59. Odezva na Lazarovo vzkříšení

Betanie ležela blízko Jeruzaléma a zprávy o vzkříšení Lazara se tam brzy donesly. Zvědové, kteří byli očitými svědky zázraku, ihned všechno oznámili židovským starším. Ti okamžitě svolali veleradu, aby rozhodla, co je třeba udělat. Ježíš nyní zcela jasně dokázal svoji moc nad smrtí a hrobem. Jeho mocným zázrakem poskytl Bůh lidem vrcholný důkaz o tom, že poslal na svět svého Syna, aby přinesl lidem spasení. Takový projev Boží moci musel přesvědčit každého rozumného a osvíceného člověka. Mnozí z těch, kdo viděli Lazarovo vzkříšení na vlastní oči, v Ježíše uvěřili. Kněží jej však ještě více nenáviděli. Zavrhli všechny předešlé důkazy jeho božství a tento nový zázrak je jen rozlítil. Před zástupem svědků byl za bílého dne vzkříšen mrtvý. Takový důkaz se nedal zpochybnit žádnou lstí. Právě proto byli kněží ve svém nepřátelství ještě zarytější. Jejich odhodlání zastavit Kristovo dílo bylo silnější než kdy předtím.

Saduceové sice neměli Krista rádi, ale necítili vůči němu takovou zášť jako farizeové. Jejich nenávist nebyla tak silná. Tentokrát však byli i oni velmi znepokojeni. Nevěřili ve vzkříšení mrtvých. Pěstovali takzvanou vědu a dospěli k názoru, že mrtvé tělo není možno oživit. Kristus jejich přesvědčení několika slovy vyvrátil. Ukázal jim, že neznají Písmo ani Boží moc. Nevěděli, jak se zbavit vlivu, kterým zázrak na lidi působil. Cožpak je možné odvrátit člověka od někoho, kdo vyrval mrtvého ze spárů smrti? Rozšiřovali lživé zprávy, ale zázrak se nedal popřít a saduceové nevěděli, jak čelit jeho následkům. Až dosud úklady o Ježíšův život neschvalovali. Po vzkříšení Lazara však usoudili, že Ježíšovy smělé výtky vůči nim může zastavit jedině jeho smrt.

Farizeové věřili ve vzkříšení a byli nuceni uznat, že vykonaný zázrak svědčí o tom, že je mezi nimi Mesiáš. Vždy se však stavěli proti Kristovu dílu. Od samého začátku jej nenáviděli, protože odhaloval jejich pokrytectví. Strhl pláštík přísné obřadnosti, pod kterým se skrývala jejich mravní zkaženost. Čisté náboženství, kterému učil, odsuzovalo jejich bezduché projevy zbožnosti. Chtěli se mu za jeho ostré výtky pomstít. Snažili se ho vyprovokovat, aby řekl nebo udělal něco, zač by jej mohli odsoudit. Několikrát se ho pokoušeli ukamenovat, on se však vždy tiše vytratil a zmizel jim z očí.

Všemi zázraky, které vykonal v sobotu, pomohl trpícím. Farizeové jej však chtěli odsoudit za to, že přestupuje sobotu. Snažili se proti němu popudit herodiány. Tvrdili, že chce zřídit nové království, a radili se s nimi, jak by jej mohli zničit. Ve snaze popudit proti němu Římany rozhlašovali, že podrývá jejich autoritu. Vynaložili veškeré úsilí na to, aby zmařili jeho vliv na lid. Až dosud byly všechny jejich pokusy marné. Zástupy, které viděly jeho milosrdné činy a slyšely jeho svaté a čisté učení, věděly, že nemůže být přestupníkem soboty či rouhačem. Dokonce i zvědové, které za ním farizeové vyslali, byli natolik ovlivněni jeho slovy, že na něho nedokázali vztáhnout ruce. Zoufalí Židé nakonec vydali nařízení, že každý, kdo vyzná víru v Ježíše, bude vyloučen ze synagogy.

Kněží, přední muži a starší se sešli a radili se. Byli pevně rozhodnuti Ježíše, který konal tak obdivuhodné činy, že všichni žasli, umlčet. Farizeové a saduceové byli zajedno. Až dosud se ve svých názorech rozcházeli, nyní se v odporu proti Kristu spojili. Na dřívějších zasedáních rady Nikodém a Josef Ježíše před odsouzením chránili, proto tentokrát nebyli na poradu pozváni. Účastnili se jí sice i další vlivní muži, kteří věřili v Ježíše, ale jejich slovo proti zlobě farizeů nic nezmohlo.

Členové rady tedy nebyli zcela jednotní. Velerada tehdy nebyla zákonem ustaveným shromážděním. Byla jen trpěna. Někteří její členové nepovažovali rozhodnutí odsoudit Krista k smrti za moudré. Báli se, že by mohlo vyvolat povstání lidu. Římané by potom mohli zbavit kněžstvo dalších výhod a připravit je o moc, kterou ještě měli. Saduceové sice Krista také nenáviděli, ale byli opatrní. Měli strach, že by je Římané mohli zbavit jejich vysokého postavení.

Na zasedání rady, jež připravovala Kristovu smrt, byl i Svědek, který kdysi slyšel chvástavá slova Nebúkadnesara, viděl modlářskou hostinu Belšasara a byl v Nazaretě, když se Kristus prohlásil za Pomazaného. Tento Svědek nyní působil na přední muže, aby si uvědomili, co dělají. Před očima se jim tak jasně promítly jednotlivé události z Kristova života, že je to vyděsilo. Vzpomněli si, jak dvanáctiletý Ježíš stál v chrámě před učenými znalci zákona a udivoval je svými otázkami. Jeho poslední zázrak svědčil o tom, že není nikým jiným než Božím Synem. Přední muži náhle pochopili pravý smysl Písem Starého zákona, která se vztahovala na Krista. Zmateně a rozpačitě se ptali: „Co to děláme?“ Rada se rozdělila. Kněží a starší se pod vlivem Ducha svatého nemohli zbavit přesvědčení, že bojují proti Bohu.

 

Kaifášův názor

Když zmatek vrcholil, povstal velekněz Kaifáš – pyšný, krutý, panovačný a nesnášenlivý muž. Někteří jeho příbuzní patřili k saduceům. Byli to povýšení, troufalí, bezohlední, ctižádostiví a hrubí lidé. Svou pravou tvář skrývali pod závojem předstírané spravedlnosti. Kaifáš zkoumal proroctví, a přestože nepochopil jejich skutečný význam, promluvil s velkou vážností a jistotou: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ (J 11,49.50) I kdyby byl Ježíš nevinný, je třeba jej odstranit, naléhal velekněz. Jsou s ním problémy, přitahuje k sobě stále více lidí a snižuje autoritu předních mužů. Je sám a bude lépe, když zemře, než aby oslabil jejich moc. Kdyby lid ztratil důvěru ve své vládce, byl by celý národ ohrožen. Kaifáš tvrdil, že po posledním Ježíšově zázraku se jeho následovníci určitě vzbouří. Přijdou Římané, zavřou chrám, zruší židovské zákony a Židy jako národ zničí. Jakou cenu má život jednoho Galilejce ve srovnání s životem národa? Stojí-li v cestě úspěšnému rozvoji Izraele, není pak jeho odstranění službou Bohu? Je lepší, když zahyne jeden člověk, než aby zahynul celý národ.

Prohlášením, že jeden člověk má zemřít za celý národ, Kaifáš prokázal, že proroctví do jisté, i když jen velmi omezené míry, zná. Apoštol Jan přisuzuje tomuto proroctví mnohem širší a hlubší význam. Říká: „A nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.“ (J 11,52) Nadutý Kaifáš tak zcela nevědomky uznal Spasitelovo poslání.

Z Kaifášových úst vyzněla tato vzácná pravda jako lež. Návrh, který obhajoval, vycházel z pohanství. Pohané měli jakousi neurčitou představu o tom, že jeden člověk má zemřít za celé lidstvo, a proto přinášeli lidské oběti. I Kaifáš chtěl obětováním Krista zachránit hříšný národ, ne však před přestoupením, ale v přestoupení, aby mohl hřešit dál. Svým zdůvodněním chtěl Kaifáš umlčet námitky těch, kdo by se odvážili tvrdit, že na Ježíši zatím neshledali nic, zač by zasluhoval smrt.

Kristovi nepřátelé byli na zasedání rady pod mocným vlivem. Duch svatý působil na jejich mysl. Satan se je však ze všech sil snažil ovládnout. Připomínal jim, co všechno museli kvůli Kristu vytrpět. Jak málo si Ježíš vážil jejich čistoty. Učil, že všichni, kdo chtějí být Božími dětmi, musí projevovat daleko větší spravedlnost. Nedbal na jejich zvyky a obřady a povzbuzoval hříšníky, aby se obrátili přímo k Bohu jako ke svému milosrdnému Otci a předložili mu své potřeby. Židovští představitelé to považovali za znevažování kněžské služby. Odmítal uznat teologii rabínských škol. Odhaloval nepravosti kněží, a tím nenapravitelně narušoval jejich vliv. Znevažoval jejich zásady a tradice. Tvrdil, že sice dbají na přísné dodržování obřadního zákona, ale Boží zákon nezachovávají. To vše jim teď satan připomínal.

Rozhodnutí o Ježíšově smrti

Namluvil jim, že chtějí-li si udržet svoji moc, musí Ježíše zabít, a oni jeho radu přijali. Hrozba ztráty mocenského postavení pro ně byla dostatečným důvodem. S výjimkou několika členů, kteří se neodvážili vyjádřit svůj názor, rada přijala Kaifášovu řeč jako Boží slovo. Všem v radě se ulevilo, neshody ustaly. Rozhodli zbavit se Krista při nejbližší možné příležitosti. Kněží a přední muži odmítli důkaz Ježíšova božství a uzavřeli se tak do neproniknutelné temnoty. Dostali se zcela do satanovy moci, která je hnala do věčné zkázy. Podlehli jeho klamu natolik, že byli spokojeni sami se sebou. Považovali se za vlastence, kteří usilují o záchranu národa.

Velerada se však bála zakročit proti Ježíši okamžitě, aby nepopudila lid a násilí se nakonec neobrátilo proti ní. Vykonání vyneseného rozsudku zatím odložila. Spasitel znal její úmysly. Věděl, že mu usiluje o život a zanedlouho svůj záměr uskuteční. Nebylo však jeho posláním jí v tom pomáhat, a proto se spolu s učedníky odebral do jiných míst. Vlastním příkladem názorně potvrdil to, co již dříve řekl učedníkům: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného.“ (Mt 10,23) Učedníci měli široké pole působnosti, ve kterém mohli pracovat pro spasení druhých. Pokud to věrnost Kristu nevyžadovala, neměli se vydávat v nebezpečí života.

V té době působil Ježíš na veřejnosti již tři roky. Lidé měli před sebou jeho život plný sebezapření a nezištné lásky. Všichni znali jeho čistou povahu, útrapy i zbožnost. Svět však nebyl schopen snést přítomnost svého Vykupitele déle než právě tři roky.

Za svého života na zemi Kristus zakoušel pronásledování a potupu. Z Betléma jej vyhnal žárlivý král, v Nazaretě jej zavrhl jeho vlastní národ, v Jeruzalémě ho bezdůvodně odsoudili k smrti. S několika věrnými následovníky potom našel dočasné útočiště v cizím městě. Ježíš měl vždy soucit s lidskou bídou, uzdravoval nemocné, slepým vracel zrak, hluchým sluch a němým řeč. Sytil hladové a utěšoval zarmoucené. Lidé, které přišel zachránit, ho však pronásledovali. Ježíš kráčel po vlnách moře, svým slovem utišil jeho rozbouřené vody, vyháněl démony, kteří vycházeli z posedlých a uznávali, že je Božím Synem, mrtvé probouzel k životu a svým učením uchvacoval tisícové zástupy. Srdce lidí, kteří byli zaslepeni předsudky a nenávistí a zatvrzele odmítali světlo, se mu však získat nepodařilo.