55. Ježíšovo království

Několik farizeů přišlo k Ježíši a ptali se ho: „Kdy přijde Boží království?“ (L 17,20) Od chvíle, kdy se poselství Jana Křtitele: „Přiblížilo se království nebeské“ (Mt 3,2) rozeznělo jako hlas polnice po celé zemi, uplynuly již více než tři roky. Farizeové však dosud neviděli ani náznak nastolení nového království. Mnozí z těch, kdo zavrhli Jana Křtitele a na každém kroku se stavěli proti Ježíši, naznačovali, že Kristovo poslání selhalo.

Ježíš odpověděl: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‘Hle, je tu’ nebo ‘je tam’! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (L 17,20.21) Boží království začíná v srdci. Nehledejme znamení jeho příchodu v projevech pozemské moci.

Ježíš se obrátil k učedníkům a řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“ (L 17,22) Moje poslání není spojeno se světskou okázalostí, a proto vám hrozí nebezpečí, že jeho slávu nerozpoznáte. Neuvědomujete si, jaké přednosti se vám dostává, když máte mezi sebou v lidské podobě toho, kdo je životem a světlem lidí. Jednou budete s touhou vzpomínat na chvíle, kdy jste mohli chodit a hovořit s Božím Synem.

Ani Ježíšovi učedníci nedokázali pro své sobectví a světské zájmy pochopit duchovní slávu, kterou jim Kristus chtěl zjevit. Spasitelovu povahu a jeho poslání docenili, teprve když odešel k Otci a na věřící byl vylit Duch svatý. Po přijetí křtu Duchem si začali uvědomovat, že byli v přítomnosti samotného Pána slávy. Připomínali si Kristova slova a začínali chápat proroctví i zázraky, které Ježíš vykonal. Když si promítli Ježíšův obdivuhodný život, připadali si, jako by se probudili ze sna. Uvědomili si, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14) Kristus přišel od Boha do hříšného světa, aby zachránil padlé Adamovy potomky. Když si to učedníci uvědomili, cítili, že nejsou tak důležití, jak si připadali. Stále znovu a znovu si připomínali jeho slova a činy. Ježíšova naučení, kterým dosud rozuměli jen částečně, se před nimi otevírala jako nové zjevení. Písmo se pro ně stalo novou knihou.

Když učedníci zkoumali proroctví o Kristu, dostávali se do těsného společenství s Bohem. Dozvídali se o Spasiteli, který vystoupil na nebesa, aby dokonal dílo, jež započal na zemi. Uvědomili si, že v něm přebývá poznání, které žádný člověk bez Boží pomoci nemůže pochopit. Králové, proroci a spravedliví muži o něm vypovídali ve svých proroctvích a učedníci potřebovali jeho vedení. Stále znovu s úžasem pročítali prorocké spisy o jeho povaze a díle. Uvědomovali si, jak málo jim dříve rozuměli a jak těžko vzácné pravdy o Kristu přijímali. Viděli jej v jeho ponížení, jak kráčí mezi lidmi jako jeden z nich. Nechápali tajemství jeho vtělení, nerozuměli jeho dvojí přirozenosti. Jejich oči byly zastřené a nerozpoznaly lidstvím zahalené božství. Když je však osvítil Duch svatý, zatoužili jej znovu spatřit a sedět u jeho nohou. Přáli si jít za ním, aby jim vysvětlil části Písma, které sami nemohli pochopit. Jak pozorně by mu teď naslouchali. Co měl Kristus na mysli, když říkal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.“ (J 16,12) Jak rádi by to všechno věděli. Litovali, že měli tak malou víru a tak zkreslené představy, že nedokázali pochopit pravdu.

Bůh pověřil svého posla, aby zvěstoval Kristův příchod a obrátil pozornost židovského národa i celého světa k jeho dílu. Chtěl, aby se lidé mohli připravit a přijmout jej. Obdivuhodná osobnost, o které Jan hovořil, byla mezi nimi již více než třicet let. Oni však nepoznali, že jej poslal Bůh. Učedníky trápily výčitky svědomí, protože dovolili, aby jim nevěra zatemnila mysl. Ve tmě světa zářilo světlo a oni ani nevěděli, odkud přichází. Sami sebe se ptali, proč se chovali tak, že je Kristus musel napomínat. Často vzpomínali na rozhovory s Ježíšem a říkali: Jak jsme mohli připustit, aby nás světské zájmy a nepřátelství kněží a rabínů připravily o soudnost? Vždyť jsme ani nepochopili, že mezi námi byl někdo větší než Mojžíš, že nás učil někdo moudřejší než Šalomoun. Jak jsme mohli být tak hluší a nechápaví!

Tomáš nevěřil, dokud nevložil prst do rány, kterou Ježíši způsobili římští vojáci. Petr poníženého a zavrženého Krista zapřel. Učedníkům se tyto bolestné vzpomínky jasně vybavovaly. Byli s ním, ale nepoznali ho ani si ho nevážili. Teprve nyní si uvědomili svoji nevěru a drásalo jim to srdce.

Když se proti nim kněží a přední muži spojili, přivedli je před veleradu a uvěznili, těšili se Kristovi následovníci z toho, že „se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno“ (Sk 5,41). Radovali se, že mohli lidem i andělům dokázat, že poznali Kristovu slávu a rozhodli se jej následovat za každou cenu.

Bez osvícení Duchem svatým nemohou lidé Kristovu slávu poznat. To platí dnes, stejně jako v době apoštolů. Křesťanství, které se vzhlíží ve světě a přizpůsobuje se mu, si pravdy a Božího díla neváží. Kristovi následovníci nechodí po cestách pohodlí, pozemské slávy a ústupků světu. Jdou úplně vpředu po úzkých namáhavých stezkách plných ponížení a pohany, v čele boje „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). Dnešní kněží a farizeové je utlačují, spílají jim a nechápou je stejně jako ti, kteří žili v Kristově době.

Boží království přichází bez vnější okázalosti. Duch sebezapření, kterým se evangelium Boží milosti vyznačuje, je v naprostém rozporu s duchem světa a nikdy se s ním neshodne. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 K 2,14)

V dnešním náboženském světě je mnoho lidí, kteří podle svého přesvědčení usilují o nastolení Kristova království. Chtějí je zřídit na zemi jako světské panství. Chtějí učinit našeho Pána vládcem království tohoto světa, jeho dvorů, armád, zákonodárných sborů, paláců i tržišť. Představují si, že bude vládnout prostřednictvím zákonů ustavených lidskou mocí. Kristus tu však již není osobně přítomen, a proto chtějí jednat místo něho a sami prosazovat zákony jeho království. Po zřízení právě takového království toužili Židé v Ježíšově době. Kdyby byl býval ochoten ujmout se světské vlády, uzákonit vše, co považovali za Boží zákony a jmenovat je vykladači své vůle a vykonavateli své moci, byli by jej přijali. On však řekl: „Moje království není z tohoto světa.“ (J 18,36) Pozemský trůn by byl nikdy nepřijal.

Vláda, za které Ježíš žil, byla úplatná a nespravedlivá. Všude se projevovala zkaženost – vyděračství, nesnášenlivost a kruté násilí. Přesto se Spasitel o žádnou vnější nápravu společnosti nepokusil. Nenapadal nešvary národa ani neodsuzoval jeho nepřátele. Nezasahoval do pravomoci či správy vládnoucích vrstev. Ježíš, který je nám příkladem, se ve světských záležitostech držel stranou. Ne však proto, že by byl lhostejný k lidskému utrpení, ale proto, že lidským úsilím a vnějšími zásahy je odstranit nelze. Náprava musí začít změnou srdce každého jednotlivce, jen tak může být úspěšná.

Kristovo království nepřichází na základě rozhodnutí dvorů, velerad či zákonodárných sborů ani pod záštitou významných osobností světa. Rodí se jen tehdy, když člověk pod vlivem Ducha svatého přijímá Kristovu povahu za svou. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ (J 1,12.13) To je jediná moc, která může lidstvo povznést. Člověk má k dovršení tohoto díla přispívat zvěstováním Božího slova a životem podle Boží vůle.

Když apoštol Pavel začínal působit v Korintu, přelidněném, bohatém a bezbožném městě poznamenaném nepopsatelnou zvrhlostí pohanských kultů, řekl: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1 K 2,2) Když potom později psal lidem, kteří podlehli nejhorším hříchům, mohl jim připomenout: „Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.“ „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši.“ (1 K 6,11; 1,4)

Dílo Božího království není, a ani v Kristově době nebylo, v rukou těch, kdo se dožadují uznání a podpory světských vládců a lidských zákonů. Uskutečňují je Kristovi následovníci, kteří v jeho jménu zvěstují světu duchovní pravdy. Lidé, kteří se s nimi seznámí, pak mohou prožívat stejnou zkušenost jako Pavel: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2,19.20) A stejně jako apoštol začnou pracovat pro druhé. Pavel řekl: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“ (2 K 5,20)