vydávají svědectví o nebeských zásadách. Dokazují, že „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě“ (Ž 19,8). Kdo ve svém životě neprojevuje lásku, přestupuje zákon, i když tvrdí, že jej ctí. Náš vztah k bližním vypovídá o našem vztahu k Bohu.

Boží láska v srdci je totiž jediným zdrojem, ze kterého může pramenit naše láska k ostatním lidem. „Řekne-li někdo: ‘Já miluji Boha’, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Milovaní, „jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“ (1 J 4,20.12).