58. Lazarovo vzkříšení

Lazar z Betanie byl jedním z nejvěrnějších Kristových učedníků. Hned při prvním setkání s Kristem ve Spasitele cele uvěřil a zamiloval si ho. I Ježíš si Lazara velmi oblíbil a právě pro něho vykonal největší ze svých zázraků. Spasitel pomáhal všem, kdo jej prosili o pomoc. Miluje všechny lidi, ale k některým má mimořádně vřelý vztah. Rodina z Betanie mu byla velmi blízká a vykonal pro ni svůj nejobdivuhodnější čin.

V Lazarově domě Ježíš často odpočíval. Spasitel neměl žádný domov a byl odkázán na pohostinství svých přátel a učedníků. Když byl unavený a toužil po lidském společenství, rád se v této klidné domácnosti ukryl před podezíravostí a žárlivostí nepřátelských farizeů. Vždy jej radostně přivítali a chovali se k němu upřímně a přátelsky. Mohl s nimi mluvit otevřeně a s důvěrou. Věděl, že jeho slova pochopí a ocení.

Spasitel si vážil klidného domova a zájmu jeho obyvatel. Toužil po lidské lásce, ohleduplnosti a pozornosti. Vždy s ochotou předával lidem nebeské poučení a ti, kdo je přijímali, měli veliké požehnání. Zástupům, které za ním chodily do polí, ukazoval krásy přírody. Chtěl lidem otevřít oči, aby viděli, jak se Bůh stará o tento svět. Přál si, aby si vážili Boží dobroty a štědrosti. Obracel jejich pozornost k drobné padající rose, tichému dešti a zářivému slunci, které Bůh dává dobrým i zlým. Chtěl, aby si plně uvědomili, jakou péči jim Bůh jako svému stvoření věnuje. Zástupy to však příliš nezajímalo. V Lazarově domě v Betanii nalézal Kristus klid a odpočinek po vyčerpávající práci mezi lidmi. Tam svým vděčným posluchačům otevíral knihu Prozřetelnosti. V soukromých rozhovorech jim odhaloval skutečnosti, které se různorodému davu ani nepokoušel vysvětlit. S přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.

Když je Ježíš seznamoval se svým učením, sedávala Marie u jeho nohou jako oddaný a pozorný posluchač. Jednou byla Marta natolik zaneprázdněna přípravou jídla, že přišla k Ježíši a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (L 10,40) To bylo při první Ježíšově návštěvě v Betanii. Spasitel s učedníky měli právě za sebou namáhavou cestu z Jericha. Marta se snažila postarat o jejich pohodlí a ve své horlivosti zapomněla na zdvořilost ke svému hostu. Ježíš jí mírně a trpělivě odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (L 10, 41. 42) Marie přijímala Spasitelova slova a uchovávala je ve své paměti, protože pro ni měla větší cenu než nejvzácnější poklady světa.

Jediné, co Martě chybělo, byla klidná zbožnost, hlubší zájem o poznání budoucího věčného života a vlastnosti nutné pro duchovní růst. Měla se méně starat o pomíjivé věci, a více se věnovat tomu, co má věčnou hodnotu. Ježíš svým následovníkům vždy připomínal, aby využili každé příležitosti, která jim pomůže rozšířit poznání a získat moudrost pro spasení. Kristovo dílo potřebuje pečlivé a činorodé lidi. Je v něm široké pole působnosti pro Marty a jejich náboženskou horlivost. Nejdříve se však mají spolu s Marií posadit u Ježíšových nohou. Všechno úsilí, ochota a odhodlanost mají být posvěceny Kristovou milostí. Jejich život se pak stane nepřemožitelnou silou ve službách dobra.

 

Lazar onemocněl a zemřel

Do klidného domu, ve kterém Ježíš nalézal odpočinek, vstoupil smutek. Lazar náhle onemocněl a jeho sestry poslaly Spasiteli vzkaz: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ (J 11,3) Uvědomovaly si, jak těžká choroba jejich bratra postihla, ale věděly, že Kristus je schopen uzdravit každou nemoc. Sám o tom podal důkaz. Věřily, že s nimi bude v jejich těžké situaci cítit, a proto ani nenaléhaly, aby přišel hned. Jen mu s důvěrou poslaly vzkaz: „Ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Myslely si, že na zprávu okamžitě odpoví a co nejdříve přijde do Betanie.

S úzkostí čekaly, co Ježíš řekne. Dokud bratr ještě žil, modlily se a doufaly, že Ježíš přijde. Ale posel se vrátil bez něho. Přinesl vzkaz: „Ta nemoc není k smrti.“ Marie s Martou tedy věřily, že Lazar bude žít. S láskou utěšovaly a povzbuzovaly trpícího bratra, který už byl téměř v bezvědomí. Když Lazar zemřel, prožívaly trpké zklamání. Cítily však Kristovu posilující milost, a proto Spasitele nijak neobviňovaly.

Když Kristus vyslechl vzkaz, měli učedníci dojem, že jej přijal chladně. Neprojevil takovou lítost, jakou očekávali. Podíval se na ně a řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (J 11,4) Ještě dva dny potom zůstal v místě, kde ho zpráva zastihla. Učedníci to nedovedli pochopit. Představovali si, jakou útěchou by byla jeho návštěva pro zarmoucenou rodinu v Betanii. Dobře věděli, jak je má rád. Divili se, že smutnou zprávu: „Ten, kterého máš rád, je nemocen,“ jen vyslechl a nic neudělal.

Další dva dny Ježíš o Lazarovi nemluvil, jako by na něho úplně zapomněl. Učedníci vzpomínali na Ježíšova předchůdce Jana Křtitele. Nemohli pochopit, proč Ježíš, který měl moc konat zázraky, dopustil, aby Jan trpěl ve vězení a nakonec byl i popraven. Proč nepoužil svou moc a nezachránil Janovi život? Stejně se často ptali i farizeové a předkládali tuto skutečnost jako nezvratný důkaz toho, že Kristus nemůže být Božím Synem. Spasitel upozorňoval své učedníky na zkoušky, ztráty a pronásledování. Opustí je, až na ně tyto těžkosti dolehnou? Někteří začali pochybovat o tom, že jeho poslání správně pochopili. Všichni byli velmi znepokojeni.

Po dvou dnech Ježíš učedníkům řekl: „Pojďme opět do Judska!“ (J 11,7) Učedníci nechápali, proč Ježíš, chtěl-li se vrátit do Judska, čekal dva dny. Především však o něho i o sebe měli starost. Uvědomovali si, že na cestě je čeká jen nebezpečí. Řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin?“ (J 11, 8.9) Mě vede můj Otec, a dokud konám jeho vůli, jsem v bezpečí. Mých dvanáct hodin ještě neskončilo. Z mého dne sice už mnoho nezbývá, ale až do jeho konce jsem v bezpečí.

Potom dodal: „Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa.“ (J 11,9) Kdo koná Boží vůli a jde cestou, kterou Bůh určil, nemůže klopýtnout ani upadnout. Světlo Božího Ducha mu jasně ukazuje jeho povinnost a vede jej přímo, dokud svůj úkol nesplní. „Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ (J 11,10) Kdo jde svou vlastní cestou, kterou mu Bůh nevybral, klopýtne. Den se mu stává nocí, a ať je kdekoli, nikde není v bezpečí.

„To pověděl a dodal: ‘Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.’“ (J 11,11) „Náš přítel Lazar usnul.“ Dojemná slova plná soucitu. Učedníci mysleli na nebezpečí, které jejich Mistru hrozí na cestě do Jeruzaléma, a téměř zapomněli na nešťastnou rodinu v Betanii. Kristus však nezapomněl. Učedníci se cítili zahanbeni. Když na zprávu o Lazarovi hned neodpověděl, byli zklamáni. Byli v pokušení myslet si, že nemá Lazara a jeho sestry tak rád, jak se domnívali. Jinak by byl přece hned spěchal s poslem zpátky. Slova: „Náš přítel Lazar usnul,“ je uklidnila. Poznali, že Kristus na své přátele v zármutku nezapomněl.

„Učedníci mu řekli: ‘Pane, spí-li, uzdraví se.’ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku.“ (J 11,12.13) Kristus představuje svým následovníkům smrt jako spánek. Jejich život je s Kristem skryt v Bohu a ti, kdo umírají, spí v něm až do chvíle, kdy zazní Boží polnice.

Na cestě do Betanie

„Tehdy jim Ježíš řekl přímo: ‘Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!’“ (J 11,14.15) Tomáš byl přesvědčen, že na cestě do Judska nečeká Mistra nic jiného než smrt. Vzchopil se však a řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (J 11,16) Věděl, že Židé Krista nenávidí. Chtěli jej zabít, ale to se jim nepodařilo, neboť čas, který mu byl vyměřen, dosud neuplynul. Nebeští andělé Ježíše chránili a ani v Judsku, kde na něho rabíni chystali nejrůznější léčky a ze všech sil mu ukládali o život, se mu nemohlo nic stát.

Ježíšova slova: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl,“ učedníky velmi překvapila. Chtěl se snad Spasitel domu svých nešťastných přátel vyhnout? Zdálo se, že Marie, Marta i umírající Lazar zůstali ve svém zármutku sami. Kristus je však neopustil. Všechno viděl a po Lazarově smrti posiloval smutné sestry svou milostí. Byl s nimi v jejich zármutku, když Lazar zápasil se smrtí. Při slovech: „Lazar umřel“ jej svírala stejná úzkost jako je.

Kristus však nemyslel jen na své milované v Betanii, ale i na výchovu učedníků. Měli se stát jeho zástupci ve světě, aby mohli všichni lidé přijmout Otcovo požehnání. Kvůli nim dopustil, aby Lazar zemřel. Kdyby jej byl uzdravil z nemoci, nebyl by už potom vykonal zázrak, který je nejpřesvědčivějším důkazem jeho božství.

Kdyby byl Kristus u lůžka nemocného Lazara, Lazar by nezemřel, protože satan by nad ním neměl žádnou moc. V přítomnosti Dárce života by nad ním smrt nemohla zvítězit. Proto Kristus nespěchal. Dovolil, aby nepřítel uplatnil svoji sílu, potom jej však vyhnal a porazil. Dopustil, aby Lazar podlehl smrti a aby jej zarmoucené sestry viděly v hrobě. Dobře věděl, že pohled na mrtvou tvář milovaného bratra bude pro jejich víru ve Vykupitele těžkou zkouškou. Věděl však i to, že boj, kterým budou muset projít, jejich víru ještě posílí. Všechno jejich utrpení prožíval s nimi. S příchodem otálel, ale to neznamenalo, že by je snad měl méně rád. Věděl, že kvůli nim, kvůli Lazarovi, kvůli sobě i učedníkům musí zvítězit.

„Kvůli vám, abyste uvěřili.“ Lidé, kteří se odevzdávají do Boží péče, poznají, že právě ve chvílích nejhlubšího zoufalství je jim Boží pomoc nejblíže. S vděčností se potom budou ohlížet na nejhorší období svého života. „Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky.“ (2 Pt 2,9) Vyvede je z každého pokušení a utrpení, jejich víra se upevní a budou mít bohatší zkušenosti.

Kristus se nevydal za Lazarem okamžitě také proto, že chtěl prokázat milost i těm, kdo jej nepřijali. Nespěchal, aby vzkříšením Lazara mohl svému tvrdohlavému nevěřícímu lidu znovu dokázat, že on je skutečně „vzkříšení a život“. Kristus se nechtěl vzdát naděje na záchranu svého lidu, ubohých bloudících ovcí z izraelského domu. Trápila jej jejich zatvrzelost. Ve svém milosrdenství se rozhodl jim ještě jednou dokázat, že je Spasitelem a že jako jediný může odhalit život a nesmrtelnost. Chtěl jim podat důkaz, který kněží nebudou moci vyvrátit. Proto cestu do Betanie odkládal. Vzkříšení Lazara bylo vrcholným zázrakem, který měl označit jeho dílo Boží pečetí a potvrdit jeho božství.

Cestou do Betanie Ježíš jako obyčejně uzdravoval nemocné a pomáhal trpícím. Když dorazil na místo, poslal sestrám vzkaz, že již přišel. Nešel hned do domu, ale zůstal v ústraní u cesty. Neměl rád okázalé obřady Židů, které pořádali, když zemřel někdo z jejich přátel nebo příbuzných. Slyšel kvílení najatých plaček a nechtěl se se sestrami mrtvého setkat v takovém zmatku. Kromě truchlících přátel tam byli i příbuzní rodiny. Někteří z nich měli v Jeruzalémě vysoké postavení a byli mezi nimi i Kristovi úhlavní nepřátelé. Kristus znal jejich úmysly, a proto o sobě nedal hned všem vědět.

Posel předal Martě zprávu tak tiše, že ostatní nic nezpozorovali. Marie byla ponořena do svého zármutku a ani ona nic neslyšela. Marta se ihned zvedla a šla svému Pánu naproti. Marie si myslela, že sestra odešla k Lazarovu hrobu, a beze slova dál seděla pohroužená do svého žalu.

„Já jsem vzkříšení a život“

Marta spěchala přivítat Ježíše se smíšenými pocity. V jeho tváři viděla stejnou přívětivost a lásku jako dříve. Věřila mu. Myslela však na svého milovaného bratra. I Ježíš ho měl rád. Litovala, že Spasitel nepřišel dříve, ale doufala, že i nyní je může nějak potěšit. Řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ (J 11,21) Tato slova si obě sestry stále znovu opakovaly po celou dobu smutečních obřadů.

Ježíš s lidskou i božskou lítostí hleděl do Martiny ztrápené a ustarané tváře. Marta neměla v úmyslu připomínat, co se stalo. Slovy: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel,“ vyjádřila vše. Když však viděla jeho laskavou tvář, dodala: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ (J 11,22)

Ježíš její víru povzbudil. Řekl: „Tvůj bratr vstane.“ (J 11,23) Nechtěl v ní vyvolat naději na nějakou okamžitou změnu. Přál si, aby nemyslela jen na bezprostřední záchranu svého bratra, snažil se obrátit její pozornost na vzkříšení spravedlivých. V probuzení Lazara měla vidět zaslíbení a ujištění o tom, že Spasitel svou mocí vzkřísí všechny spravedlivé mrtvé.

Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ (J 11,24) Ježíš se stále snažil usměrnit její víru, a proto řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“ (J 11,25) V Kristu je život, původní, nevypůjčený, neodvozený. „Kdo má Syna, má život.“ (1 J 5,12) Kristovo božství je pro věřícího zárukou věčného života. Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? “ (J 11,25.26) Kristus měl na mysli svůj druhý příchod, kdy spravedliví mrtví vstanou v neporušitelné podobě a spravedliví živí budou přeneseni do nebe a nepoznají smrt. Zázrakem vzkříšení Lazara chtěl Kristus poukázat na vzkříšení všech spravedlivých, kteří zemřeli. Svým slovem a svými skutky se představil jako původce vzkříšení. Ježíš, který měl zanedlouho sám zemřít na kříži, tam stál s klíči smrti jako vítěz nad hrobem a prohlašoval, že má právo i moc dát věčný život.

Na Spasitelovu otázku: „Věříš tomu?“ Marta odpověděla: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (J 11,27) Význam Kristových slov sice plně nepochopila, ale vyznala, že věří v jeho božství a je přesvědčena, že může vykonat vše, co se mu zlíbí.

„S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: ‘Je tu Mistr a volá tě.’“ (J 11,28) Mluvila velmi potichu, protože kněží a přední muži byli připraveni Ježíše zajmout při jakékoli příležitosti. V nářku truchlících však její slova nikdo nezaznamenal.

 

Bolest a zármutek

Když to Marie uslyšela, hned vstala a nedočkavě vyšla z místnosti. Smuteční hosté si mysleli, že odešla plakat k hrobu, a vydali se za ní. Když přišla k Ježíši, padla mu k nohám a chvějícím se hlasem řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ (J 11,32) Nářek truchlících jí byl velmi nepříjemný, chtěla mluvit s Ježíšem alespoň chvíli o samotě. Ale dobře věděla, jak někteří z nich Ježíši závidí a jak na něho žárlí, proto svoji bolest plně nevyjádřila.

„Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil.“ (J 11,33) Četl myšlenky všech, kteří se tam shromáždili. Viděl, že mnozí z nich zármutek jen předstírají. Věděl, že jsou mezi nimi i ti, kdo budou zakrátko usilovat o život nejen jemu, ale i Lazarovi, kterého vzkřísí z mrtvých. Kristus jim mohl strhnout masku předstíraného smutku, ale potlačil své spravedlivé rozhořčení. Kvůli Marii, která s plnou důvěrou klečela u jeho nohou a kterou měl rád, o této skutečnosti pomlčel.

„Řekl: ‘Kam jste ho položili?’ Řekli mu: ‘Pane, pojď se podívat!’“ (J 11,34) Všichni se společně ubírali k hrobu. Byl to smutný pohled. Lazara měli lidé rádi. Jeho sestry a přátelé jej srdceryvně oplakávali. Když Ježíš viděl, jak jsou nešťastní, a když si uvědomil, že pláčou nad mrtvým ve chvíli, kdy Spasitel světa stojí vedle nich, „vstoupily (mu) do očí slzy“ (J 11,35). Byl sice Božím Synem, ale vzal na sebe lidskou podobu a lidská bolest jej dojímala. Ježíš ve své lásce vždy cítí s trpícími, pláče s plačícími a raduje se s těmi, kdo se radují.

Ježíš však neplakal jen ze soucitu s Martou a Marií. V jeho slzách byla bolest, která převyšovala všechen lidský žal tak, jako nebesa převyšují zemi. Kristus neplakal pro Lazara, vždyť jej chtěl vzkřísit. Plakal proto, že před sebou viděl truchlící, kteří jemu, jenž je vzkříšení i život, brzy budou usilovat o život. Nevěřící Židé však jeho slzám vůbec nerozuměli. Jedni si mysleli, že pláče pod tíhou vnějších okolností, které na něho dolehly, a tiše říkali: „Hle, jak jej miloval!“ (J 11,36) Jiní se snažili vzbudit v přítomných nedůvěru a posměšně říkali: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ (J 11,37) Pokud Kristus mohl Lazara zachránit, proč jej nechal zemřít?

Kristus svým prorockým zrakem viděl nenávist farizeů a saduceů. Věděl, že přemýšlejí, jak jej zabít. Uvědomoval si, že mnozí smuteční hosté, kteří nyní tak okázale truchlí, se zanedlouho připraví o naději a zavřou před sebou brány Božího města. Kristovo ponížení a ukřižování se blížilo. Přinese s sebou zkázu Jeruzaléma, mrtvé už však nikdo oplakávat nebude. Ježíš před sebou jasně viděl nadcházející odplatu, která dolehne na Jeruzalém. Viděl, jak město obléhají římské legie. Věděl, že mnozí z těch, kdo oplakávají Lazara, zemřou při dobývání Jeruzaléma zcela bez naděje.

Neplakal ale jen proto, co měl před sebou. Ležela na něm tíha bolesti všech věků. Byl svědkem strašných následků přestoupení Božího zákona. Viděl, že od Ábelovy smrti se v dějinách světa odehrává neustálý zápas mezi dobrem a zlem. I v nadcházejících letech mělo být údělem lidstva utrpení a bolest, slzy a smrt. Srdce se mu svíralo bolestí celého lidského pokolení všech dob a všech zemí. Tížila ho bída hříšného lidstva a v touze zbavit je všeho utrpení mu z očí vytryskly slzy.

 

Vzkříšení Lazara

„Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu.“ (J 11,38) Lazar byl pochován ve skalní jeskyni a vchod do ní byl zavalen velikým kamenem. „Zvedněte ten kámen,“ řekl Kristus. Marta si myslela, že se chce jen podívat na mrtvého, a namítla, že tělo je v hrobě již čtyři dny a začíná se rozkládat. Řekla to předtím, než byl Lazar vzkříšen, a Kristovi nepřátelé pak nemohli zázrak prohlásit za podvod. Farizeové totiž v minulosti rozšiřovali o podivuhodných projevech Boží moci lživé zprávy. Když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru, řekl: „Dítě neumřelo, ale spí.“ (Mk 5,39) Dívka stonala jen krátce a hned po smrti byla vzkříšena. Farizeové tedy tvrdili, že vůbec nezemřela. Zdůrazňovali, že Kristus sám řekl, že jen spí. Snažili se dokázat, že není schopen uzdravovat a jeho zázraky jsou hanebným podvodem. V tomto případě však Lazarovu smrt nikdo nemohl popřít.

Když se Pán chystá něco vykonat, satan mu vždy postaví někoho do cesty. „Zvedněte ten kámen,“ řekl Kristus. Udělejte pro přípravu mého díla vše, co je ve vašich silách. V té chvíli se projevila ráznost a horlivost Marty. Nechtěla, aby lidé viděli tělo jejího bratra v rozkladu. Člověk jen těžko chápe Kristova slova a Marta svou vírou nerozpoznala pravý význam Ježíšova slibu.

Kristus Martu laskavě napomenul: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (J 11,40) Proč pochybuješ o mé moci? Proč se vzpíráš mým příkazům? Máš mé slovo. Budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu. To, co je z lidského pohledu nemožné, nezabrání Všemohoucímu v konání jeho díla. Pochybování a nevíra nepatří k pokoře. Skutečná pokora a odevzdanost předpokládá bezvýhradnou víru v Kristovo slovo.

„Zvedněte ten kámen.“ Kristus mohl poručit kameni, aby se odvalil sám, a on by jej poslechl. Mohl se obrátit na anděly, kteří jej obklopovali. Neviditelné ruce by na jeho pokyn kámen odstranily. Kristus však chtěl, aby to udělali lidé. Naznačil, že lidstvo má spolupracovat s Bohem. To, co můžeme vykonat svými lidskými silami, nemáme žádat od Boha. Bůh se nezříká lidské pomoci. Člověka, který využívá svěřené síly a schopnosti, Bůh posiluje a spolupracuje s ním.

Shromáždění plní Kristův příkaz a kámen odvalují. Vše se děje veřejně a promyšleně. Všichni mají možnost se přesvědčit, že nejde o žádný podvod. Ve skalní jeskyni leží Lazarovo mrtvé tělo. Nářek truchlících utichá. Všichni s napětím a očekáváním obklopují hrob a sledují, co bude dál.

Kristus klidně stojí před hrobem. Všech přítomných se zmocňuje posvátná bázeň. Potom Ježíš přistupuje blíže ke skalnímu otvoru, pozvedá oči k nebi a říká: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.“ (J 11,41) Krátce předtím jej nepřátelé obvinili z rouhání a chtěli jej kamenovat pro to, že se vydával za Božího Syna. Vytýkali mu, že zázraky koná ze satanovy moci. Nyní se však Kristus hlásí k Bohu jako ke svému Otci a s naprostou důvěrou prohlašuje, že je Božím Synem.

Ve všem, co Kristus dělal, spolupracoval s Otcem. Vždy se snažil, aby bylo zjevné, že nic nekoná bez něho. Zázraky činil vírou a modlitbou. Chtěl, aby všichni znali jeho vztah k Otci. „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (J 11,41.42) Kristus chtěl dát učedníkům i ostatním lidem co nejpřesvědčivější důkaz o svém vztahu k Otci. Chtěl jim ukázat, že jeho slova jsou pravdivá.

„Když to řekl, zvolal mocným hlasem: ‘Lazare, pojď ven!’“ (J 11,43) Jeho jasný, zvučný hlas proniká ušima mrtvého. Jak mluví, vyzařuje z jeho lidského těla božství. V tváři osvícené Boží slávou vidí lidé ujištění o jeho moci. Všichni upřeně hledí na vchod do jeskyně. Napínají uši, aby jim neunikl ani ten nejslabší šum. Všichni se zájmem a napětím očekávají, jak zkouška Kristova božství dopadne. Čekají na důkaz, který má obhájit oprávněnost jeho tvrzení, že je Božím Synem, nebo tuto naději navždy zmařit.

V tichém hrobě se něco pohnulo. Lazar, který byl ještě před chvílí mrtvý, se objevil u vchodu do jeskyně. Plátno, ve kterém byl pohřben, mu brání v pohybu. Kristus přikazuje užaslému zástupu: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (J 11,44) Znovu jim ukazuje, že člověk má při záchraně druhých spolupracovat s Bohem. Lazar je volný. Stojí před shromážděnými v plné síle, nejeví žádné známky prodělané nemoci, není zesláblý, nepotácí se. Naopak, vypadá jako muž v nejlepších letech. V jeho očích se zračí moudrost a láska ke Spasiteli. S úctou a obdivem se vrhá k Ježíšovým nohám.

Přítomní nejprve oněměli úžasem. Potom je naplnila nevýslovná radost a začali Ježíši děkovat. Sestrám se vrátil k životu jejich milovaný bratr jako Boží dar. Se slzami radosti v očích přerývaně děkují Spasiteli. Bratr, jeho sestry a přátelé se radují z opětného setkání a Ježíš nepozorovaně odchází. Když lidé po chvíli Dárce života hledají, nemohou jej najít.