61. Zacheus

Cestou do Jeruzaléma „Ježíš vešel do Jericha a procházel jím“ (L 19,1). Město leželo v překrásném místě nedaleko Jordánu, na západním svahu, kde údolí přecházelo v nížinu. Bylo obklopeno tropickou zelení. Rostly v něm palmy a všude se rozprostíraly nádherné zahrady zavlažované místními prameny. Jericho zářilo v krajině mezi vápencovými pahorky a pustými roklemi jako smaragd.

V době svátků procházelo městem mnoho karavan. Jejich příchod byl vždy slavností, ale tentokrát se lidé zajímali o něco jiného. V zástupu měl být galilejský učitel, který nedávno vzkřísil Lazara. Proslýchalo se sice, jaké s ním kněží mají úmysly, ale lid mu i přesto chtěl vzdát poctu.

Jericho patřilo k městům, která byla v minulosti vyhrazena pro kněze, a ještě v tehdejší době tam mnoho kněží bydlelo. Žila tam však také pestrá směsice dalších obyvatel. Jericho bylo významným obchodním střediskem, a proto se tam usadili i římští úředníci, vojáci a cizinci z dalších oblastí. Bydlelo tam i mnoho celníků, kteří vybírali určené poplatky.

„Vrchní celník“ jménem Zacheus byl Žid a příslušníci jeho národa jím pohrdali. Za své postavení a bohatství vděčil zaměstnání, které pro ně bylo nepřijatelné. Vybírání cla považovali za nespravedlivé vydírání. Tento zámožný celní úředník však nebyl zdaleka tak zatvrzelý, jak se zdálo. Vypadal sice jako pyšný světák, ale ochotně se otevíral Božímu působení. Doslechl se o Ježíši. Zpráva o muži, který se k opovrhovaným lidem na okraji společnosti chová laskavě a ohleduplně, se rozšířila široko daleko. Vrchní celník zatoužil po lepším životě. Jen několik kilometrů od Jericha, u Jordánu, kázal Jan Křtitel a Zacheus slyšel jeho výzvu k pokání. Slova určená celníkům: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno,“ (L 3,13) se sice zdánlivě minula účinkem, ale Zacheus o nich velmi přemýšlel. Znal Písmo a uvědomoval si, že to, co dělá, je špatné. Když se nyní dozvěděl, co velký Učitel zvěstuje, pochopil, že je v Božích očích hříšníkem. Zprávy, které o Ježíši slyšel, v něm však vzbuzovaly naději. I on mohl činit pokání a změnit svůj život. Vždyť jeden z nejvěrnějších učedníků nového Učitele byl také celníkem. Zacheus začal okamžitě jednat podle přesvědčení, které se jej zmocnilo, a vracel lidem to, oč je nespravedlivě připravil.

Sotva začal napravovat chyby, kterých se dopustil, roznesla se Jerichem zpráva, že Ježíš přichází do města. Zacheus si řekl, že jej musí vidět. Poznával, jak trpké jsou plody hříchu a jak obtížné je vrátit se na správnou cestu. Těžce snášel nepochopení, podezírání a nedůvěru, s nimiž se ve snaze napravit své poklesky setkával. Vrchní celník toužil pohlédnout do tváře Učitele, v jehož slovech nalezl naději.

 

Setkání s Ježíšem

Ulice byly přeplněné a Zacheus pro svoji malou postavu přes hlavy lidí nic neviděl. Nikdo mu nechtěl uvolnit místo. Předběhl tedy zástup a vylezl na košatý fíkovník, který se skláněl nad cestou. Usadil se v jeho větvích, odkud byl celý průvod dobře vidět. Zástup se blížil. Procházel kolem stromu a bohatý celník usilovně hledal tvář, kterou si přál vidět.

Přes jásot davu a hučení kněží a rabínů ke Spasiteli dolehla nevyslovená touha vrchního celníka. Průvod se náhle zastavil přímo pod fíkovníkem. Ježíš, který svým pohledem jako by četl v duši člověka, se podíval nahoru. Zacheus téměř nevěřil svým uším, když slyšel: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ (L 19,5) Zástup ustoupil a Zacheus jako ve snu zamířil ke svému domu. Rabíni se zamračili a s opovržením pohoršeně reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ (L 19,7) Zacheus byl úplně ohromený. Kristus šel k němu, tak nehodnému, na návštěvu. Tváří v tvář jeho lásce a milosti oněměl. Oddanost Učiteli, kterého právě poznal, a láska k němu mu vrátily řeč. Chtěl se k němu veřejně přiznat a činit pokání.

Zastavil se a před celým zástupem „řekl Pánu: ‘Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.’ Ježíš mu řekl: ‘Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.’“ (L 19,8.9) Když bohatý mladík odešel od Ježíše, Mistr prohlásil: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky to zarazilo. Říkali si: „Kdo tedy může být spasen?“ (Mk 10,23.26) Nyní se mohli přesvědčit, že měl Kristus pravdu. „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ (L 18,27) Viděli, jak může bohatý člověk z Boží milosti vejít do Božího království.

 

Zacheova náprava

Předtím než Zacheus pohlédl do Kristovy tváře, činil skutečné pokání. Vyznal svůj hřích dříve, než jej lidé obvinili. Podřídil se hlasu Ducha svatého a začal žít podle slov, kterými kdysi Bůh promluvil ke starému Izraeli a která platí i pro nás: „Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ „Nikdo nepoškodíte svého bližního, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 25,35-37.17) Tato slova pronesl sám Kristus zahalený do oblakového sloupu. A první odpovědí Zachea na Kristovu lásku byl právě projev soucitu s chudými a trpícími.

Celníci byli mezi sebou domluveni, aby mohli lid snadněji vydírat, a vzájemně si v podvádění pomáhali. Vyděračství bylo v tehdejší době téměř běžným jevem. Dokonce i kněží a rabíni, kteří celníky pohrdali, se pod rouškou svatého povolání nepoctivě obohacovali. Jakmile se Zacheus poddal vlivu Ducha svatého, hned s nepoctivostí skoncoval.

Pokání, které nepřináší změnu, není pravé. Kristova spravedlnost není rouchem k zakrytí nevyznaného a stále pokračujícího hříchu. Je to životní zásada, která přetváří povahu a ovládá jednání. Svatost je úplná odevzdanost Bohu, bezvýhradné podřízení mysli a života nebeským zásadám.

Křesťan má v běžném životě jednat stejně, jako by jednal náš Pán, a tak jej představovat světu. Z každého činu věřícího člověka by mělo být patrné, že jeho učitelem je Bůh. Na všech účetních knihách, úředních listinách, smlouvách, potvrzeních a směnkách by mělo být napsáno „Svatost Hospodinu“. Křesťan, který jedná nepoctivě, vydává špatné svědectví o povaze svatého, spravedlivého a milostivého Boha.

Obrácený člověk dává najevo, že Kristus vstoupil do jeho srdce a stejně jako Zacheus zanechává všech nepravostí, kterých se v životě dopouštěl. Svoji upřímnost dokazuje tím, že podobně jako vrchní celník usiluje o nápravu. Hospodin řekl: „Vrátí zástavu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví… Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat…, jistě bude žít.“ (Ez 33, 15.16)

Pokud jsme někoho nepoctivým jednáním poškodili, podvedli nebo ošidili, i kdyby to snad bylo v mezích zákona, měli bychom se přiznat a udělat pro nápravu vše, co je v našich silách. Bylo by správné vrátit nejen to, co jsme si přivlastnili, ale i zisk, který mohla věc při správném využití za dobu, po kterou jsme ji drželi, přinést.

Spasitel Zacheovi řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu.“ Kristus požehnal nejen Zacheovi, ale i celé jeho domácnosti. Přišel celníka poučit o pravdě a všechny v domě seznámit se zásadami Božího království. Rabíni a ostatní věřící je svým pohrdáním vyloučili ze synagogy. Nyní však byli nejšťastnější rodinou v celém Jerichu, vždyť měli shromáždění ve svém vlastním domě, seděli kolem božského Učitele a přijímali od něho slova života.

Člověk může být spasen jedině tehdy, když přijme Krista za svého osobního Spasitele. A Zacheus přijal Krista nejen jako hosta, který přijde do jeho domu a zase odejde, ale přijal jej do svého srdce, aby v něm navždy přebýval. Zákoníci a farizeové jej obviňovali jako hříšníka, pohoršovali se nad tím, že Kristus vešel do jeho domu, ale Pán v něm viděl Abrahamova potomka. Neboť „syny Abrahamovými jsou lidé víry“ (Ga 3,7).